Saténový střevíček nad Avignonem (I)

Sdilej

Stará dáma – Avignonský festival – letos dovršila úctyhodných sedmdesát devět let od svého vzniku v roce 1947. Odehraných ročníků je však o tři méně, neb v letech 2003 a 2014 se festival nekonal kvůli stávce divadelníků protestujících proti reformě francouzských zákonů o finančním odškodňování, tzv. intermittents (pracovníků v kultuře na volné noze), a jejich pojištění v nezaměstnanosti a v roce 2020 kvůli covidové pandemii.

Na festival jsem jezdil na přelomu tisíciletí a nyní každoročně od roku 2021. Někdo v létě létá k moři, já se svou partnerkou, dramaturgyní Lucií Němečkovou, která naše festivalové reportáže na divadelním.netu „vykopla“, jezdíme k oceánu divadla. Ubytujeme se v pronajatém bytě ve starém městě a denně se necháváme omývat pěti a více vydatnými festivalovými vlnami, surfujeme na nich a je nám blaze. Letos jsme na festivalu takto byli od 8. do 20. července (festival se konal ve dnech 5.–26. července), každý den aspoň jeden z nás navštívil program festivalu IN (sehnat lístek – ač jste akreditovaní – není snadné) a několik (většinou tři až pět) produkcí festivalu OFF, zahrnujícího stovky představení denně. Zde – pokud chcete slevu nebo vstup zdarma – je třeba se vždy domlouvat přímo se soubory, které vystupují v divadlech rozesetých po celém středověkém městě, ale občas i za jeho hradbami. Někde je vyprodáno mnoho dnů dopředu, jinde si můžete koupit lístek i těsně před představením. Záleží na renomé daného prostoru a aktuálních ohlasech v průběhu festivalu. Vyhledat denní program můžete jak na internetu, tak v takřka pětisetstránkové festivalové brožuře (letos měla 488 stran) nabité informacemi a přehledně členěné dle míst hraní, času uvádění, věkového doporučení a žánru (hraje se seriálově po celou dobu festivalu). Je dostupná po celém městě a rozdává se zdarma, stejně jako střízlivější programová brožura festivalu IN (o polovinu menší formát, 100 stran). Nicméně je dobré umět aspoň trochu francouzsky, angličtinou obě publikace velmi šetří…

Vzdálenost současného uměleckého šéfa festivalu Tiaga Rodriguese, podobně jako loni jeho inscenaci Hekuba, ne Hekuba, mohou čeští diváci zhlédnout na letošním ročníku plzeňského festivalu Divadlo. Foto Christophe Raynaud de Lage
Vzdálenost současného uměleckého šéfa festivalu Tiaga Rodriguese, podobně jako loni jeho inscenaci Hekuba, ne Hekuba, mohou čeští diváci zhlédnout na letošním ročníku plzeňského festivalu Divadlo. Foto Christophe Raynaud de Lage

Z programu IN, který letos čítal na čtyřicet inscenačních projektů, hraných sice seriálově, ale někdy třeba jen jednou či dvakrát, většinou osm až dvanáctkrát, letos maximálně sedmnáctkrát (Tiago Rodrigues: La Distance / Vzdálenost a Milo Rau: La Lettre / Dopis), plus řadu diskusí, setkání a výstav, jsem viděl sedm představení. Z programu OFF pak dalších čtyřicet jedna vesměs hodinových produkcí (takový je nepsaný řád, aby se skupiny mohly střídat – v jednom sálu je za den uvedeno většinou sedm až osm představení různých souborů, má-li prostor víc sálů, tak adekvátně tomu víc, začíná se vesměs v 10 hodin a končí kolem 23. hodiny). A jeden den jsem si zajel na festival nového cirkusu do nedalekého Villeneuve, který se koná vždy souběžně s Avignonským festivalem.

V následujícím textu – a v jeho pokračování příští týden – se zaměřím především na produkce INu. Pro čtenáře divadelního.netu jsou myslím nejzajímavější. Mnohé z nich můžete zhlédnout i na jiných festivalech (Vzdálenost současného uměleckého šéfa festivalu Tiaga Rodriguese, o níž zde minulou středu referovala Lucie Němečková, podobně jako loni jeho Hekubu, ne Hekubu, dokonce 10. a 11. září na plzeňském festivalu Divadlo), na jejich evropských turné nebo na domácích scénách v Berlíně, Paříži, Bruselu či dalších městech. Některé však byly jedinečné, nicméně od tvůrců či tvůrkyň světového renomé, známých i u nás, pokud zde dokonce nevystupovali (Keersmaeker). Třetí, závěrečný text pak chci věnovat letošní české účasti (Spitfire Company, ale nejen jim) a vizím české participace do budoucna (česká prezentace v průběhu festivalu v Musée Agladon a setkání platformy Prospero). O produkcích OFFu, především tanečních a nonverbálních, a novocirkusových budu psát na web Taneční zóny. Všechny texty pak vyjdou souhrnně v tištěné Taneční zóně 3/2025.

Jste-li v Avignonu a nenavštívíte-li Cour d’honneur du palais des Papes, jako byste tam nebyli. Foto Christophe Raynaud de Lage
Jste-li v Avignonu a nenavštívíte-li Cour d’honneur du palais des Papes, jako byste tam nebyli. Foto Christophe Raynaud de Lage

Čestné nádvoří Papežského paláce

Jste-li v Avignonu a nenavštívíte-li Cour d’honneur du palais des Papes, jako byste tam nebyli. Platí to pro návštěvu v průběhu roku, stejně jako pro tu festivalovou. Právě zde v září 1947 v rámci Týdne dramatických umění v Avignonu Jean Vilar uvedl svého Richarda II. v provedení herců Théâtre National Populaire (TNP), jemuž tehdy šéfoval, čímž odstartoval novou tradici a de facto i festival, který se o rok později – již pod současným názvem – přesunul na červencový termín. Hraje se pod širým nebem pro přibližně dva tisíce diváků a konají se tu vždy nejpodstatnější a vesměs největší, produkčně nejnáročnější inscenace festivalu s velkou výpravou i množstvím herců/hereček (většinou dvě, někdy tři, za den vždy jedna v uzavřených cyklech). Letos tomu bylo nejinak. Od 5. do 11. července (s výjimkou 7. července) se zde premiérově představila inscenace kapverdské choreografky, režisérky a tanečnice Marlene Monteiro Freitas Nôt a v cyklu 19.–25. července (s výjimkou 21. července) osmihodinový Claudelův Saténový střevíček v režii Érica Rufa a v provedení souboru Comédie-Française. Obě byly skutečnými trumfy festivalu. Mezitím se tu uskutečnily tři jednorázové akce: 12. července koncert kapverdské zpěvačky Mayry Andrade, 14. července koncert k uctění památkyjedné z nejvýznamnějších arabských zpěvaček minulého století, Egypťanky Um Khaltoum (1898–1975), a 15. července setkání arabských umělců a umělkyň v rámci Oslavy poetičnosti arabského jazyka, jemuž byl letošní ročník věnován (loni to byla španělština, předloni angličtina a příští rok to bude korejština, což je koncepce současného šéfa festivalu Tiaga Rodriguese). Na ty se mi ale lístky sehnat nepodařilo.

Od 5. do 11. července se na Čestném nádvoří Papežského paláce premiérově představila inscenace kapverdské choreografky, režisérky a tanečnice Marlene Monteiro Freitas Nôt. Foto Christophe Raynaud de Lage
Od 5. do 11. července se na Čestném nádvoří Papežského paláce premiérově představila inscenace kapverdské choreografky, režisérky a tanečnice Marlene Monteiro Freitas Nôt. Foto Christophe Raynaud de Lage

Nôt

Nôt v kapverdské kreolštině znamená noc. Stejnojmenná velkoformátová produkce Marlene M. Freitas byla sice podle anotace inspirována klenotem arabské literatury, příběhy z Tisíce a jedné noci, nicméně pokud byste to nevěděli, celkem jistě by vás to nenapadlo. Děním vykloubená, výtvarně fantasmagorická inscenace, postavená na až děsivé obrazivosti a „putujícím“ zvuku, kdy nevíte, odkud se který ozývá či ho naopak neslyšíte, více připomínala temný lynchovský sen. Autorka tak naplnila spíše jinou část vlastní charakteristiky produkce, již nazývala „cvičením v přežití“: „Prostřednictvím gest překládám proud slov, jež se vzájemně generují, protínají a protiřečí si. Jeviště se stává nejednoznačným prostorem, v němž se konfrontuje neřest a ctnost, velké a malé, touha a její stín. A tím se v rámci daného představení přidává jedna noc k vesmírnému nekonečnu.“

Francouzská kritika inscenaci nepřijala, a jak je v Avignonu „dobrým“ zvykem, někteří diváci v průběhu představení dávali najevo svou nespokojenost proklamativními odchody. Takové jednání umění ohromně pomáhá – jste nuceni více přemýšlet nad viděným a slyšeným a nacházet vlastní klíč a důvody, proč je přijímat či odmítat.

Na jevišti po celou dobu stojí bílá mřížová konstrukce evokující nemocnici či vězení. Foto Christophe Raynaud de Lage
Na jevišti po celou dobu stojí bílá mřížová konstrukce evokující nemocnici či vězení. Foto Christophe Raynaud de Lage

Řadil jsem se k první skupině na závěr nadšeně aplaudujících diváků. To, co jsme viděli, byl abstraktní obraz s konkrétními výjevy obludnosti. Divadlo, které rozvíjí vize Pasoliniho 120 dnů Sodomy, Goyových Caprichos, Picassovy Guernicy nebo – v rockové oblasti – Franka Zappy či The Residents. Mám na mysli formální stránku, důraz na působivost obrazů, jež dění dekomponují a skládají v mozaiku bizarních situací (někdy komických, někdy hrůzných, vesměs oboje najednou), plnou různých odkazů, kterou si každý z diváků musí interpretovat dle vlastních zkušeností a asociací. Ale i rovinu obsahovou, explicitní krutost, bizár, freak coby děsivě karnevalovou vizi lidské sounáležitosti provázenou neutuchajícím rytmem, krví a pohybem. Na jevišti po celou dobu stojí bílá mřížová konstrukce evokující nemocnici či vězení. Herci vycházejí nejen zadními palácovými vchody, ale i oknem, přinášejí či přenášejí židle, odestýlají a zastýlají postele, lehají do nich a zkrvavení vylézají, skáčou na nich, hrají na rytmické a strunné hudební nástroje, které ale nemají struny a oni jejich zvuky vyluzují ústy, jsou na jedné straně jeviště, ale jejich hlas se ozývá z druhé. Anebo vůbec nejsou slyšet, mikrofon, do nějž mluví, je vypnutý. A to je dění, které sledujeme po celé představení. Rytmy a obrazy, nekonečné arabské rytmy a písně, nedokončené příběhy, útržky melodií a slov, cáry akcí. Boj o přežití… Kdo chce čitelnost, jasné postoje a formulace, vnímá vše jako neřízený chaos a odchází. Kdo ale ocení apelativnost skrze vykloubenost, divost, běsnost, fascinující obrazivost směřující k šílenství, hrůze a zoufalství, aniž by to bylo deklarováno či performery a performerkami (jednou činoherci, jindy hudebníky, zpěváky, tanečníky, nebo dokonce loutkoherci…) prožíváno, je stržen a přikován k sedadlu. Žádná z postav situacím či stavu, ve kterém se ocitá, nepodléhá a nepoddá se. Žena bez nohou tančí, postavy bez hlasu zpívají, hudebníci bez strun hrají. A toto dění je režisérkou zvládnuté s taktovkou Mistryně. Využívá nejen slovo, pohyb a tanec, ale i masky (tváře s obrovskýma očima), nenápadné proměny scény a objektů, skvěle pracuje s rytmem a zvukem, úžasně s výtvarnými obrazy. Z tanečníků jsou zpěváci, loutkáři, vypravěči. Jednou to jsou samaritáni, jindy oběti. A nikdy agresoři. Ta hrůza, děs a běs, je v nás a my ji musíme zvládat, přijmout a nepodléhat jí. Je naší součástí stejně jako milování.

Marlene Monteiro Freitas využívá nejen slovo, pohyb a tanec, ale i masky (tváře s obrovskýma očima), nenápadné proměny scény a objektů, skvěle pracuje s rytmem a zvukem, úžasně s výtvarnými obrazy. Foto Christophe Raynaud de Lage
Marlene Monteiro Freitas využívá nejen slovo, pohyb a tanec, ale i masky (tváře s obrovskýma očima), nenápadné proměny scény a objektů, skvěle pracuje s rytmem a zvukem, úžasně s výtvarnými obrazy. Foto Christophe Raynaud de Lage

A jak vše končí? Na židli sedí performer, který představení němým projevem zahajoval a často v něm coby osamělý tanečník netknutě procházel/tančil, a volá: „Kde je můj bratr…? Někde tu musí být… Viděl jsem ho. Viděl jeho vlasy mezi vašimi hlavami…“

Jako bychom stáli před obrazem Výkřik Edvarda Muncha, jako bychom právě prošli charentonským ústavem pro choromyslné ze hry Petera Weisse Pronásledování a zavraždění Jeana-Paula Marata, předvedené divadelním souborem blázince v Charentonu za řízení markýze de Sade, jak jej ve své inscenaci a filmu zpracoval Peter Brook.

Marina Hands, držitelka ocenění za nejlepší ženský herecký výkon v inscenaci Saténový střevíček, a Laurent Stocker, oceněný za nejlepší mužský výkon ve vedlejší roli. Foto Jean Louis Fernandez
Marina Hands, držitelka ocenění za nejlepší ženský herecký výkon v inscenaci Saténový střevíček, a Laurent Stocker, oceněný za nejlepší mužský výkon ve vedlejší roli. Foto Jean Louis Fernandez

Saténový střevíček

Druhou – a letos v rámci celého Avignonu ústřední – inscenací na Čestném nádvoří Papežského paláce byl Claudelův Saténový střevíček v režii Érica Rufa a v provedení souboru Comédie-Française. Na domácí scéně v Paříži měla inscenace premiéru 21. prosince loňského roku. Předtím, v dubnu a květnu 2021, v době lockdownu, připravil Ruf, tehdy umělecký šéf souboru, spolu s herci Gillesem Davidem, Thierrym Hancissem a Christianem Gononem coby spolurežiséry čtyřdílné online scénické čtení, jehož se účastnili herci a herečky současné inscenace (zhlédnout lze zde). Zatímco ono scénické čtení má v úhrnu necelé dvě a půl hodiny, současná inscenace v Comédie-Française trvá osm a půl hodiny se dvěma malými a jednou jedenapůlhodinovou přestávkou a hrává se v sále Richelieu (stejně jako Hékuba) od 15 do 23.30 hodin. V Avignonu měla osm hodin se dvěma půlhodinovými a jednou čtyřicetiminutovou přestávkou. Začínalo se se setměním ve 22 hodin a končilo s ranním východem slunce v šest hodin ráno, což mi evokovalo dávné Brookovo zpracování indického eposu Mahábhárata inscenované v nedalekém lomu Boulbon (ještě o něm bude řeč), které se západem a východem slunce také počítalo.

Saténový střevíček je tedy textové i inscenační veledílo, na které je třeba se i jako divák řádně připravit. Jeden kolega si šel odpoledne až do večera lehnout, a byli dokonce tací, co si brali spacák a o přestávkách na trávníku na přilehlém nádvoří, kde se dalo koupit skromné občerstvení, vyspávali. My s Lucií jsme se na avignonskou premiéru s mnoha francouzskými celebritami jen řádně vybavili jídlem, pitím a teplým oblečením, které ale nakonec nebylo třeba. Rozpálený prostor vyzařoval dostatek tepla a k pití stačila kupovaná rozpustná káva. Jen při magickém svítání a za zvuků probouzejících se cvrlikajících ptáčků nastalo mírné ranní ochlazení. To už se ale představení blížilo k závěru.

Saténový střevíček obdržel pět cen Molière, včetně ceny za kostýmy (Christian Lacroix). Foto Christophe Raynaud de Lage
Saténový střevíček obdržel pět cen Molière, včetně ceny za kostýmy (Christian Lacroix). Foto Christophe Raynaud de Lage

Ale popořadě. Saténový střevíček je pro Francouze zásadní dílo jejich dramatické literatury. Paul Claudel ho psal v letech 1918–1923, tiskem poprvé vyšel v roce 1929 a první inscenace vznikla uprostřed druhé světové války, v roce 1943 (premiéra 27. listopadu), v režii Jeana-Paula Barraulta právě v Comédii-Française. Inscenace tehdy trvala jedenáct hodin. V Avignonu – také v Papežském paláci – uvedl Saténový střevíček v roce 1987 Antoine Vitez. Inscenace trvala i s přestávkami dvanáct hodin (záznam má deset hodin) a pro francouzské divadlo se stala takřka nepřekonatelnou, existuje o ní spousta analýz a dokumentů. Český překlad Jiřího Konůpka vyšel v roce 1968 v nakladatelství Orbis. Česká premiéra se uskutečnila 30. ledna 1993 na jevišti Národního divadla Brno v režii Zdeňka Kaloče. Den poté měla hra premiéru i na jevišti pražského Národního divadla v režii Romana Poláka. Potřetí ji v roce 2003 na scéně Divadla Na zábradlí pod hlavičkou souboru Příšerné děti v razantně zkrácené verzi uvedla režisérka Doubravka Svobodová (premiéra 28. října).

Režisér Éric Ruf tedy text uvedl po téměř čtyřiceti letech po Vitezovi a více než osmdesáti letech po Barraultovi v Comédii-Française a poté v Avignonu, čímž vstupoval na tenký led. Navíc se inscenací loučí se svým uměleckým šéfováním souboru, což jí dodává další punc výjimečnosti. Ale připravil se dokonale, o čemž svědčí nejen již zmiňované inscenované čtení v roce 2021, ale i pět cen Molière (nejvyšší francouzské divadelní ocenění), včetně ceny za nejlepší režii a inscenaci veřejnoprávního divadla (další ocenění Christian Lacroix za kostýmy a Bertrand Couderc za světelný, výtvarný a zvukový design, Marina Handsza nejlepší ženský herecký výkonv inscenaci veřejnoprávního divadla a Laurent Stockerza nejlepší mužský výkon ve vedlejší roli).

Hraje se na otevřeném prázdném jevišti, na jehož okrajích a v pozadí jsou na stolech rozložené nezbytné rekvizity. Foto Christophe Raynaud de Lage
Hraje se na otevřeném prázdném jevišti, na jehož okrajích a v pozadí jsou na stolech rozložené nezbytné rekvizity. Foto Christophe Raynaud de Lage

Hraje se na otevřeném prázdném jevišti, na jehož okrajích a v pozadí jsou na stolech rozložené nezbytné rekvizity. Herci jsou oblečeni v dobových kostýmech a na jevišti jsou přítomni již při příchodu diváků. Vítají se s nimi, povídají si, pohybují se i v řadách a uličkách mimo jeviště. A když se začne, seznámí diváky s historií hry i s dobovým kontextem, ve kterém se odehrává: přelom 16. a 17. století, v okruhu španělského královského dvora a v dobách krvavého dobývání světa Evropany – Afriky, Ameriky, Asie. Inscenace je rozdělena na čtyři jednání neboli „dny“, časově od sebe několik let vzdálené, které herci na jejich začátku vždy znovu uvedou a charakterizují (v Avignonu byly „dny“ odděleny přestávkami). A slovo – jak Francouzi milují – bylo také hlavním inscenačním prostředkem. Ale jak interpretované! Nebylo to ono klasické „slovo, které se stává tělem“, byl to spíš hudební koncert dokonale sehraného orchestru, kde i každé gesto, pohyb či někdy i silná emoce, smutek, vášeň byly integrální součástí divadelní symfonie. Herci a herečky zdaleka nezůstávali jen na jevišti, ale často – takřka neustále – se pohybovali a dialogy či monology vedli i v uličkách mezi diváky, jimiž také vcházeli a odcházeli. Měl jsem to štěstí, že jsem byl na kraji jedné z nich a že právě tam se často zastavovali. Vidět tak zblízka největší francouzské divadelní herce a herečky byl zážitek. Sledoval jsem jejich techniku, uvolněnost těla, preciznost deklamace, vnitřní soustředěnost, která je ale nijak nesvazovala v komunikaci s okolím. Není to herectví, kdy se jeden herec „napojuje“ v dialogu na druhého a vychází z jeho podnětů, ale jde v zásadě o sólové projevy, jimiž herci a herečky – dalo by se říct – malují výsledný obraz, plátno, jímž je každý výstup i celá inscenace.

Herci jsou oblečeni v dobových kostýmech a na jevišti jsou přítomni již při příchodu diváků. A když se začne, seznámí je s historií hry i s dobovým kontextem, ve kterém se odehrává: přelom 16. a 17. století, v okruhu španělského královského dvora a v dobách krvavého dobývání světa Evropany. Foto Christophe Raynaud de Lage
Herci jsou oblečeni v dobových kostýmech a na jevišti jsou přítomni již při příchodu diváků. A když se začne, seznámí je s historií hry i s dobovým kontextem, ve kterém se odehrává: přelom 16. a 17. století, v okruhu španělského královského dvora a v dobách krvavého dobývání světa Evropany. Foto Christophe Raynaud de Lage

Ale nešlo samozřejmě jen o techniku. Ta je dlážděním cesty k interpretaci. A režisér Ruf si s historickou látkou poradil. I když inscenuje – vyjma některých vizí – celý text, působí inscenace moderně, aktuálně. Dobyvatelskou dobu totiž vykresluje jako – z dnešního pohledu nepřijatelně – arogantní, přehlíživou či krutovládnou vůči koloniím a jejich původnímu obyvatelstvu, jež v zásadě vnímá jako otroky a zemi jako zdroj bohatství. Ruf se zaměřuje na vývoj postavy Dona Rodrigua (Baptiste Chabauty), zdůrazňuje jeho úvodní krvelačně dobyvačné chování vojáka, služebníka španělského krále, a inscenaci takřka zastavuje v situacích jeho proměny v umělce-malíře grafických výjevů japonské krajiny, který by – pokud by měl znovu dostat velitelskou pravomoc – všechny války zrušil, neb jsou jen projevem lidské arogance pocházející nikoli od Boha, ale od Ďábla. Každý má své místo na zemi, všichni se dokážeme domluvit, všichni dokážeme soužít…

Éric Ruf se zaměřuje na vývoj postavy Dona Rodrigua (Baptiste Chabauty), zdůrazňuje jeho úvodní krvelačně dobyvačné chování vojáka, služebníka španělského krále, a inscenaci takřka zastavuje v situacích jeho proměny v umělce-malíře grafických výjevů japonské krajiny, který by – pokud by měl znovu dostat velitelskou pravomoc – všechny války zastavil, neb jsou jen projevem lidské arogance pocházející nikoli od Boha, ale od Ďábla. Foto Christophe Raynaud de Lage
Éric Ruf se zaměřuje na vývoj postavy Dona Rodrigua (Baptiste Chabauty), zdůrazňuje jeho úvodní krvelačně dobyvačné chování vojáka, služebníka španělského krále, a inscenaci takřka zastavuje v situacích jeho proměny v umělce-malíře grafických výjevů japonské krajiny, který by – pokud by měl znovu dostat velitelskou pravomoc – všechny války zastavil, neb jsou jen projevem lidské arogance pocházející nikoli od Boha, ale od Ďábla. Foto Christophe Raynaud de Lage

Aktuální témata nachází Ruf též – a možná ještě více – v postavě Doñi Prouhèze (Marina Hands). Není urputnou katoličkou a ctnostnou dcerou a manželkou jako u Claudela, ale sebevědomou ženou s jasně formulovanými postoji. A právě to Hands zdůrazňuje. Je hrdá, nebojí se projevit své názory v mužském světě, ví, co chce, a jde za tím. Její odevzdání saténového střevíčku Panně Marii není závazkem podřízenosti a pokory vůči katolické liturgii, ale výzvou celému tehdy (a možná i dnes) panujícímu mužskému světu, obětí části sebe samé. Je symbolem rozhodnutí bojovat za svou fyzickou lásku, a přitom se nepodřizovat nikomu, žádné autoritě. Ani církvi, ani Rodrigovi. Chce-li on dobývat Ameriku, ať si jde… Inscenačně jde o úchvatný poetický obraz, kdy si Doña Prouhèze, stojíc na stole mezi doprovodem dvořanů, hrdě a vyzývavě – až eroticky – zuje svůj rudý saténový střevíček, zavěsí jej na šňůrku za rudý balonek, který se vznese nad diváky a odpluje kamsi do nebe. Raději kulhat o jednom střevíci než se podřídit… Snad minutu zírali diváci bez dechu na odlétající balonek se střevíčkem, až jim herci museli připomenout, že představení pokračuje.

Aktuální témata nachází Ruf též v postavě Doñi Prouhèze (Marina Hands). Není urputnou katoličkou a ctnostnou dcerou a manželkou jako u Claudela, ale sebevědomou ženou s jasně formulovanými postoji. Je hrdá, nebojí se projevit své názory v mužském světě, ví, co chce, a jde za tím. Foto Christophe Raynaud de Lage
Aktuální témata nachází Ruf též v postavě Doñi Prouhèze (Marina Hands). Není urputnou katoličkou a ctnostnou dcerou a manželkou jako u Claudela, ale sebevědomou ženou s jasně formulovanými postoji. Je hrdá, nebojí se projevit své názory v mužském světě, ví, co chce, a jde za tím. Foto Christophe Raynaud de Lage

Právě v těchto okamžicích se naplňovala magie místa a času. Stejně jako v úvodním stmívání při příchodu a závěrečném svítání, kdy světla reflektorů již neměla smysl, neb začal nový den. A zpoza dvora se ozýval zpěv probouzejícího se ptactva. Takové chvíle v Comédii-Française nastat nemohou.

/Pokračování příští týden.

///

Více o letošním Avignonském festivalu na Div.netu:
Za pět minut dvanáct aneb Avignonské divadelní světy

Další čtení

Další čtení