Už potřetí obohatila repertoár Divadla Husa na provázku autorská inscenace jeho amatérského souboru pro seniory Studio 60+. Inspirací tentokrát byla kniha Milady Rezkové Neboj, neboj!, která dala název i celé aktuální sezoně Provázku. Inscenace v režii Štěpána Gajdoše je stejně jako její předloha určena především dětem, ale nejen jim. Téma strachu v jeho různých podobách je zde vedle hereckých výstupů nahlédnuto také prostřednictvím stínohry a objektového divadla.
Studio 60+ zahájilo svou činnost v lednu 2023 a na konci téhož roku se prezentovalo první autorskou inscenací Napečeno mám. Pod režijním vedením Terezy Volánkové a Marie Klemensové se členové studia kriticky vztahovali k zažitým předsudkům o lidech v seniorském věku. Před rokem navázali inscenací Án uch v režii Dalibora Buše, inspirovanou Goldingovým románem Pán much. Namísto chlapců, kteří ztroskotají na opuštěném ostrově, v ní představují obyvatelstvo domova s pečovatelskou službou, odkud náhle zmizejí všichni ošetřovatelé.
V případě Neboj, neboj se osm členů a členek Studia 60+ poprvé setkává s režijní osobností mimo domovský Provázek, zkušeným tvůrcem inscenací pro děti a mládež Štěpánem Gajdošem. Tato spolupráce přináší asi čtyřicetiminutový hravý jevištní tvar, v němž se parafráze částí encyklopedické předlohy střídají s přímými autorskými vstupy. Vedle pasáží seznamujících s různými podobami strachu tak zaznívají i konkrétní zkušenosti, které jsou mladšímu publiku vzdálené – například strach ze schodů, jež se s přibývajícími obtížemi s mobilitou stávají zdánlivě nepřekonatelnou překážkou.
Sklepní scénu vyplňuje scénografka Anna Gumboldt půlelipsovým bílým paravánem, projekčním plátnem pro oboustrannou stínohru. Ke stejnému účelu slouží i malý bílý domek, který je možné po jevišti různě přesouvat. Hlavní scénografické objekty doplňují citronově žlutá stolička a pastelově modrá židle v nadživotní velikosti (vedle nich herci opět vypadají jako malé děti) a také fialový věšák na kabáty, který při správném nasvícení vrhá stín děsivé příšery s rohy. Herci jeviště postupně obohacují o celou řadu malých objektů znázorňujících různé zdroje strachu a využívají jich i v rámci stínoher. Kupříkladu příběh Kulhavé Lhoty, jímž Rezková v knize pojednává o tématu xenofobie (obyvatelé této obce nenávistně přistupují k nekulhavým přistěhovalcům), je v inscenaci převyprávěn pomocí figurek indiánů.
V knižních ilustracích Lukáše Urbánka je strach samotný znázorněn jako černý puntík, který je možné dále tvarovat a cokoli si za něj dosadit. Anna Gumboldt tento princip přebírá ve formě černých plyšáků různých tvarů a velikostí. Některé se vejdou do dlaně, další je možné vzít do náruče a jiné jsou tak velké, že připomínají spíše velký batoh, co si s sebou neseme. Společné ale mají to, že při bližším prozkoumání až tak děsivé nejsou.
Právě velikostní různorodosti černých plyšáků je využito pro jeden z nejpůsobivějších jevištních obrazů. V něm jedna z hereček, ukrytá v bílém domečku, seznamuje publikum s různými strachy, s nimiž se v průběhu života setkala. S každým jmenovaným zdrojem obav vyhodí z okna domku jednoho plyšáka. Zprvu se jedná o zdánlivě banální malé dětské strachy z táborových her nebo zlých snů, pak přicházejí větší, například z přijímacích zkoušek na střední a vysokou školu. Ty největší se pak týkají otázek mateřství nebo životního směřování v pokročilejším věku. Skvěle zvládnutý timing dodává této scéně komické i tklivější odstíny.
Ke konci představení přichází na scénu jedna z hereček v černém plyšovém kabátu sahajícím až na zem. Takto personifikovaný strach přiznává, že je někdy také zahlcen obavami. Přestože se ho ostatní zprvu bojí, postupně mu začnou radit, jak s nepříjemnými myšlenkami pracovat – ať už tak, že se o ně podělí, někoho blízkého obejme, nebo se ze strachu vytancuje.
V podtitulu Neboj, neboj stojí otázka: „A kdy už se konečně přestanu bát?“ Studio 60+ na ni laskavým jevištním tvarem odpovídá, že strach je a bude přítomen v každém věku, ale není třeba se ho bát.
Divadlo Husa na provázku – Milada Rezková, Štěpán Gajdoš a Studio 60+: Neboj, neboj. Režie Štěpán Gajdoš, dramaturgie Marie Klemensová, výprava Anna Gumboldt, hudba František Hruška a Jakub Šimanský. Premiéry 13. a 15. března 2026 (psáno z druhé premiéry).
