Výstava Poezie je v Galerii města Pardubic navazuje novým formátem na dva ročníky stejnojmenného festivalu konaného v Táboře. Pokud ambicí festivalu byla dematerializace básnického textu skrze performativní čtení na netradičních místech, záměrem aktuální výstavy je naopak slovo materializovat v instalacích a objektech. Východisko však zůstává stejné – představit podoby poetické práce s textem, které neustrnula v literatuře, ale vzniká a formuje se, osvobozená ze stránek básnických sbírek, na pomezí žánrů.
Na výstavě jsou zastoupeni čeští a slovenští autoři a autorky (doplnění o americké duo usazené v Berlíně), kteří přesahují hranice svých disciplín a volně se pohybují mezi vizuálním uměním a poezií. Působení na rozhraní oborů ztělesňuje i sama kurátorská dvojice: Elena Pecenová, absolventka AVU a publikovaná básnířka, a Libor Staněk II., literární kritik a básník, a také umělec vystavující v galeriích. Literárně činní jsou ale i někteří vystavující umělci, přestože původně pocházejí z výtvarného prostředí: Kristína Lániková, Viktória Citráková nebo na výstavě osamocený zástupce starší generace, konceptuální umělec Marian Palla.

Dalším přístupem k intermediálním experimentům s textem, který výstava předkládá, jsou autorské spolupráce mezi básnířkou a vizuální umělkyní. Konkrétně mezi dvojicemi Bernadeta Babáková – Monika Rygálová a Dominika Moravčíková – Bronislava Orlická. Zvláště Dominika Moravčíková je pozoruhodným příkladem autorské osobnosti přecházející mezi žánry. Výrazná slovenská básnířka a spisovatelka, která na pole vizuálního umění vstupuje v roli kurátorky a výtvarné kritičky, tvoří také texty ve formě intervencí do uměleckých děl. S Bronislavou Orlickou převedly verše Moravčíkové jako ,,the gap in my resume was me lingering in silence“ do subtilních pletenin, napnutých jako pavučiny, jejichž poselství se proti přirozenému světlu dopadajícímu zvenčí skrze okno střídavě objevuje a mizí, čímž tematizují senzorické přetížení urychlené neoliberální společnosti.
Poezie je diváctvu představuje to, co všechno poezií může být. V díle Mária (2019) Dušana Zahoránského jde například o jakousi poezii ulice, běžného dne, nečekaných setkání. Autor po dobu jednoho roku zaznamenával ve veřejné dopravě fragmenty telefonických rozhovorů náhodných spolucestujících, aby je následně vygravíroval do šedesáti ready-made maket telefonů. Poetický moment vzniká ze zápisu odpovědí vždy jen jednoho účastníka komunikace: „Týden, dva, než se to zklidní. Nic, že nebudu dělat nic. Právě, nemám nic, co bych mohl zkazit.“

Kristína Lániková v prostorové instalaci sestávající z odřezků zvířecích kůží a zdravotních pomůcek zase rozvíjí poezii do fyzické podoby s úplnou absencí slov. Dílo s názvem Záznamy v tělové barvě (2025) představuje vzorek rozsáhlejšího uměleckého ohledávání tématu zranitelnosti, kterému se autorka věnuje také ve svých básních. Poezie tedy doprovázela vznik díla, avšak z jeho nynější formy ji bez znalosti širšího kontextu autorčiny tvorby nelze vyčíst. Textová složka je podružná také v němém dokumentárně-fiktivním dramatu Paradise (2020–2022) Cally Henkel a Maxe Pitegoffa. Nabízí se proto otázka, proč byla jako jediná ze zahraničí vybrána autorská dvojice, která s konceptem výstavy souvisí jen volně.
Výstavu v GAMPĚ považuji za důležitý počin právě proto, že svým intermediálním přesahem míří na uměleckou i literární obec.
Ačkoli je text dávno kanonizovaným médiem současného umění a mohlo by se zdát, že veškeré umění dnes čerpá z několika disciplín najednou (a to zdaleka nejen těch uměleckých), aktivity tvůrců z odlišných oblastí, vizuálních umělců a básníků, jakkoli přirozeně působí jejich interakce na výstavě, se v běžném provozu protínají jen výjimečně. Deklarovaný cíl výstavy „rozpustit hranice žánrů, hranice mezi vizuálním uměním a poezií, vystupujícím a divákem, vystavujícím a píšícím“ je ve skutečnosti potvrzením existence oněch hranic, či dokonce důkazem o jejich pevnosti a neprůchodnosti.

Kurátorskému duu se však jednoznačně podařilo vybrat několik výjimečných mladých autorů a autorek pohybujících se aktuálně na české a slovenské kulturní scéně, kteří suverénně působí jako vizuální umělci i jako básníci. Výstavu v GAMPĚ považuji za důležitý počin právě proto, že svým intermediálním přesahem míří na uměleckou i literární obec, v důsledku čehož má reálný potenciál narušit profesionální bubliny upevňované akademiemi, výstavními prostory, specializovanými časopisy či algoritmy a přivést lidi z různých sfér na jedno místo.
Výstavní architektura koncipovaná jako místo setkávání rovněž vybízí k budování nových vazeb. Pyramida navršená z pivních přepravek a kulisa baru s kavárenskými stolky se stávají dějištěm živého programu při autorských čteních a performancích. Věrni svému předsevzetí znejasňovat postavení „vystupujícího a diváka“ kurátoři v rámci těchto akcí ponechávají prostor pro prezentaci vlastní tvorby komukoli z publika. Naposledy bude možné navštívit prostory GAMPY oživlé poezií, performancí a hudbou příští neděli 15. února 2026 při dernisáži výstavy.

GAMPA – Poezie je. Kurátoři Libor Staněk II. a Elena Pecenová, vystavují Calla Henkel & Max Pitegoff, Kristina Láníková, Bronislava Orlická & Dominika Moravčíková, Marian Palla, Viktória Citráková, Monika Rygálová & Bernardeta Babáková, Dušan Zahoranský. Výstava potrvá do 15. února 2026.

