Činohře Národního divadla nelze v poslední době upřít odvahu. Loni šla do rizika s inscenací Wernisch, která nakonec překvapivě figurovala na předních místech řady výročních anket, byla oceněna jako inscenace roku 2024 v Cenách divadelní kritiky a Aleš Březina nadto získal v týchž cenách ocenění za hudbu, kterou pro ni složil. Na jaře letošního roku představil soubor další odvážný počin s lakonickým názvem Don Quijote. Pustá země a opět jde o výlet do poezie. Oproti Wernischovi však tentokrát vznikl výrazně experimentálnější počin. Z důvodu rekonstrukce Nové scény vsadilo tvůrčí duo SKUTR na prostor Státní opery, kde navíc diváky posadilo na točnu jeviště a nabídlo jim tak kromě nezvyklé perspektivy také unikátní pohled do zákulisí divadla. Nejodvážnější nicméně zůstává výběr látky – páteří inscenace je v zásadě kompletní text básnické skladby Pustá země T. S. Eliota, pro odlehčení říznutý fragmenty ze slavného Cervantesova románu.

Dramaturgické zdůvodnění tohoto překvapivého spojení nezní na první přečtení příliš přesvědčivě, byť výsledný krajně křehký tvar nepůsobí tak křečovitě, jak by se zprvu mohlo zdát. Dramaturg Róbert Štefančík se odvolává na výrazně intertextuální povahu Eliotovy Pusté země (respektive celého jeho básnického díla), což ho vede k úvaze, že „při interpretaci lze poměrně snadno asociativně zabloudit […] až k těm [postavám a námětům], jež tam sice bezprostředně autorem vloženy nebyly, ale jejich přibrání do úvahy se zřetelně nabízí a s podstatou věci můžou opravdu markantně souviset“. Pustá země je skutečně prošpikována celou řadou více či méně zřetelných odkazů na nejrůznější díla bližší i vzdálenější literární historie. Cervantes tu však chybí. Deklarovaným motivem bylo nalézt výrazně skeptickému a až depresivnímu vyznění Elitovy poémy nadějeplný antipod. Tím má být zešílevší šlechtic, který se pod dojmem intenzivní četby rytířských románů sám stane potulným rytířem a ve světě této své fikce se rozhodne bojovat s realitou. Stejně jako Eliotova báseň je i tento vrcholný renesanční román řádně intertextuálně nasycený, nadto je současníkem Shakespearových dramat, která Eliotovi naopak sloužila jako výrazný inspirační, asociační a konečně i intertextuální zdroj. V těchto souvislostech je tedy patrně třeba hledat klíč k aktuální inscenaci, jenž by mohl spočívat kdesi v setkání tísnivé beznaděje Eliotova lyrického subjektu se sveřepou a bláhovou nadějí Dona Quijota. Nicméně nezbytné intelektuální zázemí pro komplexní porozumění inscenaci je faktorem přitěžujícím a mírně elitarizujícím.
Tvůrčí duo SKUTR zvolilo jako metodu, jak se s nelehkým úkolem uvedené koláže scénicky vyrovnat, podobně skečovitý princip, jako tomu bylo v případě Wernische v režii Jana Nebeského. Jinak to ovšem v případě nenarativní, lyrické sekvence Eliotových obrazů, spíše kubistické mozaiky pocitů, vjemů, postřehů a konfrontací s literárními a kulturními odkazy ani nešlo. Díky otáčivému hledišti nicméně mohly postavy mezi jednotlivými obrazy volně přecházet a navzdory nutné fragmentárnosti tak celek působil překvapivě jednotně. Přirovnat by se výsledný pocit z jevištní „multiakce“ dal k „vlnovému“ vyprávění Virginie Woolf, která sice není zmiňována v žádném inspiračním zdroji jak inscenace, tak předlohy, nicméně byla prokazatelně jednou z prvních posluchaček Eliotovy básně a také častou adresátkou jeho dopisů. V duchu Štefančíkových „markantních souvislostí“ si tak dovolím zde tuto úvahu ponechat.
Divák se na scéně otáčí za obrazy odkazujícími na Tristana a Izoldu, Antonia a Kleopatru, Ovidiovy Proměny, legendu o králi Rybáři, Dantovu Božskou komedii, zazní přirozeně také refrénovitý popěvek „ó ó ó ó ten šejkspíhírovský ragtime“ a vším prostupuje též personifikovaná živelnost ztvárňovaná nemluvným tanečníkem Adamem Ramešem. A do těchto lyrických, mnohdy až živých obrazů vstupuje komediální duo Sancho Panza (Marek Daniel) a Don Quijote (Vladimír Javorský). Především Marek Daniel na sebe dokáže svým nenuceným a s vážnou tváří předváděným humorným nadhledem strhávat pozornost, čímž ze sebe, i díky metaroli konferenciéra v předscéně, vytvořil jednoho z hlavních aktérů. Možná je v tom i cosi příznačného, že se průvodcem k onomu závěrečnému „šánti, šánti, šánti“, tedy pokoji a naději, stane právě Sancho Panza, který zároveň doprovází potulného rytíře Dona Quijota, ztělesňujícího ztřeštěně optimistický, naivní přístup ke světu. Tedy pravý opak nevlídné, zkroušené reality Eliotovy básně. Takto se jeví jako kruciální sdělení inscenace, že cestou k jednotě se světem a bytím nejsou krajní póly, ale jakási střízlivost a nadhled, byť v postavě Sancha Panzy, jak ji ztvárnil Marek Daniel, poněkud zemitá.

Za pozornost stojí ještě jistá cézura, kdy Lucie Trmíková v roli věštce Tiresia, „starého muže s vrásčitými prsy ženy“, jemuž Eliot v poznámkách přisoudil stěžejní roli, představení zastaví, aby divákům vysvětlila, kdo je její postava a jaká je její minulost. V tento moment se naskytla jedinečná příležitost propojit sto let starou báseň a čtyři sta let starý román se současností a jejími kulturními problémy. Tiresias, jak známo, prožil sedm let jako žena, než ho Héra kvůli jeho zkušenostem s rozkoší mužskou i ženskou oslepila a Zeus za odměnu obdařil věšteckými schopnostmi. De facto jde o první transgender osobu světové literatury, což se Trmíkové postava pokusila na jevišti zpřítomnit jednak náznaky proměny pohlavních orgánů, jednak narážkou na problematiku sebepřijetí, když pravila, parafrázuji: „Tiresias se proměnil v ženu a přijal to, tehdy ještě lidé bez řečí přijímali, kým jsou, a když se za sedm let opět proměnil v muže, znovu to přijal, protože lidé takové věci prostě přijímali.“ Přiznám se, že místo respektu k osobám, které se cítí být někým jiným, než jak určila biologie, jsem tu vnímal spíše cynický posměch, ale možná mi něco uniklo. V každém případě zůstala kvůli této nejistotě příležitost pohříchu nevyužita.
Stejně tak výše zmiňovaný závěr Eliotovy básně „šánti, šánti, šánti“, ledabyle v závěru představení pronesený Pavlou Beretovou, vytváří dojem rezignace nad světaběhem a tím pádem i nad veškerou snahou dramaturga a inscenátorů, což považuji spíše za nepochopení Eliotovy básně, respektive za inscenační lapsus, než za její aktualizaci. Pokud by tomu tak totiž nebylo a rezignace byla kýženým vyústěním, bylo by celkové vyznění inscenace nihilistické a spojení s Donem Quijotem nesmyslné a matoucí. Mám-li ale věřit dramaturgovi, že v zemi, která slibuje déšť, ale stále v ní vládne sucho, přece jen sprchne, musím závěrečné rezignované „šánti“ vnímat jako chybu a navzdory ní ocenit soubor za jinak strhující představení, byť divácky velmi riskantní.
Národní divadlo, Praha – M. de Cervantes, T. S. Eliot, SKUTR (Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský): Don Quijote. Pustá země. Překlad Pusté země Petr Onufer, režie SKUTR (Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský), dramaturgie Róbert Štefančík, scéna Martin Chocholoušek, kostýmy Simona Rybáková, hudba Petr Kaláb, světelný design Karel Šimek, pohybová spolupráce Jan Kodet. Premiéra 30. dubna 2025 ve Státní opeře.

