Někdy je dobré přehodnotit plány. Intenzivní pocit blaha z pilně rašícího jara, Mezinárodní den žen na obzoru a převážně apokalyptický obsah posledních pátečních glos ve mně postupně vyvolaly touhu býti pro jednou veskrze pozitivní. Podělím se tedy s vámi o důležitý zážitek. Věc se má tak: Ve své reportáži o pilotním ročníku festivalu NADAMU, publikované v naší recenzní rubrice, jsem se poměrně ostře vyjádřil o inscenaci Yvonna, princezna burgundánská. K mému nesmírnému překvapení se mi záhy ozvali její tvůrci, dramaturg Tom Skopal a režisér Lukáš Jeníček, a požádali o společné setkání. Slušně, naprosto bez konfrontačního podtextu ani jakékoli další stopy arogance. Vyhověl jsem s nadšením, neboť mi entuziasmus mladé dvojice jednoznačně imponuje a dialog mezi obory i věkovými skupinami pokládám za záležitost nejen vzrušující, ale především nutnou. Vyrazil jsem tedy po pečlivé přípravě, vyzbrojen komplexním arzenálem znalostí i věcných argumentů, neb autor dramatické předlohy, slovutný polský titán Witold Gombrowicz, patří k mým oblíbeným literátům.
Sraz se konal na domácí půdě podstatné části budoucnosti českého divadla, v prostorách DAMU. Dostalo se mi vřelého přátelského přivítání. Čekaly mne dvě hodiny plné výživného povídání o společném tématu. Nejen o Yvonně, ale obecně o situaci v českém divadle i naší kritické komunitě. Nekonal se válečný stav, ale neformální pohoda i zjevná ochota ke vzájemnému naslouchání. Během několika okamžiků jsem se přesvědčil o totální nesmyslnosti mezigeneračních rozbrojů i obezřetnosti často panující ve vztahu umělců a nás, jejich samozvaných hodnotitelů. Je dobré čas od času rozebrat bariéru, vystavit se přímému kontaktu a přijmout zpětnou vazbu. V tomto ohledu jsou vyhlídky nastupujících přívrženců múzy Thálie vynikající a já se, pokropen živoucím elixírem jejich zapálení pro takřka devadesátiletý text i upřímnou snahu jeho scénickou adaptací směle pojmenovávat bolesti současného světa, mohu konečně radostně pousmát.
Po několika týdnech přetrvávajícího smutku z toho, co se děje v mém nejbližším, ale i dalekém okolí, procházím davem lidí po Staroměstském náměstí a řehtám se uvolněně, jako malý kluk. Nadhledem nakažen! Inscenace, na kterou jsem původně hudral, mě bohatě odměnila. Kde hrozí růst propastí, je totiž třeba stavět mosty. A proto jsem tak zatoužil být tentokrát zvěstovatelem dobrých zpráv. Je totiž slastné se o potěšení dělit. A tak i vy se o nadcházejícím víkendu nechte polaskat. Třeba jen malými, rychle pomíjejícími laskominami. Objímejte se, obdarujte ženy a aktivně hledejte krásu. Číhá i na místech mnohdy nečekaných. V divadle taky. Na chvíli svléknout smutky a přijmout rozkoš. Tak koutky vzhůru a užívejte jara. Do toho kalendářního sice ještě pár dní schází, to skutečné už ale tančí všude kolem vás. Vychutnávejte jej dosyta, nebude s námi věčně. Pozdravujte přírodu a mějte se hezky.
Tome a Lukáši, srdečné díky!