V pátek 12. prosince Adam Trnka Ernest publikoval na divadelním.netu glosu Nepříliš dobrý ústecký vibe!, v níž vyjádřil obavy o směřování své srdeční scény. Krátký text navazuje na jeho dřívější příspěvek, uveřejněný 6. listopadu 2025 na sociálních sítích. Redaktor rubriky Petr KlariN Klár jej uvádí konstatováním, že „[s]ituace v Činoherním studiu Ústí nad Labem je alarmující“. Právě toto silné tvrzení však zůstává v samotné glose nedoloženo. A nejasností se nad tímto sloupkem vznáší více.
Bývalý člen hereckého ansámblu otevřeně přiznává, že jeho text vyrůstá především ze „špatných pocitů“, z „vibe“. Zároveň si je vědom problematičnosti takto vágní argumentace, když píše o „strašáku obecnosti“, ale ihned dodává, že existují situace, kdy se emoce „stávají naprosto relevantním argumentem“. Problémem však není samotná přítomnost emocí, nýbrž to, že je Trnka Ernest nepřevádí do konkrétních, ověřitelných tvrzení.
Jeho obavy se opírají o neurčitou skupinu „místních“ a o názor matky, která je jedinou konkrétně jmenovanou osobou. Ani v jednom případě se však nedozvídáme, čeho přesně se tyto obavy týkají. Věty typu „aby se najednou tihle místní nezačali ve svý dřívější baště svobody cejtit nesvobodně“ zůstávají na úrovni náznaku. Autor neuvádí, kdy a jak se nové vedení Činoherního studia zachovalo tak, že by na „dotazy a případné námitky už [nebyl] prostor“. Bez těchto konkretizací se text pohybuje na hraně spekulace – a místy i defamace.
Pokud lze z glosy vyčíst něco konkrétnějšího, tak především autorovu – i jím zprostředkovanou – obavu z levicové orientace nového uměleckého vedení. Trnka Ernest považuje za nevhodné, že jen několik týdnů před komunálními volbami a v době válečného konfliktu na Ukrajině Michal Hába a jeho spolupracovníci vydali úvodní číslo bulletinu s rudou vlajkou na obálce a s kladivem na rubu. Je pochopitelné, že tyto symboly jsou v českém prostředí zatíženy historickou zkušeností s komunistickou diktaturou. To však neznamená, že jejich význam je jednoznačný a neměnný. Pro úplnost dodejme, že ač lze Hábovu tvorbu jednoznačně považovat za levicovou, tak v samotném věstníku se pojem levice vůbec nevyskytuje. Autoři ohlašují, že „současná [etapa] bude víc politická“, a první sezonu rámují tématem ztráty utopického myšlení. Na konci jedné liberální utopie se totiž možná nacházíme i my.
Na okraj: rudá či červená vlajka – užitý odstín ať každý posoudí sám – byla až do poloviny 20. století běžně užívána i sociální demokracií. Obecně navíc funguje jako výstražný či mobilizační symbol, což odpovídá mottu sezony Konec starých časů? Kladivo – pokud není se srpem – tradičně symbolizuje dělnictvo nebo horníky; na severu Čech navíc patří k místní ikonografii dávno před únorem 1948. Tyto symboly lze v kontextu bulletinu, kde kladivo přetíná kost, číst i ironicky: jako napětí mezi utopickou vizí a její pomíjivostí. Tyto významy lze samozřejmě odmítnout jako provokativní, nikoli však automaticky číst jako projev sympatií k sovětskému či postsovětskému autoritářství. Dodejme, že 18. prosince divadlo vydalo rozšířenou verzi inkriminovaného čísla, v jejímž úvodu se Michal Hába k nastalé morální panice sám vyjadřuje.
Nejpřesvědčivější se mi proto nejeví ani propojení těchto symbolů s probíhajícím válečným konfliktem. Zde se argumentace Trnky Ernesta blíží zkratce, v níž se putinovské Rusko implicitně ztotožňuje se Sovětským svazem. V čem se tyto režimy liší v českém prostoru, opakovaně vysvětluje například politolog Pavel Barša, kterého si ostatně vedení Činoherního studia pozvalo k debatě o izraelsko-palestinském konfliktu.
Za problematickou považuji i pasáž, v níž se – byť „hyperbolicky“ – objevuje tvrzení, že se divadlo vydává „kamsi ke Kremlu“. V původním facebookovém příspěvku jde o citaci autorovy matky, v glose však tato distinkce mizí a výrok působí jako vlastní teze Trnky Ernesta. Přestože z textu nelze jednoznačně určit, zda je míněn současný či některý z historických ruských režimů, vzhledem ke zmínce o válce na Ukrajině lze předpokládat, že jde o narážku na sídlo současného ruského prezidenta. V kontextu autorovy argumentace je však tato nejednoznačnost vlastně nepodstatná: Trnka Ernest zde totiž zaměňuje Sovětský svaz a Ruskou federaci, jako by šlo o ideologicky totožné entity.
Spojení levicového postoje s loajalitou k současnému ruskému režimu je přitom argumentačně nečestné, pokud není doloženo konkrétními výroky či činy. Lze doložit, že by Michal Hába nebo kdokoli z jeho týmu obhajoval putinovský režim? Pokud ne, pak se skutečně pohybujeme na území stigmatizace, v níž je vše – i jen domněle – levicové v postsocialistickém prostoru automaticky diskvalifikováno jako synonymum „totality“, autorem užitou domáckou verzí pojmu totalitarismus.
Podobně ambivalentně působí i autorova poznámka o blížících se komunálních volbách a obava, „aby subjekt dostatečně obstál v boji o rozdělování grantů a dotací“. Pokud by měly být veřejné prostředky upírány na základě takového ideového či uměleckého postoje, nejedná se o důvod k obavám, nýbrž o situaci, proti níž je třeba se otevřeně vymezit.
Lze si představit, že Trnka Ernest chtěl – kromě vyjádření osobní nejistoty – upozornit na to, že nový tým komunikuje s částí místní veřejnosti jazykem, jemuž nemusí rozumět. Taková výtka by byla legitimní. V glose je však formulována nepřesně, nahromaděním pocitů, historických asociací a politických náznaků, které spolu souvisejí jen volně. V prostředí, kde je česká společnost dlouhodobě – z dobrých důvodů – ostražitá vůči současnému ruskému režimu, ale zároveň alergická na pojmy jako komunismus či obecně levice a kde se tyto pojmy v kultuře snadno stávají zástupným terčem, takový text spíše přiživuje kulturní války, než aby vedl k věcné debatě o směřování jedné konkrétní divadelní instituce.

