České loutkářství má svého patrona. Jeho atributy jsou bílá čepice, nikdy nemizející úsměv a hory přenášející organizační schopnosti. Tím patronem – protože i když na hlavě nosí výhradně masaryčku, za tatíčka českého loutkářství by mě nepochválil – je Michal Drtina, divadelní manažer, loutkář, fotograf, publicista a zkrátka člověk, který pomáhá českému loutkovému divadlu dýchat. Je programovým ředitelem Loutkářské Chrudimi a jako člověk zodpovědný za obor loutkářství v NIK (dříve NIPOS) také organizátorem postupových loutkářských přehlídek, šéfredaktorem Amatérské scény a manažerem zajišťujícím chod časopisu Loutkář. A v neposlední řadě je i ředitelem Přeletu nad loutkářským hnízdem, jehož 36. ročník se bude konat mezi 4. a 8. listopadem v Alfredu ve dvoře, divadle Minor a v Klubu Letka. A právě o něm jsme si dnes povídali.
Přelet nad loutkářským hnízdem se kvapem blíží. Jaký ten letošní ročník bude?
Bude především o jeden den delší. České loutkové divadlo je ve velmi dobré kondici, takže je každoročně velké množství inscenací, které chceme do programu Přeletu zařadit. Čtyři dny nám nestačily, tedy přidáváme pátý. Začínáme ve středu dopoledne kolokviem Loutky – Edukace – Budoucnost a po jeho ukončení pokračujeme uvedením prvních inscenací. Na to, jaký bude divadelně, si diváctvo musí udělat svůj vlastní názor, rozmanitost inscenací je veliká. Já doufám, že bude pohodový pro setkávání všech, které zajímá loutkové divadlo, a dostatečně pestrý stran doprovodných diskusí.
V čem je Přelet specifický oproti jiným oborovým přehlídkám a festivalům?
Dovolím si tvrdit, že české loutkové divadlo je světový unikát. Možná mě někdo vyvede z omylu, ale ze svých zkušeností si troufnu říct, že neznám stát, kde by loutkové divadlo mělo silnou profesionální i amatérskou scénu fungující vedle sebe tak rozsáhlou jako v České republice. Nevím o státech, kde by amatéři měli své divadelní scény a zajišťovali stálý provoz. Přelet je specifický v tom, že na jednom místě ukazuje tvorbu souborů zřizovaných, nezřizovaných, amatérských i práce studentů. Tak byl festival po roce 1990 Českým střediskem UNIMA pod vedením Luďka Richtera založen: aby umožnil vzájemnou konfrontaci a inspiraci a poskytl prostor pro diskusi i prezentaci. Společně s festivalem vznikla i oborová Cena Erik, která se prvních pět let udělovala osobnostem loutkového divadla a od roku 1997 až do současnosti nejzajímavějším počinům. O ceně hlasují odborníci, kteří loutkové divadlo sledují, nerozlišují profesionální a amatérské, ale jeho kvalitu. A víš, co mě vlastně těší nejvíc? Že po těch třiceti šesti letech se amatérští divadelníci etablovali tak silně, že jsou zařazováni do programu oborových profesionálních festivalů. Myslím, že i na to měl vliv Přelet. A velké poděkování patří také Nině Malíkové za to, že po odchodu Luďka Richtera převzala pomyslnou ředitelskou štafetu a festival udržela, že našla adekvátní prostor pro konání v divadle Minor a z Přeletu se stal showcase, který navštěvují hosté z celého světa a vybírají si z uváděných inscenací pro své festivaly.
Jak se daří propojovat profesionální a amatérskou loutkářskou scénu?
Propojovat obě scény se daří velmi dobře. Profesionálové působí jako lektoři, porotci či diváci, naopak amatérské soubory přinášejí inspirativní a nekonvenční inscenační nápady. Připomněl bych, že současná síť profesionálních kamenných loutkových divadel v Česku vděčí za svůj vznik silnému amatérskému hnutí z přelomu 19. a 20. století. Mnoho profesionálních scén vzniklo z původně amatérských nebo poloprofesionálních souborů. Jejich vzájemná propojenost je patrná také v padesátých letech minulého století, kdy z potřeby loutkářů setkávat se a konfrontovat svoji práci vznikl festival Loutkářská Chrudim. První myšlenka pro založení byla vyřčena na 11. valném sjezdu Loutkářského soustředění 1.–4. července 1950 v Chrudimi. Do roka se tak stalo a 2. července 1951 byla zahájena první Loutkářská Chrudim, která se stala školou českého loutkářství, a to nejen uvedenými inscenacemi, ale i pravidelnými diskusemi, přednáškami a především semináři. Založili ji profesionálové společně s amatéry a jejich vzájemné ovlivňování a inspirace fungují dodnes. Mnoho současných profesionálních loutkářů začínalo v amatérských souborech.
Jakou roli na Přeletu hraje setkávání samotných loutkářů?
Setkávání lidí z oboru je důležitou součástí každého festivalu, nejen Přeletu. Vzniká tu možnost k navázání spolupráce, prostor pro reflexi a diskuse. Mě osobně velice těší, že se na Přelet vracejí studenti Loutkářské konzervatoře, což je dlouhodobý vzdělávací cyklus pro zájemce o loutkové divadlo, který je realizován NIK/ARTAMA Praha a Spolkem pro vydávání časopisu Loutkář, k nim se přidávají studenti KALD DAMU, v posledních letech i studenti VŠMU Bratislava a další čeští i zahraniční hosté festivalu. Většina z nich se účastní i kolokvií a debat, které v rámci Přeletu nabízejí prostor k zamyšlení nad různými oborovými tématy. V letošním roce se debaty budou zabývat propojením loutkářů s filmaři, prolínáním různých divadelních přístupů a narušováním hranic toho, co je a není loutkové, nebo novou percepcí loutkového divadla. V neposlední řadě také problematikou zápisů nehmotného dědictví do seznamů UNESCO a tím, co takový zápis přinesl či nepřinesl českému loutkářství.
Přelet je oborová přehlídka, ale zároveň zve širokou veřejnost. Co si z něj může odnést člověk, který se o loutkářství vůbec nezajímá?
Divák, který má pouze obecnou zkušenost s loutkovým divadlem, si podle mé zkušenosti vybírá inscenace podle svých potřeb, tedy většinou hledá pohádku pro mladšího člena rodiny. Pravděpodobně takovou, kterou zná nebo ho zaujala prostřednictvím anotace. Pokud mu názvy inscenací nic neříkají, vybírá podle věku dítěte, možnosti přidat k návštěvě ještě nějakou praktickou aktivitu, například výtvarnou nebo divadelní dílnu. Pokud se do výběru trefí, odnáší si zkušenost, že inscenace nebavila jenom jeho potomky, ale i jeho, a zjišťuje, že loutkové divadlo má velmi široký záběr a nemíří jen na dětského diváka. Vždy si přeji, aby si divák, který se o loutkářství vůbec nezajímá, napoprvé vybral inscenaci, která se mu bude líbit, protože pak je šance, že se jako divák vrátí, nebo se dokonce pro loutkové divadlo nadchne.
Jak probíhá výběr inscenací, které se na programu festivalu objeví?
Výběr probíhá celou divadelní sezonu. Platí, že u zřizovaných souborů mohou být do programu Přeletu zařazeny inscenace, které měly premiéru v uplynulé divadelní sezoně, u nezřizovaných a amatérských souborů je možné vybírat z posledních dvou sezon. Z předložených návrhů dramaturgické rady je vytvořen program tak, aby přinesl co nejzajímavější průřez tvorbou napříč celou českou loutkářskou scénou. Ani letos tak nebude chybět pestrá přehlídka přístupů, žánrů a inscenačních forem. Například silnou výtvarnou linku nabídne inscenace Země platformy TABULA RASA, která se prostřednictvím obrazů, symbolů a práce s materiálem vydává do krajiny mytologií a vztahu člověka k přírodě. Experimentální polohu současného loutkového divadla zastoupí inscenace Misky souboru Handa Gote, v nichž se propojuje zvuk, světlo a minimalistická akce, nebo TRAPPIST-1 Musaši Entertainment Company. Výraznou součástí programu je rovněž tvorba nezávislých souborů a umělců, kteří hledají nové možnosti loutkového vyjádření. Publikum se setká například s projekty Tůň Ivy Ščerbákové a Tomáše Zahrádky, Obr souboru FRAS nebo Klovošrot uskupení 666 ENTERTAINMENT. Profesionální scénu doplní také inscenace zavedených divadel, mezi nimi Divadla Alfa, Naivního divadla Liberec s Thálií ověnčenou inscenací Větroplaši, Divadla loutek Ostrava, Divadla Polárka i domácího divadla Minor s velmi zajímavou inscenací Maceška. Pro nejmenší diváky a jejich doprovod festival nabídne pohádky a hravá představení, která ukazují, že loutka může být prostředkem k vyprávění příběhů nejrůznějšími způsoby. Na programu jsou například Tři prasátka, Dvě pohádky v lese, Pohádka z kurníku, Zlatá rybka nebo Pirátská pohádka. Vedle nich se objeví i tituly otevírající témata dospívání, vztahů a současného světa, například Jdu ven souboru Loutky v nemocnici nebo Ema mele maso amatérského uskupení ženšen.
Jak obtížné je sestavit program festivalu, který má reprezentovat celý obor, a přitom nabídnout divákům především silné divadelní zážitky?
Jak to říct? Vždy je to o umění kompromisu bez zpronevěření se záměru a smyslu celého festivalu. Mnohokrát se stane, že do programu nemůžeme zařadit skvělé inscenace, protože soubor není schopen v uvedeném termínu vystoupit třeba z důvodu zahraničního zájezdu, nemoci účinkujících nebo proto, že nejsme schopni zajistit všechny technické či časové požadavky, někdy i finanční atp. Při výběru stále vyvažujeme požadavky několika diváckých skupin: laické veřejnosti, české odborné veřejnosti, zahraničních pozorovatelů i samotných aktérů. Potřebujeme co nejvíce uspokojit všechny. Nabídnout takový program, aby posloužil k dalšímu rozvoji oboru.
Je nějaká inscenace, kterou jsi letos do programu prosazoval obzvlášť rád?
Asi nebudeš spokojena, ale na tuto otázku ti odpovím zcela obecně. Všichni se snažíme vytvořit program, aby co nejlépe splnil záměr festivalu. Já osobně mám u všech inscenací radost, že v programu jsou, a nejvíc mě zajímá reakce diváků, zda se jejich zařazení potkalo se záměrem, s tím, proč do programu zařazeny byly.
Jak se v posledních letech proměňuje podoba českého loutkářství? Jsou letošní inscenace v něčem jiné než ty, které jste na Přeletu uváděli třeba před deseti lety?
To je asi otázka na důkladnější zamyšlení pro teatrology. Já osobně vidím, že tvorba souborů, které se vyjadřují prostředky loutkového a výtvarného divadla, je velmi košatá. Vznikla řada nových skupin, velmi mnoho zajímavých experimentů, které směřují k nějakým trendům. Podle toho, co vidím, se více používá práce s předmětem nebo objektem, vzniká mnohem víc projektů, jejichž nejvýznamnější složkou je scénografie, mnohem víc projektů vzniká pro zcela specifický, často nedivadelní prostor, pro omezený počet diváků, pro přesně určenou cílovou skupinu. Některých trendů si jako producent dvou loutkových festivalů všímám více, protože ovlivňují prostorové a technické možnosti festivalu a mají podstatný vliv na ekonomickou stránku.
Je něco, co tě na současném českém loutkářství v posledních letech opravdu překvapilo? Třeba právě nějaký trend, tvůrce nebo inscenace…
Pohybuji se v loutkovém divadle zhruba třicet let a řekl bych, že mě každým rokem někdo nebo něco překvapí. Jsem nadšený, když vidím, kolik nápadů, kreativity a myšlenek mají ti, kdo se loutkovým divadlem zabývají. Jak jsou vnímaví a otevření. Takže jestli jsem někdy opravdu překvapen, tak pouze když narazím na soubor nebo jednotlivce, u kterých tuto vnímavost a otevřenost nevidím. Vím, je to opět obecná odpověď, ale neumím vybrat konkrétní tvůrce nebo jednotlivce, abych si následně neuvědomil, že ještě toho nebo tu jsem nezmínil… Ale mohu zmínit ten nejzásadnější trend, který v posledních letech zaznamenávám. Tvůrci začali věřit loutkovému divadlu. Už se nestydí za to, že loutkové divadlo provozují, a mají důvěru v to, že jeho prostředky dokážou sdělit jakékoli zvolené téma.
Kde dnes české loutkářství nejvíc naráží na své limity?
Jestli dovolíš, v odpovědi na tuto otázku bych se přenesl z loutkářství na celou českou kulturu. Největší limity bych nehledal v jednom izolovaném problému, ale v jejich vzájemném propojení. Česká kultura dnes nejvíce naráží v oblasti systémového podhodnocení pracovních podmínek a toho, jakým způsobem o ní veřejnost a politici mluví.
Jak se to projevuje konkrétně?
Společenský diskurz je podle mého názoru kořenem většiny dalších potíží. Kultura je v Česku totiž stále vnímána pouze jako volnočasová zábava, nadstandardní luxus nebo oblast, která peníze jen spotřebovává, místo aby byla chápána jako klíčový pilíř společnosti a ekonomický hybatel. Dokud se o ní bude mluvit jako o postradatelném přívěsku, nelze očekávat silnou politickou vůli k systémovým změnám. Ale ti, kdo o kultuře takto mluví, si neuvědomují, že by si bez umělců neposlechli žádnou hudbu, neviděli žádný film, divadlo, nemohli by se pochlubit krásným autem, nábytkem, domem, oblečením, nezahráli by si žádnou videohru. Za tím vším stojí ti, kdo mají nějaký umělecký talent. Toto neporozumění se pak přímo promítá do katastrofálních pracovních podmínek celého kulturního sektoru. Lidé v kultuře dlouhodobě trpí extrémní finanční nejistotou, přičemž například legislativní snahy o zavedení statusu umělce se do reálné praxe propisují jen pomalu. Tvůrci tak narážejí na neexistenci sociálních jistot, nízké honoráře a nutnost kumulovat více profesí najednou, což vede k rychlému vyhoření a odchodu talentů.
Zásadním problémem je tedy i financování?
Samotný nedostatek financí, přičemž spíše než absolutní objem peněz je problémem jejich distribuce, s tím úzce souvisí. Současné dotační systémy jsou nastaveny rigidně a nutí instituce i jednotlivce k neustálému boji o přežití z roku na rok bez možnosti dlouhodobého strategického plánování. Finanční nestabilita se následně projevuje i v boji o prostor pro tvorbu. Zejména nezávislá a alternativní scéna naráží na nedostatek dostupných míst pro zkoušení či ateliérů, zatímco velké kamenné instituce sice budovy mají, ale zase svádějí boj s prostředky na jejich samotný provoz a modernizaci. Celý kulturní sektor tak naráží na své limity v bodě, kde se společenské nepochopení mění v nestabilní financování, které v důsledku likviduje životní podmínky samotných tvůrců.
Kdybys měl někoho, kdo nikdy nebyl na loutkovém divadle, přesvědčit, aby letos přišel na Přelet, co bys mu řekl?
Prostě to zkuste a přijďte. Jenom nezapomeňte, že to může být jako s oblečením. Také vám na první pokus nemusí padnout. Jde jen o to, najít svůj střih.

