Stručná zpráva o knize Svatý Artaud a o pražském setkání s jejím autorem Leszkem Kolankiewiczem
Motto:
Před dvěma tisíci lety jsem byl na Golgotě, ale jmenoval jsem se jako vždy Artaud a (…) zůstal jsem tam – jako básník a osvícený – (…) ukřižovaný, a potom hozený na obětní hranici.
Antonin Artaud, Dopisy z Rodezu, 1943–1946

Koncem minulého roku vydalo nakladatelství Malvern český překlad knihy polského antropologa Leszka Kolankiewicze Svatý Artaud. Jak název napovídá, je věnována životu a tvorbě francouzského divadelního vizionáře Antonina Artauda (4. září 1896 Marseille – 4. března 1948 Ivry-sur-Seine). O hlubší vhled do tématu jsme požádali jejího překladatele Davida Zelinku.
Svatý Artaud
Antonin Artaud byl a zůstává osobou kontroverzní na mnoha rovinách. Nejprve těžko uvěřitelným faktem, že člověk, který tak významně ovlivnil vývoj divadla od druhé poloviny 20. století, sám v divadle nic zásadního nestvořil, přinejmenším v očích tehdejší kulturní veřejnosti. Jeho vize, jak má divadlo vypadat a především jaká má být jeho funkce ve společnosti, podle některých neuskutečnitelné, narážely na principy, zvyky a stereotypy tehdejšího evropského divadelního prostředí, a přitom byly tak inspirativní a svůdné, že se pro mnohé divadelní reformátory staly i dlouho po jeho smrti ukazatelem směrování divadla i životů s ním spjatých.
Artaud vnímal divadlo jako počátek hlubinného procesu proměny jedince, který vede (či by měl vést) k očistě člověka a tím i celé společnosti. Tvrzení „… aby pozemský člověk pochopil, co vymezuje život, potřebuje buď bomby, nebo čas“ se ukazuje jako nesmírně výstižné v kontextu diskusí na témata válečných běsnění ve světě od 19. století po dnešek. Artaudovo směřování za vizemi „jeho“ divadla bylo tak urputné, že nabíralo rysy svérázného náboženství a… šílenství. Počet těch, kteří po jeho smrti vyložili odkaz jeho myšlení povrchně nebo mylně, dodnes výrazně převažuje nad těmi, kdo mu dokázali do hloubky porozumět. Dá se říct, že Artaud dosud nebyl v úplnosti pochopen a možná/pravděpodobně nikdy nebude. Jak při letošním setkání na pražské DAMU citoval autor knihy Svatý Artaud Leszek Kolankiewicz amerického teatrologa Richarda Schechnera, „vliv Artauda, podobně jako Grotowského, je mocný a veliký – jenom nikdo neví, v čem spočívá“.
Antropolog událostí

Leszek Kolankiewicz je antropolog, profesor na Varšavské univerzitě a především zcela mimořádný autor mezi teoretiky kultury a divadla. Na Varšavské univerzitě vypracoval program „Antropologie widowisk“, kde pojem „widowisko“ můžeme do češtiny přeložit jako podívaná, událost upoutávající smysly. Jako dramatické formy přiřazuje k divadlu rituály, obřady, karnevaly, klání nebo hry, akce založené na vzájemnosti. K popisu těchto jevů užívá vědecký antropologický jazyk, ale postupuje i jako vypravěč, který mnohé jím popisované jevy zažil na vlastní kůži. Je veden osobní motivací pronikat k podstatě života a pravdy o člověku a o světě, podobně jako ti, o nichž píše: Antonin Artaud, Jerzy Grotowski či třeba účastníci rituálů kandomble v Brazílii. Svůj přístup nazývá „uměleckou prací antropologa“. V psaní i živém vyprávění o svých tématech překračuje hranice oborů, propojuje životní, divadelní, tvůrčí a kulturně historická fakta do sítí souvislostí, které umožňují nejen jejich hlubší porozumění, ale často navozují i mimorozumový vhled do spousty situací a jevů, do člověka jako takového.
České vydání Svatého Artauda vychází z druhého polského vydání, pro něž nakladatel vyzval autora, aby svůj text dvacet pět let po jeho napsání doplnil a připravil mnohem bohatší obrazový doprovod, než mělo první vydání… V knize tak je více než dvě stě fotografií, obrazů, kreseb, které vytvářejí paralelní příběhy, skládají nové či méně známé souvislosti, po svém skládají mozaiku Artaudových myšlenek a života. Autor si všímá i toho, jak se Artaudovy vize naplňovaly a naplňují po jeho smrti, v oblastech či formách divadla, o kterých Artaud za svého života nemohl vědět.
…
Vymrštěn z kolejí normality

Namísto dalších slov o knize Svatý Artaud si přečtěte ukázku z ní:
Jak máme rozumět tomu, že skutečné divadlo účinkuje jako mor? Především tak, že se prodírá přes rampu jako přes sanitární kordón a bezprostředně útočí na diváky, šíří se jako epidemie, má sílu nejkrutější nákazy, je nevypočitatelné a nezadržitelné. Divák stižený tímto neúprosným neštěstím nemá možnost záchrany a je vydaný nelidským silám působícím pod povrchem toho, co je zvykové, společenské, civilizované. Je sražen do prvotní hlubiny, kde trvá věčný chaos, kde burácejí a přetlačují se nepodmaněné přírodní síly. Jako svědek panoramatu bitvy, při které tuhne krev v žilách – přívalu vybuchujících, vzájemně na sebe dorážejících a pustošících se obrazů a figurací – se stane obětí toho, co sleduje a prožívá, skutečně pocítí, že mu tuhne krev v žilách a natrvalo se proměňuje jeho nervový systém. V centru šílících živlů sám propadá šílenství, krok za krokem se poddává chorobnému roznícení; zdá se, že zakrátko zemře rozsápaný mocnostmi. Avšak právě v uvolňování nákazy tkví příslib uzdravení. A tím je epidemie spásná. Zpočátku proto, že oči diváka začínají vnímat obrazy a postavy theatru, které jsou obvykle skryté, a divák se sám probouzí, podobně jako se kolem něho probouzí život. Vymrštěn z kolejí normality, bez ustání otřásaný – poznává. Rozpoznává svou skutečnou podstatu, což s sebou nese prožitek nebývalého a trvalého posílení osobnosti, přičemž poznává skutečnou podstatu světa. Dívá se zároveň ven i do svého nitra, vidí odvěký spor principu dobra s principem zla. Ba co více, poznává smysl zla. Celý ten přelom se ukazuje jako vyšší zlo, protože slouží radikálnímu řešení krize, ve které již nic jiného nemůže pomoci. A tak jsou záležitosti světa i člověka vsazeny na jednu kartu. Po takovém divadle zbývá pouze konečné řešení: buď smrt – a není proč litovat ani nemocného člověka, ani nemocného světa – nebo úplné očištění. Neboť „divadlo je zde proto, aby [podobně jako mor] kolektivním úsilím likvidovalo nádory.“ Člověk i svět na ten paroxysmus, na ten vesmírný exorcismus reagují, ale jak říká Artaud, „nic se neděje, prosím vás, je to pouze divadlo“.
Ovšem nikoli ledajaké, neboť Divadlo krutosti. Co to znamená? Artaud říká jasně: „Nejde o násilí, týrání, mučení nebo přinejmenším nejenom o to.“ A dodává: „Když říkám ´krutost´, mám na mysli život. Aby mohl pít ´z pramene života´, musí současný člověk přežít agónii.“ Artaud pravděpodobně ještě zná dvojí smysl toho slova, které označuje umírání, dohořívání, poslední zápas, ale také atletické či divadelní klání. A tak je Divadlo krutosti jistým způsobem novověký, současný agon. Odehrávají se v něm smrtelné zápasy, roztáčí se „kolovrátek vyšších sil“. Scéna se proměňuje v obětní hranici, z herce je mučedník, představení nekončící zápalná oběť. Krutost je – řečeno pádně, nicméně zcela exaktně – skládání oběti. Nejprve je nutné nezvratné rozhodnutí, nemilosrdná beznaděj herce vstupujícího na scénu. Od té chvíle každý jeho pohyb, každé gesto, ztrácí svou nahodilost, nedbalost, získává proporce osudovosti. Linie jednání je nekompromisní jako úzký most. Prostor scény se stává prostorem centrálním. Postupně se zahušťuje, zalidňuje neurčitými stíny, naplňuje, nasycuje se životem, aby se nakonec, chvějící se, proměnil v rozpálené ohniště. A herec, jako mučedník ze všech stran ožehávaný plameny, se stane jasným, průzračným sledem agonických symptomů.
A to je klíč. Protože právě díky této zápalné oběti herce se divák stává očitým svědkem „duchovních gejzírů“, získává bezprostřední přístup k nejvyšší pravdě. Její poznání však doprovází – musí doprovázet – obrovský otřes, z něhož nikdo neodchází bez úhony, protože tváří v tvář oběti nikdo nemůže zůstat nezaujatý. Divák bezděčně a neodvratně padá do područí vlastní angažovanosti a tím je mu násilím odebrán způsob, jakým běžně prožívá sebe sama a jakým prožívá svět. Krutost tohoto divadla je tedy zároveň bezohlednost vůči divákovi. Divák se také stává obětí – obětí inscenace. Ta vytahuje na světlo scény (a velmi krutě tím nakládá jak s hercem, tak s divákem) nejpovšechnější kosmickou tragédii života. Teprve zde se naplňuje úplný a nejvyšší smysl krutosti. Řečeno stručně a prostě, toto divadlo není kruté proto, že inscenuje násilí, trýznění, muka, nýbrž pro to, že nechává fyzický jazyk scény sloužit metafyzice. Invaze krutosti vrací divadlu metafyzický rozměr. Ale pozor! Artaudovi, když mluví o metafyzice, nejde o spekulativní rozumové pojmy, jež ve skutečnosti sice objasňují fyziku, jsou však nedostupné zkušenosti a poznání. Naopak, jde mu o takovou základnu, o takovou živnou půdu toho, co je fyzické, která stojí na počátku fyziky, ale není od ní oddělena bariérou empirie, protože je sama druhem prvotní, prapůvodní, diskrétní fyziky. Stále se proto nachází v dosahu bezprostřední zkušenosti. Navíc: Je-li metafyzika tím pravým základem a skutečnou podstatou bytí, pak se právě ona má stát obsahem zkušenosti. A může se jím stát – díky inscenaci. V Artaudově pojetí je divadlo nástrojem nejpronikavějšího poznání. Jestliže zoufalý herec obětuje svého „společenského člověka“ i svého „psychologického člověka“, jestliže se zřekne své jedinečnosti, jestliže se celé jeho jednání stane sílícím proudem třaskavých aktů, svádivých a strhujících, jestliže ze sebe takto učiní neosobní „nervový magnetismus“ vyvolávající bezmála větrné víry, pak na scéně vzniknou podmínky pro zjevení. Herec se stane centrem metafyzických výbojů a scénu ovládne kosmická vichřice. Z náhle oživeného prostoru vyjde na povrch celá podšívka anarchie, chaosu, kypění tvarů, nastávání. Tehdy se opravdu uskuteční inscenace – to znamená: nástup na scénu – „nepřetržitého konfliktu a spasmu, kde se v každé minutě přehodnocuje život“.
Diváci jsou tímto pohledem zděšeni, a tím sraženi do propasti nevědomí, ocitají se tváří v tvář mytické skutečnosti. Takový pád – odchod od rozumu – je však ve své podstatě povznesením. Díky vzájemnému hypnotickému porozumění scény a hlediště v atmosféře zesilujícího se opojení je dosaženo stavu, který předchází jakémukoli jazyku. V tomto stavu bude sjednocené společenství herců a diváků hledat nezničitelné, nezpochybnitelné, přirozené znaky totožné s bytím. A z chaosu zkázy náhle vyvstane prvotní „mlhovina života“, esence dobra a zla, mlhovina, jež je samotným zárodkem kosmu. Jakmile herec jednou zachytí kosmické síly a bude je držet jako stigmata, divák je okamžitě pozná a vstřebá, odehraje se skutečná magická operace. Zacelí se všechny zlomy, srostou trhliny a svět se vrátí do nedělitelné jednoty. Člověk, ta nebohá, zoufalá, nemocná hlína, se napojí na všeobecnou energii, navrátí se do celistvosti. Tím vším bude také dosaženo „prastaré metafyzické základny“ a všechno, co existuje, znovu povstane ve své pravdě a svatosti. Právě takto divadlo doprovází život a dává růst naději, že život jednou doprovodí skutečné divadlo. To je divadlo a jeho dvojenec. „Tímto dvojencem myslím velké magické činidlo, jehož je divadlo díky svým formám pouhou figurací, avšak usiluje, aby se stalo transfigurací,“ píše Artaud.
/Leszek Kolankiewicz: Svatý Artaud, Malvern 2024, str. 156–159; publikováno se svolením autora/
…

Divadlo jako zkušenost společenství
Při příležitosti českého vydání, ale také sedmdesátých narozenin, k nimž bylo české vydání Svatého Artauda načasováno, přijel Leszek Kolankiewicz v únoru na pozvání DAMU a nakladatelství Malvern do Prahy. V úterý 11. února v rámci festivalu NADAMU představil v Divadle Disk svou knihu a z rukou rektorky Ingeborg Radok Žádné převzal Zlatou medaili AMU za celoživotní přínos k výzkumu fenoménu divadla. Předtím, v neděli 9. února, se v jedné z učeben DAMU uskutečnilo veřejné setkání a diskuse s ním a s profesorkou Janou Pilátovou, jeho mnohaletou přítelkyní, spolupracovnicí, autorkou píšící a přednášející o podobných divadelních jevech, o jakých píše i Kolankiewicz. Setkání nemělo předem daný program, hovořilo se o tématech, se kterými přišli dva hlavní hosté a která vnášeli účastníci svými otázkami. Pro čtenáře divadelního.netu jsem se coby překladatel diskuse pokusil některé části tohoto setkání a rozmluv zrekonstruovat.
O kulturních redaktorech
Leszek Kolankiewicz zahájil úvahou o významu redaktorů divadelních časopisů, což mohlo být nepřímo i poděkováním Jakubovi Hlaváčkovi z nakladatelství Malvern za odvahu publikovat knihu napsanou před pětačtyřiceti lety o osobnosti sice významné, ale většinově zapomenuté. „Nejdůležitější jsou samozřejmě autoři, ale kdyby nebylo redaktorů, autoři by nemohli promlouvat ke čtenářům a působit na ně. A nesmírně významný je takový redaktor, který má svou politiku, politiku v nejlepším slova smyslu, to znamená program, který nenaplňuje v rámci jednoho čísla, ale dělá to v průběhu mnoha let. V Polsku po druhé světové válce byli dva zcela mimořádní redaktoři: Jerzy Gedroyć, který působil v Paříži a byl redaktorem časopisu Kultura, a Konstanty Puzyna, redaktor varšavského Dialogu, v němž byl poprvé na pokračování publikován i Svatý Artaud. Gedroyć měl politiku protichůdnou ke krajanským spolkům a antikomunistickým skupinám, snažil se sbližovat národy východní Evropy, rozvíjet polsko-ukrajinské, polsko-české, polsko-běloruské, polsko-litevské kontakty. Vydával například Gombrowicze, když byl v emigraci v Argentině, mimo jiné Deníky, což je jedno z největších literárních děl dvacátého století, a tři geniální dramata: Yvona, princezna burgundánská, Svatba a Operetka. Konstanty Puzyna vydával Tadeusze Różewicze a Sławomira Mrożka. Bylo to navzdory cenzuře. Puzyna bojoval s cenzurou, čekal často i několik let, než se podařilo texty vydat. Například Różewiczovo drama Do prachu, v němž jsou polští partyzáni představeni jako vrahové. To byl skutečný zápas o kulturu. Pokud Puzyna uznal, že nějaké dílo má hodnotu, bojoval o jeho vydání, dokud se mu to nezdařilo.“
O Wrocławi jako centru kultury experimentu
„Polsko mělo tradičně dvě hlavní kulturní centra, Varšavu, hlavní město, a Krakov, historické hlavní město. Wrocław byla německé město, které se dostalo do vnitřních hranic Polska až na základě jaltských dohod po druhé světové válce, a budovalo tudíž po roce 1945 v sobě polskou kulturu od základů. A tím se stalo centrem experimentální kultury. Odehrával se tam festival Jazz nad Odrou v době, kdy jazz byl zakázaný, festival vážné hudby Vratislavia Cantans v dobách, kdy duchovní kultura byla pronásledovaná. A vznikala tam avantgardní divadla – Teatr Pantomimy Tomaszewského, Teatr Laboratorium Grotowského, studentská experimentální divadla, konaly se divadelní experimenty Kazimerze Brauna. A k tomu se ve městě každé dva roky pořádal mezinárodní festival studentského divadla, kam byly zvány nejzajímavější, nejrevolučnější soubory z celého světa – Bread and Puppet Theatre, Open Theatre, latinskoamerická divadla… Celé Polsko přijíždělo do Wrocławi na festivaly studentského divadla. I Češi.“
O nejzásadnějších polských představeních o holokaustu a o strachu z vlastní odvahy
Během vyprávění o polském divadle zmínil Kolankiewicz knihu teatrologa Grzegorze Niziołka Polski teatr zagłady, kterou považuje za nejlepší knihu o dějinách polského divadla po druhé světové válce. „Normálně se kniha o historii divadla píše tak, že se popisují inscenace, instituce, vlivy. Niziołek užívá freudovský přístup, píše o tom, co bylo v představeních, ale nebylo to vidět. Obecně nebyla přítomna reflexe holokaustu, který probíhal na polském území. Na polských tvůrcích proto spočíval závazek o tom hovořit. S tím souvisel polský antisemitismus, o kterém se dodnes nesmí mluvit. Kdo o něm mluví, je zrádce. Niziołek píše o tom, co bylo v některých inscenacích na téma holokaustu a antisemitismu. Vyzdvihuje dva tvůrce, dvě inscenace.
Prvním je Grotowski a jeho inscenace Studium Hamleta, která vznikla v roce 1964, ještě v Opoli. Odehrávala se v době druhé světové války a Hamlet v ní byl žid. Má u sebe neustále knihu, přemýšlí, rozvažuje, ale v tu chvíli je nutná jedině síla. A byla tam scéna, v níž polští partyzáni po něm, po židovi, dupou. Nejvýznamnější polští teatrologové tehdy napsali: ‚Takhle ne. Pamatujete na naše partyzány? Osvobozovali tábory, pouštěli židy na svobodu. Takto se zobrazovat nesmějí.‘ A Grotowski dostal strach. Jak říká jedno německé přísloví: ‚Měl strach z vlastní odvahy.‘ Zahrál inscenaci přibližně desetkrát a stáhl ji, nemluvilo se o ní.
Druhou podobně důležitou inscenací byla Wyspiańského Kletba v režii Konrada Swinarského ve Starém Teatru v Krakově (premiéra 1. prosince 1968). Hra je o katolickém knězi, který má dítě. O tom se v Polsku taky mluvit nesmí. Na Swinarského se snesla vlna kritiky a také se nechal zastrašit. Podle Niziołka mělo polské divadlo v šedesátých letech šanci být skutečně subverzivní. Ale dva největší tvůrci dostali strach, což mělo vliv na pozdější vývoj divadla.“

Jak je to s Artaudem dnes?
„Artaud už nemá vliv, který měl na celé světové divadlo od šedesátých do osmdesátých let minulého století. Tehdy se mluvilo jenom o Artaudovi a jeho vizích. Brook, Living Theatre, Open Theatre, Grotowski, Schechner… Teď jej skoro nikdo nezná,“ odpověděl na výše zmíněnou otázku Kolankiewicz. „Proč? Co to znamená?“ ptali se studenti. „Mám pocit, že divadlo jako médium ztratilo význam, jaký v minulých stoletích mělo. V letech kontrakultury divadlo stálo na bezprostředním kontaktu s diváky. Konaly se velké rockové festivaly jako Woodstock a podobné byly i divadelní festivaly. Lidé se shromažďovali a tvořili jakési – dalo by se říct – ostrovy svobody. To bylo to, co americký antropolog Victor Turner nazývá communitas, zkušenost společenství. Nejde o život v komuně, ale o to, že po omezenou dobu člověk zažívá zkušenost společenství. Turner říká, že kdyby nebylo zkušenosti communitas, kdy se lidé zříkají svých statusů a jsou spolu jako lidé, ztratil by význam societas, život ve strukturované společnosti. V communitas se obnovuje smysl societas. V minulosti mělo divadlo inspirované Artaudem velký význam, protože mu šlo právě o to. Dnes divadlo není společensky nosné médium. Může fungovat jako protest, kritický komentář, ale odehrává se spíše ve formě happeningu nebo performance art, nikoli jako životní styl a postoj ke světu.“

