Nejvyššími vlnami Avignonského festivalu jsou pro divadelní surfaře a surfařky pochopitelně největší osobnosti, které se ho účastní a jejichž inscenacemi či projekty mohou proplout. Letos jimi byli Thomas Ostermeier, Christoph Marthaler, Anne Teresa De Keersmaeker a Mohamed Toukabri. Právě jim se budu věnovat v následujících řádcích. A přidám další dvě jména z letošního INu: Mette Ingvartsen a Radouana Mrizigu.
Pro úplnost je třeba dodat, že dalšími ústředními režisérskými nebo choreografickými osobnostmi letošního festivalu byli Marlene Monteiro Freitas, Éric Ruf, Tiago Rodrigues a Milo Rau. O prvních dvou jsem psal v první části své reportáže,reflektující program na Čestném nádvoří Papežského paláce, o třetím referovala ve svém příspěvku Lucie Němečková. Jeho inscenaci Vzdálenost bude možné zhlédnout na zářijovém festivalu Divadlo v Plzni. Jen Milo Rau nám letos unikl. Jeden z jeho projektů (La Lettre) se hrál na více místech mimo Avignon – vyjma jednoho uvedení ještě před naším příjezdem – a dostat se tam by zabralo půlden. A pouze v jeden den (18. července) uvedená pocta Gisèle Pelicot nazvaná Le Procès Pelicot byla už před festivalem beznadějně vyprodaná. Nicméně vznikla v produkci Wienerfestwochen, tak se s ní snad ještě bude možné někde potkat. A jelikož se jednalo o tříhodinové čtení, komentáře a diskuse na téma a společenský kontext tohoto šíleného případu, možná časem vznikne plnohodnotná inscenace. Je to téma hodně citlivé, Rau si ale s takovými většinou umí poradit.

Brel
Asi nejvíc se čekalo od tanečnice a choreografky Anny Teresy De Keersmaeker (nar. 1960). V Divadle Archa v devadesátých letech hostovala se svou nejvýznamnější choreografií, původně z roku 1983 (a v roce 2019 s novým obsazením právě v Avignonu znovu uvedenou), Rosas danst Rosas. Mně však byla ještě bližší její sólová pocta americké folkové zpěvačce Joan Baez a jejímu albu z roku 1963 Joan Baez in Concert, Part 2 v choreografii otiskující celé album, píseň po písni, a nazvané Once, kterou v listopadu 2006 třikrát uvedla právě v Arše. Tehdy jsem s ní připravil i rozhovor do Divadelních novin, který ale nakonec nevyšel. Ještě ho mám schovanej…
V rámci letošního Avignonu si vybrala ikonické festivalové místo, patnáct kilometrů vzdálený lom Boulbon, kde v roce 1985 Peter Brook uvedl své zpracování staroindického eposu Mahábhárata. Podobně jako letos Saténový střevíček trvalo tehdy představení od západu slunce do ranního rozednění. Byla to událost, která – troufám si tvrdit – proměnila světové (či přinejmenším evropské) divadlo, otevřela brány antropologickým směrům fyzického divadla, propojováním kulturních a etnických skupin a otevřeným divadelním událostem v plenéru. Od roku 1988 se pak v lomu konaly venkovní festivalové produkce, které ale byly „přervané“ v letech 2017–2022. Až s nástupem nového uměleckého šéfa festivalu Tiaga Rodriguese se lom opět začal využívat. Ovšem – zdá se mi – festival zatím nenašel umělce a formy, které by tam byly patřičné. Po groteskní performanci Le Jardin des Délices à la Monty Python francouzské divadelní společnosti Vivarium Studio a loňské Rodriguesově inscenaci Hekuba, ne Hekuba v provedení herců Comédie-Française dostala letos prostor právě Teresa De Keersmaeker v duetu s mladičkým tanečníkem break dance Solalem Mariottem (nar. 2001). Tématem byl obdobně jako kdysi u Baez jeden hudebník – tentokrát Belgičan Jacques Brel (1929–1978). Jeho písně mají Francouzi takřka „pod kůží“, je součástí jejich šansoniérské tradice (zpíval vesměs francouzsky) podobně jako Piaf, Gainsbourg, Brassens, Ferré, Bécaud či Aznavour. A z toho ve své produkci Brel De Keersmaeker vyšla.

Na kamenném podkladu lomu postavila velké prázdné jeviště pokryté černým baletizolem, na němž se „duet“ za doprovodu nahrávek Brelových slavných písní odehrával. Většinu produkce se však jednalo o sólo De Keersmaeker, Mariotte často jen popocházel či seděl na okraji a přihlížel. De Keersmaeker tančila jako o život. V jednu chvíli – při písni Ne Me Quitte Pas (u nás ji nazpívala Hana Hegerová v Koptově překladu jako Lásko prokletá) – dokonce svlékla kostým a stála na jevišti zcela nahá. Na její k divákům zády otočené tělo se promítal zpívající obličej – rty Brela. Jeho velkými portréty, záznamy koncertů či filmů s ním, obrazy krajin, měst či přírody, historickými fotografiemi komunikujícími s obsahy písní byla choreografie doprovázena. Jen občas – pro zdůraznění akce – byly prostor a těla tanečníků nasvíceny pouze reflektory. Na skály za nimi se pak otiskovaly jejich stíny.
Ač De Keersmaker i Mariotte kostýmy na jednotlivé písně měnili, soustředila se choreografie takřka výhradně na pohyb těla či těl a jejich emotivní působení. Bez příběhu, bez čitelné vazby na obsah písní. A právě abstraktním, přísně racionálním zpracováním hudby a z ní plynoucích asociací převedených do grafických pohybových partitur je De Keersmaeker známá a jedinečná. Byla to však tentokrát těla – ergo lidé – v nesouladu. Nedoplňovala se, nepropojovala. Fyzicky ani emotivně. Jako by tančila babička se svým vnukem… Celé to bylo křečovité, chladné, bez emocí. De Keersmaeker má – zdálo se – Brelovy písně vsáklé hluboko do sebe samé. Napadlo mne, že možná i název jejího souboru Rosas vychází z jeho písně Rosa, která během produkce též zazněla a jejíž refrén Rosa rosa rosam / Rosae rosae rosa / Rosae rosae rosas / Rosarum rosis rosis zpívala sama De Keersmaeker. Ale víc toho svou produkcí nesdělila, nezatančila. A Mariotte za ní tanečně – v sólech i duetech – výrazně pokulhával.
Na vině rozpaků byl ale i zvolený velký prostor lomu. Produkce působila předimenzovaně, pateticky, uměle. Možná v menším, komornějším prostoru bude přesvědčivější, osobnější. V Avignonu to však bylo – aspoň pro mě – jedno z největších zklamání a rozčarování, jaká jsem tam kdy zažil.

Divoká kachna
Ale pojďme rychle jinam. Třeba do Velké avignonské opery, kde letos sedmapadesátiletý Thomas Ostermeier v premiéře uvedl (v Schaubühne bude mít premiéru 15. září) Ibsenovu Divokou kachnu v interpretaci své Schaubühne Berlin. Byl to typický Ostermeier. Inscenací jako by navazoval na svého Nepřítele lidu, který měl také premiéru v Avignonu v roce 2012 a v září 2015 jsme ho mohli vidět na festivalu Divadlo v Plzni. Do přestávky sledujeme až hyperrealistické, tradiční psychologické divadlo. Ibsen, jak jej inscenují od 19. století všude ve světě. Některé diváky to tak zmátlo (čti znechutilo), že o přestávce odešli. Přišli o mnoho. V rámci inscenace o vše.
Teprve ve druhé půli Ostermeier rozvinul své sítě a vyjevil téma – hoax a fake news versus pravda v každém okamžiku a za všech okolností. Ovšem nijak prvoplánově. Diváky vtahuje do myšlenkového světa Gregerse Werleho (Marcel Kohler), ptá se jeho ústy, proč – nejen jeho – idealismus škodí, či dokonce zabíjí. Proč je dobré pravdu ne vždy říkat, či dokonce ne vždy znát. A lež či neznalost pravdy může léčit. Tyto otázky zobecňuje nejen na mezilidské vztahy („Lhali jste někdy ve vztahu? Řekli jste svým partnerům vždy pravdu? Proč ne?“ ptá se herec diváků a diskutuje s nimi), ale i na společnost. I proto, že chtěl ideální společnost, které nelze dosáhnout, komunismus podle něj v praxi selhává a lidé v něj nevěří. Ovšem jako ideál je to nádherný cíl… Život v rovnosti a pravdě. Přesně, jak chtěl Gregers Werle…
Byl to najednou myšlenkový fofr. Sledovali jsme zoufale zmateného Hjalmara Ekdala (Stefan Stern), jehož režisér zobrazuje jako jednoduchého dělníka, který miluje hard rock a žije ve světě svých snů a fantazií. Jeho dceru Hedviku (Magdalena Lermer) postaršuje (v dramatu jí má být čtrnáct let, v inscenaci je levicovou vysokoškolačkou, která pracuje pro anarchistický deník), aby se mohla projevit jako intelektuálně zdatná idealistka, kterou „pravda v každé chvíli a v každém okamžiku“ dožene do neřešitelné situace a spáchá sebevraždu. Ne aby pomohla Hjalmarovi, ale proto, že ztratila své ideály, rodiče i přátele. A racionální MUDr. Relling (David Ruland) ani Hjalmarova manželka Gina (Marie Burchard) tomu nedokážou zabránit.
V závěru se roztočí točna a divák sleduje postupně tragicky vystupňovaný obraz zahrady, kde se Hedvika zastřelila, a bytu, kam ji přinesli. V zahradě se objevuje zničený Gregers Werle, v bytě vedle Hedviky uložené na kanapi otočku po otočce vidíme na zemi či v křesle ležící – možná mrtvé – Ginu, Oldu a Hjalmara Ekdalovy… Silný, působivý stupňující se výjev mi trochu připomněl obdobně řešený závěrečný obraz letošní inscenace Čechovova Racka režiséra Patrika Lančariče v Městském divadle Zlín (psal jsem zde o ní na začátku roku v reportáži z festivalu Zaráz: Zaráz s krví i bez krve).

Le Sommet
A vydejme se za inscenacemi INu dál. Tentokrát za hradby starého města do pěšky necelé půl hodiny vzdálené La Fabriky, což je v zásadě sportovní hala dnes využívaná pro kulturní účely (loni tu bylo Café Müller Piny Bausch a zkoušela zde Angélica Liddell). U nás dobře známý švýcarský režisér Christoph Marthaler (nar. 1951), častý host PDFNJ či plzeňského festivalu Divadlo, sem přivezl svou nejnovější inscenaci Le Sommet (Summit nebo Vrchol). Vznikla v koprodukci tří divadel – Théâtre Vidy-Lausanne, milánského Piccolo Teatro a pařížského MC93. Premiéru měla letos 13. května ve Vidy-Lausanne. Jde o typického Marthalera propojujícího humor s činohrou a hudebním divadlem s velkým důrazem na stylizované, vykloubené herectví a zvukový a výtvarný účinek. Hraje se v několika jazycích najednou (ve francouzštině, němčině, italštině a skotské angličtině), dění je doprovázeno titulky (v angličtině a francouzštině).
Vše se odehrává v jediném prostoru a čase na jakési opuštěné vysokohorské turistické chatě (nebo možná krytu či bunkru) ve švýcarských horách, kde se setkává šest věkově, národnostně i charakterově odlišných postav přicházejících se tam ukrýt před jakousi nejasnou ekologickou katastrofou venku. Katastrofou, jež je – jak se ke konci dozvíme – donutí zůstat v tomto uzavřeném prostoru následujících „patnáct až sedmnáct let“… Ovšem to je až břitký závěr. Zprvu vůbec nevíme, kdo je kdo, kde se postavy postupně přijíždějící malým nákladním výtahem ocitají a proč. Dění je od počátku groteskní, vykloubené, bizarní. Každá z postav se projevuje výrazně individualisticky, svérázně, i když vždy jedná s maximální korektností, což vede ke spoustě ztřeštěných situací, podávaných ovšem se suchým anglickým (montypythonovským) humorem. Jde vlastně o různé národnostní typy: „domácího“ Švýcara (hudebník a harmonikář Lukas Metzenbauer), který všechny vítá, Italku (Federica Fracassi), Francouzku (Charlotte Clamens), Britku (Liliana Benini), Skota (Graham F. Valentine) a Inda (Raphael Clamer). Jak záhy zjišťují, musí jednat, mluvit, a dokonce jíst i spát společně v jedné místnosti. Musí se tedy domluvit a přes všechny odlišnosti respektovat. Odtud název Summit.

Inscenace lehce připomíná Marthalerovu produkci Aucune idée (Ani ponětí), uvedenou na festivalu Divadlo Plzeň v roce 2022, kterou také produkovalo Théâtre Vidy-Lausanne a v níž též vystupoval jeho oblíbený herec, rusovlasý Graham F. Valentine. Celek se skládá z na sebe se vršících bizarních situací a je víceméně výtvarně-hudebně-performativní skladbou, pro niž jsou výchozí – byť silně existenciální – situace a záhadná, do konce produkce nevysvětlená vnější ekologická katastrofa v zásadě jen zástupné. I když jde až o apokalyptické ekodrama o možná posledních dnech lidstva, je to od začátku do konce obrovsky vtipná, ironická, jízlivá a současně nesmírně laskavá, chápavá lidská komedie o charakterových a národnostních svérázech a odlišnostech. Právě ty vytvářejí rozmanitost světa, v němž jsou ale všichni schopni najít způsob, jak spolu vyjít a žít. Jak píše dramaturg inscenace Eric Vautrin: „Toto téma bylo v Marthalerových inscenacích vždy víceméně základní nebo explicitní: sledovat, jak se lidské bytosti organizují, ať už k lepšímu, nebo k horšímu, zatímco jejich minulost poskytuje jen minimální, nebo dokonce zatěžující energii a budoucnost je málo přitažlivá, protože chybějí perspektivy. Ani přesvědčivý pokrok, ani radikální revoluce; ani klidná kontinuita, ani zjevné narušení. Protagonisté se ocitají v prázdné přítomnosti a musí si vystačit s tím, co mají. Odhalují se takoví, jací jsou: svérázní a něžní, melancholičtí i krutí.“
Jde tedy opět o Marthalerovo mistrné „cvičení stylu“ s důrazem na múzické herectví a hudebnost s řadou výtvarných a kostýmních nápadů, převleků a proměn. Někomu to stačí, pro mě je však příliš vzdáleno od hlučícího světa.

Every-body-knows-what-tomorrow-brings-and-we-all-know-what-happened-yesterday
Jako milovník intelektuálního divadla, rituálu, autentické zpovědi a fyzického jednání jsem tak nejvíce ocenil dopolední produkci v divadle Les Hivernales, jež se zaměřuje na taneční produkce a je platformou těch nejlepších, které lze v Avignonu v rámci OFFu vidět. Každoročně tam proto sleduji celou programaci…
Letos tam v rámci INu původem tuniský, v Bruselu dnes usazený a působící tanečník a choreograf Mohamed Toukabri (nar. 1990) uváděl své sólo nazvané Every-body-knows-what-tomorrow-brings-and-we-all-know-what-happened-yesterday (Každé-tělo-ví-co-přinese-zítřek-a-všichni-víme-co-se-stalo-včera). Jde vlastně o taneční esej, v níž Toukabri boří pohybové stereotypy zakořeněné v těle a klade otázky, kdo se může na jevišti či ve veřejném prostoru pohybovat, jak a proč. Ohlíží se do minulosti, reflektuje současnost a vyhlíží budoucnost.
Dílo „pulzuje naléhavou potřebou“, píše v programu Toukabri, „dekolonizace představivosti a vytváření prostoru, kde taneční tradice vzájemně nesoupeří, ale interagují, kde formy dlouho odmítané jako ‚nízké‘ obstojí proti kanonizovaným. Nejde o fúzi – je to těsná koexistence, přepisování pravidel v reálném čase. Virtuozita pohybu a zranitelnost duše se prolínají“.
Ve velkém černém prostoru prázdného jeviště se pohybuje černý tanečník – Toukabri. Obsáhne je celé. Po krajích, po diagonálách. Suverénně, hrdě. Zprvu jakoby bezcílně, jako kněz tajemně, postupně čím dál energičtěji, dynamičtěji, apelativně. A stále – dalo by se říct – rituálně, s vědomím neproniknutelnosti duše, otevřenosti pohybu a tajemnosti myšlenek. Používá nenápadné převleky (přes hlavu si v jednu chvíli přetáhne tričko a pohybuje se jako šelma), používá slovo. Z reproduktorů totiž po celou produkci zní esej tuniské režisérky a dramatičky Essii Jaïbi (v jejím podání) o historii a představách budoucnosti vnímání našich těl, jejich pohybů, tance. Úvahy o rituálech a sebeuvědomění skrze vlastní tělo a zodpovědnosti za ně a tím i za podobu světa. Je to, zdá se, téma současnosti – hledání osobní i etnické identity, sebeuvědomění skrze tělo, v němž je zakódována minulost každého z nás. Řada produkcí – nejen v Avignonu, ale třeba i na letošním festivalu Tanec Praha (viz má reportáž na divadelním.netu Mé tělo je má identita) – se právě na tělo či jeho součásti (vlasy, zadek) zaměřovala.
Název Every-body-knows-what-tomorrow-brings-and-we-all-know-what-happened-yesterday je ústřední myšlenkou produkce: historie je v našich tělech a tanec zítřka je formován dneškem. Toukabri apeluje na odpovědnost každého z nás za to, co hledáme a neseme v sobě a co předáváme dál, za to, co v sobě ničíme a co udržujeme. A nenabízí jasné, či dokonce snadné odpovědi. Všichni jsme tvůrci budoucnosti, nového zhodnocení minulosti i současnosti. „Existuje velká propast mezi našimi těly a jejich historií a tím, co nás učí, co sledujeme…“ říká Jaïbi a tančí Toukabri. Je to pozvání za hranice poznaného, ke společnému tanci světa, do nějž patří všechna těla, všechny dějiny. Úchvatná produkce mistra tance a šamana zároveň.
A jak končí? Tichem… Tanečník se postaví před diváky a ukazuje nápis: „SILENCE/BURNING SILENCE“… I toto vyústění – vzývání „ticha, jež hoří, burácí“ – se objevuje v současných produkcích častěji. Jako by už umělci nevěřili zvukům ani slovům.

Delirious Night
Na rozdíl od meditativnosti Toukabriho sóla byla pohybová show Delirious Night (Noční delirium) dánské choreografky a tanečnice Mette Ingvartsen (nar. 1980) dynamikou i děním divoká – a rozhodně netichá. Přesto obdobně strhující. Její práci neznám, prý má za sebou ještě divější produkce, ale i tato byla úchvatná. Deset performerů a performerek – současně tanečníků i hudebníků – vtrhlo na jeviště a po jednu divokým pohybem naplněnou hodinu zběsile křepčilo. Zprvu – či místy – v karnevalových maskách, jindy zcela nazí. V neustálém rytmu, s řadou meziakcí, skupinových čísel, duetů i sól. Nic víc. Až zrak přecházel a tělo škubalo. Každý performer či performerka jiný, přesto všichni „jedno tělo“. Extáze svobody, ejakulace volnosti, deklarace rovnosti, volnosti, bratrství. Delirium absolutního šílenství. Paráda, kterou bych přál každému prožít. Livingovské Paradise Now současnosti.

Magec
V noci na nádvoří kláštera celestiánů, mezi sloupy a v nádvorním podloubí, ale i v prvním patře nad ním, se odehrávala performance šesti perfomerů a jedné hudebnice (Deena Abdelwahed) Magec (Poušť), kterou do Avignonu přivezl původem marocký, v Bruselu působící tanečník a choreograf Radouan Mriziga (nar. 1985). Pro festivalový kontext je zajímavé, že loni vytvořil choreografii s Teresou De Keersmaeker a jejím souborem Rosas na Vivaldiho skladbu Čtyři roční období nazvanou Il Cimento dell’Armonia e dell’Inventione. Ovšem tato produkce s ní neměla pranic společného.
Mriziga dlouhodobě zkoumá vztah mezi evropským a tradičním islámským uměním, mezi divadlem, tancem, hudbou a řemeslem, zvyky, architekturou. Pohyb vnímá jako propojení těla s myslí a intelektem. Zobrazuje lidské bytosti jako hmotnou rovnováhu mezi nimi. Ve své tvorbě se zajímá o využití tance jako prostředku ke sdílení zkušeností, které překračují čistě estetický zážitek a vstupují do mimouměleckých kontextů. V poslední době se zabývá především zapomenutými či potlačenými narativy o lidskosti, dávných civilizacích, kultuře, o čemž svědčí názvy jeho produkcí – Atlas, Libye, Akát, Lidské měřítko…
A právě tímto směrem se ubírala jeho performance. Tématem je poušť a její magické, mystické podoby. Mriziga se v ní snažil zachytit – jak sám říká – „moudrost pouště a její vztah s časem, světlem a pohybem“. A pokračuje: „Od Sahary po stepi Střední Asie se poušť stává magickým prostorem, kde se prolínají rituály, mýty, slovo, zpěv či kulturní zvyky a návyky. Jevištní pohyb, jednoduchý stylizovaný tanec, inspirovaný rytmy, řemesly a ztělesněnými praktikami pouštních národů, odhaluje harmonii, která uniká všem formám nadvlády. Inscenace poháněná polyfonií textů, zvuků a gest vyzývá k vnímání hojnosti, která existuje v tiché rozlehlosti pouští, a k opětovnému spojení s přírodou či přírodními (kočujícími) národy.“
Zní to vše přenádherně a začátek, kdy po celém prostoru performeři zapálili vonné tyčinky, jež hořely a byly cítit po celou dobu představení, sliboval mnoho. Ovšem pak jsme byli svědky spíše komentované pohybové uspávanky šestice do šedých látek a pohodlných domáckých kostýmů zahalených performerů (občas ještě v jednoduchých zvířecích maskách) za doprovodu hollywoodsky kýčovitých filmových záběrů zapadajícího slunce či větrem ovívaných dun promítaných na hradby kláštera, vznešeně popisných komentářů o tajemstvích pouštních civilizací jako z ezoterického televizního pořadu a popové hudby v podání do blyštivé masky zahalené hráčky na klávesové nástroje a zpěvačky v jedné osobě (trochu mi připomínala Janu „Uriel“ Kratochvílovou), jež stála nad podloubím. S pouštním rituálem, jak z reproduktorů čtený text proklamoval, ani s náročnějším – tradičním ani novodobým – tancem (údajně šlo o tanečníky/performery přímo z Marrákeše sebrané na ulici) to nemělo mnoho společného. Jen jsme koukali na vytváření tajemna pro evropské turisty za každou pouštní cenu…
I tak – nebo možná proto – se večer zklidněně kloubil s nočním Avignonem a jeho přepestrým letošním programem. Věřím, že saténový střevíček vypouštěný z Cour d’honneur du palais des Papes se alespoň jednou snesl na nádvoří tohoto kláštera. Setkání a propojení rozdílných estetik, dob a kultur, v tom je hlavní smysl a poslání Avignonského festivalu.
/Pokračování příští týden./
///
Více o letošním Avignonském festivalu na Div.netu:
Za pět minut dvanáct aneb Avignonské divadelní světy
Saténový střevíček nad Avignonem (I)

