V Deníku N vyšly dva na sobě nezávislé, avšak tematicky se doplňující články. Komentovaly oznámení Nobelových cen ve dvou kategoriích – literatura a mír – s akcentací dvou odlišných osobností, nominanta Donalda Trumpa a laureáta Lászlóa Krasznahorkaie. Dohromady stvořily definující koláž, která mě myšlenkově vrátila k podstatě vzniku Nobelovy ceny. Mírotvůrkyní se nakonec stala bojovnice za venezuelská práva María Corina Machado. V literatuře Nobelovu cenu získal v českém kontextu téměř neznámý maďarský mistr apokalypsy a držitel Man Bookerovy ceny za rok 2015 László Krasznahorkai. Jen tak si ho nepřečtete – k sehnání jeho knih bude totiž potřeba kafkoidní vytrvalosti, což jako by Krasznahorkai tak nějak předjímal. Je nedostupnost známkou toho nejlepšího?
Alfred Nobel si roku 1888 přečte svůj fiktivní nekrolog: Obchodník se smrtí zemřel. Nobel, vynálezce dynamitu, tedy zkázy, se rozhodne očistit své jméno a před vlastní smrtí přepíše již předepsaný nekrolog. V závěti odkazuje své peníze do fondu, který bude každoročně udělovat ceny těm, kdo se zasloužili o významný počin v oblasti fyziky, chemie, lékařství, literatury a míru. Pramálo lidí si tak 129 let po jeho smrti vzpomene na dynamit, všem jako první naskočí „Nobelovka“. Z obchodníka se smrtí je mecenáš vědy a lidskosti.

Rok 2025. Trump a Krasznahorkai. První chce dle svých slov zabránit teroru a sám se označuje za mírotvůrce, druhý píše o apokalyptických obrazech, ve kterých mírotvůrce nemá žádnou šanci. Skoro jako by umění dostálo odrazu přetvářené reality. Zatímco o neúspěšném nominantovi Trumpovi seženete všechno – od článků, knih, fotografií, dokumentů až po toaletní papír s jeho tváří –, o Krasznahorkaiovi toho naopak získáte pramálo. A co možná vůbec? Jeho knihy.
Satanská cesta za nobelistou
Mou cestu k maďarskému spisovateli započala citovaná věta překladatelky Adély Gálové v článku Síla umění uprostřed teroru: „Tohle totiž Krasznahorkai umí dokonale: udolat vás obludnou rozmáchlostí větných i myšlenkových konstrukcí a zároveň vás magnetickou silou přidržet přímo u sdělení, u okamžiku.“ Teze hungaristky, která si může přečíst celé autorovo dílo v mateřské maďarštině – a jak je známo, nejintimnější pochopení autora přichází právě v mateřštině jeho díla –, mi svou prapodivnou protichůdností („obludná rozmáchlost“ a „magnetická síla sdělení“) učarovala. Klikla jsem na katalog Městské knihovny v Praze a vyhledala jediné dva české překlady Krasznahorkaiova díla – Satanské tango a Od severu hora – Od jihu jezero – Od západu cesty – Od východu řeka.
Když jsem si je chtěla vypůjčit, poprvé v životě jsem se stala čekatelkou v nekonečném pořadí. Se čtyřiadvacátou pozicí by se ke mně Satanské tango dostalo za dva roky, tedy v době, kdy Nobelova cena za literaturu bude v rukou dvou jiných nominantů a Trump možná i tím mírotvůrcem. Nebo už bude svět Krasznahorkaiovou apokalypsou, ve které je Nobelova cena opět dynamitem? Štěstí jsem zkusila ještě v knihovnách v Ostravě a Olomouci. V Ostravě se mé šance zvýšily, čekala bych jen půl roku (šestá v pořadí), v Olomouci pro změnu nobelistu nenabízejí vůbec. Z chuti po rozklíčování obludných a magnetických souvětí Krasznahorkaie se stala posedlost, která mě provedla sítí knihoven České republiky, jedné z nejhustších na světě co do počtu na jednoho obyvatele, a nakonec jsem obě knihy nalezla bez čekací listiny pouze v Karlových Varech. Podobně jako si málokdo spojí s Nobelem dynamit, nejsou pro leckoho Karlovy Vary víc než drahé lázně pro cizince a místo spojené s filmovým festivalem. Jako lázeňský host, tedy na kartičku, která mě nenutí k registraci, jsem si konečně zapůjčila dvě knihy Lászlóa Krasznahorkaie a měla v rukou možnost v českém kontextu téměř nereálnou, přečíst si ho.
(Krasznahorkaie nelze zakoupit v žádné síti knihkupectví ani v antikvariátech, na Trhu knih Satanské tango nikdo nenabízí, ale je po něm poptávka 55 uživatelů – pozn. red.)
Satanské tango
Satanské tango z pera maďarského mistra apokalypsy začíná citací Franze Kafky: „Pak se s ním raději minu při čekání.“ Jedná se o větu z Kafkova nedokončeného románu Zámek, shodou okolností mého nejsilnějšího čtenářského zážitku s Kafkou, dokonce v původním německém jazyce, ve kterém jako v jediném (kromě mateřštiny) dokážu literaturu pojímat. Ovšem Kafkova filozofická věta, která v dechberoucí fázi čekání nepolapitelného dokonale odráží K-ovu nezlomnost, touhu po pochopení, naději uprostřed nefunkčního řádu, je všeříkající ve své jednoduchosti a pro mě byla poslední mnohoznačnou jednoznačností započatého tance. Satanské tango ve mně netančilo, naopak, zadíralo se kontrastem knižního a hovorového jazyka. Obsahově stojí až ostentativně na principech Kafkova neřádu světa.
Dotančila jsem v úctě k nositeli Nobelovy ceny, ale doslova jsem zrezivěla s postavami.
Apokalyptické osadě, kde je všechno rezavé, hnijící a v rohu místnosti se čeká na zázrak i vyměšuje, totiž velí jakýsi zažloutlý šanonovitý úřad, v němž jste posíláni z patra do patra, z ničeho do ničeho, obviní vás z toho, že se divíte, že vás mohou obvinit, a to přesto, že dvě hlavní postavy už mají být dávno mrtvé, ale nejsou. Nešlo se začíst, hledání smyslu existence v rozkladu mi unikalo i v absurditě a touze po humoru. Dotančila jsem v úctě k nositeli Nobelovy ceny, ale doslova jsem zrezivěla s postavami. Stále víc jsem při čtení myslela na svou šanonovitou cestu za knihou než na obsah samotný. Až potupně mě napadalo, že by přečtení měla vždy provázet ona složitá, až apokalyptická cesta čtenáře, protože bez ní jsou obludná souvětí maďarského mistra pramálo magická. A tak si dám druhé kolo. Ještě jednou od začátku, protože ti nejoceňovanější bývají nejnáročnější, chyba bude ve mně, byť jsem od posledních nobelistů/nobelistek nemohla odtrhnout zrak ani mysl, od Annie Ernaux, Olgy Tokarczuk přes Jona Fosseho, Han Kang po Elfriede Jelinek a Petera Handkeho.

Od severu hora – Od jihu jezero – Od západu cesty – Od východu řeka
(dále jen Od severu hora)
,,(…) čtyři zásadní předpisy pro umístění kláštera byly beze zbytku splněny: od severu nechť ho chrání hora, od jihu jezero, od západu cesty, od východu řeka – tak zněly čtyři základní předpisy.“ (s. 39)
Při intimním prožitku fascinující existenciální cesty s knihou Od severu hora jsem naopak prožila nebeské tango. Číst Krasznahorkaie bez kontextu jeho tvorby je skládačkou bez klíče, jeho dílo je obsáhlejší a my máme možnost přečíst pouze dva překlady, tak rozdílné, a přitom odrážející mnohovrstevnatost jeho jazyka i přemýšlení. Satanské tango byl spisovatelův debut, který z něj udělal maďarskou literární hvězdu, ale když jsem spočinula mezi magnoliemi, stromem ginkgo, cypřiši hinoki a duby kuši, provoněná santalem, hledající odvrácený pohled Buddhy vprostřed japonského Kjóta, setkala jsem se s mistrem literatury, právem oceněným Nobelovou cenou.
(…) Byl to totiž skutečně příbytek Buddhy, tisíc let ho nerušil, neurážel žádný člověk, uvnitř byl on, pokud tam byl, tisíciletá neměnnost a neporušitelnost, tisíciletý vzduch a tisíciletý prach, tisícileté šero a tisícileté tajemství, neboť už tisíc let se lidé dívají provázení nespočetným množstvím pochyb, každý den a v každém okamžiku zkoumají s obavami, se studem, bez pochopení, hloupě; zkoumají a zvažují, jestli tehdy, jestli tehdy před tisíci lety, a jestli tedy i dnes, jestli tam uvnitř opravdu je.“ (s. 21)
Táhnoucí se, neúprosný čas, počítaný v desítkách, tisících, je odrazem rozpadajícího se světa křehkosti, do kterého vstoupil násilně a masivně člověk.
A ta nejlepší zpráva je, že právě na druhý zmiňovaný titul Od severu hora jsou čekací listiny vstřícnější. Proto si ji přečtěte jako první, je slovem nepopsatelná, ona nepopsatelnost je ostatně jejím obsahem – hledání smyslu existence v metafoře malé zahrady vprostřed posvátného chrámoví. Táhnoucí se, neúprosný čas, počítaný v desítkách, tisících, je odrazem rozpadajícího se světa křehkosti, do kterého vstoupil násilně a masivně člověk. A proto zahradu smyslu musí minout, jako možná minul účel všeho. Sugestivní, až magické kimono párané apokalyptickou smrtí psa u tisíciletého stromu ginkgo a otázka: Je člověk schopen stvořit dokonalost Boží ve světě, do kterého tak prapodivně, byť někdy i překvapivě, s tisíciletou úctou, zasahuje? Krasznahorkai zmínil, že chtěl napsat román bez postav, popsal svět s člověkem ve vedlejší roli a já jsem cítila úlevu, že to dokázal.
Po přečtení knihy Od severu hora jsem pokorně pochopila, proč László Krasznahorkai získal Nobelovu cenu za literaturu, a naopak si, vědoma jeho slov, s hrůzou připustila, že by mě ani v nejmenším neudivilo, kdyby tento svět dopustil darovat Nobelovu cenu za mír Donaldu Trumpovi. Stejně paradoxní se ostatně jeví rychlá gratulace maďarského premiéra Viktora Orbána na Facebooku: „Chlouba Maďarska, první nositel Nobelovy ceny z Gyuly. Gratulujeme.“ Přitom právě László Krasznahorkai je dlouhodobým kritikem maďarské vlády.

