Herečka Pavla Tomicová společně s dramatikem a divadelním režisérem Davidem Drábkem baví diváky žánrem tragikomedie více než dvacet let. Jak vzpomínají na začátky spolupráce, proč rok po derniéře Herečky sobotní noci v Městských divadlech pražských přicházejí s její novou premiérou, čím se bude lišit a co by ještě rádi podnikli, mi pověděli po zkoušce v Komorním divadle Kalich.
Umělecky jste se poprvé potkali u Akvabel v Klicperově divadle v Hradci Králové. Zjistili jste už tenkrát, že jste stejná krevní skupina?
P. T.: V případě Akvabel byl text sice Davidův, ale inscenaci režíroval Vladimír Morávek, tak bych řekla, že to bylo až později při Kouli.
D. D.: Souhlasím, hlavní role v ní byla napsána přímo pro Pavlu. Původně šlo o rozhlasovou hru, která se ihned stala populární. Doteď v rozhlase koluje, jak neuvěřitelná Pavla byla. Ona je v dobrém smyslu jako naturščik, až takového lehce raplózního typu. Když se tam poprvé zasmála – a to je její velká doména –, strhla jim všechny mašiny a řekli jí, ať přijde za týden, až na ni budou mít vybavení.
P. T.: Sháněli pro mě speciální mikrofon. Zvukař měl prý tehdy při čtení textu starost, kdo se role ujme. Bál se, že síla té šílené postavy nevyzní. Když jsem přišla já a začala říkat text, vyběhl z kabiny a povídá mi: „Tak takhle by to nešlo, z nuly na sto bez varování!“
D. D.: Když se pak Koule dostala na hradecké jeviště, byl jsem tehdy uměleckým šéfem Klicperova divadla, Pavla už tam působila a hýčkali si ji. Divadelní režisér Vladimír Morávek nám perfektně připravil půdu. S Ladislavem Zemanem, tehdejším ředitelem, jsme se rozhodli, že Kouli uděláme na prknech. Je skvělé, že se stále uvádí, případně je možné ji zhlédnout na Dramoxu. Jevištnímu uvedení ale předcházel pikantní skandál.
Na rozhlasovou hru byly podány žaloby, mám pravdu?
D. D.: Když koulařka Helena Fibingerová – ve hře Milena – zjistila, že hra je o dopingu a o ní, s novinářkou Barborou Tachecí proti ní rozjely filipiku. A tak vznikla nová postava Sáry Tlachecí. Divadelní verze je oproti rozhlasové celkově rozpracovanější, obohacená o několik scén. Pochybuji, že v té době některá z nich hru doopravdy slyšela, přesto jedna žaloba přišla právě od Heleny Fibingerové a druhá na její popud od Českého atletického svazu. Dostali jsme tak před jevištním uvedením Koule varování, ale s o to větší chutí jsme ji potom hráli. Ty žaloby paradoxně udělaly nejlepší PR. Pochvalovali jsme si, že je prakticky stále vyprodáno. Helena Fibingerová se podívat nikdy nepřijela.
David Drábek: Tomicka je národní poklad.
Kdyby přijela, myslíte, že by se poznávala?
D. D.: Koulařka Milena má sice nějaké její rysy, ale postava je fúzí toho, co jsme v dětství zažili já i Pavla. Pavla v dětství vrhala koulí. Lyžařské zážitky v inscenaci jsou zase moje. A navzdory všemu smíchu a sarkasmu je výstup, kdy se koulařka Milena potkává s běžkyní Radmilou a baví se spolu o samotě a nemožnosti mít následkem dopingu děti, patrně tím nejsmutnějším, jaký jsem kdy napsal a režíroval. Je neuvěřitelně silné a srdcervoucí, co tam Pavla se Zorou Valchařovou-Poulovou v tu chvíli předvádějí. Postava Mileny má tedy mnoho dojemných lidských momentů.
P. T.: Na divadelním představení byl její kamarád z Českého atletického svazu a říkal, že se hrozně bál, zda nejsme vůči ní zlí, ale nakonec byl mile potěšen a vyjádřil lítost nad tím, že Helena inscenaci nikdy neviděla. I ohlasy publika jsou v tom paradoxní. Diváci mi po zhlédnutí říkají, že jí najednou více rozumějí. Rozhlasová hra je satiričtější. V divadelní podobě David chtěl, aby karikatury byly hlavně kolem ní a ona byla ta lidská, protože jednou to byla ikona a sportovní legendou zůstane.
D. D.: Je polidštěna tak, že by mohla být ráda. Vůbec to není o nějakém skandálním hanobení. Díky Pavlině dobrosrdečnosti inscenace vyznívá ve prospěch postavy, takže nejde o snahu vozit se po něčích zádech.
Pavlo, jaká role z vaší společné historie pro vás představovala největší výzvu? Byla to právě Milena?
P. T.: Akvabely byly náročné. Tam jsem hrála všechny ženy světa, jinými slovy všechny ženské postavy. Já sledovala Davidovu práci už od začátku, od Hořících žiraf. Na festivalech jsem viděla jeho představení, věděla jsem o něm. Ale díky Akvabelám jsem se stala součástí jeho poetiky, což je samozřejmě něco úplně jiného. Já už sebe a Davida považuji za takový tvůrčí tým, i když společně nepracujeme úplně na všem a občas si každý odběhneme k něčemu jinému. Ta spolupráce je v mém životě moc krásná a důležitá. Mým nejoblíbenějším žánrem je tragikomedie a David je jejím mistrem. Často se stává, že dramatik napíše hru a sami herci si v ní nacházejí polaritu, David ovšem píše jasně. Taková práce je velká radost.
Davide, čím se Pavla Tomicová liší od jiných hereček? Čím je pro vás unikátní?
D. D.: Tomicka je národní poklad. Taková novodobá bodrá Antonie Nedošinská. Divačky se v ní vidí. Díky své dřívější korpulentnosti měla velkou základnu, a nejde o nic malicherného, ty ženy měly Pavlu za svoji hrdinku, která zvládá všechny životní kalamity. Bylo tam obrovské ztotožnění s lidovým typem. Je to dar v genofondu, což je ideální pro role babiček, tetiček a maminek. Poté co Pavla ze zdravotních důvodů zhubla, sice dostává lichotky, ale některé ženy tvrdí, že už to není ona. Tuhle změnu jí vyčítají a nedokážou jí odpustit.
P. T.: Ale lidová povaha mi zůstala.
D. D.: Ano, myslím, že milují tu její polohu katastrofické průserářky, která je obyčejná, prostě mluvící, ale velkosrdcatá. Proto se mi dobře píše. Obnaží se, a to bezelstně. Co na srdci, to na jazyku. Otevřeně mluví o všem, co ji potká. O věcech, které jsou často trapné nebo nedůstojné. Odhalí víc slabosti a dojemnosti než postavy intelektuálně cílené.
P. T.: Já to tak v sobě mám. Snoubí se ve mně komika s pocitem, že musím na jeviště přinášet pravdu. Právě toto Davidovy věci potřebují. Kdybychom totiž zůstali jen v rovině lehkého humoru, nebyly by tak naplněné, jak si zaslouží. A já jim prostě jen umím dobře sloužit.
Jak vzpomínáte na hradeckou éru a její tehdejší úspěchy? Byla v tom větší divokost a svoboda, než je dnes v Praze?
D. D.: Měli jsme štěstí, že jsme v oblastním divadle zažili svobodu větší než kdekoli a kdykoli jinde. Samozřejmě s odpovědností vůči divákovi. Největším úspěchem byla Figarova svatba, kde jsme pravděpodobně dosáhli svého komediálního vrcholu. Dodnes na tu inscenaci s láskou vzpomínáme. Zvykli jsme si na vyprodaná představení, potlesky vestoje a dlouhé děkovačky. Být žijícím autorem, na kterého se chodí, a vytvořit tandem s herečkou, kterou národ miluje, je za odměnu.
Na jakou další spolupráci rádi vzpomínáte?
D. D.: Kromě již zmíněných je to naše hradecká trilogie. Jsem nesmírně pyšný, že jsem po Jedlících čokolády a Velké mořské víle dopsal poslední díl, Brokolici na Marsu. Zatímco mezi prvními dvěma díly jsou asi tři roky, pak byl odskok výraznější. Ale naplnil jsem tak slib, který jsem dal jednomu chlapečkovi po jedné z repríz Velké mořské víly. Když jsem odešel z Klicperáku, vyčítal jsem si, jaký jsem podvodník, protože na pokračování to nevypadalo. Hodně herců odešlo, rozutekli se do různých divadel za jinými příležitostmi. Ale když z divadla přišla nabídka a já si říkal, co dál, zamyslel jsem se nad situací. Zbyly tři postavy. Jedna sestra a dva partneři (Pavla Tomicová, Jiří Zapletal, Jan Vápeník). Posunuli jsme tedy děj o dvacet let dopředu, do geriatriáku, a naladili atmosféru na strunu konce, zejména v případě postav Pavly a Jiřího Zapletala, kteří vytvořili geniální pár. Jiří je takový Theodor Pištěk k Nedošinské. Má neskutečný tragikomediální talent. Je silný ve fyzickém herectví, má talent na gagy. Troufám si tvrdit, že tuto polohu jsem v něm při svém působení v divadle podpořil.
P. T.: Já bych neřekla, že podpořil, ale vyloženě objevil. V Davidových rolích je Jiří jako ryba ve vodě.
D. D.: Je úžasný, ale umí být i svéráz.
P. T.: Je pravda, že jednou při repríze Koule sledoval tenis pod stolem na mobilu – Jiří tenis miluje. Hlavu měl zabořenou, skláněl se nad stolem. Myslela jsem si, že je mu špatně, tak jsem si sama pokládala otázky a odpovídala na ně, prostě improvizace. Jakmile mi došlo, co se děje, vzala jsem mu telefon a v zákulisí se zeptala, jestli to myslí vážně, a on mi řekl: „To víš, Pavli, Davis Cup, chápeš.“
D. D.: Když jsme u toho, tak tobě se, Pavli, stala taky masakrální věc. Jak Pavla hraje v Jedlících čokolády dvěstěpadesátikilovou ženu, má návleky, je nehybná a leží v posteli… Jen to připomeň…
P. T.: V kostýmu bylo hrozné vedro, nedalo se v něm být…
Co se stalo?
D. D.: Měla hrát, že dřímá, a ona normálně usnula.
P. T.: Vždycky jsem se bála, kdy to přijde. Je ale pravda, že tohle se stalo, když jsem přijela unavená po nějakém natáčení.
D. D.: Opravdová herecká noční můra.
P. T.: Nejhorší bylo, že když jsem se vzbudila, nevěděla jsem, jak mám pokračovat. Kolegyně kvůli mně už asi pět minut improvizovala, takže jsem se neměla čeho chytit.
D. D.: Ten přístup je různý. Taková Pavlína Štorková je vždy perfektně připravená a přijde dvě hodiny před začátkem, i rekvizity si sama chystá. Zato Pavla dorazí pět minut před začátkem a volá: „Oblečte to na mě.“
Fungujete tak i nyní?
P. T.: To bývávalo. V rámci antistresového opatření teď také chodím s předstihem. Dělá mi to dobře. Co chci ale říct, je, že David má zvláštní cit pro obsazování, tenkrát dal Jedlíky herecky dohromady naprosto neuvěřitelně. Hrajeme tam spolu jako herečky tři sestry, ale v civilu bychom se asi nepotkaly. Jsme tak odlišné! Ale vše si dokonale sedlo. Zjistily jsme, že vnitřně jsme stejné a napojené jedna na druhou.
D. D.: To je pravda. To byla neuvěřitelná pecka.
P. T.: Na začátku sestry mají mezi sebou konflikt, teprve později se odhalí jejich pouto. Jak jsme si hned rozuměly, David nevěděl, co si s námi počít. Říkal nám: „Holky, co s vámi, vy se máte tak rády.“ Vzniklo díky tomu velké přátelství, které přetrvalo.
D. D.: Celkově je ta atmosféra a rodina, která díky trilogii vznikla, něco mezi nebem a zemí. Po představení přijít na jeviště a slyšet dozvuky smíchu z hlediště, cítit zbytky kouřostroje a hereckého pudru… to už nikde jinde, než v Hradci nezažiju.
P. T.: Moji dceru to také zasáhlo. Aniž by měla herecké ambice, stalo se, že v Brokolici na Marsu hraje s námi. S Davidem jsme pro ni upekli roli a ona souhlasila. Na Jedlících totiž vyrostla. Viděla snad každou reprízu. Jednou se jí David zeptal, co má na Jedlících nejradši. To jí bylo asi jedenáct. Odpověděla, že všechno, ale nejvíc to, že dostává odpovědi na otázky, na které se prý neumí zeptat. A tehdy jsme si s Davidem řekli, že takové hodnocení je nad všechny kritiky. Teď, když s námi hraje, je zajímavé pozorovat, s jakou posvátností chodí po scéně. Chtěla bych být na chvíli v její kůži, abych věděla, co se v ní odehrává. Byl to příběh jejího dětství a ona do něj teď regulérně patří. To mám blízko u srdíčka. Moc jsem si přála, abychom tam hrály spolu.
D. D.: Hodně se mi ulevilo, že je dílo dokončené. Trilogie na divadle není obvyklá. Nyní mám pocit absolutna a požehnání. Já se v Hradci vydal ze všech sil. Jsem rád, že jsem to přežil. Bylo to nádherné, ale i neuvěřitelně náročné období. V porovnání s ním je to teď sranda.
P. T.: Naše současná Herečka sobotní noci je ale také unikátní. S Radimem jsme se shodli na tom, že bychom si Herečku přáli hrát dál. Všichni jsme do toho šli od začátku s nadšením.
Jaký je příběh za Herečkou sobotní noci?
D. D.: Chtěl jsem Pavle k šedesátým narozeninám napsat hru. Bujarou komedii, aby si v ní zařádila. Stala se ale pozoruhodná věc. Pavla tehdy procházela těžkým obdobím, a jak už jsme na sebe napojení, tak jsem nedokázal, aby to bylo opravdu bujaré. Bylo tam několik vzpomínek, které jsem vložil do úst její postavě Pipi a které byly až příliš biografické. Pár lidí mi pak dokonce vyčetlo, že nutím Pavlu mluvit o té drásavosti, která ji potkala. Ta námitka mi přijde relevantní. Čím víc to rozdírám, tím víc Pavlušce ubližuji, když to musí říkat. Já se na to ale dívám spíše jako na formu psychohygieny, pojmenováním toho špatného mnohé odventilujeme. Když předám své špatné vlastnosti postavám, které napíšu, a lidé se jim smějí, lépe se toho pak zbavuji.
Pavla Tomicová: Snoubí se ve mně komika s pocitem, že musím na jeviště přinášet pravdu.
Pavlo, cítíte to spíše jako poctu, nebo jako „krádež“ soukromí?
P. T.: Nejsou tam biografické události, spíše pocity. David chtěl, aby hra byla veselá. Při prvním zkoušení nám ale vyznívala hrozně smutně. Kolikrát tam vplulo více pravdy, než jsme sami chtěli. Ode mě to bylo až moc procítěně zahrané, od Davida velice pravdivě a upřímně napsané. Po uvedení za mnou přišla kritička, která se podivovala, že vůbec nevěděla, že jsem točila nějaký večerníček o Pipi. A já jí řekla, že můj tatínek taky nikdy nebyl ve vězení a maminka žije. Tohle tam totiž také říkám a není to pravda. Sice je text napsaný pro mě a můj naturel, ale nejsem to já. Že mojí životní láskou byl jeden herec, jsme raději změnili na režiséra, protože na tuhle repliku diváci reagovali a mátla je. Je od Davida rafinované, že odkazuje na skutečné žijící osoby, třeba známé dětské herce. Ale není to všechno pravda. Také jsem v Městských divadlech pražských stála na prknech a stěžovala si, že jsem v dospělosti nikdy nedostala žádnou velkou roli. Lidé mě litovali, trpěli se mnou, a já tam přitom stála v hlavní roli.
Po roce od derniéry tuto hru uvádíte znovu v jiném divadle. Jak k této změně došlo?
D. D.: Když jsme Herečku sobotní noci uvedli v Městských divadlech pražských, hra se stala oblíbenou u diváků, od divadla ale byla přijata velmi macešsky. V Rokoku bylo plno i bez reklamy, přesto přišla derniéra. Asi právě kvůli tomu, že jsme byli vyprodaní, nebo nevím, jak si tu situaci vysvětlit. Věci komerční a bulvární, byť divácky oblíbené, se někdy neodpouštějí. Ale teď jsem za ten vývoj rád. Rok se s rokem sešel a my budeme 19. února premiérovat v Komorním divadle Kalich. Pokročili jsme. Pavluška se z náročného období dostala. A jako Tomyho máme nově Václava Koptu. Věkově si více sednou. Žena Václava Kopty Simona Vrbická hraje jeho sestru Aniku. V původní verzi ji hrála Dana Batulková. Přejali jsme Radima Kalvodu coby Pana Nilsona z Městských, protože s Pavlou vytvořil krásnou dvojici, alternovat ho bude Zdeněk Vencl.
Na co nového nebo jiného se mohou těšit diváci, kteří Herečku sobotní noci už viděli?
D. D.: To, co teď tvoříme v Kalichu, jsem chtěl původně vytvořit. Myslím, že tentokrát nabijeme lidi větší vitalitou. Také výtvarné pojetí bude hodně jiné. Dospělí se vracejí do místa svého dětství, o kterém přiznávají, že bylo jejich nejšťastnějším obdobím. Je tam spousta legrace ohledně toho, co přináší pozdní věk, bez velkého fňukání. Spíš je tam vděčnost, přibylo komediálních prvků, a to zejména díky Vaškovi, který je výborný komik. Pavla má sice zafixované původní gardy, hraje přesně, až autisticky, a jak má text naučený, tak se něco musí přeučit, ale chytla správné saze. Teď je její postava mnohem temperamentnější a radostnější. O to více se – alespoň myslím – prohloubí soucítění diváka s postavou, když se u ní objeví zdravotní komplikace.
P. T.: Pipi byla pro své kamarády vzorem, byla silná a držela je nad vodou – a teď je v životní fázi, kdy sama kolísá. Ale pozvedne ji fakt, že ostatní jsou zvyklí na její pomoc a mohla by jim chybět. Vědomí, že se o ni mohou opřít, jí pomáhá. Odvede ji to od vlastní bolesti a od sebelítosti, která je vždycky špatná, jak říkávala moje babička. Zase se zaměří na rozdávání radosti, což se jí ve finále vrací a obohacuje ji. Tohle téma vnímám při zkoušení této druhé verze silněji. Možná právě i díky Vaškovi.
D. D.: Ano, najednou se objevuje její vnitřní Pipi. My jsme se inspirovali tím švédským seriálem, ale tady má jít o československý normalizační seriál. Pavla hraje herečku jedné role, jako malá hrála Pipi. Takže postava té silné, svobodomyslné a obrovsky akční Pipi jí pomůže, když sama podklesne. Tehdy příběh dostává větší smysl a sílu.
Dochází u vás někdy k tvůrčím neshodám?
P. T.: Nikdy, s Davidem mezi sebou žádné třecí plochy nemáme. U nás je výhoda, že jeho humor rezonuje s mým, jeho divadelní cítění rezonuje s mým. Bylo by daleko těžší, kdyby to tak nebylo. I když jsme profesionálové, lidské souznění, harmonie a sounáležitost jsou důležité. Za ty roky jde spolupráce rychleji, jsme na sebe už naladění. Občas hledáme a narazíme. Někdy něco navrhnu a nepochopíme se. David mě pak vrátí na správnou cestu, ale takový postup je v pořádku. Ve vztahu herce a režiséra je důležitá důvěra, aby se herec oddal vizi režiséra a mohli jsme být jednotní v rámci kolektivu. Pak vznikají dobré a hezké věci. A já Davidovi opravdu věřím.
D. D.: Moc děkuju za tahle slova.
P. T.: A ještě bych ráda vyzdvihla, že mám na Davidovi asi úplně nejradši, jaký má smysl pro humor a že při zkouškách umí navodit tu správnou atmosféru pro komedii, což je velká pomoc pro herce. Ne každý režisér dovede vytvořit správné podmínky. Nevím, jestli si David tuto svou schopnost vůbec uvědomuje, ale i přes veškerou nervozitu a ambice dokáže navodit dostatek pohody, aby herec mohl svobodně tvořit a řádit. To je pro vznik komedie zásadní. Protože když se herec zablokuje nebo se necítí komfortně, nedělá se legrace dobře. Pohoda je důležitá pro nás pro oba. Když chybí, oba nás to vyvádí z míry. Někdy stačí, aby se postavil proti jediný člověk, a už je znát určité napětí. Proto je vzácné, jak se tady při Herečce okolnosti sešly.
Máte nějaký sen, který byste si přáli zhmotnit na jevišti?
P. T.: Když něco připravujeme, jako právě teď, jsem plně soustředěná na zkoušení. Na to, co bude dál, nemyslím.
D. D.: S Klicperovým divadlem a již zmíněným Jiřím Zapletalem jsme si říkali, zda neudělat Dona Quijota, přičemž Jirka by byl Don Quijote a Pavla Sancho Panza. Před lety jsem chtěl, aby mi Pavla hrála Švejka, ale od tohoto nápadu už jsme upustili. Bodrost Pavle zůstala, ale její statná fysis zmizela. Po Quijotovi máme poptávku, je ale potřeba se na něj důkladně připravit. Dnes můžete dát Macbethovi do ruky skateboard, ale musí to mít důvod. Tím chci říct, že je třeba všechno pořádně promyslet.
