Ve výčepu hospody se převalují těžká oblaka nikotinového kouře. Za doprovodu heligonky divoce vyhlížející chlapík chraplavě vyzpívává či vyřvává text písně o lidském údělu a životním zklamání:
Mým domovem ztichlá je putyka
mou láskou je sklenička plná
mým snem kdysi bejvala gotika
teď jinam mě zanesla vlna
Atmosféra jak v době zbědovaného proletariátu dvacátých let minulého století někde v žižkovské hospodě. Na stěně visí zažloutlá reprodukce obrazu Josefa Čapka Harmonikář.
„Před lety jsem byl v Paříži,“ vzpomínal jednou Pepíček Čečil, „a hrál na ulicích v centru města – ale to bylo depresivní, takže spíše v parcích, kde máš nad hlavou větve stromů, slunce a nebe. Prostor. Já potřebuju volnost. Jo, to docela šlo. Za rok na to mě známý posadil coby náhradníka zájezdu autobusem do Španělska, chtěl mně udělat radost. A asi taky aby jim ta cesta za zvuků tý mý „fňukny“ rychlejc uběhla. Při zpáteční cestě byla zastávka v Ženevě. Měl jsem už dávno takové jakési falešné „potvrzení“, že můžu hrát na ulicích, ale nějakej polda řekl, že je to neplatný, a sbalil mě. A začalo story. Otisky prstů, fotografování. Prošel jsem celou řadou vachcimer, až mě pak zalígrovali do takový zdevastovaný cely s jedním Rusem a Turkem, oba drsný vajglové, zabijáci profíci. Potil jsem led hrůzou. Na zdi spousta nápisů i krví. Pak si mě zavolal komisař, řekl, že jsem nebezpečně nežádoucí, eskortovali mě a šoupli do letadla. Takovej malej speciál, deset nás tam letělo. Obchodníci hned usnuli a já byl poprvé v životě ve vzduchu, a ještě na účet švýcarských daňových poplatníků. I s občerstvením.“
Padla puma na Rusy
Domovem Josefa „Pepíčka“ Čečila (7. září 1949 Jiříkov – 2. února 2025 Praha) skutečně byly pražské hospody, jmenujme alespoň ty nejznámější jako Plzeňský dvůr, U Špírků, U Hynků, U Zlatého tygra… V posledních letech byla jeho domovskou restaurace U Parlamentu. Byl ale všude tam, kde se u piva s přáteli neustále žvanilo, naslouchalo i mlčelo, kde se odvíjeli i končili stovky příběhů plných skvělostí i tragických pádů, kde se lidé hovorem navzájem zčišťují jak na freudovském kanapi. Gellnerovo „pojďme do hospod“ mělo a snad má platnost pro specificky české prostředí dodnes a Pepíčka Čečila jste v hospodě mohli spolehlivě potkat. Měl tam všechno potřebné. Místo u stolu, svůj oblíbený půllitr, denní dávku alkoholu i dluhy, své přátele, za výčepem schovanou heligonku.
Písničky, které hrál a zpíval, byly upravené lidovky nebo prostě odposlechnuté někde jinde, maličko předělané originály. „Vůbec nejdřív jsem kdysi začínal „hašlerkama“, Vltavou, Strahováčkem… to jsou moc hezký kousky, pak jsem si upravoval Gellnera, T. R. Fielda a takový ty jarmareční balady.“
Když Čečil hrával oblíbenou píseň Padla puma na Rusy, zpívala často celá hospoda. Kdysi dávno v dobách reálného socialismu i generál StB Carda, když se Pepča omylem nachomýtl při jeho „civilních“ narozeninách v pivnici Plzeňský dvůr na Letné…
Na počátku devadesátých let mě Pepíček (možná to zní trochu infantilně, ale „Josefe“ mu nikdo neřekl) poučoval: „U mě je to asi takhle: Nejdřív udělám dopoledne sekyru v hospodě, takže mám důvod jít hrát na ulici, abych něco vydělal na útratu a na večer. Mám už po Praze takový poetický místečka skoro zraňující a omračující svoji krásou. Jedno u zastrčené kašny starého domu, jiné vedle barokní sochy s kubistickým překlenutím, před secesním domem s pasáží. Chtělo by to ale víc hrát a míň sedět v tý hospodě. V podstatě to střídám – piju a pak hraju a naopak. Oni už vědí, že se vrátím, že zaplatím. Jó, jednou v létě jsem hrál poblíž hotelu Paříž, kolem 23. hodiny přišel za mnou takovej menší chlapík v saténovém županu a dal mně pětikilo. Prej abych už nehrál.“
Fňukny
Pepíček byl ve své podstatě člověk velmi nenápadný a především plachý až stydlivý, pokorný. Na pohled hubený, delší tmavé vlnité vlasy, hlavu skloněnou, trochu nahrbený, mlčky pokuřující, vždy čistě a vkusně oblečený. Pokaždé zdvořile pozdravil a za vše, za každou byť jen drobnost několikrát poděkoval.
„Když jsem byl malej, bylo mi osm let, dostal starší brácha Milan od otce k vánocům – otec byl muzikant a kapelník – heligonku. Jenže brácha na ni chvíli hrál a pak ji strčil do skříně a koupil si kytaru. To víš, frčeli Beatles, Neckář… a hlavně dali se na kytaru sbalit holky. Tak jsem tu heligonku ze skříně vytáhl… nejdřív mně to znělo, jako když tahám kočku za ocas, pak jako fňukání… nakonec trochu mi helfnul brácha a nejvíc v Praze, kam jsme se odstěhovali, samouk pan Vychytil. Ten mě učil prstokladům, kterak hrát ty sprostonárodní, čímž mě nasměroval a předurčil. Nástrojů bylo hodně. Hlaváčkové, Kebrle, Hohner… už ani nevím ty značky. Teď mám delší dobu dvouřadovku „J. Štibic – České Budějovice“. A navíc odlehčená je prožráním od červotoče.
Já míval taky dost velkou úmrtnost těch harmonik… jednu mi koupil i Bohumil Hrabal. Občas jsem někde tu harmoniku zapomněl, ztratil nebo nechal v zástavě, jinou mi ukradli. Několikrát i v hospodě. Třeba když jsem šel čůrat… Tenkrát se ještě scházela Společnost přátel Vladimíra Boudníka v Plzeňském dvoře, nějaký čas se chodilo k Hynkům do Štupartské, ke Špírkům, teď chodím nejvíc k Rudolfinu a cestou v noci, když se vracím po zavíračce domů, tak mě ještě „vcucne“ literární kavárna v Týnské uličce. Tam mám taky spoustu přátel… Kdysi jsem hrál na takovým večírku, bylo to úplně blbý, ani mně nechtěli dát prachy, co mi slíbili, tak jsem odšrouboval bok harmoniky a nasypal do ní alespoň plný plato párků. Zašrouboval zase a zmizel domů. Trochu jsem ji ale měl, tak jsem na to zapomněl. Za tři dny jsem hrál pozdě v noci v hospodě a nějak mi to netáhlo, sakra, co je s tím? Tak jsem harmoniku rozšrouboval a už se ty párky hrnuly ven na svět! To bylo radosti, to bylo potěšení, to bylo numero… hned mi ty párky s velkým apetitem sežrali, i když už byly trochu nazelenalý.“
Já jí ho tam fouk
Pepíček hrával kamarádům nejen v hospodách a putykách, ale i na rozličných vernisážích, narozeninách, moribundních veselicích i svatbách. Jednou hrál několik sezon na malém parníčku zvaném Chroust vozícím cizince po Vltavě. Jeho chůze po souši se pak podobala vrávorání drsného námořního vlka. Nejen díky vltavským vlnám samozřejmě.
Dvě skvělá v hospodě živě nahraná CD Písně hospodské a kriminální mu v roce 2002 a 2003 v limitované sérii vydalo nakladatelství Dauphin. V roce 2017 v rozhlase doprovázel na harmoniku několikadílnou četbu Osudů dobrého vojáka Švejka v interpretaci Oldřicha Kaisera. Nahrávky později vyšly na dvou audio-CD albech.
„Pepíček Čečil je snad jediný, kdo umí a zná autentické písně dělnického proletariátu počátku dvacátého století, které nejsou zdokumentovány v žádném hudebním ani literárním archivu,“ upozorňoval často a právem básník Egon Bondy. I ty sprostonárodní. Kdo z vás zná například píseň, ve které se zpívá:
Já jí ho tam fouk
až jí z prdele vykouk
na něj jsem si pověsil
zelenej klobouk
Ohlédnutím v čase Pepíček vzpomínal: „Za mlada jsem se učil v Lesnickém učilišti, ale pak stejně dělal jen dřevorubce. Tam se mi ve druhém ročníku stal i ten úraz. Když jsem byl vysoko ve větvích borovice a sbíral semena, nějakej frajer zrovna střílel na sojku… koupil jsem čtyřicet broků a spadl mu namísto sojky z větví já… a ještě jsem se o ty větve parádně potrhal. Dodnes pár broků po mém těle tam uvnitř někde putuje. Protloukal jsem se jako pomocnej dělník v Tatrovce, ve Stavodělu, údržbář v Laterně magice, topič v Axe, jako hlídač hlídal jsem, kdo ví komu co, léta pracoval ve Vojanových sadech na Petříně, pak mě vyhodili. Takže teď je to horší… v hospodě za hraní moc peněz ti nedaj, zaplatěj ti piva, cigára, šoupnou panáka. Ale co dál? Taky někde musím bydlet, zatracenej nájem, inkaso… ostatní jen to nejnutnější. Stěžoval si mi kamarád cikán, co večer hraje v baru: Je to na levačku, všichni mají kreditní karty, kdepak nějaká stovka na čelo nebo za housle.“
Někdy připomněl i své příležitostné filmové role: „No, nejlepší byl ten film podle povídek Karla Čapka. Kratina tam měl roli opilého harmonikáře a já na natáčení jezdil – co jezdil, vozili mě z Barrandova jako „odbornýho poradce“. Fňuknu tahám ve filmu Jako jed, v Černých baronech… vždycky jako hospodskej harmonikář. No a včera jsem hrál režiserovi Ivu Krobotovi s Vlastíkem Třešňákem v divadle v Českých Budějovicích v Hrabaliádě.“
Jednou jsem filmařům z Holandska pomáhal radou i účastí na dokumentu o Bohumilu Hrabalovi. Mimo scénář jsem přivedl na „plac“ do hospody Pepíčka Čečila i s fňuknou. Filmaři užasle zírali, nevěřícně vrtěli hlavou. A když Pepíček vypil syrové žloutky ze tří vajíček pro uvolnění zpustošených hlasivek po flámu z předchozího dne a zadul: „Už je všechno v prdeli, už je všechno v hajzlu, moje milá vod včera dělá kurvu v pajzlu…“, filmaři pochopili. Současně tak pro holandskou TV vznikl snímek o pražském sadaři a harmonikáři Pepíčku Čečilovi. Jediný filmový dokument o Pepíčkovi, navíc zahraniční!
…a k tomu hraje Pepča na heligonku
Život Pepíčka, to byl nepřetržitý a neuvěřitelný řetězec příběhů, který by vydal na samostatnou knížku. Tu jednu jedinou mu pod názvem Je to jen mezi náma vydalo v roce 2023 nakladatelství Maťa. Jedním z textů, který v knížce naleznete, je reflexe jeho několikatýdenního pobytu s kamarády v Mexiku v roce 2007.
I já jsem absolvoval s Pepíčkem několik „služebních cest“ po okolních zemích. Polsko, Maďarsko, Itálie, Rakousko. V roce 2011 jsem s Pepíčkem a Milošem Doležalem dokonce letěl do Moskvy. Každý den tam byl malým absurdním příběhem. Například při prohlídce v Mauzoleu V. I. Lenina se Pepíček zrovna před ležícím Monstrem na katafalku zdvořile optal uniformované stráže, zdali si může prdnout, že to na něj přišlo. Kterak sháněl, aby si mohl přivézt z Moskvy coby suvenýr gumový obušek a rýžové koště na zametání jeho pavlače v Truhlářské ulici, je kapitola sama pro sebe.
Naposledy jsem byl s Pepíčkem v červnu 2022 na literárním večeru v Polné. Předtím jsme navštívili nově renovovanou synagogu s rabínským domem, židovské muzeum. Když jsme vešli do vstupní místnosti s pokladnou, podmračený Pepíček s dlouhými vlasy, vousem a kloboukem vraženým do čela jen cosi zahuhlal na pozdrav. I řekl jsem pokladní a průvodkyni, že tento muž je posledním haličským zázračným rabínem z Belzu. S úctou a obdivem se mu jen uklonili a již nás neobtěžovali svým průvodcovstvím.
Před rokem, když jsem mu přál k narozeninám, řekl mi optimisticky stručně a upřímně: „Hlavně že se máme z čeho radovat – a trochu z chlastíčku.“
Těžko by si kdo z nás dovedl představit, že jednou bude Pepíček Čečil dekorován jako zasloužilý umělec, nositel Řádu práce, medailí Za zásluhy o stát nebo že by vstoupil do nějaké síně slávy. Kam jedině vstoupí, tak to je přímo do nebe. Ostatně jako to jednou předpověděl Bohumil Hrabal, který měl Pepíčka rád: „Kdysi jsem si představoval nebe, že tam jsou kocouři. Teď je moje představa nebes ta, že kromě kocourů se v nebi ještě pije neustále pivo a k tomu hraje Pepča na heligonku.“
Ohledně těch kocourů bych pochyboval, ale o tom, že tam teď již společně s Hrabalem pije pivo, jsem naprosto přesvědčenej.
22. února 2025
P. S. S Pepíčkem se rozloučíme zítra, v pondělí 10. března od 16 hodin v kostele sv. Jiljí v Praze na Starém Městě. Ve smutečním procesí s muzikou dorazíme poté na kar v restauraci U Parlamentu. Kdo chce přispět na pohřeb a kar, může zaslat jakoukoliv částku na za tím účelem zřízený transparentní účet – název: Josef Čečil, číslo účtu: 353121377/0300. Děkujeme.
/Více o Josefu Čečilovi na Divadelnim.netu – zde./