Minor pronikl do nové Galaxie

Sdilej

O prostory nově vzniklé kulturní stanice Galaxie v bývalém stejnojmenném multikině na Hájích, která se otevřela divákům letos v září, se s Dejvickým divadlem, jež sem přesídlilo na dobu rekonstrukce své domovské scény, dělí i festival 4 + 4 dny v pohybu, platforma DanceConnected, DAMU a divadlo Minor. To zde 5. října uvedlo inscenaci Betonová pohádka, vytvořenou přímo pro tento prostor a prostředí sídliště Jižního Města. Na rozdíl od Dejvického divadla však jinak nadále funguje na své stálé adrese ve Vodičkově ulici, kde 13. listopadu na Malé scéně uvedlo taneční revue Josephine Baker. Jaký byl tedy podzim v Minoru?

Na Betonovou pohádku jsem se vypravila s velkým nadšením, neboť jsem sama holka ze sídliště, jen z opačného konce Prahy a metra linky C – z Proseka. A i tam mi kulturní vyžití žalostně chybělo: se školou jsme chodili akorát tak do multikina Ládví, které bylo později, podobně jako Galaxie, uzavřeno, a když jsem v šestnácti objevila divadlo, jezdila jsem za ním do centra. Až před nedávnem s podporou městské části Praha 9 zrekonstruoval svůj krásný velký sál Hostinec U Brabců pod kostelem svatého Václava na Starém Proseku, vybavený pódiem, funguje v něm ale pouze předražená Plzeňka, která vedle dnes již téměř obligátních hospodských kvízů pořádá jen hudební akce. Na ty je ovšem možné příležitostně vyrazit i do nedaleké zahrady Pavana či do parku Přátelství, zato divadlo v proseckém slovníku stále chybí.

A podobně tomu bylo donedávna i na Jižním Městě, dokud sály bývalého multikina nezabydlely přední pražské divadelní subjekty. V případě Dejvického divadla dokonce jedno z nejpopulárnějších divadel současnosti, jež se v posledních letech mimo jiné i díky tvorbě vlastních televizních seriálů proměnilo ve VIP záležitost pro pár vyvolených, jimž se do malého sálu v Dejvicích podaří dostat. Změna prostředí, perspektivy a v neposlední řadě uměleckého vedení může myslím nyní divadlu jen prospět před hrozícím ustrnutím. A že se to daří, dokazuje soubor hned prvním vydařeným režijním příspěvkem nového uměleckého šéfa Jiřího Havelky – inscenací Facka. Výzvou pro dejvické herce je ovšem umluvit původně nedivadelní a výrazně větší sál, než na jaký jsou zvyklí – jedna z divaček se o přestávce Betonové pohádky pokoušela dostat do sálu Dejvického divadla s argumentem, že si ho chce prohlédnout, protože zaregistrovala stížnosti, že do zadních řad není slyšet. S velikostí sálu a přesunem působiště nicméně zároveň souvisí dle mého nejvýraznější benefit, a sice proměna publika – část míst je totiž pouštěna do prodeje pouze na pokladně Galaxie, tedy pro diváky z blízkého okolí.

Lucia Čižinská jako Magina a Bořek Joura jako Hubert. Foto Zbyněk Hrbata
Lucia Čižinská jako Magina a Bořek Joura jako Hubert. Foto Zbyněk Hrbata

Z Králík do králíkárny

Divadlo Minor je podobnou VIP značkou, jen ve sféře divadla pro děti. I u něj proto kvituji snahu přiblížit se dalším divákům. A to i tematicky – zatímco děj dejvické Facky je situován na stanici I. P. Pavlova, tedy jeden z dopravních uzlů na lince C, kde řada obyvatel Jižního Města přestupuje na tramvaj, Betonová pohádka se odehrává přímo na zdejším, údajně největším tuzemském sídlišti. Autor scénáře (společně s dramaturgyní Bárou Gréeovou) a režisér Pavel Skála je pedagogem Základní umělecké školy Floriana Leopolda Gassmanna v Mostě, absolventem katedry výchovné dramatiky na pražské DAMU a divadelním lektorem, dosud činným v oblasti amatérského divadla. Betonová pohádka je tedy jeho tvůrčím debutem na poli divadla profesionálního.

Vzhledem k tomu, že se výsledná inscenace poněkud odchýlila od očekávání, jež ve mně vzbudila anotace, troufám si usuzovat, že scénář vznikal – nebo byl alespoň výrazně upravován – až v průběhu zkoušení. Zatímco anotace láká na příběh malého Huberta, který se těžce smiřuje se stěhováním z malého města na šedivý betonový Jižák, ovšem do chvíle, kdy si najde kamarádku Majdu, jež v jeho očích sídliště rehabilituje prostřednictvím fantazie a dětské hry, z inscenace mnohem více čiší melancholie a stesk po něčem, co socialistická sídliště zničila. Jednou z hlavních postav je totiž bezdomovec Karel Král (co se týče bývalého šéfredaktora časopisu Svět a divadlo, jedná se pravděpodobně jen o náhodnou shodu jmen), který se v podání dlouhovlasého a zarostlého Petra Besty protlouká mezi diváky už při jejich usazování do hlediště a loudí z dětí svačiny, přičemž až ve druhé půlce představení (hraje se překvapivě s přestávkou téměř dvě hodiny, ač pro děti od šesti let) se dozvídáme, že přišel o domov právě kvůli výstavbě sídliště. V převážně činoherní inscenaci se tak najednou jako z jiného světa vynoří model vesnice, který herci ve tmě z různých úhlů nasvěcují baterkami, vzpomínajíce, jak tu dříve bylo krásně.

Petr Besta v roli bezdomovce Karla vyniká svou bezprostředností v kontaktu s diváky. Foto Zbyněk Hrbata
Petr Besta v roli bezdomovce Karla vyniká svou bezprostředností v kontaktu s diváky. Foto Zbyněk Hrbata

Podobně kriticky vůči sídlišti vyznívá i fakt, že Hubertovým rodným městečkem jsou Králíky, na něž dokonce dohlédne z nejvyššího patra paneláku – svého nového domova, který už si diváci snadno přirovnají ke králíkárně. A stejně tak samotná strohá scénografie Karla Czecha s jedním ústředním objektem: betonovou kostkou tvořenou stropem a čtyřmi rohovými sloupy, tak aby se pod ní dalo probíhat například jako v podchodu, kde řádí místní sprejeři a rapeři, v něž se herci v černých mikinách s kapucemi pravidelně proměňují, a zároveň mohla představovat patro na spaní, s nímž se má Hubert spokojit jako se svým pokojem. Rozumím snaze vyvolat tímto rozhodnutím dojem stísněnosti, ale za svůj život jsem neviděla panelák s dostatečně vysokými stropy, abych si v něm patro na spaní (nikoli palandu, ale patro, pod nímž je obytná místnost) dokázala představit. Ale možná nejsem tak zkušená jako režisér, který strávil na sídlištích v Jablonci, Liberci a Mostě celý svůj život a na Střední průmyslové škole stavební maturoval z betonu.

Co naopak funguje výborně, jsou herecké výkony Bořka Joury a Lucie Čižinské, představitelů Huberta a Maginy, jak tvůrci pravděpodobně vzhledem k ráznému naturelu herečky překřtili postavu Majdy. Nesnaží se hrát děti, nýbrž typicky dětské vlastnosti jako naivitu, hravost a zápal pro věc. Nejvíce prostoru tak v inscenaci dostává jejich společné blbnutí, jímž se dětem sympaticky přibližují, a to nejen proto, že si svůj bunkr z nakradených kartonů a polystyrenů postaví uprostřed hlediště. Svou bezprostředností a pohotovostí v kontaktu s diváky pak vyniká zmíněný Petr Besta v roli bezdomovce Karla, nečekaného spojence sídlištních outsiderů proti místním chuligánům.

Pořád se však neumím smířit s celkovým vyzněním inscenace: proč říkat dětem, které žijí na sídlišti a nemají na výběr, že bydlí v betonové králíkárně a že kvůli jejich současným domovům v sedmdesátých letech 20. století, kdy tady s největší pravděpodobností ještě nebydleli ani jejich rodiče, přišli jiní lidé o domov? Otevírat tato témata dospělým v inscenacích jako Šikmý kostel (Divadlo Petra Bezruče, Ostrava) nebo Jsme krajina (Divadlo Jozefa Gregora Tajovského, Zvolen) je jistě důležité, ale co si z toho odnesou šestileté děti? Na tom, že paneláky jsou ošklivé, se dnes asi všichni shodneme, ale někdo v nich přece bydlet musí, tak je dětem, které ani nemají možnost volby, ještě více neznechucujme a soustřeďme se naopak na pozitiva, jako je třeba v modernějších zástavbách zdaleka ne tak velkoryse zohledňované množství zeleně. Ta v Betonové pohádce až na plastovou větvičku představující kopřivy, s nimiž Hubert z bunkru vyhání vetřelce, a jednu umělou pokojovku zcela absentuje. Já jsem si ale jako dítě rozhodně nehrála s polystyrenem, ze sídliště jsem utíkala právě do přírody Proseckých skal. A pokud vím, i Jižní Město je jí – vedle zelených dvorů – velkoryse obklopené: na západě se rozprostírá rozsáhlý Kunratický les, na severovýchodě Hostivařský lesopark a na jihovýchodě Milíčovský les. Na rozdíl od letošní „divadelní výpravy po stopách identity a paměti ďáblického sídliště“ s názvem být bydlit obyvatel byt Vojtěcha Bárty a Chemického divadla, která byla vytvořena s porozuměním problematice místního života z pozice insidera, jsem se v případě Betonové pohádky nedokázala zbavit dojmu moralizování zvenčí. Ale třeba děti o tématu vůbec nepřemýšlejí a na představení si užijí tu čistou dětskou radost ze hry…

Muzikál nablízko

V případě Josephine Baker jsem to měla přesně naopak. Říkala jsem si, co dnes její jméno českým dětem řekne, proč by se na představení o ní na malé scéně Minoru měly vůbec vypravit? Režisérku a choreografku Adélu Laštovkovou Stodolovou mám navíc zvláště v posledních letech spojenou převážně s komerčním divadlem (je mimo jiné režisérkou všech projektů Letní scény Musea Kampa, jako je Meda, Werich, Marta, Forman, a aktuálně připravovaného muzikálu Klan Baťa) a v Minoru se jedná stejně jako v případě Pavla Skály o její první spolupráci. Ani ona však není úplným nováčkem v oblasti divadla pro děti: účinkovala v Příhodách Ferdy mravence v Divadle AHA!, kde posléze vytvořila choreografii k inscenaci Kubula a Kuba Kubikula, a jako choreografka se podílela i na inscenaci Petra Kolečka a Jana Friče Vánoce ve Špekově v kladenském Divadle Lampion a v neposlední řadě na rodinných muzikálech Mauglí v Divadle Kalich (režie SKUTR) a Šíleně smutná princezna ve Studiu DVA (režie Šimon Caban). Lákala mě ale nová hra dnes již zavedeného dramatika Davida Košťáka a představitelka titulní role, zkušená muzikálová herečka Radka Pavlovčinová, která se Stodolovou spolupracovala již na Mauglím a v Minoru se objevila v inscenacích Jana Jirků Lipany, Bratři naděje a Princ na bílém koni.

Josephine Baker byla nejen extravagantní tanečnice, zpěvačka a herečka, ale i válečná hrdinka a také bojovnice za svobodu a rovnoprávnost. Na snímku představitelka titulní role Radka Pavlovčinová. Foto Zbyněk Hrbata
Josephine Baker byla nejen extravagantní tanečnice, zpěvačka a herečka, ale i válečná hrdinka a také bojovnice za svobodu a rovnoprávnost. Na snímku představitelka titulní role Radka Pavlovčinová. Foto Zbyněk Hrbata

A jako taková přehlídka muzikálového herectví tato taneční revue také začíná. A vzhledem k tomu, že se hraje na malé scéně, jedná se o muzikál nablízko, což byl pro mě asi největší zážitek. Pavlovčinová totiž po vzoru Baker doslova „víří prach“ a se svýma dlouhýma štíhlýma nohama se v rytmu energického charlestonu pohybuje po scéně jako „tornádo“, přičemž jen tak mimochodem udělá třeba provaz. Jen legendární banánová sukýnka a explicitní nahota realismu jejího fyzického výkonu chybí. Vzhledem ke své muzikálové vybavenosti zvládá herečka do frenetického tance i zpívat a vyprávět svůj životní příběh. A to za pomoci jakéhosi konferenciéra v podání Jiřího Kohouta, který v obleku a vzorovaných semišových polobotkách, kravatě a plyšových rukavicích představuje zároveň jejího domácího mazlíčka, geparda Chiquitu, v inscenaci tvořícího – podobně jako sama Baker – symbol apropriace či zkrocení divoké přirozenosti. A později jednoho z jejích pěti manželů (o ostatních se v inscenaci nemluví), který ji opustí ve finanční tísni, kterou si způsobila svým idealismem, když si za svou celosvětovou slávu koupila zámek na řece Dordogne (château Les Milandes leží mezi opevněnými hrady, pamatujícími stoletou válku, jež jako šňůra perel na Josephinině krku lemují řeku ve stejnojmenném departementu v Nové Akvitánii) a zabydlela ho dvanácti adoptovanými dětmi různých ras a náboženství.

Sérii jejích protivníků v boji za svobodu a rovnoprávnost naopak ztvárňuje herec a hudebník Matěj Šíma, který taneční a pěvecké výstupy Pavlovčinové zároveň doprovází na bicí a další hudební nástroje. Z amerického podnikatele s kloboukem, kšandami a texaským přízvukem se proměňuje mimo jiné ve Hermanna Göringa, který v inscenaci představuje zkratku k demonstraci Josephininých vyzvědačských aktivit za druhé světové války. Za ně coby jedna z mála žen v historii dostala Řád čestné legie, tedy nejvyšší francouzské státní vyznamenání, a zároveň ji málem připravily o život, když se ji nepřátelští agenti – v inscenaci sám Göring – pokusili otrávit. Paralelou k útlaku Afroameričanů se tak v inscenaci stává německý holokaust. Skutečnost, že právě Francie přijala Baker s otevřenou náručí a stala se jí opravdovým domovem, dokládá úslužné chování Šímy v roli číšníka, oslovujícího Josephine „madame“. Na rozdíl od Spojených států amerických, kde ji i po dobytí Paříže a jevišť po celém světě obdivovali jako zpěvačku a tanečnici, ale nepodali jí ani ruku a do podniků, v nichž vystupovala, musela i nadále vcházet zadním vchodem.

Zábavné kostýmy jsou dílem Jakuba Kopeckého. Na snímku Jiří Kohout a Radka Pavlovčinová. Foto Zbyněk Hrbata
Zábavné kostýmy jsou dílem Jakuba Kopeckého. Na snímku Jiří Kohout a Radka Pavlovčinová. Foto Zbyněk Hrbata

Celoživotní angažovanost Josephine Baker v boji proti rasové diskriminaci se tím stává hlavním tématem inscenace pro děti od dvanácti let, jež tak není pouhým životopisným slovníkovým heslem, nýbrž humanistickým apelem, který má potenciál v dětech zakořenit („Nemusíš zůstat tam, kde Ti není dobře. Nemusíš zůstat v tom, s čím nesouhlasíš. Máš svůj hlas, tak ho použij!“ píše se v anotaci). A to díky atraktivnímu balení, jež kromě chytře vystavěného, metaforického textu, choreografie (která však v průběhu inscenace dostává čím dál méně prostoru) a hereckých výkonů doplňuje nápaditá a zároveň minimalistická výprava Jakuba Kopeckého, využívající především široké zrcadlo v pozadí, které zpočátku odráží publikum a v něm interagujícího geparda, při prosvícení ale vytváří další prostor anebo slouží jako projekční plocha pro hravé animace, s nimiž herci interagují na principu laterny magiky. Zábavné jsou i kostýmy, jež jako na běžícím páse střídá především Pavlovčinová a mezi řadou pro Baker typických modelů se objevuje i sukně ve tvaru stolu s čajovým servisem, z něhož herečka s čajovou konvicí na hlavě vykoukne coby špionka, anebo šaty ve tvaru zámku s věžičkou a cimbuřím. Škoda jen, že vzor Kohoutových bot a doplňků tvoří levhartí prázdné obláčky, nikoli gepardí černé skvrny.

Minorem jsme letos v lednu divadelní.net odšpuntovali a nyní jím rubriku recenzí – pro tento rok – slavnostně zakončujeme. Vy si ale klidně odšpuntujte šampaňské, neboť je – kromě silvestra – co slavit: redakce se nám rozrostla o dvě nové posily a jednoho potomka, přičemž další už je na cestě, a hlavně – i v novém roce pro vás chystáme nálož inspirativního čtení o divadle, a to díky podpoře Ministerstva kultury ČR zcela zdarma!

Minor, Praha – Pavel Skála, Bára Gréeová: Betonová pohádka. Režie Pavel Skála, dramaturgie Bára Gréeová, Iva Kopecká, hudba Vojtěch Vávra, scéna a kostýmy Karel Czech. Premiéra 5. října 2025 v Galaxii (psáno z uvedení 15. listopadu).

Minor, Praha – David Košťák: Josephine Baker. Scénář David Košťák, režie a choreografie Adéla Laštovková Stodolová, dramaturgie Iva Kopecká, scéna, kostýmy a projekce Jakub Kopecký, hudba Petr Zeman, pohybová spolupráce Linda Rančáková. Premiéra 13. listopadu 2025 na Malé scéně (psáno z uvedení 7. prosince).

Další čtení

Další čtení