Laterna magika, dosud existující pod hlavičkou Národního divadla (mluví se o změnách, dokonce o zrušení, jež údajně chystá v srpnu 2028 nový ředitel ND Martin Glaser), uvedla v září českou premiéru nové inscenace Perpetuum Havel na jevišti Paláce Akropolis, scéně skupin jejího režiséra (a současně uměleckého šéfa divadelního programu Paláce Akropolis) Petra Boháče a performerky a režisérky Miřenky Čechové Spitfire Company a Tantehorse. Vznikla ve spolupráci s hercem Spitfire Company Romanem Zotovem-Mikshinem, který se s Boháčem podílel i na scénáři. Výpravy se zhostila Pavlína Chroňáková, jež spolupracuje s řadou českých souborů (především s režisérem Jakubem Čermákem) a nedávno také s Tantehorse (Rukojmí / Invisible IV.). Autorem námětu je – dle programu – Radim Vizváry, dlouholetý spolupracovník Miřenky Čechové a v současné době (od ledna 2021) umělecký šéf Laterny magiky.
S tím námětem je to ovšem složitější a ještě se k tomu dostaneme. Inscenace měla světovou premiéru 4. července na Avignonském festivalu (byla uváděna v rámci jeho OFF programu – celkem se hrála osmkrát, viz můj text Motáky z avignonských pekel III), u nás je uváděna – jak již bylo řečeno – na velkém jevišti pražského Paláce Akropolis.
Námětem či asi přesněji výchozím textem, který dal podnět ke vzniku inscenace, je krátký scénář (libreto) k nonverbální grotesce Václava Havla Perpetuum mobile, který autor napsal v březnu 1989 ve vězení na Pankráci (byl zde od 16. ledna, propuštěn byl 17. května). Text má dvě verze. První v rozsahu osmi rukopisných stran se (pokud vím) nedochovala, neboť dopis byl vězeňskou správou Havlovi vrácen z důvodu jeho přílišného rozsahu (Havel měl povoleny pouze čtyři strany). Druhá verze je tedy zřejmě kratší a stručnější. Má požadované čtyři rukopisné strany a Havel dopis odeslal své ženě Olze 29. března 1989.

Vznik libreta, jak mi nedávno sdělila herečka Lenka Machoninová, domluvil s autorem její otec, divadelní kritik Sergej Machonin. Havel je psal pro manžela Machoninové, švýcarského mima a klauna Alberta Folettiho, který je (až) v roce 1992 ve světové premiéře v režii a výpravě švýcarského režiséra Hanse Petera Fitziho (1937–2020) uvedl pod názvem Signor A – 7 Giorni in prigione (Pan A – 7 dnů ve vězení). Inscenace měla premiéru 4. března 1992 v pražském divadle Minor a Foletti ji poté uváděl ve svém Cirkusu Giroldon, s nímž putoval – a dodnes kočuje – s Lenkou Machoninovou Evropou. Z inscenace existuje videozáznam, který se mi podařilo od Alberta Folettiho získat. Havel inscenaci bohužel neviděl. V den premiéry musel být jinde. Ale – jak mi napsala Machoninová – Cirkus Gilordón ano. Bylo to někdy v zimě 1992/1993, kdy hráli v budově Arcibiskupského semináře v Dejvicích. „Stan postavený v sále, ve kterém se v neděli a ve svátky konaly mše, byl plný a mnoho lidí dodnes neví, kdo s nimi v Cirkusu Giroldon byl… Tak nenápadně Havel přišel a stejně tak odešel…“ napsala mi Machoninová.
Havlovo libreto uvedl podruhé v život v roce 2014 mim Radim Vizváry, když inscenoval v Knihovně Václava Havla v Ostrovní ulici se svým studentem Katedry nonverbálního divadla HAMU Vojtěchem Svobodou (premiéra 6. října 2014) v rámci oslav Havlových nedožitých 78. narozenin. Poté Svoboda toto sólo uváděl v rámci vlastního souboru Kozel ve fraku po celé republice a také v zahraničí (včetně USA). Zatím naposledy uvedl zhruba dvacetiminutový úryvek z něj loni 1. října v Technologickém centru UMPRUM v Mikulandské ulici v Praze v rámci mezinárodní konference na počest laureáta Ceny Václava Havla za lidská práva, ukrajinského novináře a obránce lidských práv Maksyma Butkevyče(záznam celého večera včetně úryvku z inscenace lze dohledat na webu ČT: zde).
Třetím pokusem o inscenování Havlova libreta byla společná práce studentů/studentek Katedry nonverbálního divadla HAMU Kataríny Hudačové, Anny Šefrnové, Matese Petráka a Franka Jíchy (všichni čtyři hráli pana A. společně) pod pedagogickým vedením Adama Halaše a Davida Pizingera nazvaná Normální člověk – nic z něj nevypadne aneb Perpetuum mobile. Premiéru měla 10. února 2022 v Kampusu Hybernská a hrála se i v Knihovně Václava Havla (25. dubna 2022). Tam se pak 2. listopadu 2023 konal večer s názvem Tančit Havla, kde se promítal i stejnojmenný dokumentární film o vzniku této práce, který je dnes dostupný na internetu (zde).

A počtvrté do jiné řeky s Havlovým libretem v rukou vstoupil inscenační tým kolem Petra Boháče letos. Výsledkem je necelou hodinu trvající nonverbální sólová pohybová performance s názvem Perpetuum Havel. A nutno předeslat, že posun v názvu znamená i výrazný posun čtení Havlovy předlohy. Vlastně se tvůrci o původní libreto takřka vůbec neopírají. Berou si z něj jen výchozí situaci člověka ocitnuvšího se na samotce ve vězeňské cele a pár víceméně obecných motivů (jídlo, cvičení, zdvihání postele, valčík…). Dokonce Havla jako inspirační zdroj, či dokonce autora libreta a námětu v programu k inscenaci neuvádějí. Autorem je dle něj Radim Vizváry a scénář napsali Petr Boháč s Romanem Zotovem-Mikshinem.
Inscenaci jsem viděl třikrát – jednou v Avignonu a dvakrát v Paláci Akropolis – a byl jsem i na diskusi po představení s tvůrci Boháčem a Zotovem-Mikshinem v den nedožitých devadesátých narozenin Václava Havla 5. října 2026. Přesto mi stále vrtá hlavou, proč vznikla či přesněji proč se zaštiťuje Havlovým jménem a jeho předlohou. Boháč tvrdí, že Havlovo libreto je „měkké“, dokonce „slabé“, a že proto byl nucen je rozšířit o zkušenosti současných politických vězňů, především o osobní svědectví běloruské vězeňkyně svědomí Paliny Šarenda-Panasjuk, kterou poznal díky Renému Levínskému, o autobiografii Alexeje Navalného Patriot, jež vyšla i v češtině (překlad Manfred Strnad, nakl. Universum, 2025), či o slova pronesená současnými ruskými politickými vězni v soudních síních (česky viz kniha (Ne)poslední slova, nakladatelství Krutý Krtek, 2024), a dokonce o výtvarné instalace a vyprávění čínského disidenta a umělce Aj Wej-weje (česky vyšly jeho texty v publikacích Zákon cesty a Wejwej-ismy, NG 2017, a Tisíc let radostí a smutků, Paseka 2023). Tím ovšem posouvá Havla a jeho předlohu kamsi úplně jinam, do jiných kulturních a společenských kontextů, kam Havel svou zkušeností patří jen v rámci svého životního postoje a toho, že byl – tak jako oni – vězněm svědomí. Česká vězení však v době jeho odnětí svobody byla úplně jiná a vůbec se v nich nejednalo – jak je tomu v inscenaci – o zacházení srovnatelné s koncentračními tábory či vězeními v současném Rusku, Bělorusku, Číně či v jiných surových diktátorských režimech (dvacet šest současných vězňů a vězeňkyň svědomí z Číny, Ruska, Běloruska, Kuby, Saúdské Arábie, Íránu a Turecka je i s jejich fotografickými portréty uvedeno v programu). Takové zkušenosti mají u nás vězni z padesátých let minulého století či z doby fašistické okupace. Nazývat však dnes třeba Julia Fučíka, Artura Londona, Dagmar Šimkovou, Jaroslava Michálka či mnoho jiných, kteří otřesné zkušenosti ve svých knižních svědectvích popsali, vězni svědomí a uvést je v titulu inscenace by asi nebylo up to date… Bylo by to však vzhledem k interpretaci Havlovy výchozí situace přesnější. Anebo – nejlépe – inscenaci nazvat Perpetuum Navalnyj. Jeho situaci odpovídá dění v ní asi nejvíce.
Havel ve svém textu popisuje existenciální situaci člověka v nedobrovolném uzavření a to, jak se s ní tento člověk vypořádává. V zásadě by ani nemuselo jít o vězení (byť je zde jasně deklarované). Je to libreto pro beckettovsky laděnou existenciální grotesku či klauniádu jednoho herce, kterou by skvěle zvládli ve své vrcholné formě třeba Ctibor Turba či Bolek Polívka (a samozřejmě Buster Keaton – viz jeho snímek Film). Dokonce se mi jeví, že právě Turbovými dávnými inscenacemi z přelomu šedesátých a sedmdesátých let Nezabiješ úplně bližního svého, Harakiri, Turba Tacet či Polívkovým Trosečníkem bylo libreto inspirováno a Havel měl oba tvůrce jako předobrazy. Je z něj cítit vzdor vůči vnějším mechanismům moci a víra v život, v kreativního, svobodomyslného – a tím pádem v každé situaci svobodného – člověka. Boháčova inscenace je však existenciální klauniádě/grotesce na hony vzdálená… Je krutější, v zásadě bezvýchodná. Bez víry a naděje.

Tak se tedy už Havlovým libretem dále nezabývejme. Jen mi přišlo – vzhledem k tomu, že se k předloze názvem, na webových stránkách ND i v diskusích tvůrci odkazují, mnoho reflexí včetně francouzských se o Havla opírá, a také vzhledem k výchozí situaci, v níž se jediná postava v představení ocitá – vhodné uvést inscenaci do historických souvislostí a kontextů. Podívejme se ale už na inscenaci samu.
V úvodu sledujeme spícího a po chvíli se probouzejícího vězně v jasně deklarovaném prostředí vězeňské cely/samotky, evokující vězeňskou buňku v koncentračním táboře (vysoké, nahoře zalomené sloupy v rozích scény, mezi něž performer po čase natáhne železné dráty), kontrolované postavou, která se jako černobílá 2D digitální animace občas zjeví ve dveřích a připomíná bachaře ze sci-fi orwellovských hororů. Možná má tato postava evokovat AI, která tohoto člověka (a asi i celou společnost či svět) ovládá…
Polonahý vězeň (pouze ve spodním prádle) v podání performera Romana Zotova-Mikshina vstává a provádí úkony všedního vězeňského dne. Složí deku a dá ji pod – kovovou – pryčnu postele, projde si celu, rozcvičí se, pod dohledem bachaře (AI), zjevivšího se ve dveřích cely, si stáhne spodní prádlo, ukáže mu nahou zadnici a vyčistí si zuby (kdovíproč si vždy nasadí jakýsi plastový objekt kolem rtů – připomíná to ústní rozvěrač pro zabránění zavření úst). Když se za bachařem zaklapnou dveře (jde pouze o digitální 2D obraz, vše vnímáme především skrze realisticky děsivé zvuky), zklidní se a rozhlédne, co dělat dál. Vezme si do rukou tác s jídlem a hraje si s hráškem, který na něm objeví. Opět popochází po cele. Hledá činnost, která by jej zabavila. Například tančí valčík, zdvihá pryčnu, z umělohmotného kýblu vytvoří přilbu, nasadí si jej na hlavu a s koštětem v ruce si hraje na rytíře a podobně. V přesně vymezených okamžicích a po konkrétních vnějších zvucích (zvuková stránka inscenace je excelentní) se obouvá do papírových dřeváků, podlézá dráty ohraničující jeho prostor a vlézá do další – velmi úzké – samotky stojící těsně u „jeho“ cely, kde se poslušně postaví. Tento prostor na říjnové diskusi po představení osvětlil Zotov-Mikshin tak, že představuje vycházkovou samotku (včetně onech dřeváků), o které Navalnyj píše, že to bylo jediné místo, kde aspoň na chvíli spatřil nebe. Po dalším zvuku sirény se vězeň vrací a den pokračuje.
Vlastně se nic dalšího tento ani další dny nestane. Počítal-li jsem dobře, prožije tak vězeň pět dnů. Na noc si vždy lehá na pryčnu, přetáhne přes sebe deku a světlo zhasne. A zdají se mu sny, jež vidíme jako filmové obrazy promítané na dveře cely – jako dítě si hraje na středověkého rytíře s dřevěným štítem a mečem, stříhají mu vlasy, jí, vidí přírodu… Ráno se pak probouzí děsivými zvuky kovového pendreku taženého přes mříže cel, které se hluboko zarývají do uší a ohlašují příchod bachaře, a den a úkony v něm se opakují. Dokonce ani interní hry samotného vězně (na rozdíl od Havlovy předlohy) se příliš nemění. Nevzdoruje, nebrání se ani se nevydává do snů, mimo svůj vymezený svět. Vše koná mechanicky, apaticky, odevzdaně. Ke konci – při holení – před něj zčistajasna shůry spadne jakýsi šedivý kokon připomínající obrovský hráškový lusk či svěšenou mrtvolu zabalenou v pytli, který zůstává viset ve vzduchu dolním koncem zhruba ve výši vězňových očí. Chvíli objekt nechává houpat. Po čase se k němu opatrně postaví a pomalu jej rozevírá. Zespodu vykoukne hlava jeho samotného… Děs ze smrti? Mučení věznitelů? Nevíme. Vězeň se ani nezachvěje. Otáčí se k divákům a ukazuje skrz mříže na nás. Civí a mlčí odevzdán svému osudu. Není mu pomoci…
Co jsme to viděli, co jsme zažili, sledovali? Opakující se úkony vězně šikanovaného 2D bachařem a jeho pobyt na samotce… Nic víc. Kontext, ve kterém se postava pohybuje, je vykládán pouze vnějšími prostředky. Například v rychlém sledu na dveře cely promítanými fotografickými portréty současných vězňů svědomí z mnoha koutů světa, jež v oné rychlosti splývají v nepřehlednou změť vypadající jako čmouha na stěnách cely či možná jako minulost, jež je v cele zakódovaná. V průběhu představení si vězeň dokonce sám kolem svého vymezeného prostoru, do té doby otevřeného, natahuje železná lana připomínající ostnatý drát kolem koncentračních – či jiných vězeňských – táborů. Ale může jít také o provazy boxerského ringu… Proč toto sebetrýznění? Proč taková odevzdanost a ztráta odporu? Že bychom všichni byli strůjci a stvořiteli vlastních cel? Že bychom byli vězni v samotkách bezvýchodných situací? Ona bachařská AI k tomu trochu nabádá… Pak by však promítaní vězni svědomí nedávali smysl… Anebo že by Boháč odkazoval na svou dávnou inscenaci One Step Before the Fall (2012) s Markétou Vacovskou? I to je možné.

Žádný boxerský – ani jakýkoli jiný – zápas se ale nekoná. Tehdy to byla pohybově/fyzicky strhující performance plná silných emocí a performerčina jednání. Ale tematicky, obsahově úplně jinde. Obdobně fascinující byla/je i Boháčova performance pro dvě herečky Antiwords (2013) zpracovávající Havlovu Audienci do jednoho stále se opakujícího motivu pití piva, v němž si role ovládajícího (Sládek) a ovládaného (Vaněk) obě aktérky stále mění. V tomto kontextu připomenu ještě další Boháčovy inscenace s politickými vazbami, Vladimira Macbetina z roku 2015, Konec člověka / Doba z druhé ruky (2017), Prezidementy (2020) či dodnes uváděný Konec člověka?!? Reportáže psané z kuchyně (2019). Jsou dokladem dlouholeté angažovanosti Boháče v tomto směru přímého politického divadla. Vždy to ale byly formálně bohaté, strukturované inscenace s výraznými hereckými/performerskými vklady. Tentokrát se však Boháč spolehl na prostou, syrovou jednoduchost, až monotónnost. Tu ale Zotov-Mikshin nebyl schopen jako performer rozvést a fyzickým jednáním naplnit. Není to butó tanečník, u něhož by každé pohnutí svalu, každé gesto vypovídalo silněji než dávka ze samopalu. Není klaun, jako je Polívka či býval Turba. Není civilní jako Foletti či osudově osamělý jako deadpan Keaton. Ani není tak divoký, jako byla Markéta Vacovská ve One Step Before the Fall, tak intenzivní a odvážný, jak dokáže být ve svých projektech Miřenka Čechová, ani tak hlubinně existenciální, jako bývá Cécile da Costa, další z tvůrkyň Spitfire Company, s nimiž Boháč spolupracuje. Možná měl do postavy pana A. obsadit ženu. S těmi pracuje o poznání odvážněji.
Vzniklo tak odkazy, symboly a děním nestrukturované, pohybově nevýbojné, fyzicky nepříliš náročné, situačně monotónní, ušlechtilé dílo, v němž všichni s respektem a úctou vzpomeneme na současné i minulé politické vězně, ale dění ani herecký/performerský výkon nás nestrhnou. Dílo jistě ideově a postojem respektuhodné, naplňující však obavy, jež měl Havel při psaní svého libreta, když na konci dopisu z Pankráce píše: „Nejdůležitější je architektura kombinace základních motivů, jejich střídání, spojování, gradace atd. To jedině tomu dá dramatismus, jinak to bude stereotypní nuda.“
A přesně to se stalo.
P. S.: Havlovo libreto Perpetuum mobile (včetně faksimile celého dopisu) s esejí Ladislavy Petiškové o jeho vzniku vyšlo v Taneční zóně 4/2014, kterou je možné zakoupit ve vrátnici Divadelního ústavu v Celetné 17 v Praze.
Národní divadlo, Praha – Radim Vizváry, Petr Boháč, Roman Zotov-Mikshin: Perpetuum Havel. Námět a pohybová spolupráce Radim Vizváry, režie Petr Boháč, výprava Pavlína Chroňáková, světelný design Filip Horn, hudba Martin Hůla. Světová premiéra 4. července 2026 v Théâtre de la Manufacture (scéna Château de Saint-Chamand), Avignon, Francie v rámci festivalu Avignon OFF. Česká premiéra 10. září 2026 v Paláci Akropolis, Praha. Psáno z uvedení 8. července 2026 v Théâtre de la Manufacture a 9. září a 5. října 2026 v Paláci Akropolis, Praha.

