Pejsci a děti jsou osvědčená kombinace. Své o tom ví Naivní divadlo Liberec s úspěšnou psí inscenací Šššš. Šššš. Hůůů. Haf! (2019), ale třeba i Divadlo loutek Ostrava s titulem Fuj je to! (2019). Psích hrdinů je však samozřejmě v literatuře, filmu i divadle pro děti nespočet – od Dášeňky přes Škubánka a Maxipsa Fíka až po Lassie a Bílého tesáka. Jedním z nich je pak i Pes Paličák, kterého mohou diváci potkávat od května v divadle Minor.
Ani Pes Paličák však nepřichází na divadelní prkna poprvé. Novelu Daniela Pennaca v Česku už před lety pod názvem O psu Pes dramatizovali Sofie Adamová a Marek Menšík z Divadla Cylindr, na Slovensku pak Divadlo PIKI (v dramatizaci a režii Kataríny Aulitisové, která v inscenaci hrála společně s Ľubomírem Piktorem), tato verze se představila i v Praze na Přeletu nad loutkářským hnízdem. Přístup slovenské scény k příběhu se však od Minoru značně lišil. Předně, režisér Jakub Maksymov vytvořil vlastní adaptaci příběhu.
Na rozdíl od jiných dětských knih se předloha Daniela Pennaca s čtenáři příliš nemazlí. V knize totiž není nouze o drobná traumata. Už tak dost deprimující výchozí situaci, kdy má být škaredé štěně utopeno a jen zázrakem vyvázne, záhy zhorší úmrtí nově nabyté kamarádky, následuje pobyt v psím útulku, kde dojde k usmrcení dalších (nových) přátel, aby se hlavní hrdina nakonec dostal do rodiny sestávající z velmi nepříjemných dospělých a rozmazlené holčičky. Příběh vyprávěný očima hlavního hrdiny – psa, který je tak ošklivý, že ani nedostal jméno – však Jakub Maksymov šikovně proškrtal. Povahu předlohy zachoval, jen již nepůsobí tak zničujícím dojmem: režisér a dramatizátor například taktně vynechává, co se stane s psími kamarády z útulku.

Příběh je vlastně road story o cestě za domovem a přátelstvím a jako takový je značně epizodický. Inscenace však s touto epizodičností počítá a pracuje. V první řadě, pro cílovou skupinu dětí od 5 let je dělený děj ideální, protože usnadňuje vnímání celého díla a posiluje schopnost udržet pozornost. Režisér pak strukturu inscenace zvýrazňuje důsledným rámováním situací a v neposlední řadě i za pomoci jak jinak než skvělé hudby Iva Gregorce Sedláčka, která je v první řadě nepodbízivá a hlavně dospělá a plnokrevná. Vždyť na jevišti je v podstatě neustále přítomna plnohodnotná kapela (elektrická kytara, basová kytara, klávesy, bicí i saxofon). Tvoří ji herci a herečky, kteří momentálně nehrají s loutkou.
Bez uměleckých kompromisů a laciné líbivosti je i výprava Olgy Ziębińské, která s Jakubem Maksymovem spolupracuje pravidelně. Tentokrát vytvořila převážně dřevěné vyřezávané loutky (manekýny pro jednoho vodiče) doplněné textiliemi – některý pes má srst jen po délce zad jako nějaké číro, jiný je shlukem dredovatých chlupů, další je sporadicky oblepen nepravidelnými kousky textilu, které navíc ani plně nepřiléhají. Vzhledem k tomu, že se v příběhu setkáváme se psy žijícími na ulici či na smetišti, působí dřevěná tělíčka jen částečně pokrytá kusy srsti či hadrů adekvátně olysalým, oslizlým dojmem. Poetika nepěknosti se však propisuje do celé inscenace: na skládce tak například vidíme skutečné odpadky, zejména různě pomačkané plechovky od jídla či pití, i vše ostatní je jaksi otřískané, ošuntělé nebo špinavé. A otrhané jsou také kostýmy herců, které navíc pracují s typickými pankáčskými prvky, jako je černá barva, koženka, řetězy a cvočky.
Pochopitelně ani Pes Paličák není ve vizi Olgy Ziębińské žádné roztomilé štěňátko, zároveň ale není ani nijak ošklivější než ostatní. Nabízí se proto otázka, zda na okraji společnosti končí všichni oškliví psi? Nebo je snad svět ošklivých psů plný? Jsou někde vůbec nějací krásní psi? Anebo je vše krásné či ošklivé podle toho, jak se díváme? Jsou to otázky zcela relevantní, protože nesou jedno z poselství příběhu a zároveň zrcadlí velmi současné tendence, jak o tématu krásy přemýšlet. V očích holčičky Kdoule se totiž Paličák nakonec samozřejmě stává milovaným společníkem, avšak zázračně nezkrásní: nálepka krásy či ošklivosti totiž najednou prostě jen ztratí veškerý význam.

Diváci mají tendence fandit v příbězích sympatickým outsiderům a u Psa Paličáka tomu není jinak. Postava je znázorněna primárně loutkou, protože Jakub Maksymov patří k režisérům, kteří v sílu loutky věří a plně jí důvěřují, a nepotřebuje proto kombinovat loutkohru s činoherními pasážemi. Bořek Joura vede Paličáka s určitou něhou k loutce a ovládá ji navíc velmi přesně – zvlášť pejskaři jistě ocení odstíny druhů vrtění ocáskem, který Joura ovládá malíčkem. Navíc Paličákovi v hlase i výrazu propůjčuje dětskou přímočarost, určitou naivitu, ale i zarputilost a odhodlání. Loutka ošklivého psíka se v jeho rukou okamžitě mění v sympaťáka, v postavu, se kterou publikum chce jít příběhem a na které mu od první chvíle záleží. Bořek Joura je zkrátka rozené štěňátko. Neméně dobře vedené jsou ale i další loutky. S citem, upřímností a zároveň nepodbízivě a bez obvyklých klišé přistupuje k animaci holčičky Kdoule Sára Vosobová, více dryáčnicky, ale stejně sugestivně pak loutky vede Štěpán Lustyk a pozadu nezůstává ani zbytek obsazení.
Inscenaci navíc nechybí tolik potřebný nadhled, který příběh zjemňuje. Se svými diváky mluví jako se sobě rovnými a bez sklonů k infantilitě či sentimentu. Pes Paličák, tahle poslední letošní premiéra Minoru, prostě patří k inscenacím, na které je radost se koukat, i pokud jste již dospělí. Málokdy se totiž na divadle podaří tolik věcí naráz: režijní i výtvarný koncept, herecké ztvárnění a nakonec i ten příběh, který sice nehýří nadbytečným optimismem, ale přeci jen nese pozitivní poselství a řadu úvah o tom, jestli to náhodou nejsou nakonec psi, kdo musí vychovat svoje páníčky.
Minor, Praha – Jakub Maksymov: Pes Paličák. Podle knihy Daniela Pennaca. Scénář a režie Jakub Maksymov, dramaturgická spolupráce Iva Kopecká, scéna a kostýmy Olga Ziębińska, hudba Ivo Gregorec Sedláček, texty písní Karin Bílíková. Premiéra 18. května 2025.

