Archa+ uvedla v české premiéře choreografii Sashy Waltz z roku 2021 připravenou na hudební kompozici amerického skladatele a inovátora Terryho Rileyho In C. Minimalistická skladba, která dává svobodu interpretace a vede hudebníky k improvizacím, vznikla v roce 1964. Skládá se ze série 53 krátkých melodických fragmentů, které mohou být jakkoli opakovány podle představ a uvážení hudebníků. Je považována za první minimalistickou skladbu vůbec a stala se milníkem ve vývoji euroamerické vážné hudby. Její fascinující hudební postupy dodnes inspirují mnoho tanečních choreografů ke zpracování na jevišti.
Ač další skladatelé minimalistické hudby jako Philip Glass nebo Steve Reich svou bohatou tvorbou Rileyho v mnohém předčili, je skladba In C svou dynamikou a rafinovaností dodnes nepřekonatelná. Princip neustálého opakování frází i zdánlivě monotónních hudebních motivů poskytuje velkou svobodu i pro taneční tvorbu, podněcuje myšlení choreografů a choreografek k větší obrazotvornosti. U nás se skladby chopila například choreografka Sylva Šafková v inscenaci INspiraCe, kterou vytvořila se souborem 420PEOPLE a Orchestrem Berg a uváděla v Divadle Archa v letech 2021–2023.
Ve stejném roce 2021 tato skladba inspirovala i německou choreografku Sashu Waltz. Její choreografie pro různý počet tanečníků a tanečnic (dáno velikostí scény a možnostmi konkurzem vybraných vystupujících) je obdobně rafinovaná a svérázná jako hudební kompozice sama. Není divu. Tato – dnes již taneční a choreografická – legenda (narozena 1963, u nás poprvé hostovala v roce 1994 v rámci festivalu Tanec Praha s inscenací Travelogue I – Twenty to Eight, která ji tehdy vynesla na piedestal evropské taneční scény), která se stala po smrti Piny Bausch symbolem německého tance, ráda přetavuje hudbou vyvolané emoce a vnitřní stavy člověka do fyzického projevu svých tanečníků a tanečnic. Jejím velkým tématem je svoboda myšlení a energie pohybu.
V souladu s touto svou poetikou nevytvořila ani v kompozici In C pevně zafixovaný pohybový tvar, ale svou choreografií se přiblížila Raileyho modelu. Všech 53 původních hudebních frází, vycházejících z neustále se opakujících rytmických variací tónu C, naplnila stejným počtem choreografických figur, které se všichni tanečníci naučili a technicky perfektně ovládají. Jsou však svobodní v tom, kdy přesně a kdo z nich začne ten který model (variaci) používat a rozvíjet. Velkou roli ve vývoji choreografie tedy při každém jejím uvedení hraje náhoda a improvizace aktérů a aktérek, stejně jako při interpretaci skladby, jež je na scéně provozována také naživo (v Praze dvojicí hudebníků – kytara a syntezátory – skupinyMezi patry klid). Mezi zúčastněnými tak vzniká jisté napětí, které postupně graduje.
V anotaci na webových stránkách souboru Sasha Waltz and Guests se můžeme dočíst vyjádření autorky, že její choreografie odráží dynamiku demokratické společnosti („V rámci tohoto souboru pravidel má každý interpret tvůrčí svobodu, která však musí za všech okolností setrvat ve vztahu ke skupině – velmi podobně jako v naší demokratické společnosti.“).
Pro tanečníky a tanečnice takové dílo představuje velkou výzvu a je od autorky velkorysé, že umožnila jeho nastudování i mimo svůj soubor (světová premiéra se konala jako live stream 6. března 2021 v kulturním centru Radialsystem v Berlíně). V Česku se privilegia nastudování dostalo tanečníkovi a choreografovi Jiřímu Bartovancovi (narozen 1983 v Mariánských Lázních), který je dlouholetým členem skupiny Sasha Waltz and Guests a vedle toho připravuje i vlastní choreografie a vede taneční workshopy po celém světě. Žije v Berlíně, ale v Praze často hostuje a pracuje jako pedagog i choreograf. Patří k významným osobnostem současného evropského tance. Rád se vrací především na konzervatoř Duncan Centre, kterou vystudoval. U Sashy Waltz působí od roku 2003 a je patrné, že si s ní dobře rozumí.
Pro české uvedení byli konkurzem vybráni tanečníci a tanečnice pocházející z různých zemí světa. Na pražské premiéře jich vystoupilo jedenáct: Daniela Hanelová, Vanda Hejnová, Tereza Holubová, Anežka Hrabánková, Dalma Kitley, Vladlena Klimek, Tereza Krejčová, Hikaru Osakabe, Karolína Šnajdrová, Šárka Říhová a Klára Tilcerová.
Dvojčlenná skupina Mezi patry klid hrála na kytary, klávesy a různé perkuse rozvěšené či rozeseté kolem. Živé hraní současně mixovali s přednahranými, elektronicky zpracovanými rytmickými či melodickými částmi. Hudba se bez ustání hnala vpřed ve velké intenzitě, sálala z ní až závratná, hypnotická energie.
Viděla jsem choreografii i v původním provedení souboru Sashy Waltz a bylo pro mne až neuvěřitelné, jaká energie a fyzická síla se z tanečníků a hudebníků draly. I pražští diváci jako by byli pod proudem. Elektrizovala je snad nezastavitelná gradace pohybu? Byli jako na trní, protože vyčkávali, kdy na jevišti dojde ke kontaktu s partnerem/partnerkou, k zaplnění prostoru? Přemáhala je zvědavost z toho, co a v jaké konstelaci bude následovat? Anebo čekali na pohybovou či rytmickou chybu? Vždyť by se mohlo lehce stát, že se tanečníci nečekaně střetnou… Jeden za všechny a všichni za jednoho…
Nikdo během představení neodchází z jeviště, každý zůstává v plném fyzickém nasazení od začátku do konce. Je jen několik málo chvil, kdy se někdo zastaví či spočine na zemi. Vždy ve správném okamžiku.
Jeviště Archy+ bylo prázdné, na bílém baletizolu se odrážely pastelové barvy promítané na velkou zadní stěnu na horizontu. Od sytě červené přes modrou, žlutou, zelenou až po jejich světlé varianty podporované svícením, vesměs ze stropních reflektorů a van. Jednoduché kostýmy – trička a kalhoty nebo kraťasy – byly v podobných veselých barvách. Některá seskupení v prostoru i pohybové vazby mi chvílemi evokovaly díla Marce Cunninghama. Všichni byli bosi a používali malé rozsahy nohou s řadou otáček, přeskoků, výpadů i pádů. Jen několik pohybových sekvencí se odehrálo na zemi. Zvláštní vývoj byl vidět v práci rukou, prstů a paží. Měnilo se tempo pohybu, rychlost krokových variací i dynamika.
Jistou slabinou pražské verze bylo genderové obsazení. Ačkoli v původní verzi byl počet mužů a žen vyrovnaný, zde tančil pouze jediný muž (Hikaru Osakabe). Navíc interpretky nebyly technicky ani osobnostně vyrovnané. Některé tanečnice se mi jevily měně „vytancované“, bylo zřejmé, že mají menší taneční zkušenosti. V závěru byly některé na konci sil.
Nicméně výsledný dojem byl i tak strhující. Rileyho kompozice opět ožila. Hudebně (zvukově), pohybově i výtvarně. Pochvalu zaslouží nejen Sasha Waltz, ale také Jiří Bartovanec, který její choreografickou a pohybovou koncepci nastudoval precizně a naplnil i výtvarný a hudební plán. Není ostatně divu. Zná inscenaci do puntíku, vždyť v původním uvedení tančil.
Archa+, Praha – Sasha Waltz & Guests: In C. Hudba Terry Riley, nastudování skladby kapela Mezi patry klid, nastudování choreografie Jiří Bartovanec, světelný design Michal Horáček. Premiéra 9. února 2025.