Když jsme s Vojtěchem Varyšem v roce 2015 zakládali Divadelní festival Kutná Hora (DFKH), zahraniční linka pro nás byla spjata především se Slovenskem. O zahraničních divácích či pozvaných hostech jsme příliš neuvažovali. Naše myšlenky a plány se upíraly k domácí scéně a k tomu, jak ji změnit – respektive jak do tehdy poněkud zatuchlého festivalového světa vnést nový, svěží vítr. Zahraničí pro mě v té době profesně neexistovalo. Prostřednictvím festivalů jako Pražský divadelní festival německého jazyka (PDFNJ) jsme sice zlehka nakukovali, co se děje venku, ale priorita to ani zdaleka nebyla. Navíc chybělo know-how. A hlavně zcela chyběly kontakty.
Změna pro mě začala, když Lenka Havlíková s Ewou Zembok a Annou Císařovskou založily v roce 2013 Divadlo X10. Zpočátku jsem jim pomáhal spíše konzultacemi, ale právě tam už byla tendence zvát zahraniční tvůrce mnohem silnější, byť pod tlakem běžných provozních starostí nebylo lehké takové věci realizovat. Díky Ewě Zembok a jejím polským kořenům vznikly první nesmělé projekty s polskými partnery, ale pořád šlo o něco výjimečného. A Divadelní festival Kutná Hora v prvních ročnících zůstával především český. Dnes, o dekádu později, je situace úplně jiná. Co se stalo a co této změně pomohlo?
Rád bych řekl, že za tím stály systémové změny nebo snad proměna uvažování v českém scénickém umění, ale bohužel tomu tak nebylo. Na počátku stála má osobní touha naučit se po patnácti letech v oboru něco nového a narušit rutinu. Když jsem tuto vizi sdílel s kolegy v sektoru, často jsem narážel na deziluzi a názor, že podobné snahy nemají smysl a jde jen o ztrátu času. Bylo zřejmé, že budu muset začít od nuly a odpracovat si to.
Nakonec ale pomohla náhoda. Nově ustanovená Asociace nezávislých divadel ČR (AND ČR) byla oslovena vznikající Evropskou asociací nezávislých scénických umění (EAIPA). Nikdo z rady AND ČR tehdy nemohl jet na ustavující organizační schůzi do Berlína, a tak to pár dní před akcí padlo na mě. Moc se mi do toho nechtělo, vzal jsem to jako jednorázovou výpomoc a vyrazil poprvé v životě na otočku do Berlína. Ačkoli jsem strávil více času na cestě než na samotném jednání, bylo to neobyčejně zajímavé a poučné. Dnes, po osmi letech, 2 500 e-mailech (poctivě jsem je spočítal!), dvou valných hromadách EAIPA v Praze a nespočtu setkání po celé Evropě působím jako její prezident již druhé funkční období. Rozvíjení spolupráce na advokační úrovni samozřejmě přináší i možnosti spolupráce mezi členskými organizacemi. V AND jsem tak realizoval projekt Bavorsko-české platformy, která byla založena na přímém propojení a komunikaci uměleckých subjektů i jednotlivců, a vznikly z toho konkrétní projekty. Pravda ale je, že takové pokusy často narazí na to, že v podfinancovaném sektoru lidé nemají kapacitu na to, aby se věnovali rozvíjení mezinárodní spolupráce. Na tuto aktivitu navazuji s projektem Trojmezí v rámci EHMK České Budějovice 2028, který by měl sloužit jako platforma pro přeshraniční spolupráci s Bavorskem, Dolním a Horním Rakouskem.
Proto jsme se rozhodli zcela změnit koncepci DFKH. Festivalový formát totiž umožňuje aplikovat změny mnohem rychleji, než je tomu v běžném celoročním divadelním provozu. Ale i tam se v Divadle X10 významně posouváme: Y Events jsou od základu mezinárodní události, v činohře mezinárodní spolupráce mají stále důležitější roli. Vše to samozřejmě klade nároky na celý divadelní organismus, jeho fungování a uvažování o něm.
(Ne)přítomnost Česka na mezinárodní kulturní scéně totiž představuje dlouhodobý problém, a proto se každá účast a zvýšení naší viditelnosti v zahraničí počítají.
Klíčové však bylo a stále je začít jezdit ven, z akce na akci a tím postupně budovat síť známých a partnerů. Vyžaduje to často mnohem více energie a času než peněz – a bez prvotních kontaktů to platí dvojnásob: pořád někomu píšete, něco hledáte, snažíte se zorientovat v různých regionech a zemích. Zpočátku je určitě dobré využít programy na podporu mobility, jako je například Go and See, který organizuje NIK. Ten nabízí i přímo kurátorované výjezdy, takže vás někdo uvede a pomůže vám, což je pro začátek neocenitelná pomoc. Ale jakmile začnete tuto práci dělat konzistentně, pozvánky začnou chodit samy od sebe a často ani nevíte, odkud na vás organizátoři přišli. Zároveň se snažím tyto kontakty sdílet s kolegy z jiných organizací v sektoru. (Ne)přítomnost Česka na mezinárodní kulturní scéně totiž představuje dlouhodobý problém, a proto se každá účast a zvýšení naší viditelnosti v zahraničí počítají. Jsem velmi vděčný za každého, kdo českou scénu svou prací venku reprezentuje, a ještě více si cením, když své kontakty a zkušenosti sdílí s ostatními doma. Takových lidí je naštěstí čím dál více.
Jak ale tyto zajímavé zahraniční profesionály dostat k nám a nemuset za nimi jezdit? Pozvat je na jedno představení s titulky většinou nestačí – na jedno představení se přijede podívat málokdo. Festival je pro tyto účely naprosto ideální platformou. Zvláště pokud dokážete hostům pokrýt ubytování či cestovní náklady. Mnoho festivalů na celém světě běžně funguje tak, že hostům hradí letenky, ubytování, poskytuje jim akreditaci a stravu, a pokud se hosté navíc účastní diskusního panelu, dostanou i honorář. Konkurence je obrovská a mnohé státy do mezinárodního networkingu investují nemalé prostředky, protože vědí, že se to z dlouhodobého hlediska vyplatí. Díky tomu vás pak zvou i velké národní instituce. Sami jsme se ostatně mnohokrát rozhodli pro dramaturgický fokus na určitou zemi či region právě na základě předchozího zahraničního pozvání, kde proběhl první kontakt. Tento model zkrátka funguje.
DFKH dnes není český showcase; naopak, většinu našeho programu tvoří zahraniční produkce a zejména industry program. Co to tedy přináší domácí scéně? Pochopitelně inspiraci, možnost vidět produkce scénického a performativního umění. To je samo o sobě důležité. Samozřejmě také zviditelnění festivalu, hostitelského města i celé republiky. Hlavní výhodou ale je, že domácí tvůrci už nemusí složitě vyrážet do světa – zahraniční umělci, producenti a manažeři totiž přijedou do Kutné Hory. Znamená to, že stačí jen přijet na náš festival a zbytek se stane sám? Nikoli. I tak musíte být připraveni, vědět, co chcete nabídnout, mít funkční online prezentaci, umět profesionálně komunikovat a především – musíte být ochotni vykročit z komfortní zóny. A to vše podstoupíte pouze tehdy, pokud to opravdu chcete.
Od kolegů z jiných festivalů často slýchám, že na industry program nemají peníze a nemohou nikoho pozvat. Je to škoda z mnoha důvodů, protože zahraniční hosté tu nejsou jen kvůli onomu magickému networkingu. Jsou nesmírně cenní také pro získání nezávislé zpětné vazby – na organizaci, dramaturgii i celkové směřování festivalu. A myslím, že je osvěžující i potkat nové tváře a slyšet nové názory.
Věřím, že české divadlo má co nabídnout, pokud se dokáže sebevědomě otevřít mezinárodnímu dialogu a nahlížet na sebe jako na součást širšího evropského celku, nikoli jako na něco, co často existuje jen samo pro sebe. Musí však konečně odvážně vykročit mimo naši kotlinu, začít budovat skutečné, dlouhodobé spolupráce a mnohem více naslouchat zahraničním vlivům. Věřte mi, stojí to za to a může to celou vaši činnost významně posunout, nebo prostě aspoň zjistíte, že problémy a starosti máme všichni všude stejné. A to je často docela úlevné.

