Nevidím, ale cítím. A to mě ničí

Hodnocení kritiků (3):
★★★★★ (1)
Hodnocení diváků (5):
★★★★★ (1)

Sdilej

Ostravské Divadlo Petra Bezruče pod vedením uměleckého šéfa Jana Holce, loni dekorované a letos nominované na titul Divadla roku, nepolevuje ve svém výjimečném tvůrčím směřování. S mimořádně sehraným souborem, jakým v českém divadle disponuje leda Divadlo Na zábradlí – avšak není fér srovnávat pražské a ostravské podmínky –, a s dramaturgickou odvahou inscenovat u nás neznámou současnou dramatiku, otevírá zvláště bolavá, společensky hojně diskutovaná témata. Jedním z nich je i sexuální násilí a s ním související konsent, tedy svolení k tomu, aby se něco stalo. V umně dramaticky vystavěném textu autorky Deirdre Kinahan, který pro svoji inscenaci přeložil režisér Jan Holec pod názvem Ochranný reflex (v originále Rathmines Road), se po dvaceti letech náhodně, až banálně setkává oběť se svým predátorem.

Bezruči jsou historicky spjati spíš s mladším, studentským publikem, jehož vnímání světa nebylo tolik vzdálené generačním souputníkům na scéně. Nešlo tolik o vyprofilovanou dramaturgii ve smyslu konkrétního tématu, jako spíš o zvolený koncept a stylizaci. Často se v repertoáru objevoval kánon, položky ze seznamů povinné literatury, adaptace filmových předloh promíšené regionální látkou a chytlavým, svěžím obsahem, který byl zrovna v kurzu. V této letité lince divadlo sice pokračuje, dokládá to loni premiérovaný Dykův Krysař, Ibsenův Nepřítel lidu nebo o něco dříve nastudované Shakespearovy hry Hamlet či Sen čarovné noci, vydalo se však i daleko dobrodružnější a náročnější cestou. Objevuje a českému divadlu zprostředkovává setkání s novými hrami neokázale analyzujícími svět současných třicátníků/čtyřicátníků. Svět rutiny a životní únavy těch, kdo dosáhli středostavovských statků, stali se respektovanými členy své třídy, avšak bez zřejmého pocitu životního úspěchu. Cestou na výsluní utrpěli trvalé rány, někdejší mladistvé opojení životem vykuchala realita, kterou v daném momentu akcelerují ti druzí (které ve své hře Sartre velice přesně označil za peklo). Vstupují do jejich soukromí, do jejich minulosti a nic – ani to dokonale skrývané a promlčené – nemůže zůstat, jak bylo. Hry mohou v lecčems připomínat Ibsenovu dramatickou techniku, jen s tím rozdílem, že dnes jsou trochu jiná společenská tabu než na přelomu 19. a 20. století.

Pomyslnou trilogii komorních rodinných dramat režiséra Jana Holce a dramaturga Petera Galdíka otevřela inscenace Střípky ženy uváděná od listopadu 2023. Hra maďarské autorky Katy Wéber, která existuje i ve stejnojmenném filmovém zpracování režiséra Kornéla Mundruczóa, se dotýká nejen tématu mateřství. Ztráta dítěte během domácího porodu pouze podnítí nevyjasněné křivdy a tajemství, jež začnou během rodinné večeře vyplouvat na povrch. Uspořádání scénického prostoru, jejž ze dvou stran lemuje elevace s publikem, umožňuje zachování herecké intimity, zároveň vytváří divácký dojem systematického až nepatřičného nahlížení do něčího soukromí. Herci jsou ve svých rolích zrcadlově pozorováni jako objekty laboratorního výzkumu. Jsou obnažení a v sebemenším detailu jsou ponecháni všanc pozorovatelům. A v této nelehké úloze bezvýhradně obstojí. Živé akci předchází obsáhlá videodotáčka, naturalisticky demonstrující porod a ztrátu novorozence. Rozdíl mezi filmovým civilem a následnou hereckou akcí na jevišti je minimální. V obou případech má význam i povzdech či pozvednuté obočí. Větší prostor v textu, a tedy i v jeho podání mají interpretky, zejména Alexandra Palatínusová, představitelka ženy, jíž zemřelo dítě při porodu, a Kateřina Krejčí ztvárňující její matku.

Kateřina Krejčí jako Magdaléna v inscenaci Střípky ženy (premiéra 24. listopadu 2023). Foto Martin Špelda
Kateřina Krejčí jako Magdaléna v inscenaci Střípky ženy (premiéra 24. listopadu 2023). Foto Martin Špelda

Genderově vyrovnaný prostor nabízí titul Pozdě příchozí kanadského autora žijícího v Londýně Jordana Tannahilla, který mají Bezruči na repertoáru od května 2025. Obětí se v tomto případě stal nezletilý chlapec, který měl v důsledku šikany spolužáků a zejména jednoho z nich spáchat sebevraždu. Takové stanovisko zaujali jeho pozůstalí rodiče, zejména matka, excentrická výtvarnice Vanda Alexandry Palatínusové, otec Filip Ondřeje Bretta zůstává jako politik s úctyhodnou kariérou v úsudcích i angažmá v celé věci raději rezervovaný. Na vynucenou zdvořilostní večeři k nim přichází pár se synem, hlavní mise návštěvy spočívá ve vzájemném sebemrskačském vyznání. „Viník šikany“, náctiletý Patrik, má litovat svého činu a ulevit Vandině ztrátě. Ovšem brzy je zřejmé, že tragédii je možné interpretovat různě a za viníka nelze označit jen jednu osobu. Téma pravé či nepravé oběti se ve hře provazuje s motivem hrozby sociálních sítí a absencí komunikace mezi rodiči a jejich dětmi. Herci vstupují na téměř prázdnou scénu, vymezuje ji průhledná polootevřená konstrukce naznačující pokoj či daleko spíš ring budoucího slovního a hlavně emočního klání. Naturalismus předchozí inscenace ustupuje náznaku a o to intenzivněji zostřuje hereckou soustředěnost a přesnost. Palatínusovou a Bretta představující truchlící manželský pár doplňují neméně vynikající výkony trojice pozdě příchozích, Hynka Tajovského jako zamlklého adolescenta a Markéty Harokové a Lukáše Melníka v rolích jeho rodičů.

V popředí Hynek Tajovský (Patrik), za ním zleva Lukáš Melník (Viktor), Markéta Haroková (Tamara), Ondřej Brett (Filip) a Alexandra Palatínusová (Vanda) v inscenaci Pozdě příchozí (premiéra 23. května 2025). Foto Martin Špelda
V popředí Hynek Tajovský (Patrik), za ním zleva Lukáš Melník (Viktor), Markéta Haroková (Tamara), Ondřej Brett (Filip) a Alexandra Palatínusová (Vanda) v inscenaci Pozdě příchozí (premiéra 23. května 2025). Foto Martin Špelda

Značně zraňující soirée zažívá pětačtyřicetiletá Sandra, jejímž původním úmyslem byl prodej movité pozůstalosti. Hra Ochranný reflex, v Česku dosud neznámé irské dramatičky Deirdre Kinahan, opět pracuje – stejně jako dva předchozí tituly – s uzavřeným prostorem, v němž se střetává úzký okruh různě spřízněných (někdy i nedobrovolně) lidí. Záměr, zde ocenění nemovitosti realitní makléřkou, brzy střídá otevřená roztržka, která se zakládá na zjištění z minulosti, v Sandřině příběhu starém dvacet let. V muži, jenž doprovází zprostředkovatelku prodeje nemovitosti, totiž rozpozná útočníka, který ji ještě coby studentku na univerzitě spolu s dalšími útočníky znásilnil. Jeho ztotožnění – jemuž se viník i s ohledem na aktuální rodinnou situaci a úspěšnou kariéru brání, neboť je otcem dvou dcer a ředitelem školy – u ní nastartuje posttraumatickou stresovou poruchu. V monologu, který uprostřed hry přetíná plynulý, ze života odpozorovaný dialog neukončených vět a rychlého glosování, si Sandra opakuje hojivou mantru o tom, že když zavře oči, vytěsní všechnu svou bolest, stejně jako dítě, které nejprimitivnějším ochranným reflexem nechá zmizet svět okolo sebe. Prostě zavře oči a přestane existovat. I Sandra má svou rodinu, děti a manžela, pro kterého je informace o ženině znásilnění stejně překvapivá jako pro její nejbližší kamarádku Elin a koneckonců i násilníkovu choť. Nastává nepříjemný boj osobního pragmatismu, v němž dokonale tone to nejdůležitější: holý fakt spáchaného deliktu a pravda o něm. Vždyť vzpomínky se dají – a děje se to tak běžně – manipulovat, kdo si přesně pamatuje okolnosti dávných událostí?

Lukáš Melník v Ochranném reflexu jako Ray, manžel hlavní hrdinky. Foto Martin Špelda.
Lukáš Melník v Ochranném reflexu jako Ray, manžel hlavní hrdinky. Foto Martin Špelda.

Režisér Jan Holec se intuitivně rozhodl pro intimní vztah mezi jevištěm a hledištěm, znovu použil scénický návrh ulice, tedy do šířky prodloužený hrací prostor, podél nějž jsou paralelně postaveny elevace. Vzniká tudíž i dojem jistého diváckého voyeurismu. Vystačí si s pár kusy starého nábytku a jedním krbem, kolem jehož funkčnosti se mimo jiné rozvine docela vtipná debata stran možného ptactva uhnízděného v komíně. V domě už nějakou dobu nikdo nebydlí, je jistého druhu provizoriem, jako duševní stav, v němž se neočekávaně vyskytne hlavní hrdinka. I vysavač, jejž postavy použijí pro uklizení rozbitého skla a kterým eskaluje konflikt mezi obětí a obviněným, stále zatloukajícím ztotožněným násilníkem, má v daný moment metaforický charakter. Je těžké v přeneseném významu zamést před sebou samým vlastní minulost. O všudypřítomné historii referuje několik televizních obrazovek, navracejících se svým obsahem k ikonickým devadesátkovým klipům, stejně jako ke fragmentům domácího filmového rodinného archivu. Nejpozoruhodnější a dominantní jsou v inscenaci herecké výkony. Hercům se daří s minimem prostředků plasticky modelovat své figury tak, že budí zdání až jakési mimochodné existence, nikoli náročně budované, fixované kreace. Dokážou s lehkostí gradovat nejdřív poměrně nenucenou, směšně trapnou atmosféru, z jejíž spodní vrstvy postupně probublává cosi zlověstně nevyřčeného, do emočních jatek, aniž by museli jednat zásadně expresivně. Důležité je jejich vzájemné napojení a napětí, v němž až do samotného konce ani na chvíli nepoleví. Vrcholem večera je výkon Magdalény Holcové v roli druhotně viktimizované Sandry. Málokdy se v českém divadle objeví tak komplexní a uhrančivá kreace jako ta její v Ochranném reflexu. Spoluutvářejí ji velkou měrou pochopitelně i ostatní kolegové na scéně. Lukáš Melník je v roli Sandřina manžela Raye chápající, i když okolnostmi destabilizovaný. Predátora ztvárnil Ondřej Brett jako tuctového chlápka, spíš zbabělce než hrdinu, který znásilnění dávno vymazal z paměti. Jeho ženu Lindu hraje Markéta Haroková coby věcnou, s osudem srozuměnou ženu středních let hájící osobní, tedy rodinné zájmy, a to i za cenu potvrzení genderových stereotypů o vlastním pohlaví. Role Sandřiny přítelkyně, která do dění vnáší prostřednictvím zkušenosti s tranzicí nejvíce humoru a nadhledu, připadla Alexandře Palatínusové.

Výpravu Ochranného reflexu vytvořili Anna Brotánková a Ján Tereba. Na snímku Lukáš Melník, Ondřej Brett, Markéta Haroková a Magdaléna Holcová. Foto Martin Špelda
Výpravu Ochranného reflexu vytvořili Anna Brotánková a Ján Tereba. Na snímku Lukáš Melník, Ondřej Brett, Markéta Haroková a Magdaléna Holcová. Foto Martin Špelda

Ochranný reflex je neokázalý divadelní klenot. Je v něm zúročeno několikasezonní směřování a umělecké ambice současného vedení Divadla Petra Bezruče, jehož soubor je připraven se potkávat právě s takovými úkoly, jako je aktuálně uváděné a pro tyto účely do češtiny přeložené původní irské drama. V neposlední řadě vyzdvihuje podstatné téma, které – jak z domácích průzkumů vyplývá – stále není adekvátně diskutováno, natožpak řešeno. Ne skutečně znamená ne, znásilnění by nemělo být přehlíženo, natožpak oběťmi vytěsňováno. Jelikož ty cítí i to, co není vidět.  

Divadlo Petra Bezruče, Ostrava – Deirdre Kinahan: Ochranný reflex. Překlad a režie Jan Holec, dramaturgie Peter Galdík, úprava Jan Holec, Peter Galdík, výprava Anna Brotánková, Ján Tereba, hudba Ivan Acher, hudbu nazpívali a nahráli Ivan Acher a Rebecca, video Jan Holec. Premiéra 13. března 2026 (psáno z uvedení 5. června 2026 v prostoru ARCHA+).

Další čtení

Další čtení