Motáky z avignonských pekel (II)

Sdilej

V minulém díle jsem psal o pětihodinové inscenaci Maldoror na Čestném nádvoří Papežského paláce a nazval ji jednou ze dvou největších událostí letošního Avignonského festivalu. Tou druhou byla dvojnásobně dlouhá – desetihodinová – Trilogia Cadela Força (Trilogie Síla feny) brazilské performerky Caroliny Bianchi a jejího souboru Cara de Cavalo (Koňská tvář), jež byla v úplnosti uvedena pouze dvakrát v avignonské Opeře, klasické divadelní budově postavené v letech 1846–1847 francouzskými architekty Léonem Feuchèrem a Théodorem Charpentierem, stylově podobné tuzemským divadelním domům z dílny Fellner & Helmer (pražská Státní opera, brněnská Mahenova činohra, DFXŠ Liberec…). Navštívil jsem druhé představení.

Dílo sestává z částí A Noiva e o Boa Noite Cinderela (Nevěsta a Dobrou noc, Popelko), Brotherhood (Bratrstvo) a Uma Luz Cordial (Srdečné světlo). První z nich festival premiérově uvedl už v roce 2023 a psal jsem o ní do Divadelních novin 15/2023 a Taneční zóny 3/2023. Druhá část měla premiéru 9. května 2025 v divadle KVS v Bruselu v rámci festivalu Kunstenfestivaldesarts a třetí, závěrečný díl trilogie právě na letošním Avignonském festivalu, kde byl zhruba týden před trilogií uveden pětkrát i samostatně.

Do zmíněných periodik jsem o Bianchi napsal: „Její performanční/inscenační postupy jsou na rozhraní tance, divadla, performance a performing art, prolínají se v nich teoretické úvahy a literární postupy s performativními. Její práce vycházejí z krizového pohledu na svět a člověka. Zkoumá a na jevišti naturalisticky zobrazuje genderové násilí, jeho praktiky a historické souvislosti, a to osobním, tělesným i mentálním zažíváním, obětováním vlastního těla po vzoru performerek typu Mariny Abramović. Její inscenace/performance jsou kombinací různých odkazů z literatury, filmu a výtvarného umění, jsou plné hudebních citací a jsou neustálou, provokativní či znepokojující konfrontací se vším, co se zdá být absolutní pravdou.“

Tato charakteristika platí pro všechny tři díly, byť každý z nich je odlišný a myslím, že by ani jako trilogie uváděny být nemusely (každý se také hrává zvlášť). Každá část má své vlastní téma a v zásadě i formu, jakkoli všechny v úvodu odkazují na Dantovu Božskou komedii (a vzdáleně pracují s jejími motivy) – první část na Peklo, druhá na Očistec a třetí na Ráj.

V prvním dílu Nevěsta a Dobrou noc, Popelko performerka vypije drogu, kterou dávají barmani v Brazílii dívkám, aby usnuly a byly povolné ke znásilnění, načež si spící nechá do vaginy zavést kameru a znásilňovat se jejím prostřednictvím svými performery, čímž diváky tohoto live cinema promění v nečinné voyeury. Foto Christophe Raynaud de Lage
V prvním dílu Nevěsta a Dobrou noc, Popelko performerka vypije drogu, kterou dávají barmani v Brazílii dívkám, aby usnuly a byly povolné ke znásilnění, načež si spící nechá do vaginy zavést kameru a znásilňovat se jejím prostřednictvím svými performery, čímž diváky tohoto live cinema promění v nečinné voyeury. Foto Christophe Raynaud de Lage

Nevěsta a Dobrou noc, Popelko

Nevím, zda si čtenář vybaví můj text z roku 2023, a tak si jej dovolím v reflexi první části trilogie s názvem A Noiva e o Boa Noite Cinderela (Nevěsta a Dobrou noc, Popelko) připomenout: „Bianchi v úvodu vede v zásadě kunsthistorickou přednášku o symbolice genderového násilí na ženách v průběhu lidských civilizací. Během ní si ale umíchá nápoj, o němž tvrdí, že jej dávají barmani v Brazílii dívkám, aby usnuly a byly povolné k sexuálnímu aktu (znásilnění). Po asi čtvrt či půl hodině skutečně usíná. Do té doby je na jevišti sama u jediného stolu (u něj seděla a přednášela, na něj si lehla, když usínala). Přicházejí další performeři a performerky, Bianchi odnášejí, svlékají do kombiné a ukládají na zem náhle rozevřeného (do té doby oponou ukrytého) velkého jeviště. Na něm jsou místa s obdobně ležícími neživými figurínami v bílém, automobil a velká promítací plocha. Přednáška pokračuje z reproduktorů dál, ale nyní už sledujeme mnohé výjevy živě hrané či tančené skupinou osmi performerů/performerek doprovázené různými – živými i nahranými – projekcemi. Hlavním tématem je tragický příběh italské výtvarnice a performerky Pippy Bacca, jež se v roce 2008 ve věku třiceti tří let vydala v šatech nevěsty se svou přítelkyní Silvií Moro na cestu stopem z Milána přes Balkán a Turecko do Jeruzaléma, čímž chtěly demonstrovat svatost a nedotknutelnost lásky. V Turecku se ale dívky od sebe nešťastně odloučily a Bacca byla jedním ze „svých“ řidičů znásilněna a zavražděna. A Bianchi zkoumá důvody, jež ji k cestě vedly. Staví se zprvu kriticky k jejímu naivismu, čin však postupně dává do různých kontextů a souvislostí, přehodnocuje svůj postoj k němu a v závěru k Pippě Bacca cítí velký respekt a uznání. A ztotožňuje se s ní. Vše vrcholí tím, že (neustále spící) si – přímo před diváky – nechá svými performery/performerkami zavést do vagíny kameru a my záběry z ní sledujeme živě na velkém plátně. Jako bychom ji sami znásilňovali. Šok, zděšení, fascinace. Je toto ještě divadlo!?“

Struktura této části se od roku 2023 nezměnila, ale forma trochu ano. Odpadlo několik tanečních scén, vytratilo se několik témat. Možná se tak stalo pro fyzickou náročnost desetihodinové produkce. Pohybové pasáže po „usnutí“ Bianchi byly jemnější, citlivější, ubylo explicitních agresivních situací. To hlavní však zůstalo – sebetrýznivá fyzická oběť samotné autorky, režisérky a performerky. Seděl jsem ve druhé řadě a v situaci simulovaného znásilnění jsem byl přímo před jejíma roztaženýma nohama. Kouknout se jí do vaginy jsem však nedokázal. A tak nemohu potvrdit ani vyvrátit, zda kamera, která je do ní namísto penisu jednou z performerek zaváděna, přenáší obraz reálně, anebo je předem nahraný. Stejně jako to, zda Bianchi skutečně požila onu drogu. Byť si myslím, že před třemi lety ano a letos nikoli. A to proto, že po asi půlhodinové přestávce navazovala druhá část trilogie – Brotherhood (Bratrstvo).

Ve druhém dílu s názvem Bratrstvo účtuje s toxickou a násilnickou maskulinitou, od nepaměti vládnoucí světu, přičemž jejím fackovacím panákem se stane postava evropského divadelního režiséra, inspirovaná Frankem Castorfem a Thomasem Ostermeierem, kterou vyobrazuje jako arogantního, egocentrického a predátorského machistu. Foto Mayra Azzi
Ve druhém dílu s názvem Bratrstvo účtuje s toxickou a násilnickou maskulinitou, od nepaměti vládnoucí světu, přičemž jejím fackovacím panákem se stane postava evropského divadelního režiséra, inspirovaná Frankem Castorfem a Thomasem Ostermeierem, kterou vyobrazuje jako arogantního, egocentrického a predátorského machistu. Foto Mayra Azzi

Bratrstvo

Tu uvozuje citát z dramatu Racek A. P. Čechova: „Jestli někdy budeš potřebovat můj život, tak přijď a vezmi si ho.“ Poměrně dlouhou dobu sledujeme živý přenos (live cinema) z šatny, kde se Bianchi probírá z požité drogy, líčí se a medituje nad postavou Niny Zarečné a její sebeobětí. Na jevišti se mezitím koná konference o jejím díle. Po chvíli vchází Bianchi na jeviště a debatuje s „evropským divadelním“ režisérem Klausem Haasem, který přichází z hlediště a jehož hraje německý herec Kai Wido Meyer. Bianchi ho představuje jako „nejkontroverznějšího režiséra na světě“ a uznávaného „uměleckého génia“. Údajně se v této postavě inspirovala Frankem Castorfem a Thomasem Ostermeierem, z jejichž slov dialog poskládala. Ukazuje ho jako arogantního machistu, který je navenek tolerantní a velkorysý, ve skutečnosti ale nedokáže připustit, že by žena mohla zastávat jeho pozici. Postupně ho konfrontuje s jeho predátorským chováním vůči spolupracovnicím, s jeho egocentrismem a pohledem na umění. Tato pasáž je z celé trilogie nejvtipnější a dalo by se říct nejintelektuálnější. Chytrý, jiskřivý dialog z obou stran s mnoha kulturními odkazy a citacemi. Jen na jevišti se toho moc neděje – oba sedí a mluví… Režisér nakonec odchází a po vzoru Trepleva se v zákulisí zastřelí. Jeho do černého igelitu zabalená mrtvola pak do konce této části visí ze stropu a hrozivě se houpe. A to je přesně přístup a černý humor Caroliny Bianchi. Nechává na divákovi, jak situace a jejich vyznění číst.

V závěru druhé části trilogie se Bianchi vrací k tématu znásilnění, jež v minulosti sama zažila. Kritizuje dějiny divadla a umění za to, že se zaměřují na únosy žen a jejich znásilňování jako na velkolepý dramatický efekt, ale následná traumata obětí je nezajímají. Důležitý je pro ni v tomto ohledu mýtus o Persefoně, která byla unesena Hádem do podsvětí, kde byla nucena od podzimu do jara žít a teprve druhou část roku trávit „svobodně“ na zemi. Tuto mytologickou paralelu Bianchi používá k popisu stavu ženy, která přežila sexuální násilí: stává se z ní duch, který je rozkročen mezi světem živých a mrtvých. Při jejím projevu sledujeme na zadním horizontu slavný Rubensův obraz Únos Proserpiny (Proserpina je římská bohyně podsvětí a přírody, která odpovídá řecké Persefoně – pozn. red.). Tento vizuální princip „zmonumentalizování“ témat a hledání historických paralel ve výtvarném umění je pro Bianchi typický (v prvním dílu to byl cyklus obrazů Sandra Botticelliho Příběh Nastagia degli Onesti).

A proč název Bratrstvo? Bianchi jej vnímá jako „pakt mužské solidarity a nedotknutelnosti“, který funguje napříč společnostmi, civilizacemi a strukturami moci. Upozorňuje na to, že slavným umělcům je v rámci tohoto „elitního bratrstva“ tolerováno toxické či násilnické chování, protože jsou společností vnímáni jako „nedotknutelní géniové“, což pro ženy neplatí. Současně odkazuje k Velké francouzské revoluci, když v průběhu představení cituje hesla typu „Všechno je bratrství“ či se slovy „Bratrstvím k prosperitě“ jízlivě vymezuje vůči současnému kapitalistickému kánonu ekonomické moci mužů. Pojem bratrstva pro ni však neznamená jen čisté zlo. Ve svém textu upozorňuje také na paradox, že mužská soudržnost dokáže lidi (včetně žen) i pozitivně motivovat a inspirovat. Jsou to však vždy jen střípky pozitiv, jež Bianchi vůči mužům (a jejich bratrstvům) cítí.

Ve třetím dílu Srdečné světlo zcizovací formou loutkového divadla inscenuje části z Růžového zápisníku Lori Lamby, v nichž je explicitně citována dětská pornografie, jako setkání/rozhovor (v českém kontextu) Máničky se Spejblem. Foto Christophe Raynaud de Lage
Ve třetím dílu Srdečné světlo zcizovací formou loutkového divadla inscenuje části z Růžového zápisníku Lori Lamby, v nichž je explicitně citována dětská pornografie, jako setkání/rozhovor (v českém kontextu) Máničky se Spejblem. Foto Christophe Raynaud de Lage

Srdečné světlo

Třetí díl Uma Luz Cordial (Srdečné světlo), který měl v Avignonu premiéru,začíná řadou inscenovaných přednášek a výkladů kulturní historie, čímž se blíží úvodnímu výstupu první části trilogie. Projev Bianchi je však tentokrát mnohem teatrálnější, razantnější, naléhavý, textově vytříbený. Projevem, tématy i vybranou literárností se blíží obdobné, v Avignonu oblíbené performerce – Španělce Angélice Liddell, kterou u nás známe z její inscenace Liebestod (hostovala 9. a 10. června 2022 na Nové scéně v rámci festivalu Pražské křižovatky – viz Taneční zóna 4/2022 a 4/2025).

V úvodu se jako motto objevuje citát z Danteho Ráje: „Jestliže kdy se stane, že tato posvátná báseň, na niž přiložilo ruku nebe i země, takže mě po celá léta činila vyzáblým, překoná krutost, která mě vyhání z krásného ovčince, kde jsem spal jako beránek… s jiným hlasem již, s jiným rounem vrátím se jako básník a u pramene svého křtu přijmu věnec.“ (Překlad Vladimír Mikeš, Academia 2009.)

Právě umění a jeho reflexe ženy a ženskosti jsou hlavními tématy závěrečné části. Bianchi se v ní zabývá především sexualitou a jejími projevy v literárních dílech, ale rozkrývá především současnost či velmi nedávnou minulost naší civilizace. O ni jí jde. Připomíná například případ z 8. září 1985 performerky a průkopnice land artu a body artu Any Mendieta, která zemřela po pádu z okna vytu ve 34. patře v Greenwich Village v New Yorku po hádce se svým mužem, sochaře Carlem Andrem. Ten byl sice obviněn z vraždy, ale pro nedostatek důkazů byl zproštěn viny.

Performerka se hlásí i k odkazu řady dalších umělců a umělkyň, s nimiž – na dálku – sdílí jejich osudy. Například k Robertu Bolañovi, adaptaci jehož románů uvedl festival v inscenaci Maldoror režiséra Juliena Gosselina (viz první díl mé reportáže). A nebojí se ani velmi kontroverzních situací. V jedné chvíli se například na jevišti objeví inscenovaná televizní reportáž o díle brazilské básnířky, prozaičky a dramatičky Hildy Hilst (1930–2004), jejíž tvorba se dotýká témat mysticismu, šílenství, tělesnosti, erotiky a sexuálního osvobození žen. Když ve světě literatury nemohla uspět, vydala v roce 1990 (tedy ve svých šedesáti letech) formou pornografické literatury psaný fiktivní deník osmileté holčičky O Caderno Rosa de Lori Lamby (Růžový zápisník Lori Lamby), v němž tato dívka líčí svá sexuální dobrodružství se staršími muži. Hilst psala deník jako provokaci vůči snobskému literárnímu světu a principům knižního trhu, jako pokus o upoutání pozornosti čtenářů, kritiky i médií. A záměr jí vyšel. Autorka, která měla tehdy za sebou čtyřicetiletou kariéru formálně inovativní a tematicky provokativní literátky, se ze dne na den stala středem pozornosti čtenářů i médií. Zahájila tím sérii románů známou jako „obscénní trilogie“. Po Růžovém zápisníku následovaly tituly Contos d’escárnio. Textos grotescos (Příběhy opovržení. Groteskní texty, 1990) a Cartas de um sedutor (Dopisy svůdce, 1991), všechna tři díla využívají stejný „pornografický“ jazyk a otevírají vysoce odvážná, provokativní témata (česky žádná její kniha dosud nevyšla – pozn. red.).

A právě v situaci po vydání těchto textů ji Bianchi přednáškou o ní a dokumentárními filmy z té doby zachycuje. Současně zcizovací formou loutkového divadla inscenuje části z Růžového zápisníku, v nichž je explicitně citována dětská pornografie. Šlo o poměrně dlouhou pasáž a poslouchat texty říkané (jakoby) dětským hlasem, libující si v detailních popisech sexuálních aktů malé holčičky s dospělým člověkem a současně inscenované jako setkání/rozhovor (v českém kontextu) Máničky se Spejblem, nebylo snadné. Obdobně jako sledovat inscenované znásilnění Bianchi v první části trilogie. A o to jí právě jde. Dostává diváka na – či spíše za – hranu vkusu a (zdánlivě) přijatelného. A tím jím rázně otřásá.

Ve třetí části Bianchi odkrývá především erotiku jako takovou. V jedné pasáži se dokonce mužská část jejího souboru plně obnažuje, masturbuje nad nahou ženou a nazí herci pobíhají po jevišti. Projevují se jako divá zvěř. Je to ale současně i značně groteskní. V těch chvílích se svlékají a o svých erotických snech a představách náhle mluví i ženy. A všichni společně i každý/každá zvlášť přímo před očima diváků naplňují své erotické tužby. Na jevišti je najednou spousta souložících párů…

Souběžně s těmito masturbačními a souložícími akty Bianchi vášnivě obhajuje, jmenuje a cituje spisovatele a spisovatelky, u nichž nachází témata ženskosti a s nimiž se ztotožňuje. Vnímá je jako předobrazy sebe samé. Jsou to především Emily Dickinson a život a dílo Sarah Kane. Ale uvádí i muže. Například markýze de Sade, Antonina Artauda, Henryho Millera či radikálního argentinského konceptuálního umělce Alberta Greca, který v roce 1965 – ve svých čtyřiatřiceti letech – veřejně (jako umělecký akt) spáchal sebevraždu a na své tělo si přitom napsal „Fin“ (Konec). Způsob, jakým Greco propojoval svůj život a umění, rezonuje s radikálním stylem a přístupem Bianchi. Stejně jako on i ona zkoumá své traumatické stavy a konfrontuje je s historií umění, s genderovými tématy a sexuálním násilím, přičemž vystavuje své tělo a mysl extrémním situacím. Divák je pro ni především svědkem těchto stavů.

V dalším výstupu postav s groteskně velikými žabími hlavami cituje Bianchi Rilkeho báseň Žáby, v níž autor považuje žábu za symbol ženského údělu, za bytost, která žije na pomezí vody a země, vědomí a nevědomí. Je v tom zčásti obdiv k autorovi, ale i jízlivý odstup k jeho romantickému pohledu na ženy a ženskost. A tak bych mohl pokračovat…

V závěru se Bianchi hlásí k jediné autorce, s níž se plně identifikuje – k Emily Dickinson. Recituje její báseň Můj život stál – zbraň nabitá, v níž se v závěru praví: „Mám sílu zabíjet, ne ale sílu umřít.“ (překlad Jiří Šlédr) Lehá si jako v první části před diváky na zem, před paraván s ručně psaným textem básně, a jako v závěru první části se svými performery nechává „probouzet“. A divák si říká: Bylo všechno, co jsme sledovali, sen, jak o něm mluví Prospero v Shakespearově Bouři, anebo krutá, brutální realita? A všem je jasné, že to druhé.

Trilogii Cadela Força (Trilogie Síla feny), uvedenou v avignonské Opeře, lze vnímat jako vášnivě bezostyšnou, sebezraňující a sebeobnažující intimní zpověď, jako zoufale bolavý (vý)křik a patetické vyznání umění, jeho tvůrcům a tvůrkyním. A jako nekompromisní obžalobu maskulinity nadřazené ženám od antiky a Bible podnes, která se na nich projevuje krutostí, násilím a vraždami.“ Foto Christophe Raynaud de Lage
Trilogii Cadela Força (Trilogie Síla feny), uvedenou v avignonské Opeře, lze vnímat jako vášnivě bezostyšnou, sebezraňující a sebeobnažující intimní zpověď, jako zoufale bolavý (vý)křik a patetické vyznání umění, jeho tvůrcům a tvůrkyním. A jako nekompromisní obžalobu maskulinity nadřazené ženám od antiky a Bible podnes, která se na nich projevuje krutostí, násilím a vraždami. Foto Christophe Raynaud de Lage

Trilogia Cadela Força (Trilogie Síla feny) je extrémně působivé umělecké dílo – vcelku i každý díl zvlášť – s brutálně osobním, autentickým vkladem a projevem autorky, s přesahem do mnoha uměleckých, společenských a politických rovin. Lze jej vnímat (a já jej vnímám) jako vášnivě bezostyšnou, sebezraňující a sebeobnažující intimní zpověď, jako zoufale bolavý (vý)křik a patetické vyznání umění, jeho tvůrcům a tvůrkyním. A jako nekompromisní obžalobu maskulinity nadřazené ženám od antiky a Bible podnes, která se na nich projevuje krutostí, násilím a vraždami.

Divadlo je vozidlo, jež nás veze k předem vytyčenému cíli, říkal Grotowski. Bianchi svého cíle dosáhla. Proto jsem tomuto dílu věnoval tolik prostoru. O dalších avignonských inscenacích už budu psát střídměji.

Přeju českým divákům a divadelníkům, aby aspoň jeden díl z trilogie mohli vidět. Takové je divadlo dneška! Nejblíž nám bude v pařížském divadle Odéon od 19. září do 2. října.

Carolina Bianchi a Cara de Cavalo: Trilogia Cadela Força. Capítulos I, II a III. Koncept, text, režie a scéna Carolina Bianchi, dramaturgie a umělecký výzkum Carolina Mendonça, technická režie, hudba a zvukový design Miguel Caldas, asistent režie Murillo Basso, scénografie a grafický design Luisa Callegari, světelný design Jo Rios, video a projekce Montserrat Fonseca Llach, kostýmy Luisa Callegari, Carolina Bianchi, programátor světel Henrique Andrade. Premiéra první části 6. července 2023, Avignonský festival, premiéra druhé části 9. května 2025, KVS Brussel (festival Kunstenfestivaldesarts), premiéra třetí části 4. července 2026, Avignonský festival. Premiéra trilogie 12. července 2026, Avignonský festival (Opéra Grand Avignon). Psáno z druhého uvedení 13. července 2026.

Další čtení

Další čtení