Kdo si chce v některém z tuzemských knihkupeckých e-shopů zakoupit Kunderova Jakuba a jeho pána, zákonitě se prokliká k lapidárnímu konstatování, že tuto hru má její autor jako jedinou „bez výhrad rád a chce ji vydávat“. O této skutečnosti dobře svědčí, že objeví-li se na porevolučních českých jevištích něco od Milana Kundery, je to téměř vždy inscenace právě tohoto textu. Výčet více než dvaceti zpracování obohatila po předloňském šumperském uvedení i činohra Divadla J. K. Tyla v Plzni, kde se hry chopil režisér Adam Doležal.
Sám autor se v předmluvě netají nelibostí k větším režijním invencím, naopak je podle něj třeba „inscenovat hru s naprostou přesností, věrností, jednoduchostí. Jinak se stane výsledek myšlenkovým galimatyášem“. S Doležalovým přístupem by mohl být spokojen. Minimum škrtů, jen několik velmi kosmetických aktualizací, maximální prostor věnovaný Kunderově hře a herectví plzeňských účinkujících, z něhož se záhy vyklube nejzásadnější přednost inscenace.
Do hlavních rolí sluhy Jakuba a jeho Pána totiž režisér obsadil Jaroslava Matějku a Martina Stránského, které je během představení zkrátka radost sledovat. Přitom se nedá říct, že by jejich pojetí obou postav bylo nějak překvapivé, nebo dokonce v rozporu s Kunderovou předlohou. Matějkův sluha je podle očekávání přízemnější, žoviálnější, prostořeký a veselejší; Stránského Pán pod tenkou slupkou zdánlivé vznešenosti a intelektuální zasmušilosti skrývá podobně zemitou podstatu, jakou má jeho souputník. Oba účinkující se pyšní vynikající partnerskou souhrou, přesným timingem, uměřeným herectvím bez zbytečné exprese a umějí se blýsknout i drobnými improvizacemi reagujícími na dění v sále (hned dvakrát se tak skvěle vypořádali s diváckou nekázní v podobě zvonících mobilů), aniž by jejich verbální kočkování sklouzlo do neúnosně estrádní podoby.
Pokud jsou v centru dění Matějka a Stránský, inscenace si i přes nekompromisní dvouapůlhodinovou délku dokáže udržet pozornost. Ve vedlejší roli se daří ještě Janě Ondruškové v roli Hostinské – po snad až příliš meternickém úvodu se zkázní do zdařile ambivalentní polohy, v níž spojuje lidovou jadrnost se vznešenými způsoby dámy z lepší společnosti. Jistá záhadnost a nevypočitatelnost je ostatně vlastní i Janu Maléřovi v roli prohnaného Markýze. Stejně jako v případě Pohřbeného dítěte se však režiséru Doležalovi – byť tentokrát naštěstí ne tak výrazně – tolik nedaří v práci s některými herci v menších úlohách, obzvlášť otec a syn Otrapovi (Michal Štěrba a Matyáš Darnady) prakticky neopouštějí stísněné hřiště přihlouplých a/nebo opileckých figurek.
Vyloženě dobrým nápadem naopak bylo zapojení čtyřčlenné vesnické kapely, tedy profesionálních hudebníků a hudebnic hrajících na housle, tubu, akordeon a bicí, k nimž se ještě občas připojí Darnady s kytarou. Muzikantům a muzikantkám se místy přece jen rozvláčnou inscenaci daří rytmizovat valčíkovými melodiemi a zejména Matějka kapelu využívá i k drobným vtipným interakcím.
Nezávazná vyprávění obou poutníků o erotických dobrodružstvích se ve druhé polovině zvolna překlápějí do temnějších tónů, když oběma začíná jít o život. V této situaci opět září Jaroslav Matějka, který svého Jakuba mění z rozpustile odrzlého služebníka v člověka, jemuž na jeho pánovi a zároveň příteli silně a opravdově záleží. Vzniká tak nevtíravě dojemné podobenství o mezilidském přátelství, které je v životě ještě mnohem potřebnější než všechny milostné eskapády. Tohle sdělení díky výtečné souhře Matějky a Stránského nakonec vlastně dominuje: je potřeba jít stále dál („vpřed – to je kamkoli“) a mít u toho po boku někoho, komu přes všechny drobné rozmíšky můžeme plně věřit.
Divadlo J. K. Tyla v Plzni (Velké divadlo) – Milan Kundera: Jakub a jeho pán. Režie Adam Doležal, dramaturgie Klára Špičková, výprava Agnieszka Pátá-Oldak, hudba Petr Zeman, světelný design Jakub Sloup, pohybová spolupráce Karel Basák. Premiéra 13. prosince 2025 (psáno z uvedení 30. prosince).
