Na jevišti pražského Činoherního klubu se v inscenaci Zakleté dámy vyskytují Olga Havlová, Viera Husáková, Marta Gottwaldová a Hana Benešová. V reálu se spolu samozřejmě takto nikdy potkat nemohly, ale protože hru napsal a režíroval Tomáš Dianiška, není až tak s podivem, že tomu tak je – on při nakládání s historií netrpí skrupulemi. V krátkém interview pro rozhlasovou Vltavu sdělil, že hru psal na objednávku „Činoheráku“ a že vedení divadla mělo přání, aby kus dal vyniknout ženské části hereckého souboru. Té představě parity lze rozumět, neboť první premiéra letošní sezony zde patřila Gogolovým Hráčům, kde o ženu nezavadíš. Nicméně žádnou vysloveně ženskou jízdou Zakleté dámy nejsou, jak ostatně vyplyne z následujících řádek.
Havlovou, Gottwaldovou a Benešovou autor zprvu exponuje v situacích, kdy československými prvními dámami ještě zdaleka nebyly. Olga během uvěznění svého manžela navazuje milenecký vztah s cimrmanovským hercem Janem Kašparem. Řízná Marta jde při náhodném prvorepublikovém seznámení s „Klémou“ hodně rychle na věc. Zato submisivní Hana oddaně čeká na svého Edvarda, který čas po první světové válce tráví při zdlouhavých mírových jednáních v Paříži. Pouze Vieru nechá Dianiška rovnou pochodovat v kanceláři prvního muže ve státě, byla totiž Husákovou druhou manželkou – vzali se roku 1973, kdy on už zemi vládl pevnou rukou.
Dianiška ale nepostupuje historicky úplně voluntaristicky. Je patrné, že něco si před psaním nastudoval, že se nechal inspirovat vybranými reálnými situacemi v životech jmenovaných žen a pak je rozehrál velmi po svém. Komunistické první dámy Gottwaldovou a Husákovou nahlédl vypouklejší optikou, kdežto Benešovou a Havlovou pojal chápavěji, dokonce s jistou jímavostí coby bytosti, které jejich muži svou politickou činností vystavili emočně rozdírajícím zkouškám. Ať tak, či onak, jde o kvarteto postav, z nichž každá je sice jinak silná a svá, ale beztak „odvozená“ od svého manžela, neboť mužům přináleží řízení všehomíra. Tohle mi na Zakletých dámách připadá jako docela podstatný moment. Netroufám si však odhadnout, k jakému procentu diváctva osten vůči rozhodovací dominanci mužů, kteří v důležitých společenských otázkách dostávají větší slovo, dolehne. Dianiškova – slovy podtitulu – „dokufikce z Hradu a Hrádečku“ totiž klade důraz na výrazně sdělnou akci, která tu bez ostychu prostě pobaví, tu skoro dojme. Skutečností je, že na samém počátku inscenace jsou na stěny interiéru, v němž se děj odehrává, promítány portréty reálných prvních dam a jsou jim izolepou symbolicky přelepena ústa, aby pak v závěru byly tyto přelepky ze stěn postupně odstraněny. Avšak samotný dějový oblouk neartikuluje nějakou evidentní emancipaci; od Dianišky jde o inscenační gesto, nikoli o organické završení určitého procesu společenského vývoje, který by hra tematizovala.
Co ovšem režijně trefil, to je obsazení dam. Lucie Žáčková podává Olgu Havlovou jako charakterově sice pevnou ženu, která se však ponořila do vztahu, jímž je pak emočně zaskočená a rozdíraná. Markéta Stehlíková sošně ztělesňuje Vieru Husákovou, která si i po boku panovačného soudruha Gustáva hodlá zachovat svoji profesi a identitu – a když její intelekt i intuice ustoupí naléhání, stane se jí to osudným (skutečnost: vrtulník, který ji 20. října 1977 transportoval do Bratislavy, fatálně havaroval). Subtilní Sandra Černodrinská nasadila na tělo festovní vycpávky a ujala se korpulentní, frapantně nevzdělané, zato pansky panovačné Marty Gottwaldové. Herečka ji bere od podlahy, vytvořila si pro ni plejádu grimas a gest, ale nenajela na nabízející se dryáčnickou karikaturu. Svým komediálním drajvem mě Černodrinská mile překvapila, v takto nabroušené podobě jsem ji v Činoherním klubu dosud neviděl. Romana Widenková v kontrastu k Martě vtiskla postavě Hany Benešové oddanost a neokázalou zdrženlivost.
O něco slabší se mi to v úhrnu jeví být s mužskými postavami, především vinou Dianiškova pojetí. Když si odmyslím pro dění zbytnou, téměř nemluvnou figuru estébáka (Jindřich Herbst), tak Vasil Fridrich sice herecky zkušeně zvládá protilehlé figury Klementa Gottwalda a Jana Kašpara, ale jeho Gottwald je víceméně „vděčnou“ karikaturou a totéž platí pro Gustáva Husáka ztělesněného Václavem Šandou. Demokraty Václava Havla a Edvarda Beneše ztvárňuje Jakub Burýšek uměřeně (ocenil jsem, že u Havla se nesnažil ráčkovat), ale také bohužel – a ne vlastní vinou – poněkud zapomenutelně. V tomto smyslu tedy Dianiška skutečně poskytl ženské části souboru větší herecký prostor; nabyl jsem prostě dojmu, že na postavách jmenovaných dam více zapracoval.
Inscenaci Dianiška po svém již obvyklém způsobu „nastříhal“ do krátkých obrazů, v rychlém sledu se střídají prostředí a doba, herečky a herci se svižně převtělují do různých figur: i každá z představitelek „zakletých dam“ totiž hraje ještě jednu postavu, například Widenková je krátce i krejčovou, která bere míry Gottwaldové na šaty, nebo Černodrinská je na chvíli ošetřovatelkou.
Zakletými dámami přibyl do repertoáru Činoherního klubu divácký kus, který by téměř jistě skouslo i publikum navyklé chodit do nedalekého Studia DVA. Skromný přesah inscenace byl již naznačen, nějaký základní divadelní vkus zůstal zachován. Samozřejmě neběží o titul, který by jakkoli promluvil do historie scény Ve Smečkách; zapadá do nynější pestré, nepříliš vyhraněné dramaturgie divadla, které se nachází ve své šedesáté sezoně. Moje divácko-občanské já se dost vzpouzí tomu, když se z reálných historických postav, které byly politickými hajzly a měly na svědomí zástupy různě zmarněných životů, dělají figury k popukání. Viz třeba Ztratili jsme Stalina v podání Dejvického divadla (režie Michal Vajdička). Sem Zakleté dámy naštěstí nedošly.
Činoherní klub, Praha – Tomáš Dianiška: Zakleté dámy. Režie Tomáš Dianiška, dramaturgie Markéta Kočí Machačíková, Barbora Sedláková, výprava Lenka Hollá, hudba Matej Kristián Lišiak. Premiéra 13. a 14. prosince 2024 (psáno z druhé premiéry).