Únor měl ještě docela nedávno pověst kulturně pokulhávajícího měsíce. Pomiňme teď politické vzruchy či několik slušných filmových premiér, jež v našich končinách povětšinou předznamenávají blížící se oscarovou noc. Zaměřme se na divadlo, konkrétně na festivaly. Konečně totiž někomu došlo, že pořádat další opulentní akci v totálně přecpaném červnu je nesmysl. A tak se v Praze mezi 10. a 14. únorem, jen několik dnů po debutujících Císařových nových šatech, zrodila další ozdoba zimy, festival NADAMU. Událost s jen lehce kryptickým názvem, který odkazuje na místo dění i programovou skladbu, ideově i organizačně zaštiťuje Katedra produkce, v současnosti vedená Davidem Mírkem.Akce bezpochybyvyrůstá z původních myšlenek tradičního Zlomvazu, nespokojuje se ale s jeho dávno již zkostnatělou formou a aktivně usiluje o podobu lépe odpovídající potřebám dnešního studenstva. Dramaturgie pilotního, tedy zejména finančně značně limitovaného ročníku se sice musela spokojit pouze s domácí proveniencí, kořeněnou přispěním nedávných i značně již odrostlých absolventek a absolventů, to ovšem neznamená, že byla nouze o mimořádné zážitky. Vzhůru k jejich průzkumu!
Vzrušující exkurz do školního mikrokosmu
Tak předně: festivalový benjamín rozhodně nebyl jen vágní přehlídkou studentské produkce, ale především suverénní prezentací tvůrčího kvasu, jenž v pohodě pokryl nejen funkci zábavnou, ale i vzdělávací. Od časných dopoledních hodin mohli hosté a hostky vstupovat do otevřených hodin a aktivně se účastnit řady dílen či vzrušených debat. Poprvé po zveřejnění původní tiskové zprávy se na důkladný přetřes dostala kauza nového vedení Studia Ypsilon, kdy vítěznou koncepci strukturovaně obhajovali její (spolu)autoři Karel František Tománek, David Mírek a Roman Černík, a to za přítomnosti zástupců souboru a dalších zaměstnanců dotčeného divadla. Nutno říci, že celá rozprava se nesla v duchu přátelském a věcně argumentačním. Možnosti fakultních festivalů pregnantně shrnula společná diskuse zástupců DAMU, JAMU a VŠMU. Formální sekce zahrnula rovněž předání Ceny děkana, kterou získali dva studenti ze čtyř celkově nominovaných, a sice Eliška Drbohlavová a Petr Maršál z Katedry produkce. Děkan Karel František Tománek ocenil jejich mimořádný přínos k rozvoji mezikatederní spolupráce, ale i vzornou reprezentaci DAMU ve vztahu k široké veřejnosti. Bezprostředně navázalo udělení Zlaté medaile AMU, již z rukou rektorky Ingeborg Radok Žádné obdržel polský divadelní teoretik, kritik, divadelní antropolog, kulturolog a vysokoškolský pedagog, profesor Leszek Kolankiewicz. Laudatio pronesla profesorka Jana Pilátová. Vrcholem slavnostního večera pak byla Kolankiewiczova masterclass věnovaná Antoninu Artaudovi.
Z workshopů a dalších atraktivních náhledů do damácké studijní kuchyně kromě obligátní Dílny autorského psaníči Dialogického jednání s vnitřním partnerem zaujalo intenzivní čtyřhodinové pracovní setkání s koordinátorkou intimních scén Jankou Neustupovou a jejími hosty Alžbětou Malou a Štěpánem Tučkem a na ně volně tematicky navazující Valentýnský workshop masáží, jehož se s nadhledem i náležitou erudicí ujal absolvent činoherního herectví Erik Zabrucký. Ukázku spojení vzdělání a divadla poskytla lekce divadelního lektorství a nechyběla ani oduševnělá Procházka krajinou hlasu, vedená Pavlou Fendrichovou. Památku trvalejšího rázu si pak mohli odnést i příznivci tetování a umění kadeřnického, jichž se v rámci volného tematického oddílu Niterno s radostí i entuziasmem chopily dosud studující umělkyně Ema Střítežská a Michaela Krylová.
Časové konzervy i přísliby do budoucnosti
Rodinným stříbrem programu však logicky byly prezentace divadelních projektů, na nichž se často podíleli zástupci několika kateder. Studenti Katedry teorie a kritiky pak zaopatřovali šťavnatý festivalový věstník, příznačně i ironicky nazvaný Cucák, jehož četba mi poskytla nejeden důvod k radosti i víře, že i v naší profesi se pomalu zjevují přísliby nového hrdinstva.
Rodící se podnik odstartoval funkční fúzí s přehlídkou Katedry autorské tvorby a pedagogiky Nablízko, v rámci které byl uveden osobní i osobitý průvodce světem randění i vztahovými neúspěchy Zlomený muž,jenž vznikl ve spolupráci studentů FAMU a DAMU, vtahující autorská inscenace o pastevectví 21. století Ovečky, ovečky, pojďte domů či sólová prezentace Barbory Wortnerové Bezesná.
Katedra činoherního divadla mimo jiné nabídla tradičně vystavěnou, herecky koncentrovanou Enquistovu Noc tribádek v režii Evy Salzmannové, v níž vynikající schopnost pro křížení exprese a intimity prokázaly zúčastněné ženy Marie Anna Myšičková a Kateřina Měchurová. Prokop Košař a František Florián ve věkově disproporčních partech primárně předvedli své groteskní dispozice.
Esencí studentské svobody a energie byla nejen originální kolektivní scénická adaptace povídky Karoliny Světlé Barbora – kresby z Podještědí, v níž na poetické odkazy Jana Antonína Pitínského či Martina Františáka sebevědomě navazují Vojtěch Franců, Viktorie Hrachovcová, Lucie Cvrčková a Darja Parsi, ale i úderně punková koláž „Prebohaživého, ešteže tej slovenčine nerozumejú v celom svete“, v níž Nela Kleinert (režie a text) a Anna Maria Jarkovská (dramaturgie a text) hravě, leč nekompromisně účtují s aktuální slovenskou politikou. Stručné, vtipné a herecky okouzlující. Budete-li mít šanci, rozhodně nemiňte!
Drsným pohlazením, jež mělo sílu pancéřové pěsti, mou duši i srdeční sval parádně oblažila Schmidtova Textilní trilogie. Skvostně sehraný režijně-dramaturgický tandem Karolína Petřvalská a Klára Metge v inscenaci neohroženě demonstruje svou feministickou profilaci a za olbřímí osobní investice hereček Alžběty Dolečkové, Barbory Vašíčkové a Marie Anny Myšičkové se múzicky vyjadřuje k palčivým problémům dnešního světa. Talenty, jejichž rozvoj je potřeba patřičně podporovat, nikoli demotivovat a dusit!
Na zcela opačné straně inscenačních kvalit se bohužel nachází rozpačitá realizace Gombrowiczovy Yvonny, princezny burgundánské v režii Lukáše Jeníčka a dramaturgii Toma Skopala, jimž nejspíš nikdo z jejich pedagogů pořádně nevysvětlil, jak ošemetný a komplikovaný text třímají ve svých nezkušených dlaních. Pánové tudíž společně vyprodukovali příkladnou jevištní definici povrchního čtení. Inscenaci kromě unylého temporytmu vévodí rádoby dekadentní sexistická stylizace kombinující odkazy na starořímskou hédonistickou politiku chleba a her, jež formálně navazuje na Brassova neslavně proslulého Caligulu, s blyštivou poetikou drag queen show a explicitní vizuálností virálních tanečků z TikToku. Vehementní snahy dua mladých tvůrců se zpronevěřují kvalitám dramatické předlohy a jinak poměrně nadějné herecké obsazení zbytečně ponižují do polohy poněkud neduživých sexuálních objektů, případně mocí opojených násilnických zrůd. S jedinou výjimkou v podobě charismatické Anny Veselé, která v titulní roli výtečně perlí zdánlivě éterickým projevem, jenž je ale v detailu často precizně ironizován. Stává se tak excelentním komunikátorem jinakosti, provokující její kolektivní protihráče k nenávisti, jež neomylně vede k finálnímu kataklyzmatu. Jedna Yvonna vládnoucí všem. Díky jí za nepromarněný večer!
Katedra alternativního a loutkového divadla nabídla Genetovy Služky coby remake původně bakalářské inscenace z Charkovské národní univerzity umění, již současná studentka KALD DAMU Anastasiia Kravchuk doplnila o sporé vstupy v českém jazyce, které usnadňují orientaci v ději. Výrazně estetizovaná forma, výtvarně akcentující rurální krojové prvky, je na světelná léta vzdálená autorově existenciální rozervanosti a poeticky odkazuje spíš k Lorcově variaci lidově baladických motivů. Bonusem jsou letmé doteky černého humoru, problémem nicotná gradace. Vize uvězněná v rozdílném kulturním kontextu i dávných časech.
S folklorními odkazy si mnohem kreativněji pohrává kolektivní projekt Na stromě aj pod stromom aneb Truchlé písně ze života, který byl sice inzerován jako koncert, ve skutečnosti se však jednalo o důmyslnou perzifláž komplexní škály nešvarů spjatých se žánrem lidového umění, jejíž postupné labužnické odhalování kazí jen zcela zbytečný videoprolog. Jízlivá legrace z provařených klišé je do detailu promyšlená, soustředěně prezentovaná a ve všeobjímajícím finále směřuje k sousedské pospolitosti mezi jevištěm a hledištěm. Zjevně tedy cílí na totožné mety jako zesměšňované předobrazy. Zkušenost z minulosti přetavená v humor i upřímnou, leč neortodoxní poctu vlastním kořenům. Zasloužilí veteráni juniorských přehlídek vracejí úder do rodných hnízd. Ajajaj!
Laskavost a vřelou pohodu přinesla smyslná performance Utopia: from Kitchen to Stage Kiany Mashayekh a Jhonna Álvareze, uvedená coby work in progress, jež hladce propojila sdílení příběhů a zážitkovou gastronomii. Čirá radost!
Katedra výchovné dramatiky nabídla svěží hororovou grotesku na motivy klasické pohádky Boženy Němcové Nebojsa a svébytnou seznamovací show jako stvořenou pro páteční valentýnské finále Amor per ventrem. Autorský kolektiv v ní jednoznačně prokázal svou žánrovou erudici, která však nestačila na víc než jen velmi krotce parodickou nápodobu. Potěšily dotažené videoprojekce i formanovsky hořký epilog.
V rámci Ozvěn DAMUse na půdu své alma mater vrátily i její živoucí plody: generační kumpanie Ductus Deferens se vytasila s široce populárním Karamelounem alias mladším pokrevním sourozencem sklepácké Besídky a jiných spřízněných humoriád, vespolně napájených nejen inspirací šedesátkovými malými scénami, ale i zámořskou komediální tradicí. Festivalové uvedení se sice neslo v lehce nervózním temporytmu a repetitivní tematičnosti, frenetické divácké přijetí však potvrdilo stoupající oblibu sympatické, herecky rozmanité party. Jejich železniční blues s inspirativním back vokálem („Johny! Johny!“) se mi zažralo do mozku s takovou vervou, že ho nemůže ohrozit ani příšerně vlezlý oplodňovák Diamanty z dílny ze spánku nedávno procitnuvší Terezy Kerndlové a jejího manžela, maniakálního veršotepce Reného Majera.
Velkou ozdobou závěru třetího dne byla oslava dvacátých narozenin slovutných Fekete Seretlek, vedených jurodivým atamanem Matijou Solcem, jimž předskakovala postfolková úderka Jana Mrázka a jeho přátel Hyjé. Nezapomenutelný večer, jemuž vévodil též dervišský makabrózní tanec Tomáše Žižky, byl plný vzpomínek, divočiny i intimní nostalgie. Vyváženou porci zábavy a nenásilného poučení přinesla swingová tančírna s The Mole’s Wing Quintet a emocionálně strhujícím, byť v přehršli lákadel možná decentně ztraceným závěrem mé letošní NADAMU odysey se stala živě interpretovaná, konsenzuální rozpustilou erotikou kořeněná road movie Oh My Hot live, kterou vytvořili Hana Kuncová (autorství, režie) a Adél Škvrna (scénář).
A abych nezapomněl, tradiční FÓČO, aneb zběsilý turnaj v sálové kopané, který pilotní ročník NADAMU zakončil, srdnatým výkonem vyhrál tým KATAP.
Vy všichni, kdo jste dospěli až ke konci těchto řádků, jistě mým finálním verdiktem nebudete překvapeni. Únor léta Páně 2025 zrodil neformální oslavu divadla a harmonické sounáležitosti všech kateder DAMU. Atmosférickou, radostnou a organizačně obětavou. Jsem šťasten, že jsem se mohl účastnit. Upřímné díky a brzy na shledanou!