Na Divadle v Dlouhé jsem si vždycky cenil, že dává prostor téměř neinscenovaným, v Česku málo hraným či zkrátka neokoukaným titulům, jimž dokáže dodat divácky vstřícné, avšak nikoli podbízivé zpracování. V lednu se takhle Dlouhá postarala o jedno z prvních tuzemských uvedení maďarského dramatika Istvána Tasnádiho skvělou inscenací jeho textu Kartonový taťka v režii Michala Vajdičky a sezonu zakončuje opět málo známým jménem – dvaapadesátiletým španělským divadelníkem Alfredem Sanzolem a jeho Něhou, kterou napsal a ve své domovině uvedl před osmi lety.
„Zbrusu nová komedie od Shakespeara“, tak divadlo nový počin inzeruje. A opravdu, kromě pár mírně prvoplánových doslovných narážek na názvy alžbětincových her se tu pracuje hned s několika motivy připomínajícími jeho dílo. Na ostrov, o němž si myslely, že je opuštěný, se po bouři dostávají tři ženy. Konkrétně královna Esmeralda (Klára Oltová), jež své dcery – starší princeznu Karmínu (Eva Hacurová) a mladší princeznu Persimonu (Kristýna Jedličková) – svou výchovou důkladně naočkovala proti mužům, které jim vykreslila jako jedno z nejhorších zel vůbec. Dámy ovšem netuší, že onen ostrov obývá trio dřevorubců pod vedením otce Záhnědy (Jan Vondráček), jenž své syny Mořimila (Miroslav Zavičár) a Nebeslava (Samuel Toman) výchovně směřoval úplně stejně, jen s opačným znaménkem. V představách potomků jsou tím pádem ženy stvořeními skutečně obludnými a obávanými. A tak se rozjíždí kolotoč převleků, záměn a omylů, který nakonec vyvrcholí očekávatelným spárováním příslušných spřízněných duší.
Tematicky je text minimálně zčásti určitě aktuální. Nelze neocenit především jeho humanistický apel, jenž zůstal zachován i v inscenaci Martina Čičváka, totiž že láska je daleko silnější než nejen despotická výchova a iluzorní staré pořádky, ale též přísná genderová rozdělení. Když Nebeslav postupně propadá Persimoně převlečené za muže (a velmi podobně se rozvíjí vztah Mořimila k přestrojené Karmíně), rozechvěle, avšak s vroucí poctivostí ohledává hranice svého dosavadního otcem omezeného myšlenkového světa a připouští si možnost lásky k muži. Kromě toho z Čičvákovy inscenace utkví několik poetických scén, zejména ta, v níž Persimona v podání Jedličkové konečně odkládá mužský kostým a na jeviště přilétá v krásných bleděmodrých šatech zavěšena za kotvu spuštěnou z provaziště. Všechny tři herečky se navíc krátce po začátku blýsknou energickým tanečně-pěveckým výstupem ve španělštině.

Žebřík k něžnému divadelnímu zážitku však inscenaci nekompromisně podtrhává opravdu neúnosná délka, jež na premiéře dosáhla dvou hodin a pětačtyřiceti minut včetně pauzy. Jasný motiv konfliktu a následného sbližování žen, co nenávidí muže, s muži, co nenávidí ženy, se v rozkošatělých promluvách přibližně od půlky první půlky postupně čím dál více cyklí. Překvapivou dramaturgickou neošetřenost nového Čičvákova titulu ilustruje i jedna z prvních scén v podobě do omrzení natahovaného vtipu s královnou Oltové, jež donekonečna se zoufalstvím vypočítává, o které všechny zásoby přišla během úvodní bouře. Projev účinkujících je navíc veden do silné, jen málokdy narušené exprese – i ona má na jisté únavnosti Něhy svůj podíl.
Problematičnost inscenace zamrzí o to víc, že soubor Divadla v Dlouhé se v ní ukazuje v plné síle, od fyzicky stále obdivuhodně zdatného Jana Vondráčka přes Kláru Oltovou, dobře posazenou do polohy autoritativní a zároveň okouzlující šlechtičny, až po místy drobně ironizujícího, ale přesto upřímně citlivého Samuela Tomana. Režisér Čičvák se v rozhovoru otištěném v programu vyznává ze svého přesvědčení, že v Shakespearovi je veškeré vědění lidstva. Jeho nová inscenace však zase jednou dokazuje, že opřít se plnou vahou o slavné jméno a k němu přináležející kontexty a postupy k silnému diváckému zážitku stačit nemusí. A že obzvlášť v Dlouhé se to pravé bohatství nachází mezi živými lidmi, které je na jevišti radost sledovat v téměř jakémkoli titulu.
Divadlo v Dlouhé – Alfredo Sanzol: Něha. Překlad Michal Brabec, režie Martin Čičvák, dramaturgie Tereza Marečková, scéna Petr Vítek, kostýmy Linda Boráros, hudba Ivan Acher, pohybová spolupráce Markéta Vajdová, jazyková spolupráce Eva Spoustová. Psáno z premiéry 20. června 2025.

