Existuje divadlo, v němž lze číst jako v otevřené knize, které vás vezme za ruku a bezpečně vás dovede do kýženého cíle. A pak existuje divadlo podezřelé. Takové, které uniká jednoznačné interpretaci, nutí vás hloubat, rozvažovat, tápat a v potu tváře pátrat po indiciích – a když se to nedaří, tak i otráveně frfňat, či dokonce nadávat. Právě takovému divadlu je zasvěcen festival nového divadla Malá inventura. Mezi 20. a 28. únorem se v Praze uskutečnil už potřiadvacáté a jeho programová rada tvořená uměleckým ředitelem Petrem Polou a dramaturgyněmi Karolínou Plickovou, Zuzanou Šklíbovou a Annou Prstkovou v doprovodných materiálech zdůrazňovala právě motiv podezření. Pojďme se tedy některým zúčastněným produkcím podívat na zoubek.
Není tohle spíš diskotéka…?
To si takhle vyrazíte do divadla, ale ke svému údivu se ocitnete na koncertě. Anebo na rave party. Tuto podezřelou změnu perspektivy jsem na letošní Malé inventuře zažila hned dvakrát. Nejprve díky hudební performanci Headbanger z produkce brněnského Terénu a uměleckého kolektivu D’epog, jež se stala součástí komponovaného večera Divadla X10 Y: Roaaarrrrr. A podruhé v Paláci Akropolis na řízené ARK Rave Session Connora Schumachera, která roztančila celý sál a připravila tak přítomné na navazující večírek. Neboť Malá inventura je nejen přehlídkou již existujících projektů, ale také networkingovou událostí, která chce vytvářet nová umělecká spojení.
Na Headbangerovi jsem se ještě podezřívavě držela stranou. Když jsem se prodrala hloučkem pokuřujícím před vchodem a vkročila do nabité X10 – tolik návštěvníků tu kvůli menší kapacitě hlediště nebývá ani na premiérách –, připadala jsem si, jako bych se propadla do nějakého berlínského tanečního klubu. Atmosféra byla elektrizující a D’epog se dočkalo ideálního publika, které na rozdíl ode mě bylo připravené na koncert, nikoli na divadlo. Obklopilo pódium i z něj vystřelující catwalk ze všech stran a okamžitě přistoupilo na metalové řádění čtveřice vystupujících (Zdeněk Polák, Janet Prokešová, Zuzana Smutková, Pasi Mäkelä) a ďábelského DJ Matyáše Dlaba. Performance v režii a choreografii Lucie Repašské se pohybovala na hraně metalového koncertu a jeho parodie. Bizarní oranžové chlupaté kostýmy a občasné scénické ulítlosti (obrácený kříž, zvířecké pojídání pomerančů, sólo na strunovou sekačku) usvědčovaly tvůrčí tým z podvratnosti, na druhou stranu se performeři a performerky prostřednictvím pohybů vycházejících z headbangingu (mlácení hlavou do rytmu hudby) a zpěvu – metalového growlingu – dostávali až do jakéhosi nepředstíraného transu. Nejvíce Zuzana Smutková, která v závěrečné taneční sekvenci projevila nadlidskou výdrž. Ostatní postupně odpadli, ale performerka ještě dobrých pět minut hecovala dav svým teď už v podstatě celotělovým headbangingem. Jedinou oporou v jejím neuvěřitelném fyzickém výkonu jí byl zapnutý větrák. Není divu, že ji publikum vzápětí na rukou nosilo – jak taky jinak zakončit koncert než crowd surfingem nad hlavami oddaných fanoušků…
ARK rave session je koncept tanečníka působícího v nizozemském Rotterdamu Connora Schumachera, který lze popsat jako moderovanou taneční – ravovou – seanci. Autor vychází z víry v blahodárné účinky tance na lidskou psychiku i vzájemné vztahy („Co si tedy na tanečním parketu cvičíme? Inkluze – spolupráce – pochopení a ocenění odlišnosti – sebedůvěra – odolnost – trpělivost – zvládání stresu – řešení konfliktů,“ píše v anotaci) a v tomto duchu vedl i pražskou „rave session“. Chvíli na pódiu, chvíli mezi tančícími návštěvníky a návštěvnicemi s espritem jógového gurua do rytmu hudby pronášel nejrůznější hesla a myšlenky, kterými přítomné motivoval k uvědomění si vlastního těla i toho, co díky tanci prožívá jejich mysl. Svým nenuceným vystupováním se mu povedlo vybudovat atmosféru vzájemné důvěry a pospolitosti, v níž nebylo těžké odhodit stud a skutečně se do tance položit. Roli jistě sehrálo i intimně zšeřelé osvětlení a dobře vybrané hudební pásmo, které uvědoměle pracovalo se změnami tempa a atmosféry a chvílemi tak umožňovalo napojit se na jakési kolektivní „flow“, vypnout hlavu, ale vzápětí si tento proces zase zvědomit. Meditace tancem!
Další taneční produkce, které jsem letos na Inventuře měla možnost zhlédnout, už tak podezřelé nebyly, což se projevilo i tradičním rozdělením přítomných na sedící diváky a pohybující se tanečníky. Sólo Terezy Ondrové Last Dance, předcházejícíARK rave session,bylo křehkou taneční esejí na téma ztráty a hledání něčeho či někoho, kdo přešel do nenávratnosti. Tanečnice a choreografka navázala na svou předchozí práci Call Alice, která byla duetem s nepřítomnou spolupracovnicí Francescou Foscarini a jako taková rovněž tematizovala absenci blízké osoby. O propojenosti obou děl svědčí nejen tvůrčí účast režisérky Petry Tejnorové, ale i výběr hudby pro Last Dance – Ondrová tančí na skladbu skupiny Jefferson Airplane White Rabbit, která pracuje s odkazy na Alenku (Alice) v říši divů. Pro pohybový rejstřík byl zásadní motiv vztahování se a vzývání, vyjádřený především gesty paží, které Ondrová vzpínala do prázdnoty okolního prostoru, buďto obě, anebo jen jednu, v němém gestu podání ruky někomu, kdo už tu není, poté je zase pokládala s dlaněmi obrácenými vzhůru v tichém gestu podvolení se. Charismatická performerka, obklopená publikem ze tří stran, připomínala šamanku, která se snaží z prázdnoty vylákat ducha někoho, kdo odešel. Každý z opakovaných pokusů ji však zanechal s prázdnýma rukama. Niterný zážitek, ze kterého zamrazilo.
Mezigenerační dialog
Tématu mizení se rovněž dotkla taneční kompozice Entropie, s níž choreografka Ester Trčková absolvovala na HAMU. Rámcovým tématem umělecky velice vyspělého projektu, uvedeného ve Venuši ve Švehlovce, bylo stáří a stárnutí, ale také mezigenerační dialog. Autorka totiž do svého projektu obsadila pět profesionálních tanečníků ve věku od 23 do 30 let a čtyři performery v rozmezí 60 až 81 let. Výchozím bodem tak sice byl kontrast mezi dvěma různými typy těl a provedeními choreografie, dojem neprostupných světů však postupně slábl s tím, jak se obě skupiny vzájemně proplétaly a choreografka podrývala stereotypní vnímání pojmů „stáří“ a „mládí“. Připomněla, že i mladý může být starý duchem a že všichni jsme v první řadě lidmi a máme tak k dispozici prostředky ke vzájemnému porozumění a podpoře navzdory věkovým či jiným rozdílům. Velkým zážitkem pro mě byla i Trčkové schopnost zlomit vážnou, tklivou situaci v komickou či naopak, tak jako v případě sóla s vědrem vody, z něhož tanečník pro samou skopičinu nejprve vycamral všechnu vodu, aby se ji posléze marně pokoušel nasbírat dlaněmi zpět. Prostě mu jen tak protekla mezi prsty… Postupné „usychání“ každého z nás symbolizoval též keř, který se na počátku představení objevil na jevišti plný květů, v závěru se z něj však stala už jen suchá větev, vpletená do těla dívky, jež se z dřevěného vězení pracně snažila vylámat. Kontemplativní inscenace tak podobně jako Ondrové choreografie objala prázdnotu a vyústila v nebytí.
S propojením profesionálních performerů s „experty všedního dne“ a tématem mezigenerační komunikace pracovala též inscenace První rána kapitána režijně-dramaturgického dua Anna Klimešová – Petr Erbes, uváděná ve vršovické kulturní křižovatce Vzlet. Zmíněnými „profíky“ bylo pět herců-třicátníků ze souboru 11:55, jenž se zformoval v roce 2014 z absolventů oboru herectví na Katedře alternativního a loutkového divadla DAMU. Téměř trojnásobnou přesilu měl kolektiv teenagerů a teenagerek – odborníků a odbornic na ústřední téma, jímž nebylo nic menšího (a složitějšího) než dospívání. Také zúčastněná kapela byla dvojgenerační.
Hravá i dojemná inscenace důvtipně využila rozlehlý vzdušný prostor sálu ve Vzletu, který připomíná tělocvičnu, a vtiskla různorodému hemžení performerů a performerek rámec tradičního školního sportu – vybíjené. Málokterá aktivita symbolizuje období dospívání se všemi jeho kontrasty tak výstižně: sportovní typy si užívaly možnost vyniknout a dominovat, ti ostatní tiše trpěli a děsili se okamžiku, kdy míč poletí jejich směrem. A jak se teprve cítil ten, kdo býval vybírán do týmu s železnou pravidelností jako poslední… Leckdo by nad pocity a zážitky typickými pro dospívání shovívavě mávl rukou jako nad něčím, co přece brzy pomine a přebolí. Tvůrčí tým ve Vzletu je však bere vážně, byť ne nutně fatálně. Ale prostě jako jev, nad kterým se stojí za to pozastavit. V tomto ohledu funguje velice dobře dynamika dvougeneračního obsazení – mladí herci a herečky jsou zárukou autenticity, nevykonstruovanosti prezentovaných problémů a traumat, starší aktéři a aktérky nabízejí nadhled i naději, že situace není bezvýchodná. Ale zároveň dávají na vědomí, že traumata z dospívání se odchodem ze střední školy jen tak nerozplynou, takže bychom se jim měli snažit předcházet. Inscenace přináší cenné poznatky nejen pro samotné teenagery, ale i jejich rodiče, kteří si mnohdy ani neuvědomují, že by se měli se svými dětmi více bavit o jejich potřebách, plánech a snech, nikoli je manipulovat do své představy o ideálním vzdělávání či sportovních výsledcích. Zábavné divadlo pro celou rodinu s terapeutickým přesahem.
Cringe is the new cool
… tento výrok jsem zahlédla kdesi na internetu, a ač nemám tato slova v běžné slovní zásobě, vytanula mi na mysl při sledování dvou představení Malé inventury. Jejich aktéři a aktérky si totiž počínali navýsost podezřele, alespoň z pohledu průměrného „spořádaného“ člověka. Ale právě jejich excentrická přítomnost a až podivínská vůle k pídění se po jádru problému, či dokonce funkčním způsobu jeho řešení strhávala publikum na jejich stranu.
Kolektiv IPUP, jejž na jevišti reprezentovali Alena Novotná a Josef Neudeker, představil inscenaci Prázdná místa, kterou v anotaci popisuje jako „dokureality o etických hranicích aktivismu, která se ptá, co je důležitější – pravý čin, nebo jeho reprezentace?“. Jevištní tvar opravdu celou dobu balancuje na hranici dokumentu a fikce. Novotná s Neudekerem vystupují coby moderátoři performativní přednášky, na níž prezentují výsledky svého aktivistického snažení. Ona si vytkla za cíl upozornit město České Budějovice na katastrofální stav kolumbária na místním hřbitově a vyřešit otázku, co si počít se zdejšími opuštěnými urnami, on se rozhodl prosadit pojmenování bezejmenné ulice v Roudnici nad Labem po zdejším rodákovi, židovském hráči vodního póla Kurtu Epsteinovi. A když legální nástroje aktivismu selhaly, vzali věci do svých rukou, což vedlo k až cimrmanovsky obskurním situacím, které můžeme sledovat formou dokumentárních záběrů (anebo mockumentárních?) na projekci. Vrcholem je v tomto ohledu sekvence zachycující rozprašování popela „osudového“ nebožtíka u jeho neteře na vsi a následný kar, korunovaný trojitým panákem, nabídnutým oslovením „babi“ a darováním štěněte. Opravdu by se to mohlo takhle stát? Anebo jde o tvůrčí invenci? Tak či tak jsem se smála, až mi tekly slzy, a zároveň jsem pociťovala silnou motivaci jít a najít si taky nějaký „cringe“ aktivistický cíl. Chybějí vám endorfiny? Zasaďte se o změnu!
Být chvíli jen tak sama se sebou navzdory rušivým technologiím se pokoušela Sára Arnstein z platformy Ufftenživot v autorské inscenaci s tajnosnubným názvem Wonderland, uváděné v Eliadově knihovně Divadla Na zábradlí. Ať děti, nebo dospělí, lapeni jsme v tom všichni – ve dne v noci upíráme oči do maličkatých krabiček se zářícími displeji. Jsou naším Wonderlandem, naší Říší divů, kam se jako Carrollova Alenka propadáme, abychom utekli před sebou samými. Anebo je to přesně naopak? Přicházíme o opravdické divy, protože pořád shlížíme kamsi dolů do pochybných virtuálních světů? Co kdybychom mobil zahodili a začali si všímat detailů kolem sebe? Na okamžik existovali jen bezprostřední přítomností? Arnstein vytvořila činoherně-pohybovou scénickou úvahu právě na toto téma.
Vše začíná prosbou adresovanou divákům, aby jí schovali mobil (ovšem nikam hluboko, ať může dýchat!). Poté sledujeme tragikomické tělesné ztvárnění performerčina „absťáku“. Nejprve se pokouší o pozornou inspekci prostoru s chaoticky roztroušenými rekvizitami, ta ovšem přechází v sérii stále zoufalejších těkavých akcí a končí bezděčným pantomimickým gestem evokujícím překotné scrollování na telefonu. V dalších číslech rozvolněného formátu se roztržitá aktérka zase chápe svého nejlepšího kamaráda a sdílí střípky z jejich vztahu – dovede dítě do školky a už cestou zpět začne vyřizovat e-maily; pokus pořídit si jako pracovní mobil tlačítkové „pádlo“ vyjde naprázdno, protože stejně prokrastinuje scrollováním a pročítáním zpráv na druhém mobilu (jako důkaz vyjmenovává titulky článků na zpravodajských serverech, kde se závažné události střídají s hloupými výkřiky typu „svíčka, která voní jako právě otevřený Macbook“); pokouší se meditovat pomocí „zaručeného“ návodu: prostě si sedněte a na nic nemyslete. Easy.
Motiv absťáku a cravingu se později vrací v čísle na rádiový evergreen All By Myself (Úplně sama), kdy můžeme z výrazu performerky velice přesvědčivě odečítat, jak křehký pocit nově vydobyté technologické nezávislosti stále více infikují pochybnosti, co si teď se sebou počít – a vyčítavé pohledy aktérka vrhá samozřejmě na svůj telefon. V tu dobu už jej totiž odložila do roztomilého wellness centra situovaného v zadním výklenku scény, kde mohou mobily zalehnout do miniaturních lehátek umístěných před krbem s umělým ohněm. Arnstein vyzývá diváky, aby učinili totéž. Za odměnu budou moci zůstat na scéně a prohlédnout si rekvizity, třeba se i začíst do knihy The Art Of Noticing, která na nás celou dobu pomrkává z parapetu jako příspěvek do diskuse, či dokonce návod. Tehdy si uvědomuju, že na divadle mám mimo jiné ráda i to, že můžu vypnout mobil, zastrčit ho do kabelky a dvě nebo tři hodiny nebýt dostupná. Proto pro mě nabídka odložit mobil není ani tak atraktivní, vždyť to dělám v divadle vždycky. Místo toho čekám na místě, co se bude dít. Performerka ale počítá i s touto alternativou. Oslovuje nás sedící, abychom jí na telefonu ukázali nějakou svou oblíbenou fotku. Činím tak a Arnstein mi na obrazovku lepí miniaturního panáčka. Mžourám a prohlížím si ho, soustředím se na detail. A světe, div se, během mého pokusu o „umění všímat si“ se původně chaotická scéna proměnila ve svítící městečko obývané maličkými panáčky. Chtělo to jen být na chvíli sám se sebou a otevřít dveře hře. Inscenace roztěkaná jako scrollování na internetu nás tak nakonec dovedla ke sdílení (ve smyslu tady a teď, nikoli virtuálně na dálku!) jednoho harmonického okamžiku.
Subverzivní nahota
Malá inventura byla ostatně přehlídkou koncentrovaných hereckých kreací, které šly na dřeň intimity. Třeba v dokumentární inscenaci Jana Mocka Wandervogel, uváděné v Alfredu ve dvoře. Pojednávala jednak o sudetoněmeckém národovci Heinzi Ruthovi (1897–1937), jenž viděl cestu k emancipaci krajanů skrze výchovu elitní skupiny mladých chlapců, jednak o zneužívání moci a sexuálně motivovaném násilí v prostředí zájmových kolektivů. Ale také se ptala po obsahu pojmů jako stát a národ, fašismus, tělesnost a láska, příroda či krása. Diváky přitom konfrontovala s nahými těly čtyř mladých herců Tomáše Janypky, Matěje Šumbery, Arseniye Mikhaylova a Václava Němce, představujících Ruthovy svěřence i členy kvazi skautského oddílu Wandervogel, kteří nám jeho příběh zprostředkují formou divadla na divadle pod dohledem přísného, ale milujícího vedoucího… Philipp Schenker však coby dušínovsky podezřele dokonalý Rutha i vedoucí zůstával celou dobu oblečený, stejně jako diváci, kteří tak mohli přemýšlet o hranici mezi neškodným obdivem a predátorstvím. Rychlé šípy z toxického pekla!
Inscenace divadelního textu české autorky Dagmar Fričové a německého autora Matthiase Naumanna Endemité: příběhy mizení v režii Lucie Ferenzové, vytvořená v koprodukci pražského A studia Rubín a spolků Kolonie (ČR) a Futur II Konjunktiv (Německo), zase začala vynořením nahého zmateného muže z jezera. Hrála jej Halka Třešňáková, a to tak, že na své obnažené tělo vylila vodu z PET lahve. Už tento obraz předznamenal klíč, kterým tvůrčí tým pojednává o problematice klimatické krize a pokusech o její řešení – spočívá v tázání se, kdo je tady vlastně blázen. Ti, kdo podnikají nejrůznější šílenosti, aby zachránili planetu, anebo ti, kdo se chovají „standardně“, ale tím jen přispívají k devastaci životního prostředí, což je v době, kdy nám hoří za patami, mnohem větší bláznovství? Motiv všeobecné vyšinutosti jenom podtrhlo obsazení všech různorodých, mužských, ženských i dětských rolí třemi herečkami. Třešňáková tak ztvárnila nejen zmíněného muže-vizionáře, který se po dvou stech letech vynořil z jezera, aby si potvrdil, že jeho predikce o nezadržitelném nárůstu CO2 v atmosféře se vyplnily, ale třeba také rybu s vykulenýma očima, která přeci neumí „po našem“ – a tak mluví krásnou němčinou. Jana Kozubková se s neokázalou grácií řeči i zpěvu zhostila rolí rybáře, lesního muže – trampa s kytarou anebo ducha strašícího ve vyschlé přehradě. A konečně Tereza Hof si střihla všechny členy čtyřčlenné rodiny, která se vydává lyžovat v epoše, kdy na horách ani v zimě není sníh, a pomocí decentních proměn hlasu, tělesného postoje a čtyř signalizačních rekvizit předvedla jejich konverzační battle. V emotivním závěru se pak pomocí digitálních technologií nechala na videu omladit, aby ztvárnila dívku, která je pro budoucnost planety ochotna obětovat vše. Nezapomínejme, že ve vesmírném měřítku jsme endemity také my, lidé…
Linka angažovaného divadla vygradovala v samotném zakončení festivalu, kdy se ve Venuši ve Švehlovce představila oáza svobody jménem PiNKBUS platform se svým queer-friendly kabaretem a drag show PiNKBUS slovenský a žiadny iný. A na plyn dupli pořádně zostra: celým večerem provázela trans verze nechvalně proslulé slovenské ministryně kultury Martiny Šimkovičové v rozkošně sarkastickém ztvárnění lídra platformy, původem slovenského tanečníka a choreografa Martina Talagy. Tato živočišná blondýna v kroji s úctyhodně klenutým poprsím ve svých komentářích či tanečně-pěveckých číslech divákům postupně adresovala snad všechny jevy, proti kterým se ultrakonzervativní politická činovnice vymezila svými zákazy či výroky, anebo je naopak prosazovala (nová slovenská hymna), ovšem komunikovala je s takovou mírou otevřenosti, svobodomyslnosti a ironie, že nemilosrdně demaskovala úzkoprsost a zpátečnictví aktuálních slovenských lídrů. (A padla i narážka na absurdní jednání kladenských politiků ve věci Divadla Lampion.) Průběžně si k sobě na jeviště zvala další hosty. Tanec a zpěv Jozefíny Dlabíkové (mimochodem Talagova teta) s Erminem Fazlićem zavály do Venuše čistou krásu slovenského folkloru, který se bohužel často nespravedlivě stává rukojmím konzervativních politiků. Talaga se přitom srdnatě zhostil hry na dudy… Veškeré subverzi navzdory však bylo patrné, že vystupující mají k domácí lidové kultuře velmi niterný vztah. Snad s výjimkou barvotiskových básní – jedné z nich dal pořádně na frak performer a příležitostná drag queen Tomáš Procházka vytažený z publika. Parádní čísla na hraně burlesky a politického statementu zatančil Jakub Spevák, který se v překrásném lyrickém obrazu vynášení Morany nakonec symbolicky obětoval a pozřel všechny zlé věci, kterých se diváctvo chtělo zbavit. Peprným číslem přispěl také slovenský rodák a renomovaný tanečník, choreograf a performer Jaro Viňarský. PiNKBUS do Grasalkovičova paláce! Make Slovakia Great Again… Očistnější zakončení si Malá inventura nemohla přát.
Ve čtvrtek bude následovat článek Kateřiny Kykalové o objektovém a loutkovém divadle na Malé inventuře.
