Letošní 37. ročník mezinárodního tanečního festivalu Tanec Praha, který se tradičně konal celý měsíc červen (letos 1.–26. června), byl… skvělý. A přesto vyvolal řadu otázek.
Vše se odvíjí od roztržky ředitelky a v zásadě zakladatelky festivalu Yvony Kreuzmannové s Markétou Perroud, která byla od roku 2011 s Kreuzmannovou uměleckou spoluředitelkou festivalu a od roku 2012 do ledna 2024 spoluředitelkou i celé organizace. Od května 2021 do zmiňovaného podzimu 2023 byla současně uměleckou ředitelkou divadla Ponec. Konflikt se přenesl do celé české taneční komunity, která od té doby z velké části odmítá s Tancem Praha a jeho divadelní (taneční) scénou, divadlem Ponec, spolupracovat. Nejsem arbitrem toho, co se stalo, ostatně se v tom – ač jsem se snažil a některých jednání se účastnil – vůbec neorientuju, a jsem proto občas napadán oběma tábory, že jsem se nepřidal na jejich stranu. Jako novináři mi to nepřísluší. Píšu, co vidím a co je.
A tím se vracím k letošnímu festivalu Tanec Praha. Přivezl – ostatně jako vždy – vynikající soubory a jedince, leč neměl takový společenský a divácký dopad jako dřív. Hrálo se vesměs v divadle Ponec (nepočítám-li tradiční výjezdy mimo Prahu), které není příliš velké, některé projekty se uskutečnily venku a závěrečné představení slovutného choreografa Emanuela Gata v Hudebním divadle Karlín. Takřka vždy bylo vyprodáno (včetně Karlína), nebo aspoň plno. Ovšem víc než česká taneční komunita, která akci takřka ostentativně ignorovala, navštěvovala festivalové produkce zahraniční klientela, případně zájemci o tanec z řad české kulturní veřejnosti nedotčení zmíněným konfliktem.
A mělo to ještě jeden dopad – festivalovou dramaturgii téměř zcela připravovala Yvona Kreuzmannová. „Bylo to jako na začátku festivalu, plnila jsem si své taneční sny,“ řekla mi při jednom setkání. A skutečně. Program jako by byl tesán z jednoho kadlubu, z jednoho estetického kódu. A přiznávám, mně libého. Nicméně dramaturgický konflikt je vždy zdravý, a tak přece jen něco chybělo. Nějaké ústřely, úlety, objevy, jež by rozšířily onen jeden ostříží Kreuzmannové pohled.
Ač to tedy nebylo v programu vysloveno, dal by se poměrně přesně najít dramaturgický klíč a pojmenovat téma, které letošnímu ročníku vévodilo – hledání identity člověka, národa, kontinentu, etnika skrze pohyby a těla tanečníků a tanečnic. Aktuální téma, skvělá volba jeho představitelů a představitelek. Ať už se jednalo o Afričany a Afričanky v úvodu, nebo v západní Evropě žijící Afričany/Afričanky a Ukrajinky a příslušnice různých okrajových komunit v průběhu festivalu nebo závěrečné oslavy tance a svobody na jeho závěr.

Vagabundus
Ale popořadě. Festival zahájila mosambická taneční skupina Converge+ Dance Company. Prezentovala se již týden předtím na festivalu Mezi ploty v rámci festivalu Tvůrčí Afrika, o němž k nám psala Veronika Boušová. A v Ponci vystoupila třikrát po sobě (v rámci slavnostního otevření 1. června a dva večery poté). Byla to famózní inscenace, a kdyby to šlo, přišel bych na všechna tři uvedení. Byl jsem ale jen dvakrát, první a třetí den… Inscenace se jmenuje Vagabundus, v překladu Toulavý, Potloukající se, Bloudící, Bloumající… A jak sám název napovídá, zachycovala těla Afričanů a Afričanek toulající se, bloudící jejich vlastní zemí, jejich vlastní historií a současností.
Začínalo se jakoby na tržišti, kdy tanečníci a tanečnice vítali přicházející a usazující se diváky. Zpívali, rytmicky dupali, smáli se. Měli na sobě obyčejné šaty, v rukou různé předměty, jeden dokonce na krku pneumatiku. Jako bychom přicházeli na tržiště kdesi na mosambickém venkově. A když jsme se usadili, vstal jeden z členů souboru sedící mezi diváky a úžasně pěl jakousi skoro až operní árii. Tanečníci a tanečnice se seskupili v pozadí jeviště, zpívající performer se k nim přidal. A začala úžasná show, oslava života a bytí na této planetě, na blízkém kontinentu, ve vzdálené zemi, na neznámém tržišti. Všichni se zbavili nadbytečných cetek, které uložili do velkoobchodního košíku, a hodinu zpívali, bosi dupali a tančili. Ale jak! Šlo o velmi rozdílné lidské typy, věkově, tělesnou konstitucí, vyzývavou či ukrývanou erotičností, showmanstvím, které vedoucí souboru, choreograf Idio Chichava, oslovil a do své komunity (označení, které Chichava používá) vybral z různých mosambických uměleckých těles, a dokonce snad i z ulice. Každý do celku vnášel vlastní svébytnost, přesto všichni byli neustále kompaktní, přitom živelní, originální, nesešněrovaní žádným stylem či formou. Jako jedno tělo, z něhož vystřelují emoce – sóla, duety, tria, kvarteta… Neustále zpívali, dupali, udržovali až zběsilý rytmus. Nakažlivý tak, že na konci se spontánně přidávali i diváci.
Takovou oslavu rytmu života, radost ze samotného bytí bez jakýchkoli vazeb na civilizační atributy, v životě mockrát nezažijete. Možná při souloži, u ohně, anebo pod vlivem drog. A když si nakonec performeři a performerky vzali zpět pneumatiky, košíky, tašky, ramínka, šaty, lana, šátky a tyče a jeden se dokonce jako „zboží“ do košíku vrátil (byl v něm i v úvodu), byla to právě neutuchající vitalita, co z nich a všeho toho zběsilého rytmizovaného dění vyzařovala. Přebíjela vše, co je v jejich i našich zkušenostech a životech negativní, vše, co má vazbu na kolonizační minulost a civilizační přítomnost. Už teď vím, že až přijde čas, zašněruju si tenisky, vezmu roztrhané tričko a vydám se do Maputa za nimi. A Evropu zanechám Mefistofelovi.

D̶A̶R̶K̶MATTER
Další – zcela jiné – odkrývání a utváření identit černých těl představil belgicko-nizozemský pár s africkými kořeny Camilo Mejía Cortés a Cherish Menzo. A byla to opět famózní inscenace. Na rozdíl od Mosambičanů ale jak peklo temná, vysoce technokratická, výrazně stylizovaná se zásadním vkladem výtvarné a hudební (zvukové i literární/zpívané) složky. Ocitáme se kdesi v podzemí, možná na břehu moře po ropné katastrofě. Cherish dlouze stojí uprostřed jeviště, v jehož pozadí je stěna z provazů a roztrhané bílé látky. A rapuje Zkreslenou hymnu rapového sboru (Distorted Rap Choir Anthem): „Vím, že se může zdát, že přicházím příliš zhurta (…) rozložit vše z minulosti, čeho se bojíš (…) Všichni jsme v slzách. Kdekoli žít, jen ne tady (…) Ponoř se do hvězdného prachu, pokud se odvážíš. Onyx je v transu – kdo tahá za nitky? Za hranicí konečného je nadčasová nekonečnost (…) Přijď, jaký jsi, a dotkni se téhle porouchané sféry…“
Na zemi vlevo před diváky leží polonahý Cortés. A z úst mu vytéká černá krev. Cherish si k němu sedá a oživuje ho. Jako svatá Marie svého syna. Na jeviště přitom pomalu přitéká černá hmota připomínající naftu a oba obtéká. Jeviště i diváky zahaluje temnota. Oba zadrženě vstávají a klopýtavě odcházejí. Poté přicházejí v různě efektních kostýmech, vesměs zahaleně nejasných, androgynních, často ale sexy vyzývavých, v jednu chvíli s vysokými kozačkami na mnohacentimetrové platformě, jindy nazí. Divokými, extravagantními gesty, zvuky (včetně řevu, pláče či smíchu) a pohyby vytvářejí napjaté dramatické situace, prezentují vztahy plné agresivity a (sebe)ubližování. Bílá látka v pozadí se snáší na zem jako plachta. Oni ji trhají a ta se na zemi „špiní“ černou hmotou. Jako bychom sledovali filmy a obrazy Davida Lynche, jako bychom se ocitali v temném, hrozivém podzemí na okraji světa. Jako by před chvílí skončila apokalypsa. Či stále probíhá?
A taková je celá produkce nazvaná DARKMATTER. Modernistická, androgynní, temná. Úchvatná. Performer a performerka fyzicky provokují jeden druhého. V jednu chvíli ze sebe trhají šaty a ocitají se před diváky nazí, pokryti zmíněnou černou hmotou, která na nich usychá a vytváří svérázný kostým – otisk jejich těl. Z celé produkce dýchá všudypřítomná haptičnost (dotekovost). Spíš než o taneční inscenaci se jedná o fyzické divadlo, v němž každá složka je součástí výpovědi. A ta je temná až do konce. „Fiktivní těla rozmazávají hranice. Tělo je planeta. Tělo emigrovalo. Budoucnost patří jen duchům a minulosti. Vezměte nám jazyky, vezměte nám hlavy, vezměte nám plíce, vezměte nám žíly. Budoucnost patří černé, onyx je v transu…“ Jedna z nejtemnějších produkcí, jakou jsem v životě viděl.

Budiž světlo a Movements of Soul
Tyto dvě produkce byly vrcholy letošního Tance Praha. Ale i všechny ostatní v něm měly důstojné místo a neztratí se v mezinárodním kontextu. Ať už je to premiéra italského choreografa a režiséra Simoneho Sandroniho Budiž světlo, který se tak po letech vrací do Česka (v roce 1996 založil v Praze se svou tehdejší partnerkou Lenkou Flory mezinárodní taneční skupinu Déjà Donné, která zde dlouho sídlila – nyní oba žijí a působí v Itálii), anebo sólová produkce Movements of Soul v Nizozemí usazeného, původem konžského tanečníka, performera, hudebního skladatele, zpěváka a modela YAVa, který spolupracuje se slavnými pop osobnostmi a módními značkami jako například Beyoncé (film Black Is King), Armani, Marc Jacobs nebo Calvin Klein a ve svých produkcích propojuje zdánlivě protikladné umělecké a komerční světy. Ve svém sólu opět jako by hledal vlastní – černou – temnou africkou identitu. Ale skrze ni docházel k barevnosti a osobní svobodě. Začínal zahalený v jakýsi temně hnědý mundúr, ze kterého se velmi pomalu vysvlékal a končil do půli těla nahý a tančící svobodně na taneční hudbu, osvětlovaný barevnými světly jako na diskotéce.
Razantní a skrze tělo, tělesný kontakt a pohyb hledající vlastní identitu byly i dvě krátké (každá zhruba půlhodinová) produkce, sólo Belgičanky Loraine Dambermont Toujours de 3/4 face! a duet Megastructure lucemburské dvojice Sarah Baltzinger – Isaiah Wilson. Ovšem u nich se nejednalo o identitu vztahující se k (temné) minulosti, ale o osobní, individuální identitu vybojovávanou na – či vůči – většině. Jejich pohybové techniky a práce s tělem byly precizní, dokonale využívali ekvilibristik bojových umění (Dambermont) či nového cirkusu (Baltzinger a Wilson). Ovšem – i vzhledem k délce – to byly spíše hříčky.

Unity in Motion: Swind – Quiet Waters – Womanhood
To večer věnovaný tvorbě ukrajinských tanečnic Unity in Motion: Swind – Quiet Waters – Womanhood měl jiné ambice. Nabídnout svobodnou tvorbu válkou sužovaným umělkyním. Tři inscenace – každá jiná, ve všech se ale tanečnice prolínaly – ukázaly široké spektrum přístupů a forem. Nejpůsobivější bylo starší sólo Darii Koval Quiet Waters přímo reagující na ukrajinsko-ruskou válku, jež bylo plné smutku, opuštěnosti a žalu („Dnes už bych nebyla tak zoufalá,“ řekla po představení), naopak problematické bylo trio Swind Aliny Tskhovryebovy, Darii Koval (obě jsou podepsány pod konceptem a choreografií) a Yany Reutovy, jež mělo na festivalu světovou premiéru. Snažily se o soudobou contemporary dance produkci založenou na práci s pohybovými prostorovými strukturami věříce v abstraktní formu tance jako takového. Ovšem to vyžaduje mnohem – pohybově i choreograficky – propracovanější, „utaženější“ tvar, který byl – zatím – nesourodý a ve výkonech či přístupu každé z tanečnic rozbíhavý.
To závěrečný duet večera – Womanhood – v Praze usazené Ukrajinky Yany Reutovy a Brazilky Clary da Costa mělo výraznější formu a tvar, i když i na něm jistě obě tvůrkyně zapracují. Dynamika drsné, spontánní Brazilky s decentností a až baletní pohybovou vytříbeností Ukrajinky byla divácky dráždivá a poskytovala i tanečnicím dostatek příležitostí pro rozmanité situace, jež dokázaly rozehrávat a na řadě míst i pointovat. Věřím, že tato produkce má budoucnost.

R. OSA – 10 exercises for new virtuosities
Další produkci lze přisoudit především terapeutický aspekt tvorby. Italka Silvia Gribaudi vytvořila pro tanečnici Claudii A. Marsicano choreografii R. OSA – 10 exercises for new virtuosities, v níž bojovaly za právo obézních žen na veřejné uznání jejich identit, což koresponduje i s u nás obdobnými projekty na téma „mít rád své tělo, ať je jakékoli“ (Sádlo Ridiny Ahmed). Tyto produkce v sobě mají zakódovaný těžko překročitelný problém, neb začasté heroizují v zásadě nemocné tělo, jež aktéři či aktérky s vehementní chutí vystavují na odiv (což byl tento příklad). Nicméně je jasné, že žít v takovém těle je zapeklité, okolí se k těmto lidem často chová ošklivě a je třeba ze sebe tento syndrom setřást. Což byl právě důvod pro vznik této víceméně pohybové klauniády spojené se showmanstvím („showwomanstvím“) a storytellingem. Pro přítomné diváky a divačky včetně přítomné terapeutky z Centra Anabell Kamily Kudlvasrové zjevně osvobodivé, jak potvrdila i diskuse s ní po představení.
A propos diskuse – je skvělé, že takřka po každé produkci festivalu je organizátoři připravují. Jak píšu snad vždy, když se někde pořádají, pomáhají zájemcům získat hlubší vhled do tématu. A často vznikají podnětná, neopakovatelná setkání. Letos taková – navíc výborně moderovaná – byla všechna, zvláště pak setkání se třemi Ukrajinkami a Brazilkou po představeních komponovaného večera Unity in Motion, jež mluvily o svých zkušenostech, vzdělání, spolupráci, o svých zemích, rodinách a vizích do budoucna. Spontánně, otevřeně, upřímně. Navíc s nadhledem a – byť smutným – humorem.
A jsem už na konci letošního ročníku. Tvořily jej tři velmi rozdílné produkce.

Luminous Daisies
Nejprve nás na pěší stezce nad Poncem dvojice Sten Heijster, finský interdisciplinární vizuální umělec žijící v Espoo na jihu Finska, a členka Dekkadancers, tanečnice Adriana Štefaňáková, provedli příběhem kopretiny. On z kola, na němž jel, promítal na zdi okolních domů animovaný příběh a k tomu pouštěl křehounké písničky Barbory Xu a Joea Achesona, ona tančila. Milé site-specific představení Luminous Daisies (Svítící kopretiny) citlivým přístupem a křehkou formou evokovalo obdobně poetické výtvarně-hudební hříčky Hany Voříškové. Skončilo za tmy u oprýskané zdi, na níž bylo vedle jiných i graffiti kopretiny, která jako by z oka vypadla těm jejich, ale – jak se tvůrci po představení dušovali – byla tam dávno před představením. Oni ten graffiti obrázek v rámci produkce, jejíž koncepci připravovali dávno předtím v Helsinkách a která měla premiéru 13. června v Karlových Varech (pražská představení se konala 20. a 24. června), jen využili. I tak se propojují státy, města a tanec, představy, sny a realita.

Level UP (DUB extract)
Naopak velmi dynamické a efektní bylo vystoupení souboru francouzsko-senegalského tvůrce Amaly Dianora Level UP (DUB extract), které se konalo na střeše WPP Campusu (Elektrických podniků) v Holešovicích s nádherným výhledem na Vltavu, ostrov Štvanice až na kopec Vítkov či žižkovskou televizní věž.
Dianor, který je řazen mezi novou generaci afrických umělců, je další taneční megastar letošního ročníku, jež má současnému světovému (ergo i českému) tanci stále co nabídnout, a proto je škoda, že byl českou taneční komunitou přehlédnut. Ostatně s produkcí, kterou letos přivezl do Prahy, byl součástí francouzské reprezentace na kulturní olympiádě konané loni v Paříži (ve slavném koncertním sále Olympia) těsně před letními olympijskými hrami. V Praze nebyl poprvé. Loni se v rámci festivalu představil v Ponci svým slavným sólem Man Rec, jež poté v ženské verzi zatančila mosambická tanečnice Nangaline Gomis. O obou produkcích jsem referoval v rámci denních zpravodajství na iDN. O jeho taneční Via Injabulo, která stylem i formou tu letošní tak trochu připomínala a kterou jsem viděl v roce 2022 v Avignonu, jsem psal do DN 13/2022. Napsal jsem tehdy: „Radost z živočišného tancování a bytí na scéně, jaká se vidí málokdy. Připomněli mi dávná čísla Robbinsových choreografií ve West Side Story, zde se ovšem do žádného příběhu nekloubila. Jako byste sledovali mládež v ulicích Katlehongu na severovýchodě Jihoafrické republiky – v jedné z nejkriminálnějších čtvrtí regionu…“
Letošní produkce spíše než loňské sólo odpovídala tomu, o čem jsem psal tehdy a čím je Dianor proslulý. Vyšel z pouliční hiphopové scény, poté – v roce 2002 – absolvoval taneční výuku na Centre national de danse contemporaine d’Angers, deset let pracoval jako performer a využíval celé spektrum technik včetně hip hopu a street dance, studoval lidové a pouliční tance i v Africe. V roce 2012 založil vlastní soubor, který má dnes na repertoáru více než dvacet tanečních produkcí, a natočil šest krátkých filmů. Ročně uvede ve Francii a po celém světě v průměru devadesát představení. Jeho produkce se vyznačují širokou škálou uměleckých forem, a to nejen tanečních. Spolupracuje s hudebníky, výtvarnými umělci, herci, spisovateli, kaligrafy… Od roku 2014 především s elektro-soulovým skladatelem Awirem Leonem, který během představení přímo na jevišti jako DJ vytváří hudbu.
A tak tomu bylo i na střeše Dopravních podniků. Při zapadajícím slunci jsme sledovali živelné, uvolněné, přitom pečlivě vedené a vybudované „diskotékové“ taneční představení Level UP (DUB extract) oslavující pohyb. Tanečníci nepotřebovali hledat svou identitu, tou jim všem byl tanec. Jako bychom se ocitli na tanečním parketu kdesi v pařížském či jiném velkoměstském multikulturním klubu (místy mi dění připomínalo Travoltovu Horečku sobotní noci či Pomádu), anebo občas na ulici. Na jeviště vtrhávali tanečníci a tanečnice mnoha národností a etnik v teniskách, ponožkách, dokonce v polobotkách, vybavení a vybavené mnoha různými pohybovými technikami (od tradičního indického tance kathakali přes modern a contemporary dance po hip hop a break dance), zatrsali sólo, stáhli se do zadní části prázdného – baletizolem pokrytého – jeviště či z něj vyskočili a vběhl/vběhla na ně další. A když na jevišti zůstali postupně všichni, tančili v plném nasazení společně. Vlastně podobně jako úvodní Afričané. Jen za zvuků nikoli afrických písní, ale elektro techno dub hudby. A s jinými pohybovými návyky a technikami.
Opět však byli jeden organismus, z něhož ale z jisté – jakoby – soutěživosti vždy někdo vystřelil/nabídl sólo a po několika taktech se vrátil do „těla“ tanečního tělesa. A na závěr všichni opět vyzvali diváky ke spoluúčasti. Ti neváhali. A to až tak, že tanečníci a tanečnice postupně mizeli, ale diváci a divačky – včetně například profesionálek Moniky Rebcové či Markéty Faustové – tančili vesele dál. Až do pozdní noci. Dokonce se přidal i sám Dianor se svou asi desetiletou dcerou a ženou, která byla součástí company Emanuela Gata, jež festival dva dny poté uzavírala, ale ona s dcerou přijely dřív, aby se s manželem a otcem aspoň na chvíli potkaly. I takové jsou příběhy tanečních nomádů současnosti. Zkrátka byl to báječný večer, další z těch magických, na které se nezapomíná.

Lovetrain2020
Závěr 37. ročníku obstaral v zaplněném Hudebním divadle Karlín izraelský choreograf působící ve Francii Emanuel Gat s taneční poctou „osmdesátkám“ Lovetrain2020. Na festivalu – ve Foru Karlín, které se nachází jen o pár bloků dál než HD Karlín – jeho soubor vystoupil již v roce 2018 s taneční inscenací Sunny, plnou pohybové fantazie a skupinové souhry, shodou okolností živě doprovázenou výše zmíněným DJ Awirem Leonem. Jeho letošní produkce – ač výtvarně působivá, obrazivá – však nebyl můj šálek kafe. Stejně jako hudba dua Tears for Fears, jež ji doprovázela. Čirý pop osmdesátek. Nemysleme si však, že jsme sledovali jakési francouzské Televarieté. Gat přivezl poctivou porci tanečního řemesla ve výrazně divadelním – především výtvarném – pojetí s rafinovanou prací scénografie (sám Gat), kdy jsme část úvodního dění, než se scéna plně otevřela, mohli sledovat jen úzkými průzory. Tedy žádná Horečka sobotní noci, spíše Amadeus. Tanečníci a tanečnice totiž neustále střídali kostýmy a jako by tím střídali epochy. Od rokokových přes různé lidové (především indické) až k oněm osmdesátkovým, pastelově barevným. Byla to oslava multikulturnosti a sounáležitosti. Na závěr festivalu skvělá volba.
///
Odkazy na autorovy texty zmiňované v článku:

