Rimini Protokoll: House of Hopes – site-specific uvnitř klasického divadla

Sdilej

Dne 14. září 2026 jsem v Berlíně navštívil veřejnou zkoušku nového projektu formace Rimini Protokoll. Rád bych o ní napsal pár slov. Nikoli proto, abych představoval nebo adoroval tyto dnes už kultovní hráče na poli dokumentárního a site-specific divadla. Spíše proto, že právě tato inscenace bude možná jednou pro divadelní veřejnost milníkem mezi fází emancipace divadla vázaného na konkrétní prostor a definitivním etablováním takových událostí do divadelního kánonu. Protože Rimini vytvořili site-specific divadlo ve vnitřních prostorách legendárního berlínského divadelního stánku Volksbühne.

Divadelní praxe, která primárně váže proces svého vzniku a následný kontakt s publikem na charakter konkrétního místa, se v západní Evropě rozvíjí v rámci dopadů druhé divadelní reformy v sedmdesátých a zejména potom v osmdesátých letech 20. století. Do Československa tendence opouštět zavedené divadelní prostory a architektury určené k provozování divadla sice přichází později kvůli bariéře železné opony, ovšem i v komunistické východní Evropě k zásadním divadelním událostem v konkrétních lokacích mimo divadelní centra docházelo, a to právě proto, že v periferiích a mimo hlavní pozornost policie se mohla odehrávat do jisté míry svobodná kultura.

Divadelnictvo opouštělo divadelní architekturu proto, aby získalo osobnější, silnější, riskantnější, nepředvídatelný kontakt s publikem; aby mělo možnost přilákat specifická, problematická, vzdálená publika, která do oficiálních divadel nechodí; aby získalo původní autentické narativy, jež vycházejí z proměňující se situace „teď a tady“; aby mohlo pracovat v kolektivu horizontálním způsobem a dosáhlo na sdílenou odpovědnost; také aby získalo přímý kontakt s reálným děním a stalo se tak více politickým a naléhavějším aspektem společenského života. Rozvoj divadla mimo divadelní budovy a také divadla, které se striktně váže na povahu určité lokace, je zejména v osmdesátých letech na Západě masivní a populární. U nás boom site-specific divadelní praxe přichází přirozeně v devadesátých letech s rozvolněním politické situace a logicky s otevřením a dostupností značného objemu dříve nedostupných lokací.

Zakládající členové kolektivu Rimini Protokoll (Stefan Kaegi, Helgard Haug, Daniel Wetzel) se setkávají v devadesátých letech během studií na Institutu aplikované divadelní vědy na univerzitě v německém Giessenu. Během studií tedy mají možnost ještě zachytit poslední doznívání druhé divadelní reformy a epilog nadšeného rozvoje divadla ve veřejném prostoru. A je to právě tendence ignorovat „klasické“ divadelní produkce v divadelních domech, vyhýbat se standardním postupům při vývoji divadelní inscenace na pravidelném jevišti a rozehrávat reálné prostorové souřadnice a osoby k nim náležející, co na dlouhou dobu definuje práci Rimini Protokoll (Stefan Kaegi si ze mě dělával legraci, protože do svých site-specific děl pravidelně zvu klasické herce, zatímco Rimini většinou pracují s reálnými osobami, nikoli herci). Oficiálně jsou Rimini založeni v roce 2000. V následujících 26 letech vytvoří množství dokumentárních projektů (občas jevištních projektů, na něž se lidé dívají z hlediště), projektů site-specific divadla a projektů jednoznačně se odehrávajících v městských lokacích.

Hraje se na jevišti, v hledišti i ve foyer. Foto Bahar Kaygusuz
Hraje se na jevišti, v hledišti i ve foyer. Foto Bahar Kaygusuz

Je to site-specific, nebo ne?

S příchodem nového intendanta Matthiase Lilienthala do uměleckého vedení berlínské Volksbühne ovšem letos přichází nabídka rozehrát budovu tohoto klasického divadla, a to právě ve stylu Rimini Protokoll. Divadelní projekt House of Hopes s premiérou 1. října 2026 tedy rozehrává „celý“ prostor Volksbühne (divadlo za běžných okolností usadí do hlediště až 800 diváků). Slovo „celý“ jsem záměrně vložil do uvozovek, protože publiku jsou během představení k dispozici jen prostory viditelné i za běžných okolností při realizaci obyčejné činoherní produkce – hlavní sál se sedadly, jeviště s točnou a kompletní foyer. Organizační, produkční a umělecké zázemí ponechává inscenace stranou.

Projekt se zabývá podobou dědictví globálních politických a společenských změn vyvolaných událostmi let 1989 a 1990. V deseti různých lokacích divadelní budovy diváctvo sleduje deset obyčejných lidí pocházejících z deseti světových destinací. Každý z nich vypráví svůj příběh hledání naděje a nového začátku právě v souvislosti s politickými změnami na přelomu osmdesátých a devadesátých let minulého století. Díky těmto konkrétním životním osudům vyprávěným obyčejnými lidmi (Rimini do teorie divadla zavedli pojem „experti všedního dne“) získává publikum přehled o historii Polska, Maďarska, Rumunska, Íránu, Číny, Chile, Afghánistánu, Namibie, Jižní Koreje a USA.

Publikum získává přehled o historii Polska, Maďarska, Rumunska, Íránu, Číny, Chile, Afghánistánu, Namibie, Jižní Koreje a USA. Foto Bahar Kaygusuz
Publikum získává přehled o historii Polska, Maďarska, Rumunska, Íránu, Číny, Chile, Afghánistánu, Namibie, Jižní Koreje a USA. Foto Bahar Kaygusuz

Publikum je hned u pokladen ve foyer rozděleno do deseti skupin, z nichž každá začíná své putování skrz House of Hopes z jiného místa v budově. Deset diváckých skupin, deset lokací, deset lidských příběhů. Diváctvo ve skupinách putuje prostřednictvím velmi jednoduché vizuální a zvukové navigace budovou a zastavuje se u každého příběhu, a to vždy na jiném místě objektu. Řešení divadelních situací ve všech deseti místech budovy maximálním možným způsobem akcentuje charakter míst, strukturu objektu a jeho architekturu a civilní či divadelní vybavení, které má místo k dispozici. Povaha lokace se tak formálně propojuje s povahou příběhu, který je jedním z expertů všedního dne vyprávěn. „Jasný site-specific moment!“ chtělo by se říct, ovšem v tomto smyslu je tu komplikace: význam situace a obsahy sdělení, které našich deset hrdinů sdílí s publikem, nevycházejí z povahy prostoru, v němž se vše odehrává. Prostor deseti situací je tedy důležitým spoluhráčem a Rimini dokážou využít charakteru lokace důsledně a efektivně, ovšem příběhy jsou v tomto případě přineseny zvenčí, ze života mimo ni. Jde tedy o rozehrání lokace a propojení s charakterem divadelní situace, site-specific praxe to ovšem není. Spolu s nestorem evropské divadelní teorie Hansem-Thiesem Lehmannem můžeme toto divadelní počínání přiblížit spíše označením „theatre on location“, ostatně je to právě Lehmann, k jehož odkazu se členstvo Rimini Protokoll otevřeně hlásí.

Situace probíhají paralelně a občas se pro diváctvo vzájemně proplétají a ovlivňují, čímž celá událost získává imerzivní nádech. Když sedíme kolem obrovského kulatého stolu na jevišti v půdorysu, v němž se přesně nachází točna, a tedy se s tímto kulatým stolem točíme, hovoří polská expertka Joanna Kusiak o polské Solidaritě a kulatých stolech (legendární prostorové uspořádání dialogu mezi dělnickým hnutím a státní mocí v Polsku v osmdesátých letech). Když Joanna hovoří o pádu železné opony, zvedá se skutečná opona Volksbühne, doposud zavřená mezi hledištěm a jevištěm, a my z jeviště vidíme další tři divácké skupiny sedící v obrovském hledišti, z nichž jedna na nás intenzivně mává a vítá naši polskou naději v novém svobodném světě. A stejně jako my kolem kulatého stolu jsme měli situační důvod otočit se do hlediště, později na vlastní kůži zjistíme, že „skupina Chile“ měla rovněž situační důvod nám na jeviště z hlediště zamávat. Publikum se tak v rámci konkrétní situace na malou chvíli stává spoluhráčem, podílí se na vytvoření divadelní situace: obyčejní lidé se stávají aktéry večera, což narušuje architektonické koncepce způsobů, jimiž byla velká divadla v posledních staletích budována. Podobné konfrontace prostorových pozic jednotlivých skupin diváctva nejsou během inscenace vůbec vzácné, někdy dochází až ke ztrojení tohoto řetězu a navíc se role publika z pozice „divák“ do pozice „aktér“ mění velmi často, téměř nepřetržitě. Celý večer se podobá deskové hře, kde se všechny elementy na hracím poli vzájemně prolínají, ovlivňují a díky vzájemnému jednání se hra vůbec může rozvíjet. Důležité je poznamenat, že diváctvo o své cestě divadlem ani o tom, jakou situaci sleduje, nerozhoduje. Vše je důsledně navigováno prostřednictvím sluchátek, projekcí, cedulí a expertů všedního dne.

Jevištní točna symbolizuje polské kulaté stoly. Foto Bahar Kaygusuz
Jevištní točna symbolizuje polské kulaté stoly. Foto Bahar Kaygusuz

Základem je prostor

Jak jsem právě naznačil, zásadní vliv na hladký průběh inscenace s deseti vzájemně se překrývajícími narativy mají sluchátka na uších diváctva. Díky tomuto silnému technologickému aspektu většiny standardních produkcí Rimini Protokoll vše funguje, jak má. Audionahrávky do sluchátek zvukově přenášejí třeba do mikroportu mluvený příběh jednoho z deseti našich hrdinů (projev expertů všedního dne tak může být tichý a intimní a jeho zvuková hladina zároveň neruší publikum jiných více či méně blízkých skupin), dále hudební výplně při čekání na začátek každé z deseti situací (všechny totiž začínají na sekundu přesně, jejich start je vždy do sluchátek důrazně anoncován odpočítáváním a to je vizualizováno také projekcí) a také technické vstupy související s navigací publika.

Scénické, technologické a narativní prostředky, které jsou používány v inscenaci House of Hopes, nepředstavují nikterak výjimečný nebo nevídaný přístup v současných směrech dokumentárního divadla spolupracujícího s praxí site-specific. Veřejný prostor, opuštěné budovy, nedivadelní objekty a další lokace jsme zvyklí prostřednictvím výše uvedených technologických metod divadelně zažívat relativně běžně. Ovšem Rimini Protokoll se s obrovskými zkušenostmi v této oblasti po dvaceti šesti letech vrací zpět do pravidelného divadla, do klasické divadelní budovy (berlínská Volksbühne byla otevřena 30. prosince 1914), do architektury předpokládající jasné rozdělení veřejnosti na tu, která jevištně ztvárňuje divadelní hru, a na tu, která toto počínání sleduje (publikum se tu během spoluúčasti na divadelním díle nemělo pohybovat a zároveň bylo všem jasné, že to podstatné se odehrává pouze na jevišti). Jednoduše řečeno by se na první pohled mohlo zdát, že právě takové budovy klasických divadel jsou přesně těmi prostory, odkud budoucí tvůrci site-specific událostí utekli a kam se v žádném případě nemohou vracet, pokud si chtějí udržet důsledný přístup k site-specific tvorbě.

Díky sluchátkům se může hrát pro různé divácké skupiny na jevišti i v hledišti zároveň. Foto Lilli Kuschel
Díky sluchátkům se může hrát pro různé divácké skupiny na jevišti i v hledišti zároveň. Foto Lilli Kuschel

Rimini se ovšem vracejí. A radikálně. Se vším, co si osvojili během čtvrt století práce mimo pravidelná divadla. A to, co uvnitř Volksbühne v rámci inscenace House of Hopes vytvářejí, pokračuje v tom nejlepším, na co jsme od nich zvyklí; dost možná tu samotní Rimini uzavírají kruh svého vývoje. Jejich inscenace na praktické bázi proudícího divadelního večera prokazuje, že site-specific divadelní praxe není nutně vázána na experimentální tvorbu a experimentální prostory, na avantgardní kulturu, život subkultur, nebo dokonce vyjadřování kontrakultur. Rimini prokazují, že site-specific je jednou z mnoha možných divadelních praxí, které je možné použít k vytvoření divadelního díla, a to kdekoli. Kdekoli, kde je prostor, a prostor se nachází v každém momentu naší existence.

Inscenace House of Hopes dokládá, že site-specific praxe je již běžnou součástí mainstreamového divadla, že se ji během čtyřiceti let rozvoje v kontinentální Evropě široká veřejnost naučila dostatečně vnímat a číst. A spolu se site-specific přinášejí Rimini do pravidelného divadelního prostoru ještě jeden výrazný prvek – emancipaci divadelní události od hierarchie pravidelného prostorového uspořádání hlediště a jeviště a demokratizaci vztahů mezi tvůrčím kolektivem a diváctvem, které se velmi aktivně podílí na samotné realizaci události. Centrální jeviště, k němuž směřují stovky polstrovaných židlí, se ve skladbě vyprávění stává pouze jedním ze stanovišť, disponujícím specifickými prostorovými a technologickými možnostmi. Foyer získává stejnou váhu jako nejlepší místa v parteru nebo jako exponovaný prostor na jevišti. Všichni tu hrají divadlo, hledí na sebe, reagují a radují se z toho, že jsou v tak rozsáhlém lidském společenství (na večeru se podílí několik stovek diváků) schopni společně hrát dramatickou hru.

Další čtení

Další čtení