I když už jsou divadelní prázdniny v plném proudu, rozhovory na divadelním.netu ještě úplně nemizejí. Tentokrát se Mirka Papežová potkala s herečkou Sarou Venclovskou, která se šťastně znovuzabydlela v brněnském HaDivadle a letošní sezonu tam strávila s novým kolektivním vedením. V rozhovoru Sara mluví o tom, co jí nové začátky a změny v divadelní praxi dávají, proč kdysi z HaDivadla odešla a jakými oklikami se vrátila zpět do Brna, jak se jí pracuje s rolemi, které jí nejsou blízké, i proč pro ni herectví často začíná spíš přemýšlením než intuicí. Řeč přišla i na spolupráci se Šimonem Holým a film Chica Checa, který je aktuálně uveden v hlavní soutěži karlovarského festivalu a na němž se Sara Venclovská podílela především jako castingová režisérka.
Jako dlouholetá herečka brněnského HaDivadla máte za sebou sezonu s novým uměleckým kolektivním vedením. Jak ji reflektujete?
Já mám nové začátky ráda, protože tak můžu sama v určitých ohledech taky znovu začít. Třeba si říct, že nebudu opakovat chyby, kterých jsem se dopouštěla v minulosti, že budu otevřenější nebo citlivější v komunikaci s druhými, ale taky budu víc mluvit o tom, co sama potřebuju, zkusím být víc pro druhé, nebo naopak budu diplomatičtější a budu si držet odstup. A co se týče umělecké práce, myslím, že všichni jsme neustále na cestě. Změnu vedení a zvolení kolektivu beru jako naprosto přirozenou věc, jako přirozený tok událostí, kdy někdo nový přišel se svojí vizí. Kolektiv zažívá něco pro něj nového, my jako herci a herečky si s ním taky zakoušíme něco nového. Vždycky je to nový proces a to mě zajímá a baví.
To vypadá, že máte změny ráda.
Mám, protože když se dějí změny, žije se život. Teda, nemám ráda příliš změn v osobním životě, to vůbec. Nejsem přelétavá, naopak bych v tomto směru ráda cítila a zažívala stabilitu. V pracovním životě mě ale změny a nové věci hrozně baví a možná i proto dělám to, co dělám – jako herečka můžu takřka každé tři měsíce pracovat na něčem jiném, novém, ráda točím, ráda se ocitám v různých kolektivech, mezi novými lidmi, učím v ZUŠ. Všechno to má jinou dynamiku, je to inspirativní a skvělý, pořád jsem v kontaktu s novými věcmi a to mi hodně dává, můžu z toho pak čerpat.
Souvisí potřeba to všechno zažívat i s vaší přetržkou angažmá v HaDivadle, odkud jste v roce 2016 po sedmi letech odešla?
Kdepak, to mělo úplně jiný, skoro opačný důvod. V HaDivadle jsem začala bez předchozí herecké praxe hostovat v roce 2010 a v roce 2011 jsem dostala smlouvu. Považovala jsem to za zázrak a dodnes jsem Mariánu Amslerovi vděčná, že mi tuto šanci dal. Debutovala jsem inscenací Psychóza ve 4.48, což pro mě byla v mnoha ohledech iniciační zkušenost. Jednak samotný text Sarah Kane mě v jednom z mých úzkostnějších období restartoval a jednak jsem se ocitla na jevišti s fantastickými herečkami Simonou Pekovou a Petrou Bučkovou. A celkově jsem začala existovat v kolektivu lidí, kteří mě naučili základním pravidlům, takže se mi už nikdy nestane, abych přišla na zkoušku a neuměla text.
Dostávala jsem krásné role, třeba Gertu Schnirch, Hildu Wangelovou ve Staviteli Solnessovi nebo projekt Die young!, v němž jsem se mohla vrátit k pohybovému divadlu, které jsem původně studovala, a pracovat s Jarem Viňarským. Potkala jsem se s Ivanem Burajem, se kterým jsem dělala Kreatury, což byl můj vysněný projekt. Zkrátka bylo to velice produktivní období. Měla jsem v sobě pořád velkou touhu hrát, hrát, hrát… A najednou jsem začala být vyhořelá. Asi zní divně, že někdo může po šesti sedmi letech práce vyhořet, jenže já mám pocit, že jsem divadlem žila tak hrozně moc a všechno jsem prožívala tak moc, až jsem se přečerpala. Navíc jsem fatalista, a když něco miluju a chci, jdu do toho strašně naplno. Proto jsem se potřebovala pohnout z místa, nějak se provětrat. Kdybych to neudělala, asi bych se zbláznila.
Tak jste odešla do Prahy. Šla jste za jistotou nějakého angažmá?
Právě že vůbec. Odešla jsem na volnou nohu. Rok jsem dělala družinářku, což bylo spíš záchranné lano od mojí kamarádky, protože jsem prostě neměla práci. Hlásila jsem se na FAMU na režii, kam mě nevzali. Bylo mi devětadvacet a v tom věku jsem to vstřebávala mnohem hůř, než kdyby se mi to stalo třeba o pět let dřív. Hodně jsem o sobě pochybovala, až jsem došla zase na nějaké mentální dno. V tom mě oslovil Ladislav Nunvář, známý z HaDivadla, který začal dělat dramaturga v Klicperově divadle, že mají výběrové řízení na herečku. Jela jsem na konkurz, vzali mě a to nastartovalo novou éru. V Klicperáku jsem byla šťastná, potkala jsem úžasné lidi, byli ke mně štědří s rolemi, hrála jsem například Annu Kareninu, Julii v inscenaci Fernando Krapp mi napsal dopis, Kateřinu v Karamazových se Skutry. Byly to pecky a bylo nádherné se tím zabývat.
Kromě Klicperova divadla jste měla další pracovní zastávky i v Divadle v Dlouhé v Praze, v Horáckém divadle v Jihlavě…
Ano, taky jsem jezdila točit do Ústí nad Labem Rapla pro Českou televizi. Bylo to moc hezké pracovní období. Pak jsem z Klicperáku odešla, nastal covid, byla jsem úplně v háji, k tomu se mi rozpadal vztah. Oslovili mě Skutři na nějaké hostovačky, takže jsem rychle naskočila do Sonetů, pak do zkoušení Mistra a Markétky a Kouzelné flétny. Z hostovaček se ale nedá moc vyžít, takže když mi přišla nabídka, abych se přidala do souboru Horáckého divadla, neváhala jsem a bylo to skvělé.
Co vás přivedlo zpět do Brna?
Zamilovala jsem se do svého teď už manžela, který v Brně vyrábí čokoládu Ajala, a tak jsem se za ním přestěhovala. Odešla jsem z Horáckého divadla a asi rok jsem jezdila po celé republice a dohrávala nasmlouvaná představení. A pak zase přišel okamžik, kdy jsem si říkala, že vůbec nevím, co budu dělat. Strašně jsem se bála vzít telefon a zavolat Ivanovi Burajovi. Nakonec to udělal Ivan sám. Dozvěděl se, že jsem zpátky v Brně, nabídl mi hostovačku v inscenaci Je to jenom konec světa a zase to tak krásně zapadlo. Měla jsem pocit, že se vracím domů, do známého prostoru a mezi lidi, které znám strašně dlouho. Samozřejmě nevím, jestli v HaDivadle zůstanu navěky, třeba mě někdy někdo vyhodí nebo odejdu já, ale za Ivana nebo i teď s kolektivem je mi tam moc dobře.
Čím byste vystihla svůj herecký přístup k práci na roli?
Jsou herečky, které na to jdou intuitivně a emotivně, a pak jsou herečky, které na to jdou víc hlavou, a to jsem já. Ve škole jsem nikdy nebyla šprtka, ale v rámci herecké profese k tomu tak přistupuji. Nepotřebuji být nabiflovaná nebo mít nastudovanou předlohu ve všech variantách překladů a podobně, to vůbec. Spíš mě zajímá tvůrčí a dramaturgické inscenační pozadí, jakou vizi má člověk, se kterým budu pracovat, jestli se to dá skloubit s mým pojetím a jestli tím třeba sama nejdu proti záměrům autora předlohy nebo inscenace. Takhle to zní hodně abstraktně, ale ve skutečnosti to není taková věda. Přemýšlím, na jaké roli bych to demonstrovala konkrétně…
Co třeba vaše poslední role Dani, mámy hlavního hrdiny v premiérové inscenaci Rozložíš paměť?
Jo, to je dobrý příklad, protože je to i knižní předloha a autofikce s reálnými předobrazy postav. Režisér Ondřej Štefaňák přišel hned na začátku s tím – a v tom jsme se právě shodli –, že to rozhodně nechce inscenovat na základě nějaké přesné představy o konkrétních postavách a o tom, jaké ve skutečnosti byly nebo jsou. Svůj úhel pohledu chtěl propojit s tím mým a Justiny Grecové, dramaturgyně inscenace, a vytvořit tak novou fiktivní postavu. Za to jsem vděčná. Nemusela jsem být tolik opatrná, že ztvárňuji život a postoje někoho, kdo existuje a já to mám jen přenést do divadelní formy. Otevřelo se víc možností, jak postavu uchopit, zároveň ji třeba neobhajovat, nebo naopak ji někdy obhájit. Myslím si totiž, že když se člověk ztotožní, nebo naopak neztotožní s nějakou rolí, tak má tendenci ji hrozně obhajovat, nebo naopak rasit. Mně nebyla postava mámy hlavního hrdiny, jak byla v knize napsaná, vůbec blízká a nedokázala jsem si zprvu představit, co s tím budu dělat. Hrozně mě iritovala ta její nečinnost, než jsem pochopila, že setrvat na místě a být schopen nějakého kontinuálního toku je vlastně obrovská práce, protože mnohem jednodušší by bylo se na všechno vykašlat, zdrhnout, a ne zůstat a táhnout ta břemena dál. Ale trvalo mi, než jsem na to přistoupila, protože Daňa je někdo hodně jiný než já.
Prací herečky je ale ztvárňovat i postavy, které jsou jí nesympatické a se kterými se jinak neztotožňují. Jaký k tomu tedy máte klíč?
Vždycky se snažím uvědomit si, že i ta nejodpornější postava je pořád člověk a klidně jsem se jí nejrůznějšími vlivy během života mohla stát já. Někdy v průběhu práce na roli zjistím, že je mi postava nesympatická proto, že je mně nebo někomu, kdo mě triggeruje, vlastně v něčem podobná, a vypořádat se s tím je i určitá forma autoterapie.
Jak vám k pochopení nebo uchopení Dani pomohl divadelní zájezd s inscenačním týmem do dějiště románu – Přerova?
Mně nijak. Nejsem typ herce, který potřebuje nasávat prostor a oblečení postavy, nemám to jako Stanislavskij, že bych si potřebovala lehat do hrobu, abych porozuměla, jaké to je, být pohřbená. Nejvíc čerpám z vlastních zkušeností, z vnímavosti a citlivosti k okolí, stýkání se s různými lidmi a příběhy. K tomu, abych pochopila, jakým způsobem mě chce režisér vést, mi pak stačí mentální exkurze.
Takže ani návštěva Meopty, kde románová Daňa pracuje, nebo zážitek z toho, být hygienicky utěsněná v bílém neprodyšném pracovním skafandru, nebyly katarzní?
Možná to bylo zajímavé pro mě jako pro Saru-člověka, ale ne jako pro herečku. V tom obleku se skutečně nedalo pořádně dýchat, ale na rozdíl od postavy Dani jsem tu situaci zažívala pár minut a na rozdíl od ní jsem byla odpočatá, v pohodě, dobře najedená, nepotřebovala jsem si odskakovat na záchod. Zkušenost to byla dobrá, ale nemůže to způsobit zkušenost potřebnou pro ztvárnění role. Když bych chtěla dosáhnout stejné zkušenosti a stejných pocitů, jaké zažívá Daňa, bude pro mě možná přínosnější chodit a fyzicky se vyčerpávat ve čtyřicetistupňových vedrech. Na stejné dno jako Daňa se může dostat třeba i žena na mateřské nebo muž pracující v dole. Ale když jde příjemně naladěný člověk na deset minut do skafandru, nemůže nasát stejný druh únavy, úzkosti, psychického vyčerpání a frustrace jako postava, kterou má zosobnit. Takže jestli z něčeho čerpám, tak ze svých vlastních stavů, které jsem zažila na základě jiných událostí.
Zároveň je risk jít na hranu a použít svůj vlastní život k pochopení, jak se dotyčný, kterého budu hrát, mohl cítit. Nikdy jsem nehrála nemocného člověka, tak nevím, jaké to je, ponořovat se do stavů třeba vážné nemoci. Zažila jsem párkrát strach o vlastní život, ale zároveň nevím, jaké to je, studovat umírajícího. Tyto herecké roviny se mi zatím vyhýbají. A vlastně je mi to trošku líto, protože bych to i ráda absolvovala.
Vaší dlouholetou rolí je Gerta Schnirch v inscenaci Vyhnání Gerty Schnirch, která mě osobně velice zasáhla a přijde mi, že vy jste s touto rolí i tématem knihy a inscenace hodně spřízněná, až srostlá. V roce 2015 jste byla za ztvárnění Gerty nominována na cenu Divadelních novin. Kontext divokého odsunu brněnských Čechoněmců znáte podrobně, Benešovy dekrety citujete zpaměti. Jak jste prožívala letošní extremistické politické výpady vůči festivalu Meeting Brno a konání sjezdu sudetských Němců v Brně?
Strašně těžko. Politické a dezinformační pozadí je mi jasné – celé je to založené na práci se strachem. Je snadné manipulovat lidmi, kteří v sobě mají zasetou zášť, naštvání, frustraci. Stačí pak málo, jenom nějaké zpochybnění nebo otázka, a oni začnou skutečně přemýšlet, jestli to tak přece jen nemůže být, a do toho jim někdo nebo něco začne jejich pochybnosti manipulativními informacemi potvrzovat. Lidsky to ale pochopit nedokážu a mrzí mě ta protikampaň vůči organizaci a festivalu Meeting Brno. Pořádají úžasné akce, kromě už tradiční Pouti smíření třeba inscenování historických okamžiků v brněnských vilách, zpřístupňují různá místa, vysvětlují, připomínají a uctívají památku obětí holokaustu a dělají tak pro smíření obrovskou práci. Myslím, že německá strana se už omluvila hodně, fakt hodně. Smíření je oboustranný akt, takže když my nebudeme dělat podobné kroky, nemůže se nic posunout. Dodnes mnou rezonuje poslední věta knížky i inscenace: „Mám pocit, že moje máma vedla naprosto zbytečný a bezvýznamný život.“ Nemám ji teď na mysli jenom kvůli sobě, spíš mám strach, jak na ni můžeme reagovat v různých dobách a kontextech jako společnost, jako lidské společenství.
Spolupracujete se Šimonem Holým, hrála jste už v jeho studentském snímku, scenáristicky spolu vyvíjíte nový film, obsazovala jste jeho autorský projekt Chica Checa, který byl vybrán do hlavní soutěže karlovarského festivalu a v srpnu bude mít distribuční premiéru. Jak jste se k roli castingové režisérky dostala?
Jako slepý k houslím, tak jako u spousty věcí se Šimonem. Šimon je můj člověk, je to jeden z nejkrásnějších, nejpoctivějších a nejpracovitějších lidí, co znám. Když připravoval film A pak přišla láska…, uvažoval o obsazení hlavní role Pavlou Tomicovou. Bavili jsme se o tom, a protože jsem s ní tehdy hrála v Klicperově divadle, věděla jsem, že je to vynikající dramatická herečka, která zatím neměla příležitost to ve filmu naplno ukázat. Měla jsem radost, že si toho Šimon také všiml, tu roli jí nakonec dal a že jsme v A pak přišla láska… hrály spolu.
Pavla Tomicová hraje hlavní roli i v Chica Checa. Byla to stejně jasná volba jako u filmu A pak přišla láska…? Byla ta role psána pro ni?
Ne, nebyla. V tomto směru měl Šimon vizi obsadit Jana Cinu do role syna hlavní hrdinky, kterou Pavla nakonec hraje. Pro hlavní roli jsme zkoušeli víc hereček, protože Šimon chtěl, aby to bylo spravedlivé. Nakonec se to ale mezi Honzou a Pavlou chemicky hezky potkalo a o jejich obsazení jsme se ujistili velmi rychle.
Kolik rolí jste obsazovala a podle čeho jste herce a herečky vybírala? Jak casting probíhal?
Šlo o nižší desítky rolí. Většinou jsou to malé ženské role a postupovala jsem dost intuitivně. Jsem přiznaný amatér, ale taky jsem herečka a jako insider znám i neokoukané tváře. U některých hereček jsem věděla hned, že je chci obsadit, protože jsou to skvělé typy, znala jsem je z nějakého divadelního nebo filmového zážitku. Oslovila jsem je přímo, a protože Šimon mému úsudku věřil, rovnou je obsadil. U jiných rolí jsme ale konkurz dělali. Do vedlejší role maminky Pavly Tomicové jsem původně chtěla jinou herečku, ale projekt se připravoval dlouho a ona mezitím zemřela. Nakonec ji hraje Věra Janků, skvělá herečka. Jakmile jsem uviděla Věřin obličej, věděla jsem, že je to ona, dokonce mám pocit, že jako Pavlina maminka i vypadá. Našla jsem ji díky databázi Actorsmap, což je skvělá pomůcka, obzvlášť když hledáte nějaký specifický typ. A najít herecky aktivní starší dámu je velice těžké.
Obsadila jste i sama sebe?
No jo, obsadila, ale ne kvůli hereckému zářezu. Byla jsem velmi nervózní, jestli to pak v celém týmu a štábu sepne, jestli jsem se trefila. Měla jsem až nutkavou potřebu být součástí procesu, být na place. Proto jsem se obsadila do minirole čtyřicátnice Nadi.
A splnilo to účel?
Splnilo, ale zároveň jsem nebyla jako herečka tak uvolněná, protože jsem pořád sledovala, jestli to funguje, jestli jsou všichni v pohodě, spokojení. Hodně mi na tom záleželo. Chica Checa je totiž příběh stárnoucí ženy par excellence. Je to film se staršími ženskými postavami, za což jsem strašně ráda, ale byla to pro mě velmi neprobádaná voda. Dát dohromady takovéto persony, dát šanci i herečkám, které se dlouho nikde nebo třeba i nikdy ve filmu neobjevily. Já jsem jim věřila, ale nemohla jsem vědět, jestli to bude chemicky všechno fungovat. Proto jsem tam s nimi chtěla aspoň pár dní existovat a zjistit, jestli jsem obstála, nebo neobstála. Ale jak to bude nakonec fungovat navenek na diváky, kolegy nebo odbornou veřejnost, to se teprve uvidí.
Jak se vám z Brna hledají herecké příležitosti v televizi a ve filmu?
Mně těžko, nabídky mi moc nechodí, ale obecně je asi úplně jedno, odkud práci hledáte, jenom pak musíte počítat s časem na dojíždění na castingy. Jinak máte-li hezký profil na Actorsmap, dáváte o sobě vědět, máte hezky nastavené sociální sítě, dobře na nich pracujete, máte hodně followerů, jste vidět, jste dostatečně komunikativní se světem, pak je úplně jedno, kde jako herečka žijete. No a já nic z toho nemám. Sociálním sítím jsem dala dva roky úplné utrum, protože mi bylo žinantní sdílet svoje traumatické příběhy a nechtělo se mi vytvářet falešný umělý content na základě lži o tom, jak se mám skvěle. Myslím si, že být úspěšný na sociálních sítích, umět se dobře propagovat a vytvářet obsah, který lidi zajímá, je fakt dar a stojí to strašně moc práce. Já ten dar nemám. Pořád přemýšlím, jak to udělat, abych našla něco, s čím budu v souznění. Neumím si představit, kdo by mohli být moji sledující, a zároveň je mi až líto, když mi na základě nějaké inscenace nebo televizního seriálu nějací sledující přibydou a já jim nemám co nabídnout.
Ale možná je to jen nějaké mezidobí. Já si vždycky říkám, že se těším, až mi bude třeba šedesát, že tam by to mohlo nabídnout jinou perspektivu, protože jak jsem si teď ověřila při obsazování filmu Chica Checa, moc takových akčních šedesátnic hereček není. Anebo začnu sdílet videa a fotky svých koček, to by mohla být cesta.
Co vám dělá v těchto dnech radost?
Radost mi dělají maličkosti, stíny v přírodě, větrák doma, moje lidská i zvířecí rodina, smetanová zmrzlina, dokumenty o všem, filmy jako Čelisti a všechno od Wese Andersona, což je moje divná slabost každého léta, životopisné knihy, práce na dalším scénáři, který se Šimonem Holým vyvíjíme, a slunce v kombinaci s těmi stíny a větrem.
