Jen světlomet jako ze starého filmového placu, projekční plátno, oděvní figurína a bílý gauč s červenou skvrnou snad od vína, snad od krve – víc by se toho na titěrné jeviště Violy možná ani nevešlo. V jednoduché scénografii Davida Jařaba, který inscenaci PSYCHOdrama režíroval, se tak může odehrát příběh, jenž s jevištním prostorem pozoruhodně koresponduje. Domnělá přímočarost se postupem času komplikuje a v závěru už si nejsme jisti vůbec ničím.
Jařab se k divadelní režii vrací po třech letech, naposledy uvedl titul Čurda, hrdina jedné prohry v divadle Rokoko v únoru 2023. Ještě předtím ale působil jako kmenový režisér Divadla Na zábradlí. Jeho tamní inscenace se vyznačovaly přízračně pomalým tempem a – mimo jiné – zájmem o problematiku mužské nadřazenosti nebo sexuálního násilí. Z obou charakteristik si bere i jeho nová premiéra. Text Matta Wilkinsona sleduje osudy herečky v krizovém věku kolem třicítky, kdy přestává dostávat role a místo ní je získávají mladší, štíhlejší a krásnější, jak z jejích úst lapidárně zazní. Proto pracuje v butiku s luxusním oblečením, v němž se vyzná jako málokdo, a ostatní lidi s oblibou skenuje pohledem právě s důrazem na to, co a od koho mají na sobě. Po dlouhém hereckém půstu však přijde nabídka, která se neodmítá – zúčastnit se konkurzu na divadelní adaptaci Hitchcockova filmu Psycho, připravovanou věhlasným nizozemským režisérem Peterem Coevordenem. Není divu, že pro zisk této role je herečka schopna udělat prakticky cokoli.

K inscenacím razantních úprav klasických látek v Divadle Na zábradlí (Macbeth – Too Much Blood, Podivuhodný případ pana Holmese) ono pozvolné tempo v kombinaci se zvláštně polosnovou atmosférou perfektně sedělo; u zdrženlivější interpretace pevného textu však Jařabův přístup naráží na své limity. Přibližně prostřední třetina inscenace se tedy poněkud táhne, protože je – zjevně v souladu s Wilkinsonovou předlohou – vyplněna především opakováním dávno definovaných charakteristik ústřední postavy, vysvítajících ze způsobu, jakým jedná v mezilidských interakcích. Marnivá, snící, ctižádostivá a zároveň chvílemi ustrašeně nesebevědomá bytost tak může začít i nudit, nebýt jednoho podstatného faktoru, na němž inscenace stojí.
Tím je výkon Elizavety Maximové, která je bez přehánění vynikající. Ztvárňuje více postav, kromě hlavní herečky i osoby z jejího okolí. Odlišuje je jemně, a přesto rozpoznatelně, uměřenou změnou dikce a minuciózní prací s intenzitou hlasového projevu. Stejně tak hereččiny četné emoční výkyvy zvládá obsáhnout hladce, někdy jen pouhým náznakem, třeba mírným svěšením ramen nebo jinou změnou držení těla. Je okouzlující i únavná, zdánlivě prostá i nebezpečně záludná.

Obzvlášť se znalostí předchozích Jařabových inscenací se dlouho zdá být jasné, o co půjde – že umělkyně byla svým idolem znásilněna. V závěru, jenž se výrazněji odvolává na Hitchcockův snímek, ovšem přichází překvapivá pointa, napovídající, že dost pravděpodobně úplně jiný pachatel spáchal úplně jiný zločin. Maximová v těchto okamžicích zachovává dráždivou nejednoznačnost své postavy, a tak lze ještě dlouho po odchodu z divadla přemýšlet, jestli se vražda udála před kamerou, ve skutečnosti nebo v nějakém zvláštním liminálním prostoru mezi těmito dvěma světy. Zejména když už ani sama herečka z Wilkinsonova textu možná nerozlišuje, kde se právě nachází.
Divadlo Viola – Matt Wilkinson: PSYCHOdrama. Překlad Ester Žantovská, režie a výprava David Jařab, dramaturgie Beata Parkanová, hudba Jakub Kudláč. Premiéra 10. dubna 2026 (psáno z uvedení 12. dubna).

