Přiznám se hned v úvodu: dokud jsem nezjistil, že se v olomouckém Divadle na cucky zkouší inscenace Flora, o její hlavní postavě jsem nevěděl zhola nic. Ani česká Wikipedie informacemi o Květoslavě Viestové příliš nehýří. Ve dvou stručných odstavcích se bez velkých podrobností dozvíme pouze tolik, že se rodačka z Černovíru u Olomouce za druhé světové války stala jednou z hlavních organizátorek protifašistického odporu na Slovensku, spoluzaložila odbojovou skupinu Flora, zúčastnila se Slovenského národního povstání a po únoru 1948 seděla ve vězení za pokus o překročení státní hranice.
Probádat nepříliš známý, ale o to důležitější příběh se rozhodla režisérka Silvia Vollmann s úzkým kolektivem, do nějž náleží už jen scénografka Laura Černáková, hudebník Alex Vičar, herečka Pavla Dostálová a herec Jakub Spišák. Jejich společné pátrání nejdřív vypadá jako přísná dramatická rekonstrukce. Dostálová oděná do dobového kostýmu sedí u stolu, na kterém se nachází porcelánové nádobí a chleba s margarínem, a zašívá kabát. Zanedlouho se ozývá bouchání na dveře, je tu odbojář ve Spišákově podání a shání se po vedení ilegální organizace, jejíž součástí Viestová je. Když dostává nové oblečení a odebírá se k převlečení za scénou, herečka spustí čím dál patetičtější monolog o válce – a v tu chvíli se její kolega vrací a zarazí ji: „Takové divadlo se v nacucky nedělá!“

Tahle rázná změna oddělující psychorealistické výjevy z osudů Viestové od zcizených pasáží, v nichž se účinkující dohadují, jak o ní vlastně hrát, je pro inscenaci charakteristická a popsané schéma vychází až nečekaně dobře. Flora není klasický biografický počin, přesto se během scén, které věrně evokují dramatické momenty ze života odbojářky, publikum může dozvědět ledacos z této zapomenuté historie, aniž by z představení zůstala pachuť úporné didaktičnosti.
Tvůrčí tým si poťouchle hraje s atmosférou: začíná třeba neironizovaně mrazivou scénou výslechového mučení, kdy Spišákův nácek hází na podlahu kovové předměty, zatímco Dostálová se svíjí bolestí u ošuntělého topení; postupně se tortura a zloduchovy otázky stávají čím dál repetitivnějšími; a když inscenace sklouzává do bezuzdného patosu, jeden z účinkujících z role vystoupí a civilně začne zpochybňovat, co a jak na jevišti hraje. Následují většinou docela vtipné dialogy o smyslu celého projektu nebo třeba o vztahu Česka a Slovenska, Čechů a Slováků… Nebo Čechoslováků? Spišák je Slovák, ale hovoří perfektně česky, Dostálová Češka, ale hraje Slovenku, i v odbojové skupině Flora se svářel čechoslovakistický a autonomně slovenský pohled) a dojde i na aktuální poměřování, kdo je na tom dnes politicky hůř. Kolektiv pod vedením režisérky Vollmann zkrátka dokáže nenásilně spojit příběh Květoslavy Viestové s národnostními otázkami minulosti i současnosti a vyvážit přitom historiografickou sugestivnost a uvolněnou nadlehčenost.

S nastoleným principem si oba účinkující výtečně rozumějí, jejich schopnost rychlého střihu je pro inscenaci klíčová. Dostálová ztvárňuje Viestovou jako silnou a zároveň skromnou osobnost, propojující ilegální činnost s povinnostmi ženy v domácnosti – a tedy vykonávající v podstatě dvakrát tolik práce –, aniž by třeba jen za jedno z toho byla muži kolem sebe a jimi nastaveným systémem náležitě oceněna. Spišák umí působit jako velmi nepříjemný gestapácký záporák i patřičně tajemný spolupracovník odboje, o stupeň lépe se mu však daří, když civilně představuje sebe sama jako skeptického umělce a snad ještě skeptičtějšího Slováka s rezervovaným pohledem na svou domovinu. Jen drobně ruší občasné mluvní nedostatky – Spišákovi by místy neškodila lepší artikulace a Dostálová v některých případech vyslovuje „i“ jako „e“(„fenančně“, „menesterstvo“, „elegálně“).

V celkovém shrnutí ovšem nová premiéra Divadla na cucky přináší potřebný feministický pohled na historii druhé světové války, kterému nechybí drsnost evokující pohnutý životní osud ve vypjaté době, ale ani zcizující humor propůjčující titulu nevtíravou vazbu na současnost. Rád jsem se s Vámi konečně seznámil, paní Viestová!
Divadlo na cucky – Silvia Vollmann a kol.: Flora. Režie Silvia Vollmann, výprava Laura Černáková, hudba Alex Vičar. Premiéra 29. listopadu 2025 (psáno z uvedení 14. ledna 2026).

