Na rozdíl od jiných severočeských měst, Liberce a Mostu, která mají kromě svých hlavních městských scén i divadla pro děti, v Ústí nad Labem se obě divácké skupiny dělí o jedinou budovu zasvěcenou činohernímu divadlu a Činoherní studio pravidelně nasazuje i nějaký ten titul určený primárně dětem. A opakovaně se vrací k Astrid Lindgrenové: v roce 2013 zde Jan Jankovský s Janem Plouharem uvedli Ronju, dceru loupežníka a v roce 2016 představil Filip Nuckolls Děti z Bullerbynu. Třetí a zároveň nejstarší z trojice autorčiných světově proslulých děl, série tří knih (a jimi inspirovaných čtyř filmů) Pipi Dlouhá punčocha, tak nyní byla logickou volbou režiséra Michala Háby, který v září nastupuje do funkce uměleckého šéfa souboru. Do příběhů drzé, mrštné, silné a především svérázné dívky se ve své adaptaci pouští s mottem: „Když jsou pravidla špatná, je třeba je změnit! Nebo aspoň přeskočit.“ Pojďme tedy spolu s Pipi pozměnit pravidla a začít recenzi jako reportáž!
Mám ráda Michala Hábu i divadlo pro děti, jejich spojení jsem si proto nemohla nechat ujít. Teprve nyní zjišťuji, že už mi v minulosti párkrát ušlo – zrovna v mosteckém Divadle rozmanitostí vytvořil autorskou inscenaci Rek řek řež čili Odysseus (2012), v kladenském Divadle Lampion dramatizoval a režíroval Čtvrtkova Cipíska (2016) a v Západočeském divadle v Chebu (v koprodukci s Karlovarským městským divadlem) Andersenovu Sněhovou královnu (2018). Dobře, spojme to tedy ještě s ústeckým Činoherákem, kam se na rozdíl od těchto měst (s občasnou kladenskou výjimkou) čas od času zvládnu vypravit a na divadlo navážu víkendem u snoubencovy rodiny v Teplicích. Tentokrát i s běžkami na hřebenech Krušných hor – během týdne napadlo a snad se nám podaří běžky zapíchnout v divadelní šatně. Navíc je Valentýn a kde jinde ho strávit než na divadle pro děti v Ústí nad Labem?
Do Ústí jsme s bývalou redakcí Divadelních novin jezdili hlavně autem. Vlakem jsem se tam vypravila dvakrát a nikdy nedojela. Jednou jsem se kvůli požáru u trati musela otočit už v Kralupech nad Labem, podruhé jsem kvůli skokanovi zkejsla v Dolních Beřkovicích. Zkouším to tedy do třetice všeho dobrého a upřímně doufám, že to není mnou. Sedáme si do kupé a ejhle – po chvíli přistupuje a proti nám usedá Ondřej Jiráček. Otevírám na telefonu stránky divadla, nevybavuji si, že by měl v Pipi hrát, a zjišťuji, že dělal pohybovou spolupráci. Ukazuji jeho jméno snoubenci a dřív, než stačím nenápadně naznačit, že se jedná o našeho spolucestujícího, přečte jeho jméno zřetelně a nahlas – trapas. Vyklube se z něj ale příjemná společná cesta, během níž stihneme probrat nelehké živobytí herce na volné noze i kritičky, pro niž divadlo zůstává koníčkem, ale i odchod z Divadelních novin a založení divadelního.netu nebo třeba české hory a sněhové podmínky. To už se ale Českým středohořím blížíme k Ústí, z vedlejšího kupé se k nám připojuje autor hudby Jindřich Čížek se svou rodinou a cestou z nádraží se společně zastavujeme pro obligátní bagetu v Bageterii Boulevard.
Pojďme ale k Pipi! Ta už na nás čeká na jevišti spolu s opičákem Panem Nilsonem (Jan Plouhar) a Koněm (Jiří Černý) a publikum, spolu s dětmi Tomym (Michal Sikora) a Anikou (Luciana Tomášová), které se usazují mezi diváky do první řady, je její návštěvou. Právě na jevišti Činoherního studia, které pouze představuje vilu Vilekulu, totiž bydlí. A smaží tu se strejdou Brechtem, jehož portrét jí visí v kuchyni na straně jeviště. Samozřejmě palačinky! A samozřejmě s povidly, protože „povidla mňam, pravidla fuj“. Bravurně je obrací ve vzduchu, přesto jí scénář předepisuje občasné zvolání: „Pálí se mi palačinky!“ Jenže si zapomněla zapnout plotýnku. Naštěstí má ale pod stolem kouřostroj, a může tak kouř vyrobit uměle. Zatímco se diváci usazují, naznačuje také, co se musí stát, když na jeviště spadne slupka od banánu (podobně jako když u Čechova visí na stěně puška) – její efektní pád je zakončen ukázkovým kotrmelcem vzad. S holčičkou v první řadě uzavře dohodu, že až Pan Nilson odhodí další ze slupek od banánů, které má jako kolty v řadě upevněné za pasem, půjde si to zkusit ona. A mezitím jevištěm sem tam proběhne kůň za klapotu skořápek kokosového ořechu. Stejně jako kostým Pana Nilsona je i ten jeho laděn do fialové a žluté a v přiléhavé kombinéze se špičatýma ušima, lichotící hercově štíhlé postavě, špičatých kovbojských botách a trampském liščím ohonu, jenž mu visí z temene hlavy, vypadá Černý skutečně elegantně – zkrátka jako kůň. A je si toho vědom, neustále pózuje a zubí se, přičemž mu zuby svítí z výrazně černě orámovaných úst, jež v inscenaci – společně s kostýmy – odlišují zvířata od lidí. Barvami a nápady hrají všechny kostýmy, ale tenhle se Petře Vlachynské obzvlášť povedl!
To už ale publikum sedí a je čas představit Pipi. Není to Pipi Dlouhá punčocha Astrid Lindgrenové, je to Marie Machová, která za pomoci němčiny a strejdy Brechta dětem podrobně vysvětluje, proč drzou pihatou zrzku ztvárňuje právě ona: „machen“ totiž německy znamená „dělat“, ale dá se propojit i se slovem „Pipi“ a pak znamená čůrat. Představení, které stejně jako knihy nestojí na jediném příběhu, nýbrž na sérii epizod, tak skončí prostě ve chvíli, kdy už Pipi musí. V duchu brechtovského divadla, pracujícího se zcizením, narušením divadelní iluze a komentářem, tahle Pipi ani nemá zrzavé copy – je to brunetka se dvěma malými drdůlky a pihy má namalované. A aby bylo opravdu všem jasné, že je to celé jen divadlo, mění v průběhu představení před očima diváků paruky – se slovy „jdu do sprchy“ na sebe pustí kouřostroj a pokaždé vyleze s novým účesem: se zaječíma ušima, epesním afrem nebo zrzavou parukou připomínající beranici se dvěma culíky, na nichž má připevněné dva bílé balonky. A stejně tak střídá kostýmy, z nichž nejvýraznější je bílý overal s černými dětskými malůvkami a nápisy – Pipi na něm hrdě nosí svou maminku a tatínka, kteří jsou tak stále s ní, ač maminka je anděl (v nebi) a tatínek údajně námořní kapitán a černošský král.
Pipi je sice sirotek, ale neuvěřitelně bohatá, což je téma, které Hába nemůže nechat stranou. V epizodě o zlodějích, kteří v podání Jana Plouhara a Jiřího Černého přijdou Pipi vykrást, tak dívka neodsoudí trestný čin, ale svět, který vinou široce rozevřených nůžek mezi chudými a bohatými existenci zlodějů nejenže umožňuje, ale přímo zapříčiňuje. A Pipi má na rozhazování, tak proč by se nepodělila… Nefalšovanou radost má taky z policajtů – podobně komickou jako Obelix pokaždé, když potká Římany. Autority pro ni zkrátka neexistují. Průvodci Pipiiným světem, v němž platí její pravidla a nikoli pravidla nařízená shora, jsou divákům v inscenaci sourozenci Tommy a Anika, rovněž v krásných barevných, extravagantních kostýmech. Tommy je tímto světem fascinovaný, zatímco Anika má občas pochybnosti – některá pravidla totiž k životu potřebuje, aby pro ni neztratil řád a smysl. Dohromady tak děti představují rozpaky a kontroverzi, které Pipi vyvolává. Ale i s diváky, kteří se tváří moc vážně, si dívka poradí: má pro ně speciální skleněnou dózu plnou laskominy jménem „vážně“ – gumových žížalek, které začne rozhazovat do publika (přičemž první letí do klína mému snoubenci). A doslova všechny si získává scénou pídění (následující po scéně prdění), která je nejkouzelnější v úplném zárodku: Machová se nahrbí a začne se velmi pomalu a soustředěně pohybovat kupředu, vyvíjejíc přitom velkou energii na drobné, avšak usilovné kmitání rukou, připomínající pohyb lokomotivy nebo včelích křídel. Teprve na Aničinu udivenou otázku „Pipi, co to děláš?“ Pipi odpoví: „Pídím se!“ A děti se začnou pídit s ní… Skvělý obraz Pipiina dadaismu, velkého množství energie upřené na (zdánlivě) blbou stranu, nápad pravděpodobně od našeho spolucestujícího, autora pohybové spolupráce Ondřeje Jiráčka, jehož rukopis je jinak patrný především v cirkusové klauniádě Plouhara a Černého, představující hloupé a infantilní divadlo pro děti.
Hábovu inscenaci lze totiž číst také jako dobré divadlo pro děti, které si dělá legraci z toho špatného. Na rozdíl od něj dětského diváka nepodceňuje, ba naopak toho na publikum od šesti let nakládá až až. Brechta a politiku ovšem halí do hravé a divoké podívané, v níž si každá věková kategorie najde to své. Celá inscenace je rámovaná jako koncert, a tak Pipi za hudebního doprovodu Pana Nilsona na bendžo a Koně na klávesy zpívá a rapuje – co jiného než repliky. Své písně i promluvy přitom pointuje postojem à la Freddie Mercury, s rozkročenýma nohama, natočená mírně bokem a s rukou třímající mikrofon vysoko nad hlavou. Prostě rebelka každým coulem. Signál pro potlesk publika střídá přitažením ruky v pěst před sebe, kterým potlesk naopak utíná, jako v nějaké televizní estrádě. A publikum poslouchá jako hodinky. Od Marie Machové je to od začátku do konce strhující herecký výkon: s přehledem zvládá komunikaci s diváky a improvizaci, a to nablízko a v situaci, kdy je na scéně sama za sebe. Po Marku Kristiánu Hochmanovi, který za ztvárnění Vojcka v Hábově inscenaci získal Cenu Divadelních novin a momentálně je nominován i na Cenu divadelní kritiky, jde o další sebevědomé osobnostní herectví. Dnes večer ho herečka, doufejme, předvede i kritikům při pražském hostování v divadle Komedie. Zlomte vaz!
Činoherní studio Ústí nad Labem – Astrid Lindgrenová: Pipi Dlouhá punčocha. Překlad Josef Vohryzek, režie a adaptace Michal Hába, dramaturgie Hana Launerová, scéna a kostýmy Petra Vlachynská, hudba Jindřich Čížek, pohybová spolupráce Ondřej Jiráček. Premiéra 14. února 2025.
