Lepkavá krutost katalánské prózy prosakuje i do českých čtenářských vod. Jaké jsou dva nedávno přeložené tituly?

Sdilej

Druhá kniha Irene Solà přeložená do češtiny vyšla letos v březnu, tentokrát pod hlavičkou Paseky. Nakladatelství Euskaldun zase v květnu na tuzemské pulty přineslo první prózu Pola Guasche. Dal jsem ti oči, a tys je upřela do temnot a Napalm v srdci slouží jako sondy do světů dvou představitelů často opomíjené, avšak svébytné a vynalézavé katalánské literatury. Ukazují její surovou i poetickou tvář a přinášejí příběhy, které i přes jejich nezvyklou formu stojí za to číst.

Ona s lehkostí převádí rysy lidového vyprávění do dnešní doby, on píše o jazyku, okupaci a vykořenění s poetickou brutalitou. Spojuje je sice region, odkud pochází, ale jejich knihy by bylo příliš snadné charakterizovat výhradně skrze Katalánsko a jeho historii, jazyk, nářečí, určitou oblast nebo kulturu. Letos na jaře obě vyšly v českém překladu. Přestože se styl psaní i obě vyprávění značně liší, propojuje je hlavně pocit bezvýchodnosti a jím poháněná touha vystoupit z kruhu. 

Napalm v srdci

„Nejdřív přišel mohutný výbuch, světlo vyzařující dlouhé hodiny z Továrny halilo oblohu, a pak nastalo ticho. Neúprosné, neproniknutelné ticho. A my, kteří jsme neutekli, jsme uvázli doma, užírali se nudou, počítali trámy a strkali špendlíky do děr po červotoči. S Borisem jsme si začali psát,“ vypráví bezejmenný hrdina ve vůbec první próze z pera oceňovaného básníka Pola Guasche. V krajině zdecimované katastrofou, v okupované oblasti plné tanků, potulujících se lesních zvířat a holohlavých mužů – vojáků hovořících cizím jazykem –, počítá mladý muž dny od události, která navždy proměnila přírodu i životy místních.

Napalm v srdci (orig. 2021) Pola Guasche je nezvyklý svou formou i jazykovou skladbou. Příběh je nutné poslepovat z jednotlivých dílů mozaiky, jakýchsi kapslí. Trest, Ruce, Žížaly, Výchova, Krev a další pouze několik stránek dlouhé vhledy do hlavy hrdiny představují jakési záblesky vzpomínek i přítomnosti. Děj knihy se odehrává hned na několika časových rovinách a dílky skládačky se od sebe oddalují a zase se k sobě přibližují. Vypravěč není spolehlivý, je ale upřímný. Když lže, přizná to. Hned v několika chvílích ztrácí sám sebe a mění tak i své hodnoty. Zabije. Ve vytrvalém souboji s mužstvím i vlastní jemností hrdina popisuje své touhy, zklamání i všudypřítomné násilí. To naučené, zažité, nutné i zvířecí. V jeho světě, v místě beze jména, bez reálií a prozatím i bez východu, je však potřeba přežít. A přežít znamená odejít s Borisem pryč. Odejít s ním, odejít pro sebe, pro matku i matce navzdory.

Notnou část knihy tvoří právě dopisy Borisovi, hrdinovu milenci, který přežívá ve městě. Borisovy odpovědi na dopisy však již součástí knihy nejsou. Na některých stránkách vidíme některé z fotografií, které Boris pořídil. Na jiných zase vypravěčovy zářezy do vlekoucího se času, stovky čárek odpočítávajících dny od katastrofy. Vizuální a grafické prvky knihy tak děj pravidelně rozbíjejí i posouvají. Zatímco fotografie v celku občas působí trochu na sílu, dopřávají i tak potřebný čas na odpočinek. Text je totiž skutečně hutný, místy těžko uchopitelný. Každé slovo má pečlivě volený význam a asociaci, což lze vycítit i z propracovaného překladu Víta Groesla. Ten si sice zachovává slovní strohost, i přesto kypí lyričností.

Obálka knihy Napalm v srdci spisovatele Pola Guasche. Foto Euskaldun
Obálka knihy Napalm v srdci spisovatele Pola Guasche. Foto Euskaldun

„Později jsem pochopil, že tohle neštěstí nevychází z nás. Že je to postoj zvenčí, který nám je vnucován: že když jsem se zavřel do spižírny plné kádí a starého chleba, když jsem utěsnil dveře, aby tam byla tma a s dnem byl konec, nezavíral jsem se tam kvůli tomu, že bych byl smutný, dělal jsem to proto, že oni chtěli, abych byl smutný. A to je rozdíl,“ uvědomuje si hrdina, když přemýšlí o svém milenci, se kterým se setkává v „krysím pokoji“. Za svou jinakost v dětství vypravěč trpěl. Útěk před bandou kluků se na stránkách knihy slévá s útěkem před nucenou prací, před otrokáři v neznámé krajině, po které s Borisem putují po společném odchodu z domova. Na zadní sedačce auta jim leží rozkládající se lidské tělo, které je třeba pohřbít. Jako tlející připomínka domova. Na cestách se pak mladí muži setkávají s prostředími, která jsou ještě více nehostinná než to, které znávali. Jazyk, který znají z domova, se v těchto končinách mění, mísí a vytrácí. 

Právě ke konceptu jazyka se Guasch neustále vrací. Zabývá se jím matka ve svém srdceryvném dopisu synovi, a i pro vypravěče je jednou z nejdůležitějších hodnot, o kterých opakovaně přemýšlí. A přestože například scéna přistižení matkou při milostném aktu s Borisem je působivě vystavěná (stejně jako jiné, podobně konkrétní a vizuálně i dějově barvité části příběhu), jsou to právě úvahy o jazyku a identitě, které nevšední a místy příjemně výstřední knize přidávají na hodnotě. Pocit, který kniha navozuje, je v mnohém hodnotnější než samotný přímočaře načrtnutý děj a někdy až neurčité kulisy příběhu a jeho světa. Skrze skladbu vět, jejich rytmus a vypravěčovy úvahy Guasch zpracovává rozklad nitra, odchod a ztrátu. Zkušeně ohmatává pomyslné hranice, zpoza kterých se již nelze vrátit zpět.

Spisovatel Pol Guasch, autor knihy Napalm v srdci. Foto Euskaldun
Spisovatel Pol Guasch, autor knihy Napalm v srdci. Foto Euskaldun

Dal jsem ti oči, a tys je upřela do temnot

Překročení pomyslné hranice, tentokrát mezi dobrem a zlem, hraje zásadní roli také v nově přeložené knize Irene Solà. Autorce, která v roce 2020 vyhrála Cenu Evropské unie za knihu Zpívám já a hora tančí (orig. 2019, u nás Eskauldun 2023), vychází v češtině již druhá kniha, tentokrát v překladu Michala Brabce.

Dal jsem ti oči, a tys je upřela do temnot je na českém přebalu označena jako „folk horor“. Tato nálepka je ale poněkud nepřesná. Solà sice využívá hned několik lidových příběhů z katalánského pohoří Les Guilleries, v blízkosti kterého vyrůstala, label hororu je v tomto případě ale přinejmenším zkreslující. Detailní popisy rozkladu, zranění i lidského utrpení a krutosti sice pro některé čtenáře a čtenářky mohou být odpudivé, avšak tím hororové prvky v knize začínají i končí.

Stařena Bernadeta právě umírá. Zatímco o ni v zapáchajícím domě pečuje jistá Marta, píše se na statku ještě řada dalších osudů, které se mísí a překrývají. To vše během jednoho jediného dne. Skupina žen se pečlivě připravuje na Bernadetin odchod, chystají hostinu. Podiveně sledují dění v domě, ve kterém je latrína umístěna vprostřed a sama splachuje. Pozorují dění v budově, kde hosté neustále nakukují do malých zrcátek plných trpaslíků. S nelibostí pokukují po návštěvnících, kteří přijíždějí a odjíždějí v povozech bez koně. Čas přeskakuje a cyklí se, vpíjí se do jednotlivých kapitol, které společně utvářejí povídkově temný celek. Jako by se v domě kromě nesnesitelného puchu vznášelo také ještě něco ďábelského.

Obálka knihy Dal jsem ti oči, a tys je upřela do temnot spisovatelky Irene Solà. Foto Paseka
Obálka knihy Dal jsem ti oči, a tys je upřela do temnot spisovatelky Irene Solà. Foto Paseka

Joana kdysi uzavřela pakt s ďáblem, aby získala dokonalého manžela. Jelikož ale Bernadímu Clavellovi chyběl prst, svou část dohody nikdy nedodržela. Joana sice přechytračila rohatého, jenže statek stihla kletba. Nádech lidové slovesnosti prostupuje celou řadou neštěstí, které obyvatelky statku sužuje po generace. „Svažte ji! Svažte ji, ale ne ruce, svažte jí srdce!“ slyší bezcitná Margarida, když ji na povoze táhnou do žaláře. Blanca se narodila bez jazyka. Angela necítí bolest. Čtenářstvu se skrze mlhavé návraty do minulosti postupně poodkrývají příběhy řady žen ze statku, jejich trápení, touhy a prohřešky, to vše popsané velice živočišným způsobem. Skupinu žen přežívající v tvrdých podmínkách by někdo mohl označit za podivínky nebo nešťastnice stižené osudem, jiný rovnou za čarodějnice.

Autorka pracuje s prolínajícími se časovými rovinami velmi hbitě. I když hlavně zpočátku je počet nově příchozích postav poněkud matoucí, daří se Irene Solà během vyprávění zachovat odlehčenost a čtivost. Již ve své první do češtiny přeložené knize  spisovatelka volila nezvyklé způsoby vyprávění – série provázaných příběhů z hor byla občas vyprávěna lidmi, jindy zase neživou přírodou. Tentokrát znovu ukazuje svou schopnost na stránkách mistrně provázat osudy mnoha postav a rozpustit je v čase. Zatímco skupina žen strojí tradiční hostinu, ohřívá si Marta jídlo v mikrovlnce. Osudy ostatních žen existují v ní, s ní i přes ní.

Spisovatelka Irene Solà, autorka knihy Dal jsem ti oči, a tys je upřela do temnot. Foto Paseka
Spisovatelka Irene Solà, autorka knihy Dal jsem ti oči, a tys je upřela do temnot. Foto Paseka

„Občas jí ale ďábel z objetí vyklouzl. A nestával se přítulnou kočkou, ani pyšným býkem, ani milou kozou, ale měnil se v žalostný uzlíček. Ve ztrápenou trosku, smutnou a osamělou skořápku, která nechtěla být milována ani milovat,“ píše Solà. Divoká i ochočená zvířata hrají v jejím vyprávění důležitou roli. Muži jsou v těchto horách slabí, nosí neštěstí a trápení. A silné ženy se pro ně obětují, trpí, nesou břímě kletby. I potulný ďábel na nich koneckonců závisí. 

Oba tituly jsou kvůli nezvyklé formě rozhodně čtenářským dobrodružstvím, které je místy náročné. Oba také nezvykle napřímo poodhalují jakousi krutost bytí, v tom nejčistším slova smyslu. Lidskou krutost, která se nabaluje a lepí. Volí prostředky, které přežití popisují napřímo a bez okolků. A i když pravděpodobně nebudou po chuti všem, přinášejí do českých knihkupectví dva katalánské talenty, které rozhodně stojí za to číst.

Pol Guasch: Napalm v srdci. Přeložil Vít Groesl. Euskaldun, 2026.

Irene Solà: Dal jsem ti oči, a tys je upřela do temnot. Přeložil Michal Brabec. Paseka, 2026.

Další čtení

Další čtení