Situace kultury na Slovensku nabývá stále více atributy doby pandemické, tedy období, ve kterém bylo v rámci vládních opatření zavřeno množství divadelních provozů, byla ochromená jakákoli veřejná aktivita či umělecká činnost. Příčinou ale není virus, ale přímé zásahy do nezávislé i zřizované kultury. Pokud by si vedení slovenského ministerstva kultury přálo paralyzaci a destabilizaci kultury, nedělalo by to jinak.
Fond na podporu umění podporoval od svého vzniku v roce 2014 kulturní centra napříč Slovenskem a nezávislé i samosprávou zřizované umělecké subjekty. Před měsícem jeho Rada během dvou minut v bodě různé zrušila (později stanovisko na základě reakcí změnila na dočasně pozastavila) tříleté granty a mnohé festivaly, kulturní centra či časopisy, které s podporou počítaly, tak vystavila existenční nejistotě. Ocitli se v ní mnozí významní aktéři slovenské kulturní scény, jakými jsou divadelní festival Dotyky a spojení, taneční festival Nu Dance Fest, literární festival Brak, kulturní centra bratislavská Nová Cvernovka či žilinská Stanice a Nová synagoga, festival Bílá noc a z odborných periodik například časopis Tanec. A to ve jménu čeho? Ve jménu nějaké vize? Ale prosím Vás, na ni zapomeňme. Zato však přibývají případy sporných rozhodnutí všemocné Rady Fondu na podporu umění, která přidělila štědrou dotaci na aktivity nově vznikající kavárny v jednom z bratislavských nákupních center. Možná budou nositeli nejnovějších uměleckých trendů a budeme do nich chodit mezi nákupy pro inspiraci.
Organizace, včetně Divadelního ústavu, improvizují, spojují funkce zaměstnanců… Ale to nestačí. Takže najednou nejsou peníze na výstavy, na akvizice do sbírkových fondů a nyní ani na divadelní festival.
Nejde jen o nezávislá kulturní centra a samosprávami zřizované kulturní subjekty. Nově došlo ke zrušení festivalu Nové drama/New drama. Ten sice pořádá Divadelní ústav jako příspěvková organizace ministerstva, avšak státní bič v podobě konsolidace, který mrská na Slovensku na všech frontách, zasáhl i státní organizace. Ve jménu úspor se již propouštělo ve Slovenské televizi a rozhlasu, které museli opustit nejvíce fundovaní a oceňovaní zaměstnanci a zaměstnankyně, stejně jako ve Slovenské národní galerii, ve Slovenském národním divadle, ale i v menších kulturních organizacích. Přišla první i druhá vlna propouštění. Organizace, včetně Divadelního ústavu, improvizují, spojují funkce zaměstnanců… Ale to nestačí. Takže najednou nejsou peníze na výstavy, na akvizice do sbírkových fondů a nyní ani na divadelní festival.
Jako člen dramaturgické rady festivalu Nové drama jsem od října loňského roku do konce ledna letošního roku spolu s kolegyněmi Vierou Bartkovou a Tamarou Vajdíkovou brázdil po slovenských divadlech a skládal program. Viděli jsme inscenace a performance různé kvality i poetiky, které se konaly v divadelních sálech, industriálních prostorách, ale i v zahradách a parcích. Stěhovali jsme se za divadlem. Baví mě být divadelním nomádem, alespoň čas od času pozorovat svět z okna auta nebo vlaků. Toto nomádství s sebou přináší i krátký pohled nejen na samotnou dramaturgii jednotlivých divadel, ale také na jejich zázemí, problémy, životy či reakce diváků a divaček.
Všude jsme se tam setkávali se zanícením, vůlí něco vytvořit navzdory omezeným podmínkám. S tím, že i přes destrukční změny existuje naděje díky vlnám podpory kultury prostřednictvím různých sbírek či hledání jiných finančních zdrojů. Lidé sbírají na zdravotnictví, školství, a nyní i na kulturu.
Doba, ve které žijeme, produkuje takové množství dramat, že jsme vybírali z rekordních více než 90 inscenací. Výběr devíti inscenací však diváci a divačky v květnu, kdy se měl festival konat, neuvidí. Zůstanou jen fragmenty v podobě odborných akcí, jako je mezinárodní konference na aktuální téma Divadlo a občanský dialog. Koronavirus odezněl, typ nastalé krize mohou změnit volby, ve kterých by mohla být kultura, pokud opravdu chceme její změnu, nikoli trpěným, ale hlavním tématem. V diskusi pod statusem, ve kterém Divadelní ústav uvádí, že mu hrozí náhlé stěhování z dlouholetých prostor, někdo napsal, že se může odstěhovat jinam, jelikož mu nikdo nebrání.
Uznávám, i to by byl projev určitého nomádství, ale kultura potřebuje prostor a místo. Nejen to fyzické, ale i v myšlení lidí napříč bublinami.

