Letí kometa, něco si přej

Hodnocení kritiků (—):
★★★★★ (0)
Hodnocení diváků (5):
★★★★★ (1)

Sdilej

Na sklonku léta, v sobotu 20. září, uvedla Městská divadla pražská na scéně Divadla ABC první činoherní premiéru sezony a zároveň první premiéru svého nově nastupujícího uměleckého šéfa Mariána Amslera: inscenaci Nebesa. Na vedoucí pozici se Amsler takříkajíc prohodil s Michalem Dočekalem, který nyní zaujal Amslerův původní post kmenového režiséra. Nový umělecký šéf má za sebou již mnoho režijních zkušeností z českých i slovenských divadel, ať už z pražského Divadla LETÍ, které spoluzaložil, z brněnského HaDivadla, kde působil mezi lety 2010–2014 jako umělecký šéf, z bratislavské Astorky, kde zastával tentýž post mezi lety 2015–2018, či z dalších pražských, brněnských i regionálních scén. Ani Městská divadla pražská pro něj nejsou terra incognita. Nebesa zde představují jeho již pátou inscenaci a režisér tedy do zkoušení vstupoval se znalostí svých spolupracovníků, hereckého souboru i provozu MDP. Zřejmě i to se do výsledné podoby Nebes propsalo. Inscenace je to celistvá, vyzrálá a dobře drží pohromadě.

Nebesa jsou hrou Lucy Kirkwood, v Británii již plně etablované, u nás doposud pouze párkrát uvedené britské dramatičky (Moskyti v Městském divadle Zlín v roce 2019 a v Komorní scéně Aréna v roce 2021, loňských 50 způsobů, jak se rozejít v hradeckém Klicperově divadle a právě Nebesa v Národním divadle Brno v roce 2021). Kirkwood začínala před deseti lety jako rezidentní autorka v divadelním souboru Clean Break, které se zaměřuje na tvorbu inscenací a nových textů pojednávajících o ženské zkušenosti s trestněprávním systémem. Se souborem je Kirkwood spojená nadále; počet jejích her a významných divadelních scén, které její texty uvádějí, se ovšem od té doby značně rozrostl.

Trestněprávní problematika představuje klíčové téma i v Nebesích. Děj hry je zasazen do března roku 1759 ve východní Anglii, kde se schází dvanáct žen, aby zasedly v tzv. porotě matron a rozhodly o osudu mladé ženy obviněné z vraždy. Obviněná totiž tvrdí, že je těhotná, a pokud by porotkyně těhotenství potvrdily, zprostí tím obviněnou trestu smrti.

Ačkoli dějiny justice jsou dějinami téměř výhradně mužskými a první ženy zasedly v Británii v soudní porotě až v roce 1920, porota matron coby výjimka ženské autority v otázce spravedlnosti již dříve skutečně existovala. V Anglii se využívala již od 13. století a jejím cílem bylo potvrdit či vyvrátit těhotenství ženy ve vztahu k dědění majetku či trestu smrti. Pohnutkou pro ustanovení poroty bylo dobové přesvědčení, že je nevhodné, aby ženské tělo zkoumal muž. Proto se za tímto účelem povolávaly ženy, nejčastěji zkušené matky a porodní báby, a to až do té doby, než jejich roli ve 20. století definitivně převzala medicína. 

Kirkwood využívá tuto historickou skutečnost a přetavuje ji do formy historické hry – rekonstruuje dobový kontext, prostředí, vztahy v textu značně hutném a obsáhlém, s množstvím postav, které ho předurčují pro velká divadla s početnými soubory. Právě z historických podmínek a okolností přitom vyrůstá ústřední konflikt, který otevírá celou škálu témat: postavení ženy v patriarchální společnosti, konflikt ženské solidarity a internalizované mizogynie, zkušenost života v ženském těle zahrnující mateřství, těhotenství, porod, znásilnění, potrat, nemožnost otěhotnět či jiné problémy spjaté s reprodukčním cyklem jako silné či nepravidelné krvácení. Hra je v tomto ohledu velmi „fyzická“ a v odpovídající části publika má potenciál živě evokovat známé, zpravidla nepříjemné pocity, jako je třeba bolestivé krvácení nebo vyšetřování děložního čípku gynekologickými zrcadly, ke kterému v jedné scéně dochází.

Tématy ženské tělesnosti se ale drama zdaleka nevyčerpává. Pojednává také o odpovědnosti a etice rozhodování, o spravedlnosti a o vztahu mezi právem a lidským soucitem. Zároveň dobře odráží komplikovanost procesu demokratické diskuse, do níž strany často vstupují s již předem „hotovými názory“ a dobrat se skutečné otevřené rozpravy může být nesmírně obtížné (jak aktuální dnes, těsně před volbami).

Zasedání poroty matron se ve hře odehrává v okamžiku, kdy se na obloze očekává průlet komety, předpovězený Edmundem Halleym. Kometa zde figuruje jako metafora očekávání proměny (společenského nastavení a ženského údělu), které s sebou nese jak naději, tak zároveň nejistotu a obavy.

V souvislosti s kometou také zazní jedna z rezonujících replik. Ann: „Stejně si myslím, že je hodně divný, že víme víc o tom, jak se pohybuje kometa, která je od nás vzdálená tisíce mil, než o tom, jak funguje ženské tělo.“ Dnes skutečně dokážeme změřit vzdálenosti galaxií vzdálených více než šest miliard světelných let s přesností pouhého jednoho procenta, ale nevíme, jak dobře diagnostikovat a léčit premenstruační syndrom nebo endometriózu, které dnes a denně naprosto zásadně ovlivňují životy stovek milionů lidí na této planetě.

Zleva Lucie Ducháčková (Ann Lavenderová), Eva Salzmannová (Charlotta Carryová), Gabriela Míčová (Emma Jenkinsová) a Petra Tenorová (Elizabeth Lukeová). Foto Patrik Borecký
Zleva Lucie Ducháčková (Ann Lavenderová), Eva Salzmannová (Charlotta Carryová), Gabriela Míčová (Emma Jenkinsová) a Petra Tenorová (Elizabeth Lukeová). Foto Patrik Borecký

Tvůrčímu týmu v MDP se zmíněná témata daří celkem organicky vpravit do jevištního tvaru. Napomáhá tomu i svižný a živý překlad Pavla Dominika plný hovorových slov, vulgarit a současného jazyka, který podtrhuje humor a určitou jadrnou suverénnost textu a jeho postav. Samotný začátek (doplněná úvodní píseň a první dvě scény) byl na premiéře mírně rozpačitý – snad pro svou přílišnou vážnost a doslovnost, ale jakmile se při představování matron podařilo nastolit humor, celku se vedlo mnohem lépe.

Velkolepé obsazení třinácti žen ze začátku táhne především Eva Salzmannová v roli představené poroty Charlotty Carryové, kterou ztvárňuje jako herdekbabu s holí, jež se snaží skrýt pomstychtivost a hněv za předstírané dekorum a cit pro spravedlnost. V její teatrální dominantnosti, ráznosti a hořké hněvivosti je něco ze Shakespearovy Královny Markéty, říznuté Dubskou z Furiantů. Hlavní sparingpartnerku jí dělá Gabriela Míčová coby upjatá Emma Jenkinsová, předkládající svou osvědčenou polohu umanuté sekernice.

Zdařile komediálně pojímá Diana Toniková prosťačku Mary Middletonovou; Evellyn Pacoláková zase Judith Brewerovou nacházející se v přechodu, která sní o mladém oráčovi, jenž přišel v lijáku o košili. Výrazně pak utkví nová posila souboru, čerstvá absolventka DAMU, která již stihla projít angažmá v Divadle na Vinohradech a obdržet nominaci na Talent roku v loňských Cenách divadelní kritiky, Karolína Knězů. V roli obžalované vražedkyně Sally Poppyové dává průchod svému prudkému temperamentu a skvěle zachycuje Sally v polohách drzosti, naštvanosti, nevybíravosti. Těžkou úlohu má Petra Tenorová coby Sallyina hlavní obhájkyně mezi matronami, porodní bába Elizabeth Lukeová. Kromě toho, že musí nevděčně vytrvale lobbovat za empatii a pochopení, kostýmní stylizace jí polohu „spravedlivé“ neusnadňuje: prostým dlouhým černým pláštěm zapnutým vysoko u krku, ulíznutými vlasy a bílým líčením z ní dělá asketickou trpitelku, osobu tak trochu až kněžského vzezření, povznesenou nad stavem běžných přízemních věcí, a odebírá jí tak možnost čerpat z vesnické říznosti, kterou Elizabeth v textu rovněž má.  

Scénografie Evy Zezula vychází z historických referencí (dlouhé propínací šaty a čepce, půlkruhovitá dřevěná konstrukce evokující arénu či tribunu) a jemným kombinováním neutrálních barevných odstínů s nenápadnými moderními prvky vytváří bezčasou vizualitu. Nad ženami přitom celou dobu visí velkolepý kulatý „lustr“ z bílých gumových rukavic, který v průběhu představení pomalu klesá dolů a zase stoupá nahoru – jako vajíčko při menstruačním cyklu, jako demoliční koule.

Mírně pokulhávajícím momentem inscenace jsou magicky stylizované momenty signalizované zpravidla krátkým hororovým světelným a zvukovým vstupem. Je zřejmé, že Amsler nechce nechat inscenaci sklouznout do přílišného humoru a průběžně scénicky akcentuje temnou stránku hry, při příchodu jednotlivých matron k soudu jsou ale stylizované okamžiky matoucí a není jasný jejich význam, později zase místy trpí doslovností či prvoplánovostí. Neplatí to pro scénu rituálního modlení žen, která je působivá a velký podíl na tom má i světelný design Karla Šimka, který umně odstiňuje proměny atmosfér.

Karolína Knězů skvěle zachycuje vražedkyni Sally Poppyovou v polohách drzosti, naštvanosti, nevybíravosti. Těžkou úlohu má Petra Tenorová coby Sallyina hlavní obhájkyně mezi matronami. Foto Patrik Borecký
Karolína Knězů skvěle zachycuje vražedkyni Sally Poppyovou v polohách drzosti, naštvanosti, nevybíravosti. Těžkou úlohu má Petra Tenorová coby Sallyina hlavní obhájkyně mezi matronami. Foto Patrik Borecký

Z Amslerova úvodního slova v programu a stejně tak z rozhovoru s ním v časopise MDP je patrné, že nový umělecký šéf uvažuje o současných palčivých tématech citlivě a zároveň progresivně a že chce pokračovat v koncepci ředitele Daniela Přibyla, který od sezony 2018/2019 usiluje o to, vést MDP jako „otevřenou, činorodou a společensky angažovanou kulturní instituci“. Koneckonců si Amsler pro svou první premiéru zvolil hru, kterou lze číst jako feministickou, drama, jež hovoří o útlaku žen, kritizuje patriarchální společenské uspořádání, tematizuje zkušenost ženského těla a ukazuje, že i v historicky marginalizovaných rolích mají ženy autoritu, sílu a hlas.

Do roviny prezentace hry v mediálním prostoru však zároveň prosakuje určitá úzkost spjatá s tímto progresivním profilováním. V Mozaice na Vltavě Amsler hovoří o tom, že hudba, kterou pro Nebesa složila Katarzia, má přesah do feministického světa hry, a hned vzápětí dodává: „Nechci tím někoho vyděsit. Ta hra je spíš naopak vtipná.“ V programu, jejž připravila dramaturgyně inscenace Kristina Žantovská, se zase lze v jedné větě dočíst, že autorka hry „je v dobrém slova smyslu angažovaná a nechybí jí smysl pro humor, často nekorektní“, podsouvajíc tak, že existuje také „špatná angažovanost“ a že ta dobrá souvisí s nekorektním humorem.

Britské zdroje uvádějí, že někteří soudobí komentátoři obviňovali matrony, že se s obžalovanými ženami v porotě „domlouvají“ a schválně potvrzují jejich těhotenství. Přímých důkazů pro taková obvinění ale mnoho není a spíše tak dokazují, že společnost měla obavy ze spolupracujících žen, které mohou narušit zavedený (mužský) právní systém. Ženské kolektivní jednání jednoduše vyvolávalo obavy.

Nyní, o pár stovek let později, má tvůrčí tým při inscenování feministické hry potřebu ujišťovat diváky: je to trochu feministické, ale nebojte, není to nebezpečné, dokonce se i zasmějete. Obava ze ženského spiknutí jako by se promítala do recepce 21. století. Feministický obsah je stále nutné předem „změkčovat“ a rámovat jako neškodný, či ho dokonce prezentovat tak trochu s omluvou. (V té souvislosti je možné vzpomenout na mediální prezentaci loňské premiéry Like Lovers Do v Národním divadle Brno.)

Na jednu stranu je to ze strany MDP pochopitelný a možná i taktický krok vzhledem k nešťastnému obrazu feminismu u širší veřejnosti, na kterou divadlo cílí. Na druhou stranu by bylo krásné, kdyby bylo možné se namísto obav a prohlubování diskurzu o „nebezpečném feminismu“ – tím spíš v kontextu takové inscenace – dočíst něco v duchu „Je to feministické. A je to velmi vtipné“, protože tyto dvě charakteristiky se apriori nevylučují. Příště se Halleyova kometa vrátí v roce 2061. Tak do té doby třeba…

Městská divadla pražská (ABC) – Lucy Kirkwood: Nebesa. Překlad: Pavel Dominik, režie Marián Asmler, dramaturgie Kristina Žantovská, scéna a kostýmy Eva Zezula, hudba a texty písní Katarzia, světelný design Karel Šimek. Psáno z premiéry 20. září 2025 v divadle ABC.

Další čtení

Další čtení