Může být frustrace součástí šťastného světa?

Hodnocení kritiků (—):
★★★★★ (0)
Hodnocení diváků (—):
★★★★★ (0)

Sdilej

Olomoucké Divadlo na cucky patří mezi scény, které se apelativně a nekompromisně vyjadřují k současným společenským a politickým problémům, ať už se jedná o válku, gender, nebo dokonce legalizaci konopí. Novinka BLAHObytí režiséra Tomáše Loužného a dramaturgyně Lenky Dombrovské, zkoumající lidskou spokojenost v dnešním rádoby šťastném světě, není výjimkou. Inscenace vznikla jako autorský projekt, respektive experiment, protože text vychází z dialogů a úvah inscenačního týmu včetně herectva. Formoval se do posledních chvil zkoušení, což se na jeho finální podobě značně – a negativně – projevilo.

Rámcovou situaci projektu BLAHObytí tvoří setkání tří lidí –  environmentálním žalem trpící Rózy (Andrea Uhlík Berecková), workoholičky Marie (Táňa Malíková) a chlapáctvím frustrovaného Pavla (Matěj Šumbera), kteří se ocitli na hraně (ne)snesitelnosti vlastních životů. Foto Ľuboš Kotlár
Rámcovou situaci projektu BLAHObytí tvoří setkání tří lidí – environmentálním žalem trpící Rózy (Andrea Uhlík Berecková), workoholičky Marie (Táňa Malíková) a chlapáctvím frustrovaného Pavla (Matěj Šumbera), kteří se ocitli na hraně (ne)snesitelnosti vlastních životů. Foto Ľuboš Kotlár

Rámcovou situaci projektu tvoří setkání tří lidí – workoholičky Marie (Táňa Malíková), chlapáctvím frustrovaného Pavla (Matěj Šumbera) a environmentálním žalem trpící Rózy (Andrea Uhlík Berecková), kteří se ocitli na hraně (ne)snesitelnosti vlastních životů. Ty však – dle všech grafů, výzkumů a prognóz – mají být šťastné… Jejich pocit bezvýznamnosti výstižně ilustrují civilní kostýmy šedých barev, které doplňují kontrastní červené prvky, podobně jako tomu bylo u aktérů Opuštěné společnosti uvedené v „Nacuckách“ v roce 2019. Životní či možná až existenciální nejistoty postav a jejich váhání, kudy a jak dál, výstižně charakterizuje scéna tvořená úzkým prknem položeným přes dva dřevěné boxy bez víka. Jako by se tím trojice ocitla a jednala na vratkém mostě vedoucím odnikud nikam, přičemž jediným východiskem, jak se dostat z této bezvýchodnosti, je skočit do propasti, která se rozpíná pod jejich nohama. Ačkoli se výchozí situace zdá snad až příliš vykonstruovaná, banální či patetická, díky úvodnímu přítmí a ozývajícím se zvukům deště nalaďuje diváky do modu napětí. To však postupně taje jako ledovce na Antarktidě.

Grotesknost beze šklebu

Jako první se zkoumá posedlost prací a tlak na produktivitu workoholičky Marie v podání Táni Malíkové. Foto Ľuboš Kotlár
Jako první se zkoumá posedlost prací a tlak na produktivitu workoholičky Marie v podání Táni Malíkové. Foto Ľuboš Kotlár

Po úvodních vstupech všech tří postav následují scény líčící jejich myšlení a životní příběhy.

Jako první se zkoumá posedlost prací a tlak na produktivitu workoholičky Marie v podání Táni Malíkové. Herečka těkavými pohyby a roztřeseným hlasem bojuje proti své arogantní kolegyni (Andrea Uhlík Berecková), jež se ji snaží vystrnadit ze zaměstnání. A právě zde se objevuje jeden z hlavních „kamenů úrazu“ této inscenace – dysfunkční dialogy, které zřejmě mají být tragikomické, ne-li groteskní, ale chybí jim literárně (textově) působivý tvar, uhrančivý škleb. Přestože jsou dialogy či monology postav absurdní a místy ryjí do citlivosti našich existencí, absentuje v nich přirozenost a logika. Jako by tvůrci nikdy neslyšeli obyčejný dialog nebo hádku. Slova jsou afektovaná, věty myšlenkově krkolomné, sdělení tematicky předimenzovaná. Ještě že režisér do dění zapojil dřevěný rám ve tvaru čtyřúhelníku, do kterého chce neúnavná Marie napnout červenou síť, ale kolegyně její snahy hatí. Působivý symbol tance kolem propasti. Konstrukce společně se zmíněným mostem fungují jako metafory či vzkazy pro diváka, které ale v textu absentují. Blaho-bytí tak – jak naznačuje scéna – může vytvářet i propasti, jimž se i přes naše úsilí nelze vyhnout. A můžeme je vnímat i jako novou perspektivu…

Roboti na fráze

Textová klišé a tematická přepjatost se objevují i v rámci antimachistické postavy Pavla v podání Matěje Šumbery. Foto Ľuboš Kotlár
Textová klišé a tematická přepjatost se objevují i v rámci antimachistické postavy Pavla v podání Matěje Šumbery. Foto Ľuboš Kotlár

Textová klišé a tematická přepjatost se objevují i v rámci antimachistické postavy Pavla ve druhé části inscenace. Pavel (Matěj Šumbera) během úvodního rozhovoru se svou partnerkou rozdvojenou do dvou archetypů žen – submisivní (Táňa Malíková) a dominantní (Andrea Uhlík Berecková) – tápe v otázce vlastního mužství, což se zpočátku jeví jako silné téma. Po krátkém čase ale jeho slova a herecký projev působí, jako by postava byla pouhým inscenátory ovládaným robotem na obecné fráze o genderové (ne)rovnosti. Naštěstí Šumbera – obdobně jako předchozí dvojice Malíková a Berecková – umí z textové hlušiny vykřesat archetyp mladého, o sobě pochybujícího „ohroženého“ muže. Svá slova směřuje do publika, na které naléhá, aby nejistoty mladých mužů brali vážně… Zrazuje jej však zmíněná myšlenková přepjatost a faktografická přesycenost textu.

Heroina

Róza (Andrea Uhlík Berecková) charakterizuje svůj domov akváriem s hlínou, které přináší na jeviště. Foto Ľuboš Kotlár
Róza (Andrea Uhlík Berecková) charakterizuje svůj domov akváriem s hlínou, které přináší na jeviště. Foto Ľuboš Kotlár

S podobnou snahou o drásavost přesvědčuje diváky o environmentálním žalu své postavy i Andrea Uhlík Berecková. Její Róza je textově nejpropracovanější, konečně zapůsobí a funguje v ní i tvůrci v programu zdůrazňovaná tragikomičnost, byť tematická rozkolísanost přetrvává. Berecková ve svém monologu kombinuje civilní herectví se stylizovanými gesty, ve kterých se – jako „velká heroina“ – snaží smířit sama sebe, či možná dokonce celý svět se změnou klimatu. Její slova – konečně – nečpí vyumělkovaností a rivalitou překřičet druhé (což je ovšem dáno i tím, že nevede s žádnou postavou dialog), čímž nabývají na apelativnosti a věrohodnosti. Její výstup navíc opět zdárně ozvláštňuje práce s prostorem. Róza svůj domov charakterizuje akváriem s hlínou, které přináší na jeviště a které Matěj Šumbera snímá kamerou. Diváci tak jeho vnitřek vidí promítaný přes celé jeviště. Sledují tak dobrodružnou výpravu nejistou každodenností, která brilantně uzavírá představení.

„Zběsilá jízda“ ale bohužel v úplném závěru mizí – stejně jako téma environmentálního žalu – do ztracena, když se herci společně objeví na mostě a konstatují, že přes vše zlé žijeme v blahobytu. Jako by se vše v předchozích minutách odehrálo zbytečně. Žádná katarze ani katastrofa nepřicházejí, i když trojice i my víme, že jednou apokalypsa jistě nastane.

Vratká cesta

Na závěr nutno podotknout, že se jedná o druhou spolupráci Tomáše Loužného s Divadlem na cucky. V roce 2022 zde uvedl inscenaci Vstup zakázán o armádním prostoru Libavá, která se – podobně jako BLAHObytí – nevyvarovala obecností a povrchností, a to ze stejných důvodů: z nutkavé potřeby postihnout co nejvíce témat v co nejkratším čase. BLAHObytí má sice silný potenciál poukázat na křehkost „zlaté klece“ současné společnosti, maří je však textová nepropracovanost a nedotaženost. Jako by autoři scénáře nedokázali pracovat s jazykem, projevy a myšlením současných mladých lidí. Kdyby nebylo výborného hereckého tria a nápadité scénografie, která stále připomíná onu propast, jež se mezi lidmi rozprostírá a neustále zvětšuje, asi bych se na té vratké cestě ztratila.

Divadlo na cucky, Olomouc – Tomáš Loužný a kol.: BLAHObytí. Režie Tomáš Loužný, dramaturgie Lenka Dombrovská, výprava Erika Majdišová. Premiéra 14. března 2025.

Další čtení

Další čtení