Dne 1. července 2025 vznikl Národní institut pro kulturu (NIK) sloučením NIPOS a Institutu umění – Divadelního ústavu (IDU). Novou ředitelkou se stala Kateřina Churtajeva. Změna, zahájená Ministerstvem kultury v únoru, má podle rezortu vytvořit „silnější, odolnější a stabilní kulturní instituci“ při zachování specifik obou organizací. Jako přínosy uvedl propojení podpory profesionální i neprofesionální kultury, účinnější poradenství a výzkum a také lepší spolupráci s regiony i v mezinárodním měřítku (https://www.mk.gov.cz/novinky-a-media-cs-4/6076cs-narodni-kulturni-institut-bude-silnou-kulturni-instituci-zamerenou-na-oblast-ceske-kultury-a-ziveho-umeni).
Ministr deklaroval, že dosavadní činnosti se zachovají a rozvinou napříč oblastmi živého umění, a potvrzuje to i nová zřizovací listina. Podle představ Martina Baxy má NIK mít přes 100 zaměstnanců a rozpočet přes 100 milionů korun. Nejde však o příslib rozvoje, ale o prostý součet současného stavu. Vedle oficiálních prohlášení od začátku zaznívají kritické hlasy, které upozorňují na překotnou přípravu, mlhavé zdůvodnění a absenci odborné debaty (https://www.facebook.com/p/Kulturn%C3%AD-a-kreativn%C3%AD-federace-61556285655805/). Tyto nedostatky významně přispěly k počáteční nedůvěře v celý proces. NIK zatím působí jako abstraktní projekt provázený otázkami, obavami a očekáváními, jež nyní směřují k nové ředitelce.
Ministerstvo zřídilo odbornou výběrovou komisi se zastoupením odborných a kulturních institucí, rezortu i nezávislého umění (https://www.mk.gov.cz/novinky-a-media-cs-4/6157cs-proces-vyberu-generalniho-reditele-reditelky-narodniho-kulturniho-institutu-probiha). Ta z osmi osob vybrala Kateřinu Churtajevu, vedoucí odboru kultury Královéhradeckého kraje a bývalou ředitelku Českého centra v Sofii. Ve své koncepci oceňuje silné stránky obou organizací – kvalifikované týmy, zahraniční renomé, zavedené značky. Otevřeně pojmenovává rizika sloučení a připouští vlastní omezenou obeznámenost s vnitřním chodem obou organizací. Za slabiny označuje chybějící společnou vizi, roztříštěné agendy, nejistotu sídla a financí a technologické a personální limity. Příležitost naopak spatřuje v péči o nehmotné kulturní dědictví a v posílení demokratizační role kultury. Odkazuje přitom na mezinárodní strategické dokumenty UNESCO, Rady Evropy nebo státní kulturní politiku. Svou koncepci chápe jako výchozí rámec, nikoli hotový plán (https://mk.gov.cz/novinky-a-media-cs-4/6263cs-ministr-kultury-jmenoval-generalni-reditelku-narodniho-institutu-pro-kulturu). Na začátku šestiletého funkčního období má náročný úkol: získat důvěru kolektivů a upřesnit vizi nové organizace včetně modernizace jejího fungování. Byla by to ztráta pro veřejnost i pro ty, kdo v reformě i přes výhrady vidí šanci, kdyby vše skončilo jen přejmenováním starých struktur.
Proti „servisní organizaci“
Jedním z méně diskutovaných důvodů sloučení bylo spojení výzkumných oddělení obou organizací. Až se zpožděním vyšlo najevo, že ministr Baxa zvažoval sloučení už na podzim v souvislosti s reformou grantového systému a přípravou nové státní kulturní politiky (https://divadelni.net/martin-baxa-bylo-to-hrr-ale-zvladnutelne/). Ta aktuální totiž konstatuje, že ministerstvu chybí analytické oddělení pro efektivní správu kultury a provázanost mezi daty, jejich analýzou a vyhodnocením například účinnosti dotační podpory nebo přípravy strategií. Dokument konstatuje, že delegování výzkumu a sběru dat pouze na NIPOS a IDU „podkopává jejich důsledné využití“ v rámci rezortu, a doporučuje posílit analytickou činnost přímo na ministerstvu. Aktuálním soustředěním analýz do NIK se tak ministerstvo odklání od vlastní strategie (https://mk.gov.cz/statni-kulturni-politika-cs-69).
K této slabině lze vztáhnout i pojem „servisní organizace“, který se v souvislosti s IDU opakovaně objevuje ve veřejných prohlášeních i kulturní publicistice. Zaměňuje se tím služba pro kulturní veřejnost za delegování práce a odpovědnosti, jež by měla být začleněna do práce ministerstva kultury. To se transformací nezbaví otázky, jak efektivně propojit analýzy vytvářené NIK s činností vlastních oddělení. NIK by si naopak měl uhájit odbornou autonomii, včetně možnosti kriticky reflektovat svého zřizovatele.
Institucionální změna má své racionální jádro a může odstranit duplicitní agendy v oblasti sběru dat, zefektivnit podporu kultury a vyřešit nevyhovující sídla NIPOS a IDU. Sloučení se ale rychle změnilo v byrokratický proces soustředěný na „hladký průběh“. Ten řídila uzavřená skupina úředníků, doplněná vedením obou organizací. Jak uvedla Pavla Petrová, pracovní skupina se věnovala hlavně technickým a administrativním úkolům jako evidenci majetku či revizi smluv (https://www.tanecniaktuality.cz/rozhovory/slouceni-idu-a-nipos-je-rozhodnuto-potrebovali-bychom-nezavislou-analyzu-na-to-ted-ale-neni-cas-rika-petrova-z-idu). Bylo by přitom legitimní odporovat svému zřizovateli, veřejnost byla připravena k diskusi o průběhu i cílech nové organizace.
Ministerský aparát situaci komplikoval prodlužováním ekonomické nejistoty organizací. Přitom už po prohraném soudním sporu s Prahou o budovu v Celetné v roce 2019 měl rezort aktivně pomoci IDU najít nové prostory. Podle ministra však stát vhodnou budovu nemá. (https://divadelni.net/martin-baxa-bylo-to-hrr-ale-zvladnutelne/). Právě vznik nové instituce by ale měl být podnětem k podstatnější reformě institucionální péče o kulturu, a ne uspěchanou netransparentní operací.
Jen sloučení nestačí
Co nyní očekávat od celého procesu? Na prvním místě je třeba požadovat sebereflexi všech aktérů fúze. Ministerstvo nebylo připraveno proměnit transformaci v něco víc než v mechanické sloučení, které zjednoduší management dnes už zaniklých struktur. Odpovědnost za dokončení sloučení a za jeho přínosy přeneslo na ředitelku, aniž by jí vytvořilo dobré startovní podmínky vstupní analýzou nebo dostatkem času.
Přiznávám, že jsem v únoru mylně očekával, že odpor i představivost lidí v kultuře otevřou zásadní debatu o smyslu nové organizace. Přehodnocuji také vlastní předsudky vůči statistickému oddělení NIPOS, které se pod vedením Milana Dedery výrazně profesionalizovalo. Omlouvám se Pavle Petrové a Lence Lázňovské, jejichž výkon funkce jsem ve svém únorovém komentáři označil pouze za „ceremoniální“. Nedocenil jsem úsilí obou dnes již bývalých ředitelek o autonomii a smysluplnou budoucnost obou organizací (https://divadelni.net/idu-a-nipos-v-nejistote-krize-obrana-nebo-sance-na-reformu/).
Transformace se odehrála bez dostatku času na důkladné zapojení těch, kterých se nejvíc týká. I když v rámci jednotlivých oddělení mohly probíhat diskuse o změně struktury a o nových cílech, těžko mohlo dojít k podstatnějšímu dialogu napříč pracovišti i oběma organizacemi, jejichž zaměstnanci se při oznámení sloučení postavilo především na obranu vlastních zájmů. Ministr je na začátku fúze v únoru ujistil o zachování činností, ale následně byli vystaveni pracovnímu přetížení a stresu, obě ekonomická oddělení se rozpadla a předpokládám, že důvěra ve zřizovatele podstatně klesla. Mohli v této situaci vůbec přehodnotit své pracovní rutiny, zamyslet se společně nad otevřenými možnostmi, ovlivnit směřování nové organizace a ztotožnit se s jejím smyslem? Přesto i v této kritické chvíli měl být vytvořen prostor pro otevřený dialog i s kulturní veřejností o tom, jakou kulturní instituci ve 21. století chceme.
Jaké kulturní organizace potřebujeme?
Reorganizace v kultuře mohou mít jasný rámec i symbolickou váhu. V roce 2018 vzniklo Národní muzeum v přírodě sloučením a systematizací odborné práce několika skanzenů. Památník národního písemnictví proměnil svůj profil v Muzeum literatury po přesunu do Petschkovy vily a v Ostravě, kde stát dosud kulturní instituci nezřizoval, vzniká MUSEum+ zaměřené na industriální dědictví.
NIK nyní potřebuje nejen důstojný finanční příspěvek, ale také jasnou představu o tom, co znamená „silná“ kulturní organizace. Možná bychom se měli ptát jinak: místo „síly“ mluvme o péči, místo o „národní“ kultuře o její demokratizaci nebo o pracovních podmínkách, za nichž vzniká.
Měla by část NIK v budoucnu sídlit (a vytvořit pracovní místa) i jinde než v hlavním městě? Reagovat na „odliv mozků“ v kultuře a systematicky podporovat současné umění a jeho vyrovnanější dostupnost mimo velká centra patří k důležitým výzvám kulturní politiky řady evropských států. Například polský Divadelní ústav od roku 2009 organizuje program na prezentaci a popularizaci divadelní tvorby v místech bez stálého divadla Teatr Polska. Spolupráci s regiony chce podle své koncepce rozvíjet i ředitelka Churtajeva. Nová organizace tím může navázat na síť místních partnerství NIPOS a posílit lokální kulturní dění, bez něhož se vývoj umění neobejde.
Zmeškali jsme zbrklým a silovým postupem ministerstva šanci uchopit transformaci jako odpověď na globální výzvy, jako je nástup umělé inteligence nebo klimatická krize? Divadelní ústav například tematizoval udržitelnost v umění v několika podcastech i v Noci divadel. Mezi českými kulturními organizacemi ale chybí koordinace jednotlivých aktivit a soustředěnější úsilí zaměřené na proměnu kulturního provozu i představ o „lidské“ kultuře v době globálního rozvratu ekosystémů.
Ani název „Národní“ zatím nevyvolal žádnou debatu, přestože jde o pojem, který často slouží k vylučování těch, kdo nezapadají do hegemonní představy kultury. Jak bude NIK ve své výzkumné nebo poradenské činnosti reflektovat vietnamské, ukrajinské nebo romské komunity jako integrální součást naší kultury? NIPOS dosud organizačně spadal pod odbor regionální a národnostní kultury MK, zatímco IDU do gesce profesionálního umění. Fúze umožní výrazněji propojit obě oblasti. Může se prostřednictvím NIK česká kultura otevřít lidem v prekérních podmínkách nebo na útěku před válkou, útlakem a za lepším životem?
Právě nyní bychom měli začít vyjednávat, jaké kulturní instituce chceme, jak o tom píše například Ivana Rumanová v souvislosti slovenskou Kulturní stávkou (https://artalk.info/news/zahajujem-protestny-spanok). Inspirací mohou být i umělecké a společenské praktiky spojené s tzv. novým institucionalismem, například organizace sdružené do platformy L’Internationale (https://www.internationaleonline.org/about/). Dostojí NIK aktuálnímu vývoji organizací v jiných oblastech, jako například v muzejnictví? Stane se veřejnosti otevřenou, inkluzivní, rozmanitost a udržitelnost podporující instituci zapojující různé komunity a nabízející rozličné podněty pro vzdělávání, potěšení, reflexi i sdílení vědomostí, jak stojí v aktuální oficiální definici muzea (https://icom-czech.mini.icom.museum/icom/definice-muzea/)?
Kvalitní a rozmanitá kultura jako veřejná služba musí být dostupná všem. To je čím dál těžší v podmínkách rostoucích sociálních nerovností, které například v Česku pozorujeme v rozdílných mzdách, míře dosaženého vzdělání a v rozložení vzdělávacích a kulturních organizací mezi jednotlivými kraji. Mantrou veřejné debaty o kultuře je nedostatek prostředků (https://www.ceskatelevize.cz/porady/10095426857-interview-ct24/225411058040709/). Nespravedlivě nízké zdanění majetku a vysokých příjmů se v této souvislosti připomene jen zřídka a tímto oddělováním daňové politiky, sociálních podmínek práce v kultuře a estetické reflexe umění je udržován současný nedůstojný stav a omezován rozvoj kultury.
Důraz na výkon, efektivitu, odpojování „umění“ od „politiky“ a představy o kulturních institucích jako o neutrálních servisních organizacích jsou ideologické postoje odrážející pravicově-pragmatickou představu veřejné správy. „Síla“ a „stabilita“ veřejných kulturních organizací nespočívají jen v hladce fungující organizaci a v rozpočtech. Vyžadují také hodnotové ukotvení celé společnosti. Právě proto by témata jako klimatická spravedlnost nebo utrpení civilistů v Gaze neměla být vytěsňována z veřejného prostoru a být tabu pro veřejné kulturní instituce.
Kultura není a priori dobrá ani spásná a kulturní organizace těžko nahradí politickou odvahu a odpovědnost. „Staronový“ NIK má sice složitější výchozí pozici, ale jeho vznik představuje příležitost ke skutečné synergii v podpoře kultury a umění v celé její rozmanitosti. Instituce jako NIK mohou vytvářet místa, kde se učíme být s druhými, zapleteni s proměnlivým a složitým světem, důstojně, pluralitně, s empatií bez hranic.
