Jihočeské divadlo vstoupilo do roku 2026 jako první veřejná kulturní instituce v Česku. Od nové sezony prochází reorganizací, v rámci níž došlo k odchodům třinácti zaměstnanců napříč celým provozem. Změny navíc přicházejí v době, kdy management řeší finanční deficit i zásadní provozní otázky. Divadlo muselo z důvodu nevyhovujícího technického stavu opustit Dům kultury Metropol, přestože ve městě v současnosti adekvátní náhrada chybí. Jeho ředitelka Martina Schlegelová v rozhovoru otevřeně popisuje důvody reorganizace, rozpočtovou politiku, aktuální stav i nutné kroky pro zachování budoucnosti jihočeské scény tak, jak ji známe dnes.
Martino, ve svém facebookovém vyjádření z 20. září jsi popsala reorganizaci jako důsledek dvou věcí – staršího finančního deficitu a ztráty velkého sálu. Dokážeš nejprve přesně říct, jak velká částka Jihočeskému divadlu v rozpočtu skutečně chybí a z čeho konkrétně vznikla?
Deficit se u nás nedá předem přesně vyčíslit. Čtyři pětiny našich vlastních příjmů vznikají na Otáčivém hledišti, takže jejich výše zcela zásadně závisí na počasí.
Náklady zase čím dál víc ovlivňují havárie v našich starých a nevyhovujících budovách, na jejichž vyřešení odchází z rozpočtu stále víc peněz. Budovy by potřebovaly zásadní rekonstrukce. Na ty ale nemáme prostředky, takže se snažíme řešit alespoň nejnutnější opravy co nejúsporněji. Je to trochu jako se starým autem – opravíte jednu věc a za měsíc se pokazí další. A těžko se to plánuje.
A pak jsou tu samozřejmě okolnosti, které jsou u všech zřizovaných divadel stejné – nikdy dopředu nevíme, jak přesně porostou platy, protože jsme závislí na platových tabulkách a rozhodnutích jednotlivých vlád. O valorizaci a termínu její účinnosti se navíc často rozhoduje až v době, kdy už města a jejich organizace mají roční rozpočty schválené. My jako VKI máme dokonce schválený rozpočet na čtyři roky.
Ze všech těchto důvodů se proto rozpočet Jihočeského divadla velmi těžko odhaduje. Smyslem letošní reorganizace bylo pokusit se ušetřit asi pět milionů, které by nám mimo jiné umožnily zvýšit prostředky určené přímo na tvorbu jednotlivých souborů. Stávalo se nám totiž čím dál častěji, že se soubory do schváleného ročního limitu prostě nevešly. Tyto limity jsme také léta nezvedali, protože všechny získané peníze šly především na růst platových nákladů nebo na náklady související s našimi nevyhovujícími budovami a sály. Mezitím ale samozřejmě rostly ceny materiálů, dopravy i dalších služeb potřebných pro vznik inscenací.
Na sociální síti píšeš, že jedním z důvodů byly prostředky na platy, které se v předchozím období nepodařilo plně pokrýt. Zároveň město říká, že pro rok 2026 už navýšení platů dofinancovalo. Chápu tedy správně, že současné propouštění řeší především deficit, který vznikl už dříve, a ne nedostatek peněz na letošní zvýšení platů?
Ano, v roce 2025 vznikl deficit zhruba pět milionů, který jsme pokrývali z rezerv, ze zvýšených vlastních příjmů atd. Neznamená to tedy, že by nám těch pět milionů zůstalo jako nějaký účetní dluh do dalšího roku. Důsledkem ale bylo, že jsme nemohli odpovídajícím způsobem navýšit peníze na samotnou tvorbu. V reálných cenách tak na ni každý rok zbývalo méně, protože ceny materiálů a služeb mezitím stále rostly.
Proč jste se rozhodli hledat potřebnou úsporu právě v personálních nákladech? Jaké jiné varianty úspor jste předtím zvažovali a proč nestačily?
Osobní náklady včetně odvodů tvoří přibližně 80 procent našich výdajů. Tak velkou rozpočtovou kapitolu při hledání úspor prakticky nelze obejít.Jiné divadlo by třeba mohlo na chvíli zastavit opravy a investice, což ale ve stavu, ve kterém infrastruktura Jihočeského divadla je, prostě nejde.
Máte už vyčísleno, kolik přesně má odchod třinácti zaměstnanců ročně ušetřit?
Celá reorganizace směřuje k úspoře přibližně pěti milionů korun ročně. Nejde přitom pouze o mechanický součet třinácti platů – u některých činností zůstávají náklady na externí zajištění, jinde se naopak některé pozice posilují. Důležitý je proto výsledný efekt celé změny provozu.
V médiích se objevilo, že se reorganizace dotkne členů uměleckých souborů i lidí ve výrobě, správě majetku, úklidu nebo na vrátnici. Podle jakého klíče jste rozhodovali o tom, které pozice lze zrušit, aniž by to ohrozilo provoz divadla?
Zaměřili jsme se zejména na pozice, u nichž bylo možné stejnou činnost zajistit jiným způsobem a ekonomicky výhodněji. Zároveň jsme se snažili, aby změna – pokud možno – znamenala i kvalitnější nebo flexibilnější službu. Například u úklidu nebo ostrahy máme zkušenost, že specializované firmy díky větším personálním možnostem dokážou lépe reagovat na velmi proměnlivý divadelní provoz.
V textu píšeš, že současný provoz v historické budově má být dočasný. Jak se tedy rozhoduje o trvalém ukončení pracovních poměrů v situaci, kdy zatím nevíte, jak bude divadlo vypadat třeba za tři roky?
Špatně. Pracujeme s velmi krátkým horizontem několika sezon a dál v tuto chvíli skutečně nevidíme. To považuji za jednu z nejvážnějších věcí na celé situaci. Divadlo samozřejmě může připravovat různé provozní varianty, ale základní odpověď na otázku, v jakých prostorových a finančních podmínkách má v budoucnu fungovat, musí dát jeho zřizovatel.
Kdyby se během několika let podařilo získat novou velkou scénu nebo jiné odpovídající prostory, budou vám lidé, které teď propouštíte, chybět?
Někteří určitě ano. Nový velký sál by totiž znovu změnil strukturu provozu a s ní i personální potřeby divadla. Je ale nemožné držet několik let pracovní místa jen pro hypotetickou situaci, o níž dnes nevíme, zda a kdy nastane.
Píšeš, že současná reorganizace fungování divadla zatím neohrožuje. Kde je ale ta hranice? Co by muselo následovat, aby už další úspory podle tebe začaly ohrožovat uměleckou úroveň nebo samotnou existenci některého ze čtyř souborů?
Myslím, že na tuto hranici se můžeme dostat už příští rok, pokud znovu porostou platové tabulky a toto navýšení nebude odpovídajícím způsobem kryté. Pak se budeme pohybovat mezi dvěma špatnými možnostmi – buď vytvářet deficit, nebo zásadním způsobem omezovat rozsah a kvalitu služeb a tvorby.
A obráceně: můžeš dnes garantovat, že těchto třináct míst je konečná personální redukce, pokud se podmínky financování v nejbližší době nezmění?
Myslím, že další změny v naší personální struktuře – záměrně neříkám redukce, protože se změnou provozu naopak některé profese posilují – budou spíš v řádu jednotlivých míst. Větší změna by nastala jen při zásadní změně provozního modelu: například při získání nové budovy s velkým sálem, nebo naopak při politickém rozhodnutí o omezení počtu souborů.
Já jsem ovšem nastoupila jako ředitelka čtyřsouborového divadla. Takové bylo zadání a takový byl i můj projekt. Pokud by mělo dojít k redukci souborů, považovala bych to za natolik zásadní změnu zadání, že by podle mého názoru bylo správné hledat ředitele pro nový model divadla v novém výběrovém řízení. Já bych o takovou pozici neusilovala.
Do jaké míry do tohoto rozhodování mohli vstoupit ředitelé jednotlivých souborů? A dostali zaměstnanci nebo odbory možnost navrhnout jinou cestu k úsporám?
Reorganizace je věc managementu divadla, který také nese odpovědnost za rozpočet a finanční kondici instituce. Do přípravy změn samozřejmě vstupovali vedoucí pracovníci těch oblastí, kterých se změny týkaly.
S odbory jsme reorganizaci projednali podle zákona a celý proces jsme velmi podrobně konzultovali s právním poradcem specializovaným na pracovní právo právě proto, abychom postupovali korektně a nikomu neupřeli žádné právo.
Naše odbory mají na některé části postupu jiný názor. Pokud tento rozdílný právní názor přetrvá, je samozřejmě možné, že postup posoudí příslušný kontrolní orgán, například inspektorát práce. To považuji za standardní způsob, jak podobný spor řešit.
Nemáš obavu, že propuštěním třinácti lidí se zvýší pracovní zatížení těch, kdo zůstávají? Zvlášť v situaci, kdy budou tři soubory sdílet jednu historickou budovu a samotná organizace provozu bude výrazně složitější než dosud.
Tam, kde jsme naopak očekávali zvýšené nároky, pracovní místa posilujeme. Pracujeme hodně mimo divadelní budovy, často mimo České Budějovice – to je typ provozu, který je náročný na organizaci, dopravu, některé složky umělecko-technického provozu atd. Právě tam tedy není řešením plošně krátit, ale naopak kapacity přesouvat tam, kde je nový provoz potřebuje.
Ve svém statusu velmi jasně odděluješ transformaci na VKI od samotné reorganizace. Zároveň ale říkáš, že bez vstupu kraje může být dlouhodobě ohrožena současná podoba čtyřsouborového divadla. Co se změnilo oproti začátku roku, kdy se o přistoupení kraje mluvilo jako o druhé fázi transformace? Proč k němu letos nakonec nedojde?
Změnilo se to, že k přistoupení kraje nedošlo. Důvody musí vysvětlit především politické reprezentace města a kraje. Z našeho pohledu je ale zásadní, že stále není rozhodnuto, jak má být dlouhodobě vyřešen provoz Jihočeského divadla – prostorově ani finančně.
Jihočeské divadlo je léta odkazováno na to, že „příští rok“, „v příštím volebním období“ nebo „na jaře“ se jeho situace nějak vyřeší. Po městě je řada základních kamenů, na které kdysi někdo poklepal s tím, že se tam postaví divadlo. A místo toho divadlo hrálo padesát let v kinosále kulturního domu, který nebyl projektován pro dlouhodobý provoz velkého repertoárového divadla.
Když jsme z technicky a provozně už velmi problematického sálu po těch padesáti letech museli odejít, slyšíme, že jsme tam ještě mohli chvíli vydržet. Jenže kde je hranice toho „ještě chvíli“? Máme čekat, až definitivně přestane fungovat nákladní výtah a nebudeme schopni dopravit dekorace na jeviště? Až opakované výpadky elektřiny přestanou být provozním problémem a stanou se bezpečnostním rizikem? Nebo až tahy ze sedmdesátých let přestanou zvládat zátěž, pro kterou nikdy nebyly koncipovány? Denně nám pod nimi pracují lidé, dospělí i děti. V takové situaci je ředitel především odpovědný za bezpečný provoz.
Je dnes mezi městem, krajem a Jihočeským divadlem skutečný spor o to, kdo má divadlo financovat a v jakém rozsahu, nebo jde spíš o to, že zatím chybí politická dohoda o konkrétních číslech a investicích?
Kraj už několik let říká, že chápe, že to město samo vyřešit nezvládne. Současně je pochopitelné, že převzetí dalšího významného finančního závazku pro něj není jednoduché.Má řadu svých organizací, které ve městě působí – muzeum, filharmonii, galerii, hvězdárnu nebo knihovnu.
Na druhou stranu Jihočeské divadlo má podle mě jednoznačně krajskou působnost. Od května do konce září hraje mimo České Budějovice – nejen v Českém Krumlově, ale i na řadě dalších míst po kraji – a ze svých dat víme, že významnou část publika tvoří lidé z celého Jihočeského kraje.
Obě politické reprezentace si tedy musí vyjasnit, jakou odpovědnost za divadlo chce každá z nich dlouhodobě nést. My jen doufáme, že se tak stane hned na počátku dalšího volebního období, protože nás velmi tlačí čas.
Když říkáš, že město už další růst provozních nákladů nechce nést samo, existuje nějaká konkrétní částka, kterou by měl podle představ Jihočeského divadla každoročně přinést kraj, aby bylo možné současný čtyřsouborový model dlouhodobě zachovat?
Tohle opravdu není otázka na management divadla, protože bychom vstupovali do politického vyjednávání mezi dvěma veřejnými rozpočty. Naším úkolem je umět transparentně říct, kolik stojí současný model divadla, jaké jsou jeho potřeby a jaké důsledky by měly různé varianty financování. Jak si tuto odpovědnost mezi sebou rozdělí město a kraj, musí být výsledkem jejich politické dohody.
Z tvého vyjádření mám pocit, že zásadní problém už dnes není samotných třináct propuštěných zaměstnanců, ale nejistota, zda má Jihočeské divadlo vůbec politickou garanci své dnešní podoby. Dostala jsi od města nebo kraje někdy jednoznačnou odpověď na otázku, zda chtějí čtyřsouborové Jihočeské divadlo v současném rozsahu dlouhodobě zachovat?
Přesně tak.
Když jsem šla do konkurzu na ředitelku Jihočeského divadla, mohla jsem komisi položit otázku. Zeptala jsem se, jestli myslí vážně to, že chtějí mít ve městě čtyřsouborové divadlo. Všichni zúčastnění politici mi v roce 2023 potvrdili, že ano. Na základě tohoto zadání jsem připravila svůj projekt a podle něj divadlo vedu.
Pokud se jejich názor změnil, je to legitimní politické rozhodnutí. Pak by ale podle mě mělo být vysloveno otevřeně a mělo by následovat nové zadání pro budoucí vedení divadla – ideálně v novém výběrovém řízení. To je bezesporu jejich právo. Stejně jako je jejich odpovědností říct veřejně, jakou podobu divadla chtějí a jak ji chtějí financovat.
A pokud takovou odpověď v dohledné době nedostaneš, kdy bude muset vedení divadla začít připravovat další variantu? A co by ta varianta mohla znamenat pro počet souborů, zaměstnanců a premiér?
My samozřejmě různé provozní a finanční scénáře průběžně počítáme – to je povinnost managementu. Ale připravovat z vlastní iniciativy variantu, která by znamenala například zrušení některého souboru, by podle mě znamenalo překročit mandát, který jsem dostala.
Ta zásadní změna musí nejprve vzniknout jako jasné rozhodnutí zřizovatele. Teprve potom lze seriózně říct, co by znamenala pro počet souborů, zaměstnanců, premiér nebo pro rozsah služeb, které Jihočeské divadlo poskytuje.
Poslední otázka je trochu osobnější: když teď musíš propouštět lidi a zároveň veřejně upozorňovat, že bez dlouhodobého řešení může být současná podoba divadla ohrožená, máš pořád pocit, že jako ředitelka máš v rukou dost nástrojů na to, abys za budoucnost Jihočeského divadla mohla nést odpovědnost?
Věděla jsem, že jdu do krizového řízení, už když jsem nastupovala. Dělat ředitelku Jihočeského divadla nikdy nebyla a ani dnes není snadná práce. A do určité míry je právě zvládání složitých situací součástí mé odpovědnosti.
Ale pokud se ptáš na moje limity, ty jsou zcela jasné. Ráda bych dokončila mandát, který jsem dostala. Pro divadlo není dobré, když se jeho vedení mění každých pár let, a já sama rozhodně nehledám důvod, proč odejít.
Pokud bych ale dospěla k tomu, že už nemám reálné nástroje k tomu, abych zadání, s nímž jsem do divadla přišla, mohla odpovědně naplňovat, nedávalo by mi smysl zůstávat ve funkci jen proto, abych v ní byla. V takové situaci bych rezignovala a uvolnila místo někomu, kdo přijme nové zadání a dokáže pro něj najít cestu dál.
Únorový rozhovor Anežky Pondělíčkové s Martinou Schlegelovou o VKI si můžete přečíst zde.

