Primabalerína. Má špičkovou techniku, charisma, nezměrnou vůli, silnou osobnost, nezaměnitelnou osobitost. Na Nikolu Márovou tahle charakteristika sedí dokonale. Ze sedmadvaceti let v pražském Národním divadle byla primabalerínou bez jednoho roku dvě dekády. K této pozici před několika dny přibyl přívlastek emeritní. Uzavřela se mimořádná etapa života a nová se otevírá.
KARIÉRA VE TŘETINÁCH
Dnes (konec června) slavíte jubileum, které je velmi dobře dělitelné třemi. Jaká byla Nikola Márová, jaké měla plány, co řešila, když jí bylo patnáct, třicet let a nyní?
V patnácti – to byl pro mě hodně intenzivní věk, protože jsem se přestala vnímat jen jako budoucí baletka, ale proměňovala jsem se v normální teenagerku, která začínala konečně trochu žít. Bylo to pěkné období, kdy jsem poprvé přehodnocovala svůj život a uvědomovala si i jeho normální civilní podobu. Na konzervatoři jsme byli dobrá parta, a i když jsme měli ve škole spoustu povinností, užívali jsme si běžného života. Když jsem pak přišla do divadla a byla ve sboru, byl to oproti intenzivním školním rokům šok. Najednou mi ve dvě odpoledne skončila práce a já nevěděla, co s volným odpolednem. Teprve časem se přidaly odpolední zkoušky, když jsem dostávala sólovější roličky, a později večerní sólové zkoušky.
Řešila jste v patnácti, že by sen o baletní kariéře nemusel vyjít?
Ne, už od baletní přípravky jsem to měla v hlavě dané. Od malé holčičky jsem měla v podvědomí, že když bude moje přání stát se baletkou silné, určitě se naplní.
Je cílevědomost hlavním předpokladem, aby se baletka dostala na vrchol?
Myslím, že ano. Všechny vrcholné primabaleríny v sobě mají tohle nastavení. Je to sen a cíl zároveň. Někdo za ním jde i s ostrými lokty. Ale takovou cestu já vždycky nesnášela a šla tou svou: dřinou, pílí a vůlí. Kdo chce být na baletním vrcholu, má to v sobě nastavené už odmalinka.

Co prožívala Nikola Márová ve třiceti letech?
To byl šílený zlom, převrat v mém životě. Přesně ve třiceti jsem otěhotněla a v jednatřiceti se mi narodil Max. Zároveň mě ani nenapadlo, že by to mělo znamenat ukončení taneční kariéry. Věděla jsem, že se určitě vrátím, jen jsem nevěděla kdy, a co těhotenství udělá s mým tělem. Měla jsem naplno rozjetou kariéru a snažila se tak vrátit co nejdříve. Nakonec můj návrat na jeviště trval tři čtvrtě roku. Všechno šlo jako po másle – postava, hlídání, návrat.
Bylo to už tehdy v souboru obvyklejší, nebo se na těhotenství pořád nahlíželo jako na něco, co ke kariéře baletky nepatří?
Myslím, že je na to pořád nahlíženo jako na něco neobvyklého. Možnost, že se při založení rodiny něco pokazí, samozřejmě je. Hodně záleží na uměleckém šéfovi, jak to vezme. Zda s vámi i nadále počítá, dá vám na miminko čas, ale jak to půjde, otevře vám znovu dveře a neodstaví vás na vedlejší kolej.
Věděla jste, že budete mít u uměleckého šéfa Petra Zusky podporu?
Takhle jsem vůbec neuvažovala. Viděla jsem příklad kolegyně Terezy Podařilové, která měla postupně dvě děti a vždy se dokázala vrátit. Koneckonců Petr už měl v té době dítě se svou manželkou, tanečnicí Pavlou. Takže pro to měl více pochopení.
Jak téma těhotenství řešily nebo řeší vaše kolegyně?
Spolužačky z konzervatoře, které tančily ve sboru, už se po založení rodiny k baletu nevrátily. U sólistek to bývá naopak a ke kariéře se většinou vracejí. Je ale pravda, že těhotenství často odkládají a první dítě mívají až po třicítce. Vždy je to riziko, protože těhotenství vás vyřadí z dlouho budované pozice a v repertoáru vás hned musí někdo nahradit.

A Nikola Márová dnes?
Je to významný, ale nikoli tak intenzivní zlom, jako když jsem porodila Maxíka. Právě mám před sebou posledních pět dní coby primabalerína Národního divadla a bude konec. Skončí sedmadvacet let u divadla. Hodně lidí si myslí, že tím končí moje taneční kariéra. Ale ve skutečnosti se uzavírá jen ta v Národním divadle. Nadále působím v několika projektech, například v brněnském Baletu NDB 3, s nímž jsem teď byla na EXPO v Japonsku, a v příští sezoně mě čeká účinkování v inscenaci Laterny magiky Baron Prášil.
Jak k té spolupráci došlo?
Před několika měsíci mě oslovil Radim Vizváry a volala mi i režisérka Miřenka Čechová. V titulní roli se představí Radim, pak tam bude jedna větší pěvecká role a jedna taneční – labuť, kterou bych měla dělat já. Ostatně s rolí labutě je moje kariéra spojená, proto mě oslovili. Beru to jako docela velkou výzvu a hodně se těším.
STUDIUM BALETU – JISKŘIVÉ TÉMA
Spojení vás a o dva roky mladší Miřenky Čechové, která na svět baletu nahlíží z úplně jiné pozice, mi přijde zajímavé. Bavily jste se o svém pohledu na balet a studiu na taneční konzervatoři?
Zatím ne, ale předpokládám, že při přípravě inscenace se sblížíme a bude příležitost si o tom povídat. Miřenka je ve své knize Baletky velmi otevřená. Zkušenosti, o nichž píše, já vůbec nemám. Cítím potřebu poukázat na téma studia na konzervatoři zase ze svého úhlu pohledu. Nabídnout k těm černým barvám i ty trochu růžovější.

Pojďme se u tématu tanečního vzdělávání pozastavit. Máte za sebou první rok coby pedagožka Taneční konzervatoře hl. m. Prahy.
V končícím školním roce jsem učila spolu s bývalým kolegou a kamarádem Michalem Štípou jen tanec s partnerem. Ale od září už budu na konzervatoři na plný úvazek a čekají mě nové předměty – vedle klasické partneřiny scénická praxe a nově moderní partneřina, kterou budu vyučovat s Adamem Zvonařem. Půjde o styly charakteristické pro Jiřího Kyliána, Williama Forsytha nebo Maura Bigonzettiho.
Od vašeho studia na této škole uplynuly tři dekády. Jak se za tu dobu konzervatoř změnila?
Co se týká podmínek, překvapilo mě, že se na škole nezměnilo takřka nic. Pořád ten samý baletizol, ty samé sály. Řekla jsem si: „Ty bláho, ta škola potřebuje peníze.“ Chce to investice od sklepa až po poslední sál ve třetím patře. Nebo rovnou postavit budovu, která by odpovídala standardům 21. století. Myslím, že nová ředitelka se o změny snaží, třeba už ve skladbě předmětů. Ve škole je také hodně nových pedagogů.
Co zásadního se změnilo v přístupu k žákům?
Je toho dost, třeba v otázce tělesného dotýkání.
Je možné vyučovat tanec bez tělesných dotyků?
Jde to, ale je to nepraktické. Když vidím, že má dívka špatně postavená ramena, raději ji za ně chytnu a dám je do správné pozice. Když to jenom popíšu, někdy mě nepochopí. Fyzické korekce přinášejí při výuce obrovské urychlení, jak vyřešit problém. Ale jinak si na dotýkání dávám velký pozor. Stejně tak se mnohem více než dříve dbá na individuální přístup ke znevýhodněným a třeba pomalejším dětem. Velká pozornost se věnuje ohleduplné komunikaci s děvčaty ohledně postavy v době, kdy procházejí hormonální proměnou. Na druhou stranu i kluci jsou ve vývinu a nemůžeme je nutit do zvedaček s některými tanečnicemi, když by tím hrozilo jejich zranění. Je to o neustálém citlivém balancování.

Z průzkumu prováděného Institutem umění – Divadelním ústavem vyplynulo, že zájem studovat tanec je rok od roku nižší. Projevuje se to na kvalitě studentů?
Oproti situaci před pětatřiceti lety, kdy jsem na konzervatoř nastupovala, je to obrovský rozdíl. Nás se tehdy hlásilo přes stovku; dnes jsme rádi, když podá přihlášku třicítka dětí a skoro všechny musíme vzít, abychom splnili kvóty. To není dobře a já osobně bych se snažila více selektovat, aby nebyly přijímány děti, které nemají pro profesionální taneční kariéru dobré předpoklady.
Studium tance na konzervatoři představuje pro děti velký nápor na psychiku. Jak to řešíte?
Vycházím ze svých zkušeností, jednak z doby, kdy jsem studovala, a jednak z práce se studenty na mých soukromých hodinách. Snažím se být vstřícná, empatická, komunikativní; navazovat přátelský kontakt, aby hlavně děvčata ke mně měla důvěru. Někdy si říkám, že plním roli psychologa. Končí školní rok, a tak jsme si po zkouškách začali společně s Michalem Štípou zvát studenty ze sedmého ročníku a vyptávali se na jejich plány a vize. Překvapili mě, jak stojí nohama na zemi, jak si uvědomují své možnosti. Když se mě ptají, jakou mají reálnou šanci se uplatnit, říkám jim pravdu, ale samozřejmě tak, aby se neurazili, aby to dokázali přijmout. Abych jim nezničila sebevědomí a psychiku.
Balet je genderově hodně nevyrovnaný a při studiu na tanečních konzervatořích je to nejmarkantnější. Jsou kluci protežováni?
Kluků je na škole málo, a tak mnohem více tančí a jsou obsazováni. Když je někdo z nich dobrý, je za pánaboha a holky se o něj perou. Teď máme mimořádný ročník, v němž máme snad jen o jednu holku více, než je kluků. Ale už o ročník níže máme dva kluky a několikanásobně více děvčat. Co tam s nimi budeme dělat? Holky budou stát dvacet minut a čekat, až na ně vyjde řada, a pak si pět minut zatančí. V těch případech nám musí vypomáhat kluci z jiných ročníků, kteří tak mají hodiny navíc a hrozí u nich přetížení. Je to začarovaný kruh. Proto jsem přišla s úvahou, zda bychom si nemohli platit profesionální tanečníky, kteří by dívkám při výuce dělali partnery. Tak se to dělá na soukromé taneční konzervatoři v Řepích, kde dají absolventům honorář, aby při výuce byli k dispozici. Když jsem studovala já, bylo kluků také málo. Ale teď jich je stále míň a míň.

TŘI ŠÉFOVÉ, RŮZNÉ KOMUNIKAČNÍ MÓDY
V Národním divadle jste zažila tři umělecké šéfy – Vlastimila Harapese, Petra Zusku a Filipa Barankiewicze. Jak byste je charakterizovala, jak na ně budete vzpomínat?
Za pana Harapese jsem se teprve rozkoukávala. Byla jsem nervózní, protože kolem mě byly hvězdy, které jsem obdivovala – Tereza Podařilová nebo Hana Vláčilová, která mě učila na konzervatoři. Po nástupu do angažmá přišla studená sprcha, že nejsem obsazovaná, nedělám ani ve sboru.
Příchod Petra Zusky pro mě znamenal obrovskou změnu. Když se stal šéfem, bylo v souboru asi 95 procent Čechů. Jenže on se vrátil z Kanady s vizí otevřít soubor zahraničním umělcům a tvůrcům a využít tak svoje kontakty. Chtěl, aby ke klasice byl v rovnováze také kvalitní moderní repertoár. Byl to velký bojovník, i když také měl své dny, kdy bylo lepší se mu vyhnout. V té době jsem začala mnohem více tancovat a pracovat s legendami – Kyliánem, Forsythem, Ekem. Bylo to pro mě něco úplně nového a zpočátku jsem nevěděla, jak se v takové moderně hýbat. Nově byly zavedeny konkurzy na obsazení rolí. Už to nebylo jako dříve, kdy se obsazení dělalo podle toho, kdo je sólista a kdo ve sboru. Celý můj zásadní repertoár přišel za Petra. Zároveň se začalo hodně jezdit do zahraničí. Otevřel se mi svět. Petrova šéfovská éra, která trvala patnáct let, byla ale pochopitelně dlouhá a i soubor ke konci cítil, že to chce změnu.
Když přišel Filip, byla to opět velká změna. Jako tehdy Petr byl i Filip, když přebíral vedení souboru, hodně mladý. Zase jsme čekali ten svěží vítr, byli jsme plni očekávání. Spousta z nás ho z dřívějška znala jako hostujícího kolegu-tanečníka. Po interpretační stránce soubor posunul kupředu. Ale takový růst byl i za Petra. Změnil se však způsob komunikace. Filip si o všem rozhoduje sám. Za Petra šlo hodně o týmovou práci, pravidelně se radil s baletními mistry a dal na jejich názor, když šlo o postup tanečníků na vyšší pozice v souboru, nebo při obsazování rolí. Filip je oproti tomu sólo hráč, který si vše hlídá sám. Nevím, jestli je to tím, že nikomu nevěří. Názor baletních mistrů dnes nemá takovou váhu jako dříve, což myslím není správné. Podle mě by měl takto velký osmdesátičlenný kolos fungovat týmově a o dobrý výsledek se snažit společně.
Jak se změnil vztah šéfa k tanečníkům? Mají vůbec možnost projevit svůj názor a jak je na to ze strany vedení nahlíženo?
Za Petrem jsem mohla bez obav přijít třeba s prosbou, které buď vyhověl, nebo ne. Ale komunikaci nestály v cestě žádné překážky. Kdežto teď, když jdete za šéfem, máte strach, že si tím nějaký problém vytvoříte.

Vzhledem k enormní konkurenci má dnes šéf baletu obrovskou moc rozhodnout o celé taneční kariéře, a zároveň tak má velkou zodpovědnost. Jaké mají tanečníci možnosti se bránit, když si myslí, že se jim děje příkoří?
Tohle byl v Baletu Národního divadla dlouhodobě problém. Naše odbory – když se porovnají s odbory opery nebo orchestru – moc nefungovaly. Měli jsme jako soubor pocit, že za námi nikdo nestojí. Nakonec se to vyřešilo tak, že soubor zatupuje právnická firma. Komunikace s vedením byla už tak složitá, že soubor tenhle krok prostě musel udělat.
To se asi šéfovi líbit nebude.
Jistě, tohle nechce žádný šéf, ale opakuji, kdyby se soubor cítil dobře a fungovala komunikace s vedením, tak tenhle krok nikdy neudělá. Nechceme prosazovat nějaké nesmysly, ale aby se dbalo na dodržování kolektivní smlouvy a jednalo se korektně. Bylo to takové zatáhnutí za záchrannou brzdu. Těch případů, kdy tanečníci měli psychický blok a báli se vůbec vstoupit na baletní sál, přibývalo. Nadto se v posledních zhruba třech sezonách jede na strašnou kvantitu, což je podle mě na úkor psychické kondice tanečníků, protože mají pocit, že nejsou dobře připravení. Jsou nervózní, že nemají své role dostatečně nazkoušené.
Právě, zaujalo mě, že se dnes zkouší spousta obsazení, z nichž některá se vůbec nedostanou na jeviště. Proč?
Já vlastně nevím. Dneska se dávají velké příležitosti i těm, kdo přijdou úplně nově. Naopak ti, kdo na sobě dlouhodobě pracují a stoupají na pomyslný vrchol, najednou stojí. Takový přístup k tanečníkům, kteří jsou v souboru už nějakou dobu, něco dokázali, dozráli, mi přijde nefér. Hierarchie v baletu vždycky byla a do jisté míry je důležitá a motivující. Nechci být žábou na prameni, ale formování tanečníka a jeho kariéry je proces, k němuž je potřeba přistupovat citlivě.
Jinými slovy, za Vlastimila Harapese byla hierarchizace až nezdravá a teď je v kurzu pravý opak, také nepříliš šťastný.
Ano. Pocit spravedlnosti při obsazování je v baletu důležitý. Nyní v Národním divadle chybí.
Snažili jste se to řešit s ředitelem Burianem?
Hodně jsme s ním probírali kauzu kolem chování šéfa k Ondrovi Vinklátovi při hostování v Číně (Ondřej Vinklát se k tomu vyjadřuje v rozhovoru pro Divadelní noviny z 26. května 2020 – pozn. red.). Nemůžu říct, že by na naše podněty pan ředitel nereagoval, naopak, byl aktivní, ale k pozitivní změně to nevedlo. Nakonec to vždycky dopadlo tak, že když někdo měl s uměleckým šéfem problém, raději odešel.

ROLE NEČEKANÉ I IKONICKÉ
Vaše taneční kariéra v Národním divadle trvala 27 let. Bylo těžší prosadit se na jejím začátku, nebo ve stále rostoucí konkurenci obhajovat svou pozici?
Pro mě bylo těžší vědomí, že musím pořád dokazovat, že jsem oprávněně první sólistkou. Když postupujete v kariéře, je ten proces přirozenější, je „normální“. Když se vám jako demisólistce něco nepovede, dá se to omluvit. Ale jakmile jste na vrcholu, musíte svou kvalitu dokazovat v každém představení. Já to brala i jako závazek a možná se tím až moc stresovala. Zpětně vidím, že jsem byla nezdravě sebekritická. Kdybych mohla sama sobě před deseti lety poradit, řekla bych: Prosím tě, uklidni se, jsi na vrcholu, ale pořád jenom člověk. Pokud nedotočíš piruetu, tak se za to na sebe nemusíš zlobit.
Jak na vás doléhaly příklady kolegů, kteří se ve stále větší konkurenci neudrželi a museli odejít třeba na méně prestižní pozici v regionálním divadle?
To je přirozený koloběh. Se stárnutím se technika a třeba i vizuální stránka mění. Je to i otázka štěstí. Někdo tvrdě maká, ale technika jde dolů. Má prostě smůlu. V té obrovské konkurenci chápu uměleckého šéfa, že začne dávat přednost někomu, kdo je lepší. Balet je v tomhle krutý.
Když jsem procházel přehled vašich rolí, jejich charakter se přirozeně proměňoval a reflektoval vaše umělecké zrání. V Oněginovi jste například nejdříve tančila Olgu, poté jste dozrála do Taťány. V tom přehledu jsem ale narazil i na zajímavé kontrasty. V jedné inscenaci jste tančila Giselle a Myrthu, v jiné zase Auroru a Carabosse, tedy role, které jsou vůči sobě v opozici. Jaké to je, když jeden večer tančíte v Giselle oddaně milující dívku a druhý pak nepřející Myrthu?
Já měla tyhle protipóly – hodná proti zlé – strašně ráda. Bavilo mě přepínání mezi charakterově a výrazově odlišnými rolemi. Nechtěla jsem hrát jen ty hodné, uplakané a utrápené. Ale dát si pak ty zlé a herecky se v nich vyřádit.
Také mě zaujalo, že některé – řekl bych teenagerovské – role jste si zatančila až na konci kariéry. Třeba Julii v Prokofjevově baletu Romeo a Julie nebo Lízu v Marné opatrnosti. Jak k tomu došlo?
To bylo i pro mě v obou případech překvapení. Myslela jsem, že vzhledem k mému věku se mě tyhle role netýkají. Byla to výzva, abych působila přirozeně, neafektovaně. Věděla jsem, že musím své pojetí vybalancovat a nedělat ze sebe diblíka, když je mi skoro čtyřicet. Dost jsem si to hlídala. A i když se na sebe nerada koukám na videu, v těchto případech jsem se podívala, jak moje herectví působí a zda už není přes čáru.

Nelze vynechat vaši stěžejní roli, respektive dvojroli Odettu/Odilii v Labutím jezeře. Nastudovala jste ji ve čtyřech inscenacích: dostoupila jste do té Harapesovy a Mazalové, poté jste tančila v inscenacích Hany Vláčilové, Kennetha Greveho a Johna Cranka. Bylo to v různých etapách vaší taneční kariéry. Objevovala jste při opakovaném studiu této ikonické dvojrole něco nového?
Pro diváka se zdá být tradičně pojaté Labutí jezero pokaždé stejné. Ale není to tak. Každý choreograf nebo asistent po vás chce něco trochu jiného, má jinou vizi, jak roli naplnit. U prvního Labutího jsem vůbec nevěděla, která bije. Věděla jsem, že mám mávat křídly, kde mám být hodná a kde zlá, ale potřebovala jsem někoho, kdo by mě vedl. V tom sehrála důležitou roli baletní mistryně Míša Černá. Na jednu stranu to pro mě byla vysněná meta, ale zároveň jsem cítila obrovskou odpovědnost. Kdybych se dneska podívala na svá první představení, asi bych si raději zakrývala oči, abych neviděla tu miliardu chyb.
Později jsem dělala Labutí jezero zase tak často, že už se pro mě stávalo rutinou. Měla jsem tu roli zmapovanou ze všech úhlů pohledu a mohla si s ní hrát. Vyhovovalo mi, pokud mi dali choreografové nebo asistenti jistou volnost. Ale když přišlo mé poslední Labutí v inscenaci Johna Cranka, dostala jsem mnohem méně prostoru pro vlastní vklad do role, chtělo se po mně jen vytváření klonu. S tím jsem měla velký problém. Chápu, že jde o přenos originální choreografické verze, ale Odetta/Odilie je i o nějakém vnitřním pocitu. V Crankově verzi jsem se cítila svázaná. Musela jsem třeba úplně přesně dodržovat pozice paží, ale já do té role potřebuji vložit i nějaký svůj momentální pocit, rozpoložení – někdy třeba mávnu křídly úplně k sobě a jindy jen do véčka. Když mě svými připomínkami svázali, cítila jsem se jako bez rukou. Zkušená sólistka prostě volnost potřebuje a divák to pak vidí a ocení.

Bylo při přenášení děl renomovaných tvůrců obvyklé, že musíte přesně dodržovat instrukce při zkoušení?
U někoho ano, u jiného ne. Třeba když se zkoušela Spící krasavice ve verzi slavné primabaleríny Marcii Haydée, připadala jsem si jako klon originálu. Ale pak přijela Marcia osobně a řekla mi: „Uvolni se, dělej to tak, jak to cítíš.“ Najednou se ve mně přestřihly provazy, které mě spoutávaly, a strašně se mi ulevilo.
INSPIRATIVNÍ SETKÁNÍ
Na které choreografy vzpomínáte nejraději? Kdo vás dokázal nejvíce posunout?
Jednoznačně po všech stránkách pan Kylián – ať už se to týká lidského přístupu, krásy choreografií, či procesu zkoušek. U něj vás napadne celá škála předností. Práce s ním na sále je prostě zážitek. Přinese tam atmosféru jako nikdo jiný. Je to někdo, kdo mě neuvěřitelně ovlivnil a na koho nikdy nezapomenu. Když pracujete s Jiřím Kyliánem, snažíte se ze sebe dostat maximum, ale tím, jak vám o svém díle vypráví a jak ho zkouší, vás přiměje jít ještě dál, než jste si mysleli, že můžete. Dokážete své limity překonat, najít cestu za ně.
Jinak, ale také nezapomenutelně na mě působil Mats Ek. Když přijel, byla ve mně malá dušička, kdy se bojíte na sále skoro nadechnout. Ale on tam pak vnesl tak hřejivou pohodu, že byla práce s ním radost. To samé jsem cítila při práci s Maurem Bigonzettim. Tyhle osobnosti vás posouvají i lidsky, uzdravují vaše sebevědomí. Atmosféra na sále je naprosto stěžejní. Pokud se už tam cítíte špatně, odrazí se to i na jevišti. Jde o ten vnitřní pocit, který si ze zkoušek nesete.
Střihnu do současnosti. S jakým naladěním končíte v Národním divadle?
Tím, že jsem začala mít i jiné aktivity, přirozeně a nenásilně jsem se od pražského Národního divadla odpojovala. Už tam nebyli někteří mí oblíbení taneční partneři a já se začala cítit trochu opuštěně. To prostředí mi přestávalo být blízké. Svou taneční kariéru jsem naplnila vrchovatě a cítím trochu i úlevu. Oficiálně jsem se s diváky rozloučila ve velké roli už v prosinci jako Blanche v Tramvaji ve stanici Touha. Poté jsem jen „dojížděla“ do konce sezony. Nyní se koukám dopředu. Dveře Národního divadla jsou za mnou.

V čem bude letošní léto jiné než ta předcházející?
Pracovně moc jiné nebude – mám naplánováno několik workshopů. Ale nebude tam myšlenka na další sezonu v angažmá. Myslím, že mi to přinese pocit lehkosti. Přeju si ho, ale nejsem si úplně jistá, že přijde.
Chystáte se na aktivity, které vás lákaly, ale kvůli angažmá jste je nemohla dělat?
Těším se, že konečně vytáhnu kolo a s Michalem Štípou jsme si dali výzvu, že budeme chodit jednou týdně do posilovny, kde jsem doteď nikdy nebyla. Mám naplánováno hodně věcí, které jsem dříve nezkusila, třeba pilates nebo jógu. Taky chci dělat to, co bude bavit mého syna. A protože máme tatínka v terminálním stadiu Alzheimerovy choroby, založila jsem společně s bratrem Davidem neziskovou organizaci Vedle tebe. Chceme jejím prostřednictvím pomáhat lidem v podobné situaci.
A další plány?
Miluju přírodu a baví mě pečovat o mou minizahrádku. Jsem otevřená všemu. Koketovala jsem i s tím, že bych úplně opustila svět kultury a šla třeba s Michalem Štípou pracovat do zahradnictví. Takovéto šílenosti mě někdy napadají. Jsem otevřená novým výzvám. Nechci zabřednout do stereotypu, který jsem měla v divadle. Chci konečně začít žít svůj osobní život naplno.
Charisma, které vás namotá
Když jsem byla oslovena k sepsání medailonku o Nikole Márové a neprozřetelně souhlasila, netušila jsem úplně, co přesně budu chtít sdělit. Superlativů bylo o dlouholeté primabaleríně Národního divadla totiž za posledních téměř třicet let napsáno tolik, že by vydaly na trilogii, a ačkoli jsou pravdivá a hezky se poslouchají, dohromady vám nic moc neřeknou.
A pak jsem odjela na baletní gala na Smetanovu Litomyšl, které se hemžilo mezinárodními tanečními hvězdami, mezi nimiž stála i Nikola Márová, přesvědčená, že vedle jmen jako Friedemann Vogel nebo původně avizovaná Marianela Nùñez se jen potichu, soukromě rozloučí se svým publikem, zatímco ostatní budou sklízet burácející ovace.
Po jednom ze dvou představení jsem zůstala sedět v hledišti. Ne snad nutně proto, že bych pro emoce nemohla sebrat energii na rozpohybování svého stárnoucího těla, ale proto, že všechny cesty z hlediště sice možná vedly před litomyšlský zámek, ale byly taky kompletně ucpané. Za sebou jsem pak uslyšela hovor menší divácké skupinky. Žádní odborníci nebo kovaní baletomani, nikdo, kdo by řešil přesný dopad po revoltadě, vytočené chodidlo nebo čistotu dotočených fouettés a znal životopisy vystupujících umělců nazpaměť. Obyčejní diváci, kteří dost možná viděli baletní představení poprvé podruhé v životě. První větou, která vypadla z úst jedné z diskutujících, bylo suverénní: „Mě nejvíc zaujala ta Nikola Márová. Nejen tím, jak vypadala, ale hlavně projevem. Měla v sobě něco navíc, co se mi líbilo.“
To něco je charisma. Charisma, které vás namotá, vtáhne a nepustí. Technicky disponovaných, dlouhonohých, elegantních a ladných je bez problému dvanáct do tuctu. Těch charismatických pohříchu méně. A je to právě tato proměnná, která dělá z tanečnice umělkyni. Co na tom, že se bojí piruet, nerada skáče a je schopná v roztržitosti nechat část kostýmu u popelnic, do nichž ji přičinlivý vrátný obratem uklidí. Ale osud bílé labutěnky a trika na Mask duet, to už je zase úplně jiný příběh…
Zuzana Rafajová

