Myšlenka, kterou na začátku představení vysloví jednadevadesátiletá Jacqueline Juin, je v podstatě mottem inscenace, kterou jsme mohli vidět 7. a 8. října v odsvěceném kostele sv. Anny, nyní Mezinárodním duchovním centru Pražská křižovatka, kde zahájila 8. ročník divadelního festivalu symptomaticky nazvaného Pražské křižovatky. Jmenovala se Tajný život starých lidí a odkryla víc, než slibovala ve svém názvu. Je to přesně jedna z těch inscenací, které vás nenechají chladnými. Buď ji milujete, nebo vás naštve a urazí. Obojí je skvělé, protože divadlo má zneklidňovat. A tento projekt to dělá velmi pozorným, citlivým a opravdovým způsobem. O humoru nemluvě.
Na počátku bylo setkání herce, režiséra, dramatika, filmaře a výtvarníka Mohameda El Khatiba s lidmi ve věku nad pětasedmdesát let v belgických a francouzských domovech pro seniory. Renomovaného tvůrce trápilo, jakým způsobem se covidová pandemie podepsala na jedné z nejkřehčích vrstev obyvatel. Zároveň byl šokován aktuálně zveřejněnou knihou o posledních dnech starých lidí, o jejich nedůstojném odchodu ze světa, krutém zacházení v domovech, ztrátě vlastní nezávislosti a zodpovědnosti za své životy. A tak nejprve založil ve Francii seniorské centrum umění a poté se pustil do natáčení filmu. Během rozhovorů se starými lidmi se skoro pokaždé stočila řeč na ztrátu intimity, potlačené touhy, potřebu dotýkání se, lásky, sexu, masturbace, milování. A zároveň je provázela obava, aby se nic z toho nedozvěděly děti zpovídaných. A to už byl základ pro nový projekt. Tentokrát divadelní.
Kartograf našich intimních zákoutí
Mohamed El Khatib je známý tím, že rád potkává nejrůznější lidi a diskutuje s nimi o rozmanitých problémech. Ve svých předchozích projektech rozmlouval například s dělníky ze severu Francie, uklízečkou, dětmi z rozvedených manželství, rodiči, kteří ztratili své dítě, i s vlastní umírající matkou. Zajímají ho osobní příběhy i sociální témata. Ne nadarmo je jedním z jeho devatera řemesel také sociologie. I když ve své poslední inscenaci Israel a Mohamed, v níž vystupuje s tanečníkem flamenka Israelem Galvánem a o které jsem na divadelním.netu také referovala, o sobě prohlašuje s nadhledem sobě vlastním, že se chtěl stát fotbalistou. A nutno říct, že fotbal je pro něj kromě hry samotné zajímavý opět hlavně oním sociologickým průsečíkem množství lidí na tribunách, kteří by se jinak jen těžko potkali.
Rozmanitou realitu přetavuje do svých multimediálních uměleckých projektů svébytným způsobem. Nezapře v sobě ani vystudovaného geografa, který jako by z roztodivných předmětů naší paměti, útržků vzpomínek, momentek příběhů a vyprávění umanutě skládal jakési „myšlenkové mapy“. S oblibou nás pak jimi vede mimo hlavní trasy. Libuje si v neprobádaných cestách, zarostlých křovinami předsudků, zavalených kameny nejrůznějších zákazů a tabu, nasáklých močály obav a strachů. Vstup na vlastní nebezpečí. Může se totiž stát, že během putování narazíte na překážku, kterou nejste schopni nebo ochotni překonat.
Mohamedův přístup je však naprosto otevřený, upřímný a férový. I když někdy může popouzet, zabolet, přivést k odmítnutí nebo bagatelizaci. Pokud se ale necháte s důvěrou vést, otevře se před vámi velké dobrodružství. Máte šanci dozvědět se o sobě, světě a lidech kolem sebe něco nového nebo si připomenout to, co jste odsunuli, vytěsnili, zapomněli. Nejde o žádnou torturu či intelektuální striptýz, nýbrž o osvobozující putování ze zajetí vlastních předpojatostí, stereotypů a představ nahlížených s humorem, laskavostí a obrovskou lidskostí.

Eros a Thanatos v zařízení pro seniory
Mohameda El Khatiba od začátku kariéry fascinuje smrt. Smrt ve všech jejích podobách. A také náš strach z ní. Není to sice téma, které by ho přivedlo k projektu věnovanému pokročilému stáří, tím je totiž intenzivní život, nicméně se do něj propisuje s naléhavou silou. Zvlášť pokud jde o současnou verzi. Mluvím o „verzi“, protože v loňském roce jsem v sále La Chartreuse ve Villeneuve lès Avignon viděla v rámci Avignonského festivalu IN trochu jinou podobu inscenace. Představení tehdy začínalo na předscéně prostoru, který připomínal společenskou místnost v zařízení pro seniory, monologem doyenky projektu, tehdy jednadevadesátileté Jacqueline Juin, usazené v kolečkovém křesle. Pečlivou dikcí nezapřela svoji minulost. Bývala kdysi televizní hlasatelkou RTBF a nutno dodat, že také jednou z prvních žen-novinářek ve veřejnoprávní televizi pro frankofonní část Belgie. Její zpověď, jakkoli si se smrtí pohrávala, obracela pozornost ke stáří a intimnímu životu v pokročilém věku. Ona věta o tom, že je lepší umřít na jevišti než v domově důchodců, byla tehdy pouhým mottem. Poté co Jacqueline Juin letos v lednu zemřela (a opravdu takřka na jevišti), stal se tento bonmot pointou jejího vlastního životního příběhu. Když při pražské repríze slyšíme, že to, „že se objevuje nyní na plátně, znamená, že to s ní nedopadlo zřejmě dobře“, v mnohých z nás zatrne. Realita se střetává s uměleckým tvarem a významným způsobem posouvá jeho vnímání.
V avignonských uvedeních, která následovala jen měsíc po belgické premiéře, se smrt vplížila do představení téměř nepozorovaně, groteskně exponovaná dotazy aktérů, kde je Georges. Jejich kolega se však nezpozdil, nic ve scénáři nepopletl, jak byste si mohli zprvu myslet. Když herci konečně vytáhnou za praktikáblem skrytou urnu a přinesou ji před diváky, dojde vám, že Georges je v ní: bylo to jeho poslední přání. Být s ostatními na jevišti i po své smrti. Škoda, že jsme se o Georgesovi nedozvěděli víc…
Smrt se nás dotkne i tehdy, když k nám z projekčního plátna promlouvá žena, která se nemohla stýkat se svým milým. Dílem kvůli jeho zdravotnímu scházení, ale především kvůli zákazu jeho dětí. Zprvu mu chodila vyznávat lásku pod okna jeho pokoje. A jednoho dne si vzala život.
Všechny podoby lásky
Ovšem ne všechny příběhy lásky končí tragicky. Zpověď Salimaty je toho důkazem. Dcera se jí jednoho dne zeptala, zda je stále sexuálně aktivní. A ona nyní přede všemi přiznává, že má milence. Je to Mexičan a je prý hodně náruživý. Až přijde její dcera na představení, tak se pravdu o své matce dozví. Salimata je s tím srovnaná. Potutelně se usmívá.
Co člověk, to trochu jiný příběh. Z velkého množství rozhovorů režisér vybral ty nejzajímavější a poskládal je tak, aby obsáhly co možná nejširší milostnou typologii. Inscenace tak zahrnuje lásku tělesnou i snovou, uvědomění si vlastního těla a sebeuspokojení, libido, heterosexualitu i homosexualitu, sexuální asistenci, orgasmus, nevěru… a to vše nahlíží s obrovskou upřímností, nadhledem a tolerancí. A se smyslem pro kuriózní situace.
Každý ze sedmi přítomných herců, pěti žen a dvou mužů (ano, ženy se dožívají statisticky vyššího věku než muži), s námi sdílí svůj vlastní příběh, s nímž vnáší do hry vždy konkrétní téma, a zároveň se s empatií vyjadřuje k ostatním příběhům a projevům. Míra otevřenosti je občas vskutku zarážející. Třeba ve chvíli až dětsky poťouchlého, osvobozujícího přiznání Martine o hrátkách s mrkví, kterou posléze nakrájela do polévky. Nebo poznámka Annie o tom, že krucifix je v takových případech osamělé lásky „přece klasika“. Nejde přitom v žádném případě o exhibicionismus, cílem není bezhlavě převálcovat všechna milostná tabu. Herečky a herci nedávají svou přítomnost na jevišti ani svá vyprávění na odiv. Užívají si je, to ano, ale působí nesmírně uvolněně a naprosto přirozeně. Se svými příběhy, fantaziemi a myšlenkami jako by se divákům s důvěrou svěřovali. Nejsou to „zabijáci“ intimity, naopak svojí svobodomyslností vzbuzují sympatie a spřízněnost. V takové chvíli je vlastně jedno, zda skutečně všechny detaily příběhů jsou jejich vlastní, vyplynuly z širších rozhovorů s dalšími respondenty, nebo je režisér sám vypointoval.
Julii může být i devadesát
V Avignonu – snad možná právě proto, že šlo o jedny z prvních repríz – jsem silněji vnímala přítomnost určitého studu, rozpaků, vědomí, že aktéři a aktérky říkají fakta, která obyčejně nejsme schopni přiznat ani sami sobě, natož před sálem plným cizích lidí, a co hůř, svým známým a rodině. Po více než roce hraní, po turné ve Francii, Belgii či Mexiku, převládala v pražském uvedení spíše sebejistota a nakažlivá radost ze hry. Jednotlivé zpovědi se jevily sebevědomější, v rámci projektu logické. A tím, jak neherci a neherečky nabrali jevištní zkušenosti, tendují dnes spíše k uměleckému než čistě dokumentárnímu tvaru. Divadelnější rozměr může více zasáhnout tu část publika, která neunese dokumentem nastavenou míru otevřenosti. A naopak může uvést ve zmatek ty, kdo uvěřili naprosté autenticitě.
Každý dokument je trochu stylizovaný. Konečně, Mohamed El Khatib byl za text Tajný život starých lidí ve Francii nominován na ocenění Molière. Střetávají se tu nejen výjevy na hraně reality, snu a fantazie, ale také skutečné osobní příběhy s příběhy postav ze slavných divadelních her pojednávajících o lásce: Shakespearových milenců Romea a Julie, Perdicana a Camille (Kamily) z Mussetovy hry S láskou nejsou žádné žerty nebo Bereniky a Tita z Racinovy tragédie. Tato konfrontace je zajímavou sondou do našeho vnímání. Proč vzájemně velmi podobné příběhy vnímáme jinak, když se týkají fiktivních postav ze slavných děl, než když nám je přímo ze svých životů sdělují naši současníci? Proč se většina her o lásce týká mladých lidí?
Právě v souvislosti s Romeem a Julií nabízí inscenace zajímavou obrácenou perspektivu, kdy nikoli rodiče brání lásce svých dětí, ale děti brání lásce svých rodičů. I takový příběh může skončit tragédií, jak o tom svědčí již zmíněný příběh ženy, která raději zvolila smrt, než aby žila bez lásky, jíž bránili potomci jejího milého.
Vztahu rodičů a dětí si inscenace všímá i v méně vypjatých polohách. Jako třeba samotného faktu odložení starých lidí do seniorských domovů, jejich vnímání jako lidských bytostí, které potřebují nejen zájem a lásku, ale i vlastní autonomii. A v neposlední řadě jde i o vyrovnání se s jejich odlišnou sexuální orientací.

O předsudcích nejen vůči stáří
El Khatibova inscenace není totiž ve své podstatě o nějakých starých lidech. Je v první řadě o nás. Ať už jsme mladí, nebo staří. A přistihuje nás při našich vlastních předsudcích a klišé. Nejen ve věci stáří a sexu, nejen ve jménu lásky ve všech jejích podobách nebo smrti. Už samotný fakt, že v inscenaci vystupují převážně amatérské herečky a herci, může u některých diváků vyvolat určité pochybnosti. Vždyť ještě nedávno se na divadelní vědě v Praze – a já jsem toho svědkem – učilo, že divadlo hrané neherci patří do sféry neumění.
Narazíme zde také na kulturní a ústavní odlišnosti. V inscenaci vystupuje jen jedna žena afrického původu, Salimata. V domovech pro seniory totiž najdeme jen malé procento lidí afrického či arabského původu. Jejich komunita se o ně většinou dokáže postarat. Ke stáří obecně mají Afričané či Arabové větší respekt než Evropané. V Belgii jsou na tom zase líp, pokud jde o uzákonění práva na sexuální asistenci, zatímco ve Francii jsou takové služby považovány za prostituci. Však také v této spojitosti zazní ironická poznámka, že při vzniku této části byly čerpány prostředky výhradně z belgického grantu.
Rasových stereotypů se dotkne postava Yasmine, mladé ošetřovatelky, která je vystavena nevhodným, rádoby vtipným narážkám na svůj maghrebský původ a zároveň si musí poradit v každé situaci. Jako když přistihne na pokoji sexu se oddávající pár a vzápětí se na chodbě srazí s manželem oné vášnivé ženy. Jejím prostřednictvím autor vzdává poctu všem ženám, které nelehké povolání pečovatelek vykonávají. Její představitelka Yasmine Hadj Ali je také profesionální oporou celé neherecké skupiny. Nenápadně ji vede a jistí pro případ nenadálého výpadku. Je profesionální tanečnice, cirkusová umělkyně, absolventka pařížské konzervatoře a spolupracovnice mnohých zvučných tvůrců, například francouzsko-konžského dramatika, prozaika, básníka, herce a divadelního režiséra Dieudonného Niangouny nebo francouzské dramatičky a divadelní a filmové režisérky Caroline Guiely Nguyen. Pro profesionály bývá většinou obtížné předstírat, že na jevišti stojí poprvé. Yasmine se to v roli ošetřovatelky daří skvěle. Drží se vzadu, spíš je při ruce svým svěřencům a svěřenkyním. A když je vyzvána, aby představila svůj příběh, činí tak citlivě, s uvěřitelným, nepředstíraným studem a zábranami. Ty ustoupí v jejím závěrečném sóle, když plní klientům a klientkám tohoto pomyslného domova seniorů jejich přání. Zatančí, zazpívá jako Céline Dion, vysekne monolog z Racinovy Bereniky… Jen odhalené ňadro Jeanu-Pierrovi ukázat nehodlá.
Inscenace se obvykle opírá ještě o jednoho profesionálního tvůrce. Tím je sám autor a režisér Mohamed El Khatib. Je klíčovou součástí, řekla bych uměleckým i mravním garantem všeho, co se na jevišti odehrává. Je to dirigent, který citlivě řídí představení, uvozuje jeho rámec, vtipně a zasvěceně osvětluje, glosuje určité momenty, udává rytmus jevištních akcí, vždy s úsměvem na tváři a jiskrou zapáleného tvůrce. Je pochopitelné, že vzhledem ke svým dalším projektům nemůže být součástí všech repríz, jako se stalo v Praze. Zastoupila ho zde – velmi důstojně – jeho kolegyně. Byla vnímavou pozorovatelkou a laskavou souputnicí jemně zasahující do děje. Stejně jako v případě Mohameda mi však chybělo zveřejnění také jejího příběhu. I přes veškerou snahu o absolutní diskrétnost a loajalitu byla tato postava jakousi vnější autoritou jinak demokraticky pojatého formátu.
Avignonské publikum ohledávalo představení zprvu ostražitě, ostýchavě. Postupně sál s kapacitou srovnatelnou s kostelem sv. Anny roztával a nakonec při děkovačce všichni diváci vstali a nadšeně a dlouho aplaudovali. V Mexiku prý byla inscenace přijata natolik spontánně, že se diváci během představení zapojovali do dění svými vlastními postřehy a poznámkami a v hudební pasáži se dokonce sami od sebe dali do tance. Při prvním pražském uvedení mě překvapily výbuchy smíchu, spíše mladší části publika, které představení provázely takřka od začátku do konce. To mě naplnilo jistou nadějí, že ageismu, s nímž se dnes v naší zemi často potkáváme, příště nedají právě tihle lidé šanci.
Jak sami vidíte, na Tajném životě starých lidí nebylo vlastně nakonec nic tajného. Zákonitě se v něm se životem o slovo přihlásila i smrt a o skutečném věku oněch údajně starých lidí by se dalo také polemizovat. Prostě jedna z těch inscenací, které dávají našemu současnému krutému, zmatenému a odcizenému světu obrovskou naději a smysl. A také šťastná volba Pražských křižovatek pro šíření nové citlivosti.
Mohamed El Khatib: Tajný život starých lidí (La vie secrète des vieux). Námět a realizace Mohamed El Khatib, dramaturgie a umělecká koordinace Camille Nauffray, scéna a umělecká spolupráce Fred Hocké, video Emmanuel Manzano, zvuk Arnaud Léger, asistentka režie Gil Paon, vedoucí techniky Jonathan Douchet, technický tým na zájezdu Jonathan Douchet, Arnaud Léger, režie titulků Zacharie Dutertre, umělecká koordinace na zájezdu Mathilde Chadeau. Premiéra 28. května 2024 v Théâtre National Wallonie-Bruxelles (psáno z uvedení v La Chartreuse ve Villeneuve lès Avignon na Avignonském festivalu 19. července 2024 a v odsvěceném kostele Pražská křižovatka 7. října 2025 v rámci festivalu Pražské křižovatky).
///
Reflexe inscenace Israel a Mohamed zde.

