Kristýna Boháčová vnímá butó jako disciplínu, která otevírá prostor pro hlubší práci s tělem, pamětí i se vztahem k místu. V rozhovoru pro divadelní.net mluví o tom, proč ji tato forma oslovila natolik, že usiluje o její výraznější ukotvení v českém prostředí, co jí přinesla intenzivní zkušenost z italského workshopu vedeného Atsushim Takenouchim a jak chce podněty ze zahraniční mobility podpořené programem Culture Moves Europe dál rozvíjet v domácím kontextu. Řeč přitom není jen o samotné umělecké praxi, ale také o možnostech, jak kolem butó postupně vytvářet živější a kontinuální komunitu.

Co vás přivedlo k rozhodnutí věnovat se právě butó a usilovat o jeho výraznější ukotvení v českém prostředí?
V butó jsem objevila praxi, která je mému prožívání nejbližší. Široký prostor, kde můžu být svobodně, takový jsem v jiné pohybové ani duchovní praxi nenašla. Dříve či později mě vždycky někdo začal usměrňovat a manipulovat, napomínat, co se dělat má a co už ne. Butó zapojuje stejným dílem tělo i ducha, ani jedno se nenadřazuje. Přitom pořád nejde o to, ukazovat se a performovat ve smyslu předvádět dokonalost, ale spíš sdílet a nechat diváka, aby se připojil k mému osobnímu prožitku. Pořád je pro mě fascinující nořit se do cykličnosti ročních dob, nahlédnout vlastní stíny nebo se dotknout historických mezníků, výrazných dějinných bodů, které určily nebo určují prostor, kde se jako jedinci pohybujeme.
A myslím, že butó je přesně tanec pro naši dobu plnou ruptur, často čistě mentálního prožívání a odcizení od vědomého propojení s fyzickým tělem. Zvědomění těla je podle mě prvním krokem k hledání alternativ, cest, jak vzdorovat a nevyčerpat se.
V průvodním textu ke svému projektu pro Culture Moves Europe zmiňujete, že butó propojuje individuální a kolektivní paměť skrze tělo a vztah k místu. Jak si tuto myšlenku představit v konkrétní umělecké praxi?
Ano, do Culture Moves Europe jsme se hlásili s tímto textem. V umělecké praxi tuto myšlenku ztělesňujeme. To je asi ta nejlepší cesta, jak zjistit, jestli je myšlenka jen intelektuálním tancem, nebo může být nosná pro celou bytost, tedy vtělená.
Vycházíme z toho, že necháváme tělo skrze pohyb vyprávět jeho příběh. Nejen příběh našich třiceti nebo čtyřiceti let, ale zaměřujeme se i na další vrstvy, spojení s předky prostřednictvím obrazů, motivů, vztahu k zemi a půdě. A odtud, přes zkušenost svých kořenů, se v autentickém pohybu rozpínáme ke kolektivní paměti, ke spojení se vším živým, více-než-lidským, jak říká David Abram. Takový postup je pro mě bezpečný. Bez ukotvení a vědomí toho, že nás země nese, by bylo možné skrze butó právě v tom napojení na kolektivní paměť velmi rychle ztratit orientaci.
Proč podle vás butó v České republice zatím není dostatečně rozvinuté a co mu zde dosud chybělo?
Těžko říct. Věnujeme se mu asi pět let, nemáme historii hluboce zmapovánu a nechceme pouštět obecná prohlášení. Vnímáme butó jako praxi, která se rozvíjí opakováním, pravidelným návratem k tréninku, prohlubováním kvalit pohybových, kognitivních i obecně lidských. Je skvělé, že do ČR přijíždějí zahraniční lektoři butó nebo že tu čas od času vznikají představení, která jsou butó inspirována, ale v Butoh CZentre chceme podpořit opakovaná setkávání lidí, pro něž je důležité uvědomovat se a prožívat v hlubších souvislostech, než je běh jednotlivých denních povinností. Právě to podle mě z dlouhodobějšího hlediska může pomoci ukotvit v ČR praxi samotnou.
V Itálii jste průběžně veřejně pracovali s fyzickým divadlem, dialogickým jednáním i novým prostorem. Proč pro vás byla důležitá právě tato „cesta jako součást procesu“?
Citujete z návrhu našeho projektu, bez kontextu ta věta možná nedává úplně smysl. Bylo pro nás podstatné plně integrovat 10denní intenzivní workshop (denně jsme měli 7–8hodinový trénink a často ještě večer nebo v noci performance či rituály) a přenést jeho kvalitu do naší pražské každodennosti, kde si vyděláváme převážně jiným zaměstnáním než butó. Takže jsme se chtěli po cestě zastavovat v italských městech, na nárožích, u řek a v horách, udržovat spojení se živly i místem a zároveň s místními butó takto sdílet.
Tato část projektu nebyla programem Culture Moves Europe podpořena, takže jsme se hned po workshopu vrátili domů.
Nicméně zásadní pro nás je vytvářet podmínky pro rituál jako takový, i když jsme mimo čas a prostor workshopu. Rádi bychom demokratizovali rituálnost, když si dovolím aktualizovat nárok Dorothee Sölle na demokratizaci mystiky. Chceme nabízet příležitosti, kde bude možné v transgresi prožít a nahlédnout, okolo čeho možná kroužíme ve svém všedním životě.
Jak se ve vaší práci potkává butó s fyzickým divadlem a dialogickým jednáním? V čem se tyto přístupy doplňují a v čem si naopak kladou odpor?
Z našeho pohledu se tyto přístupy prolínají a doplňují. Akcentují různé dílčí aspekty dovednosti ponořit se za svůj všední horizont a z tohoto místa se sdílet s dalšími. V butó se běžně nemluví. Pro vědomější každodenní fungování, k němuž jsem praxí obou disciplín disponována, považuji za nezbytnou dovednost rozvíjet hlubší vrstvy sebe sama, vést je skrze tělesné zakotvení až do hladiny verbální komunikace a vzájemný dialog. V tomto ohledu chápu dialogické jednání jako unikátně silný nástroj.
Odpor si podle mě nekladou, obě vyvěrají z téhož zdroje, jen se projevují rozdílně.
Co jste očekávali od intenzivní osmihodinové každodenní praxe v mezinárodní skupině? V čem může být taková zkušenost jiná než práce v domácím kontextu?
Zkušenost byla samozřejmě výrazně dána šíří prostředí, odkud pocházíme. Setkali jsme se s lidmi z Jižní Afriky, Kanady, Británie, Francie, Ukrajiny, Řecka, Itálie. Práce s lidmi různých jazyků, mentalit a kultur je jednoznačně ohromným obohacením. Při kontaktu s těly vnímáme podobnost, posiluje se vědomí, že všichni vycházíme ze stejného základu, že společně obýváme jednu Zemi v tutéž dobu, ale přirozeně je tam i rozdíl kulturní, kdy si ne vždy na názorové rovině ladíme. Ale troufám si říct, že tělová zkušenost je silnější, když jsme oba otevřeni potkat se na neduálním poli.
Práce v domácím kontextu pro mě byla vždy zpravidla omezenější. Málokdy je možné se v ČR setkat s pluralitou těl, ras, náboženství, příběhů, idejí. Když jsem ale vystavena radikálnější jinakosti, jsou konfrontovány mé stereotypy a mohou se začít přepisovat i zaběhané vzorce jak tělesného prožívání, tak jednání.

Mluvíte o posílení receptivity těla a jeho propojení s myslí. Co to znamená pro performera v praxi – a co to může přinést divákovi?
Pro performera je to neustálá výzva paradoxu aktivní pasivity. Být uzemněn, být schopen veliké fyzické vnímavosti – kultivovat schopnost vnímat vlastní tekutost, napětí ve tkáních i potenci v celém těle i poli a zároveň se disponovat, zříct se kontroly, aby se na čas performance stával jiným a mohlo se skrze něj vyjevit nové. A přitom je dobré, když to vše kotví v kapacitě takovou zkušenost mentálně uchopovat.
A pro diváka může být takový zážitek transformativní. Když jste v blízkosti člověka, který je plně přítomný, propojený se svým tělem, myslí a místem, automaticky se prostřednictvím koregulace na takové nastavení ladíte. Lze tak společně vstoupit do rituálního prostoru, který je neustávající proměnou a děje se. Člověk – performer i divák – z něj potom vychází proměněn. Skrze pobývání v takovém společném poli se každý sám v sobě navracíme k původnímu zdroji, co to znamená, být živý.
Workshop vedl Atsushi Takenouchi. Čím je pro vás jeho přístup inspirativní?
Atsushi Takenouchi je z druhé generace tanečníků butó, učil se u zakladatelů Tatsumiho Hijikaty i Kazua Ohna. Takže nese fundament. Zároveň svou praxí a svými zkušenostmi rozvinul vlastní přístup Jinen Butoh, kde akcentuje spojení s přírodou, živly a cykličností. Ono „stávání se“ (v butó ztělesňujeme objekty, živly, meziprostory, příběhy jednotlivců atd.) se tedy často odvíjí od obrazů moře, vln, proměňující se přírody (jarní probouzející se tráva se transformuje ve vysušenou pláň a ta se deštěm znovu obnovuje). Často zapojuje také politické fenomény; válku, hladomor, střelbu. Je pro nás opravdovým učitelem, vždy nás pozoruje velmi pozorně a potom několika slovy vypíchne to podstatné a dokáže nás podpořit, abychom rozvíjeli vlastní cestu. Navíc on butó opravdu žije, přijde nám, že ta praxe hloubky a poťouchlosti prostupuje celým jeho bytím, chováním i způsobem, jak obědvá nebo jak si říká o odpočinek. A to je hodně inspirativní.
Na závěr workshopu proběhla veřejná představení v Pontedeře pod Takenouchiho vedením. Jaké to bylo?
Vystoupení byla volným a přirozeným vyústěním tréninků. Sdíleli jsme v nich svůj proces, každý měl 15 minut, doprovázela nás hudebnice Hiroko Komiya. Zároveň pro mě vystoupení představovala rituální zakončení celého workshopu, kdy jsme se určitým způsobem vystavili očím a pozornosti druhých a proměnění přešli zase do své každodennosti.
Jak chcete zkušenosti z Itálie přenést do českého prostředí? Máte už představu, jak by se mohly otisknout do vaší další tvorby nebo do širšího povědomí o butó u nás?
Po návratu z Itálie jsme založili Butoh CZentre, kde se snažíme skrze otevřené tréninky nebo delší workshopy podporovat rozvoj butó v ČR. Rádi bychom vytvořili komunitu lidí se zájmem o kontinuální práci na rozvoji své psycho-bio-socio-spirituální dimenze. Jsme otevřeni a uvítáme toho, kdo je zvědavý, co se v něm děje, má chuť a kapacitu pohybově prozkoumávat paměť těla a taky odvahu se s oporou kolektivu setkat s vlastními stíny a podílet se na spolutvorbě performance.
Vystupovali jsme v rámci festivalu …příští vlna/next wave… pod Barrandovským mostem a poté na festivalu Kdo se bojí, musí do lesa na Hoprichu v Martínkovicích. V současné době chystáme performance do pražského Přístavu 18600. Chceme praxi butó plně a přirozeně zapojit do své každodennosti, takže často postupujeme butó metodou zero walking, která nesměřuje nejkratší cestou k bodu B, ale spíš prohlubuje vědomí každého kroku v „teď“.
///
Rozhovor vznikl v rámci mediálního partnerství s Kanceláří Kreativní Evropa, která informuje o mobilitním programu Culture Moves Europe.

