Romeo a Julie Sergeje Prokofjeva patří v Česku k nejuváděnějším baletům za uplynulé století. Jeho v pořadí 36. inscenaci nyní uvedlo Moravské divadlo Olomouc. Častěji se hrálo snad jen Labutí jezero, Louskáček, Coppélia a dříve velmi populární Nedbalův balet Z pohádky do pohádky.
Podíváme-li se do inscenační historie tohoto titulu v českých zemích, najdeme vedle tradičnějších nastudování i některá hodně neobvyklá. Takovým byla už světová premiéra, která se konala v roce 1938 v Brně v choreografii Iva Váni Psoty. Tehdy ještě nebyla Prokofjevova kompozice kompletní, některé scény chyběly a v inscenaci se objevily i postavy, s nimiž se v pozdějších verzích nesetkáme. Legendární se stala adaptace choreografa Miroslava Kůry a režiséra Petra Weigla v pražském Národním divadle v roce 1971. Razantně zasáhli do původního libreta, některá hudební čísla vynechali, jiná přeskupili. Výsledkem bylo koncentrované a silné taneční drama. Na tradici nedbal ani Youri Vámos, jehož časově aktualizovaný výklad nastudovalo pražské Národní divadlo v roce 2006, nebo Petr Zuska, který v roce 2013, rovněž v pražském Národním divadle, akcentoval téma polarity, a to nejen v podobě rodového antagonismu, ale i prostřednictvím postav pátera Lorenza a ze Shakespearovy předlohy do baletu přidané Královny Mab.

Současná olomoucká verze se zařadí mezi ty nevybočující, standardní, divácky vstřícné. Vznikala v tandemu režiséra Zdeňka Prokeše a choreografa Jana Fouska. Zatímco Prokeš má za sebou řadu zásadních tvůrčích počinů, mezi nimiž je také brněnská inscenace Romea a Julie z roku 1996, která se s velkým úspěchem hrála šestnáct let, pro uměleckého šéfa olomouckého souboru a ceněného tanečního pedagoga Fouska šlo o celovečerní debut. Oba se rozhodli neexperimentovat, ctít libreto a dobové ukotvení předlohy. Třicet let staré Prokešově brněnské verzi se ta olomoucká v mnohém podobá. Jsou zde obdobně přehledně a logicky rozvíjeny scény – třeba už ta první od nevinné šarvátky přerůstající do teatrálního souboje Monteka a Kapuleta s těžkými meči. Opět jsou přidány postavy dvou cikánek nebo je rafinovaně skryt okamžik objevení domněle mrtvé Julie chůvou, o čemž se dozvídáme, až když je následně její bezvládné tělo vyneseno z interiéru domu. Ostatně s tímto řešením přišli patrně poprvé právě Weigl s Kůrou. Charaktery hlavních postav jsou jasně dané. Kupříkladu Tybalt je agresivní psychopat, který zabíjí Merkucia se zřejmým úmyslem a zákeřně. Když je ale pak se stejnou razancí zavražděn Romeem, byť ten jedná v afektu, chybí mi mezi těmi dvěma souboji výraznější odstínění, prokreslení motivací a pocitů aktérů, které v této klíčové scéně prožívají, ať už je to zlost, strach, nebo přetvářka. Z ironické mezihry, kdy umírající Merkucio předstírá banálnost svého zranění, by se dalo vytěžit více při užší interakci s přihlížejícími. Posledním příkladem, kde bych s inscenátory polemizoval, je pojetí samotného finále, které vrcholí usmířením hlav znesvářených rodů nad mrtvolami svých dětí. Tomuto aktu je ještě předřazeno chvatné zabití Parise Romeem v hrobce. Jenže po mém soudu k tomu není dostatek Prokofjevovy hudby a zhuštění dramatické akce spíše oslabuje vyznění závěrečné scény.
Výtvarně olomoucká inscenace odkazuje k období renesance. Scénu navrženou Martinem Černým tvoří prosté a snadno se proměňující obloukoví, které stejně dobře vytváří dojem domů na náměstí, jakož i interiéru. Kostýmy jsou uměřeně zdobné a nesou typický rukopis Josefa Jelínka.

Choreografie Jana Fouska čerpá z baletní klasiky a dává vyniknout kvalitě současného olomouckého ansámblu. Při zhlédnuté repríze trochu chyběla uvolněnost a přirozený timing v hereckém jednání (jsou to detaily – od delší přípravy úchopu pláště Vévodou, aby jím mohl na hudební akcent rázně trhnout, až po načasování hození polštáře pod nohy přicházející Chůvy). Představitelé titulních rolí Iván Sánchez Fernández a Adéla Bendová mají jarost mládí a vervu. Své postavy herecky do detailu propracovávají, i když v klíčových tragických okamžicích je možná té exprese až příliš. Několik zaváhání v technicky obtížných pasážích partnerského tance u nich překrývá herecká spontaneita. Urostlý Elia Zegrati tančí Tybalta jako plnokrevného záporáka, energicky a s důrazem. Sergio Méndez Romero jako Merkucio je jeho výborným protipólem. Ondřej Králíček dává Benvoliovi mladickou energii a technickou jistotu, zaujme i Romane Troullier, která se naplno pokládá do teatrální gestiky hraběnky Kapuletové. V menších výstupech na sebe upozornil talentovaný student brněnské taneční konzervatoře Martin Búlik, který se v roli Chlapce blýskl suverénní rotační technikou. Velmi dobře se prezentoval i orchestr vedený Pavlem Šnajdrem, který hrál Prokofjevovu kompozici v její barevnosti a výrazné dynamice.

Olomoucký Romeo a Julie je inscenace, která – jak řekl ředitel divadla David Gerneš – má být přístupná široké vrstvě diváků. Tento záměr se soudě podle nadšeného ohlasu publika při zhlédnuté repríze zřejmě naplní. Škoda, že nebylo ambicí vydat se méně probádanou, ale originálnější cestou.
Moravské divadlo Olomouc – Leonid Lavrovskij, Adrian Piotrovskij, Sergej Prokofjev, Sergej Radlov: Romeo a Julie. Libreto Leonid Lavrovskij, Adrian Piotrovskij, Sergej Prokofjev, Sergej Radlov, choreografie Jan Fousek, režie a choreografická spolupráce Zdeněk Prokeš, hudební nastudování Pavel Šnajdr, dirigenti Pavel Šnajdr, Jan Mára, scéna Martin Černý, kostýmy Josef Jelínek, světelný design Tomáš Příkrý, asistenti choreografie Fabien Roques, Frédéric Jahn, šermy Frédéric Jahn. Premiéra 23. března 2026 (psáno z uvedení 17. dubna).

