Rovnost přijde

Sdilej

Milé divadelnice – dramatičky, režisérky, dramaturgyně, choreografky, hudebnice, herečky, tanečnice, kritičky, teatroložky, produkční, inspicientky, kostymérky, maskérky, rekvizitářky, divadelní provozní a markeťačky a mnohé další, co v divadelním světě jste: všechno nejlepší k svátku, který nám rok co rok připomíná, o kolik víc musíme pracovat než naši kolegové!

Omlouvám se za cynismus – 8. březen je sice oslavou ženských práv neboli Sisterhood, ale sociální sítě nás současně zahltí články se statistikami o gender gap a rovnosti, která neexistuje. Divnou pachuť navíc doplňuje traumatická asociace z mého dospívání související s tradičními oslavami MDŽ strany SMER Roberta Fica. Mizogynním vtipům o manželkách, milenkách a sexu z úst výlučně mužských představitelů strany se na nich řehní celý sál dam v letech, obklopených červenými karafiáty. Ano, je to něco, co mělo zůstat na prahu milénia tak jako sexistický marketing kolem popových zpěvaček, ale Slováci si to s hrdostí přenášejí i do dalších desetiletí třetího tisíciletí. Občas tuhle slovenskou tradici vytěsním, avšak algoritmy mě zavedou zpět a nabídnou ke zhlédnutí nějaké cringe video natěšených důchodkyň ze smerácké oslavy MDŽ.

Ale zpátky k tématu, samozřejmě nejde jen o divadelnice ve srovnání s jejich divadelními kolegy. Statistiky z roku 2025 naznačují, že ženy v České republice mají v průměru o 17–18 % nižší mzdu než muži za stejnou práci nebo práci v podobných podmínkách. To znamená, že ženy musí pracovat asi o šedesát pět dní více než muži, aby si za rok vydělaly totéž. Na Slovensku je to podobné nebo o něco horší a procento se prý může blížit až ke dvacítce, průměrně je to však 18,3 %.

Není divu, že na velké scéně činohry Slovenského národního divadla poprvé režírovala žena v roce 2025.

Tahle čísla mě přiměla uvažovat nad tím, co všechno za šedesát pět dní stihnu. Šedesát pět dní přepočtených konkrétně do mého pracovního času znamená jeden a půl tvůrčího procesu nebo devět televizních scénářů. Takže minimálně jedna inscenace nebo devět epizod – tolik práce navíc bych si měla sehnat. Píšu záměrně „sehnat“, protože tak to chodí, i když to mnohé (a mnozí – někteří muži také) neumíme. Neumíme se „nabízet“ nebo „prodat“, ale to už je jiné téma. Každopádně určitě jsou na rozdíl ode mě i výkonnější lidé a za šedesát pět dní stihnou o mnoho víc. A co tedy ženy, které toho zvládnou víc? Je pro ně vůbec tolik práce? Není to tak trochu bludný kruh? Aby si ženy vydělaly tolik, co muži, musí pracovat více, jenže pracovních nabídek a příležitostí pro ně je v některých odvětvích o dost méně než pro jejich mužské kolegy. Možná to tak není všude, ale jisté profese, dokonce i v divadelním prostředí, zůstávají věrné striktnímu genderovému rozdělení. 

Pamatuji si to ještě z dob studií na VŠMU – kluci režírují, holky mohou dělat dramaturgii, kluci půjdou na scénografii a holky budou navrhovat kostýmy… Toto patriarchální přesvědčení se přeneslo i do zřizovaných divadel a v některých se dodnes statečně drží. Není divu, že na velké scéně činohry Slovenského národního divadla poprvé režírovala žena v roce 2025. (V rámci projektové dramaturgie se na velké scéně SND představila maďarská režisérka Eszter Novák již v roce 2016, poznámka red.) Ano, přesně po 105 letech existence SND a poté, co tam inscenoval i nejeden čerstvý absolvent Katedry režie VŠMU. V Činohře pražského ND je to jinak, avšak ani ona se po prezentaci příští sezony 2026/2027 na toto téma nevyhnula sarkastickému memu na účtu Dvě deci a chlebíček. 

Národní scény pro ženy-režisérky asi nejsou, co jim tedy zůstává? Regiony. Avšak jenom v případě, že regionální divadla nebudou mít peníze. Zní to trochu jako vtip, ale je to známý zprofanovaný cynismus slovenského divadelního feminismu: „Když divadlo nemá peníze, zavolá ženu.“ O honorářích se samozřejmě nemluví, protože peníze jsou tabu – dělá se přece umění. Když na ně ale náhodou přijde řeč někde po after party nad ránem při poslední cigaretě, nečekaně zjistíte, že váš mužský kolega dostal za režii na velké scéně ve stejném slovenském divadle téměř dvojnásobek toho, co vaše ženská kolegyně.

Tahle strukturální past s sebou nese ještě další, pro mě zcela novou vrstvu. Jak povzbudit a motivovat studentky, čerstvé absolventky a mladé kolegyně, které se na mě obracejí a teprve teď objevují záhady divadelního patriarchátu? Stávám se další generací, už zdaleka nejsem tou nejmladší, a přesto mě ředitel jednoho nejmenovaného renomovaného slovenského divadla oslovuje „dievčatko“. Co mám říci nastupující generaci? Že se to mění, nebo že se o to snažíme? Je to ochranná verze reality, nebo optimistická projekce? Možná obojí, ale nevzdám se jí. Rovnost přijde, „však, ujo?“

Přeji všem hezký Mezinárodní den žen, a ne všechno nejlepší, ale všechno rovnocenné!

Další čtení

Další čtení