Sarkasmy bez břitce kousavé ironie

Hodnocení kritiků (—):
★★★★★ (0)
Hodnocení diváků (—):
★★★★★ (0)

Sdilej

Balet Národního divadla v Praze jako poslední novinku aktuální divadelní sezony zařadil do repertoáru večer složený ze tří kratších děl. V triptychu Sarkasmy se představují tři choreografové s různě objemným uměleckým portfoliem, přičemž každý z uvedeného tria přináší osobitý způsob práce, s nímž přistupuje ke zpracování vlastních narativů.

Neoklasické tvarování

Název večera koresponduje s jeho střední částí Sarcasmen, duetem Hanse van Manena, jenž se v roce 1981 inspiroval stejnojmennou kompozicí Sergeje Prokofjeva. Balety třiadevadesátiletého Manena se stále uvádějí a v roce 2023 nastudoval jeho Frank Bridge Variations i Balet ND. Pas de deux Sarcasmen je ukázkovou prací s precizní, neoklasicky tvarovanou akademickou technikou. Piruety s flexovaným chodidlem, zalomená zápěstí, vybočení z osy, pozice na patách, švihy paží – všechny tyto elementy jsou součástí taneční materie, propracované do nejmenšího detailu a vyžadující od interpretů fyzickou jistotu.

Manen zachytil proměnlivé situace v partnerském vztahu, vložil do choreografie humorný nadhled, byť těla tanečníků zůstávají po celou dobu dvanáctiminutové stopáže v přísném kánonu neoklasické techniky, kdy je třeba držet přesnou formu, pozice a postoje. Estetické vyznění krásných póz je prioritou, tudíž úsměvné chvilky, kdy spolu partneři laškují, vyznívají s odstupem času až škrobeně. Duet zůstává i tak přitažlivý pro svou náročnost, eleganci a rovněž proto, že Prokofjevovy Sarkasmy jsou hrány živě na jevišti a klavírní křídlo je součástí střízlivého výtvarného návrhu. Technicky jistí a výrazově jiskrní Romina Contreras a Paul Irmatov jsou oblečeni do jednoduchého oděvu, tanečnice má bílé punčocháče, černý trikot s krátkou sukní a její partner tančí s obnaženou hrudí, v tmavých legínách, v bílých ponožkách a piškotech. V Sarkasmen jde o brilantní práci s prostorem, s pohybovými kombinacemi velmi úhledně a neprovokativně reagujícími na Prokofjevovu disonantně až agresivně znějící skladbu.

Andrej Kajdanovskij: …And How Is Your Life? V popředí Paul Irmatov. Foto Serghei Gherciu

Hledání autentičnosti

Pokud bychom brali Manenův duet jako téma, od něhož se odvíjí dramaturgie celého večera, a očekávali bychom naplnění významu slova sarkasmus, které znamená doslova „řezání do masa“ a označuje kousavou, zraňující řeč, obvykle vyjadřující i jisté pohrdání, v úvodním díle …And How Is Your Life? se tyto indicie neobjevují. Autorem choreografie je Andrej Kajdanovskij, rakouský tanečník a choreograf ruského původu, jenž s Baletem ND nastudoval v roce 2018 Slovanský temperament. V novém opusu chtěl dle svých slov zkoumat stres a to, „jak se s ním vyrovnáme nejen vážně, ale i sarkasticky“, leč jeho záměry zůstaly jen na papíře a v rámci premiérového triptychu je …And How Is Your Life? tou nejméně vydařenou kapitolou.

Přestože choreograf vybízí k autentičnosti, pojetí zvoleného tématu se hodnověrnosti naopak vzdaluje. Postavy ve stříbrných oversize kabátech cupitají po jevišti a vytahují z kapes sluneční brýle. Jeden z davu je však nenajde a tento moment spouští kaleidoskop výjevů v podobě sól a duetů, v nichž se představují sólisté odlišení od šedé masy výraznými kostýmy – celotrikoty tělové barvy v horní části s barevnými aplikacemi či jasně červeným korzetem.

Choreografie působí kostrbatě, zdá se, že ani samotní interpreti s ní zcela nesouznějí. Pokus o bezešvé provázání contemporary dance s liniemi klasického tance se nedaří, stejně jako zachycení avizovaného tématu. Někdy sice tanečníci křičí, smějí se, jindy jejich těla sjíždějí do orchestřiště, do něhož je navádí bílý sešikmený baletizol. Ale ani z těchto nadějně vyhlížejících okamžiků choreografie dále nic nevytěží, protože se navrací do předchozích modulací. Charaktery výstupů zůstávají nezřetelné, v náladě neměnné, přestože hudební design Christopha Kirschfinka s ústřední country melodií hranou na banjo je velmi rozmanitý.

Polovina ze šestnácti tanečníků má představovat osm základních pocitů definovaných americkým psychologem Robertem Plutchikem. Avšak očekávání, sebevědomí, strach, překvapení, smutek, vztek, nevraživost a radost z monotónní choreografie nejdou dost dobře vyčíst (kromě sóla v podání Kristiny Kornové, která zuřivě mlátí s kabátem o zem). Pokud byste si nepřečetli program, nezjistili byste, že se jimi Kajdanovskij vůbec zabývá.

Eyal Dadon: Katastrof. V popředí Anna Novotná. Foto Serghei Gherciu

Divoké taneční rojení

Přesvědčivější byla finální choreografie izraelského tvůrce Eyala Dadona, jehož dílo Artza uvedlo ND před třemi lety. Ale i v jeho lehce ztřeštěném počinu Katastrof se ironický pohled na věci vážné rozpíjí v energických sekvencích bez výrazné myšlenkové pointy. Choreografie bezprostředně navazuje na duet Hanse van Manena v přiznané scénické přestavbě, když technici přesunují klavír, pokládají baletizol, tanečníci se na jevišti převlékají, postupně se usazují na forbíně a zpívají. Dadonova show začíná zprvu jen neznatelnými, malými pohyby, pohupováním, přesuny rukou po těle a tváři za doprovodu sugestivního rytmu, jenž strukturuje choreografii a vzbuzuje očekávání, co přijde…

Výstupy následují v rychlém sledu jeden za druhým, z tanečníků se stávají i rockové hvězdy, když se někteří chopí kytar a usedají k bicím; tanečnice Elena Dombrowski krásně zpívá. Dadon vycházel v Katastrof z osobního zážitku z letadla, které se začalo naklánět a třást, světla zhasla a on v tu chvíli poslouchal song Time to Say Goodbye. I Dadon se snažil nahlížet na životní situace odlehčeně a do své choreografie zakomponoval cynický nadhled zachycený v úsměšku tanečníků i v záměrně „ledabylém“ provedení variací, leč jeho sdělení o zažití pocitu vnitřního klidu a naděje navzdory možné (nejen letecké) katastrofě se stále více rozpouští v tanečním rojení. Ve vodopádu divokého pohybu, výbušné energie, prudkých impulzů a živočišné radosti z bytí, jež si zjevně tanečníci v černých, rozevlátých kostýmech užívají.

Sarkasmy za sebou zanechávají nejednoznačný dojem. V komponovaném večeru se vedle sebe ocitají v kvalitě zpracování nesourodé balety, jež dramaturgií vytčené téma ironie či drsného cynismu ne zcela naplňují. Nelze ovšem přehlédnout soustředěné a technicky jisté výkony sólistů a sboru Baletu ND, kteří si obzvláště Dadonovu Katastrof užívají na sto dvacet procent.

Balet Národního divadla, Praha – Sarkasmy. (…And How Is Your Life? Choreografie Andrej Kajdanovskij, hudba Bow Wow Wow, Blind Willie Johnson, John Medeski, North Mississippi Allstars & Robert Randolph, Django Reinhardt, Figueroa & Amon Tobin, Deru, Appart, Mike Duke, Blake Newman, Amy Denio, Andy Pinkham, David Maxwell, Will Dowd, Ken Field, Mike Rivard, Phil Neighbors & Jessica Lurie, Ben Frost, kostýmy a scéna Karoline Hogl, světelný design Christian Kaas, zvukový design Christoph Kirschfink. Sarcasmen. Choreografie Hans van Manen, hudba Sergej Prokofjev, kostýmy a scéna Hans van Manen. Katastrof. Choreografie Eyal Dadon, hudba Gil Nemet a Eyal Dadon, zvukový design Eyal Dadon, kostýmy Bregje van Balen, světelný design Felicie Ross.) Premiéra v Národním divadle 24. dubna 2025.

Další čtení

Další čtení