Na snídani ve wrocławském hotelu, kam jsem byl pozván Polskou taneční platformou, se navzdory tomu, že letošní ročník není plný zahraničních hostů, finanční podpora dá zařídit mezi druhou a třetí kávou. Což není nic nového, stačí tu jen být, poznat se, podpořit společnou snahu a mezinárodní mobilita současných tanečních projektů se zdá být neskutečně snadná. Složitější je se na tyto události dostat.
Podpora mezinárodní mobility poskytovaná Institutem umění je značně limitovaná a přirozeně podléhá výběru. To samozřejmě dává smysl. Jako dramaturg festivalu Norma jsem výběrem dvakrát po sobě neprošel, takže bych se měl zamyslet. Zvát mezinárodní taneční produkce, aniž byste je jako dramaturg festivalu měli možnost osobně vidět – jste odkázáni pouze na nekvalitní záznamy představení –, je přinejmenším nespolehlivé a také neprofesionální. Pokud nemáte od MK ČR podporu provozování svého festivalu, a přesto se z nějakého, zřejmě pošetilého důvodu a z čiré tvrdohlavosti rozhodnete vytrvat a zkusit to znovu, nezbývá než se s tímto omezením smířit. Je to však frustrující.
Je to i důvod k zamyšlení. Což vede k jedinému možnému řešení: ukončit činnost festivalu. Tedy dobrá, pak ale odjedete na pozvání zahraničních institucí na přehlídky a máte možnost navázat na to, co bylo kdysi hodnoceno jako zásadní, progresivní a český kontext obohacující. Přesun festivalu Norma z Ostravy do Prahy znamenal jedno velké odmítnutí. Podle úsudku komisí Praha takový festival zkrátka nepotřebuje, a proto nepřišla žádná podpora. Člověk se s tím těžko srovnává. Nezbývá než si připomínat to, co je při takové práci zásadní: nezahořknout, nemít pocit, že se člověk stal obětí nějaké nespravedlnosti, nepochopení smysluplnosti své práce… Vlastně se to vše dá dokonce i pochopit a možná i zjednodušit. Kultury je přece mimo Prahu přirozeně méně.
Zvát mezinárodní taneční produkce, aniž byste je jako dramaturg festivalu měli možnost osobně vidět – jste odkázáni pouze na nekvalitní záznamy představení –, je přinejmenším nespolehlivé a také neprofesionální.
Je ale pražská kulturní scéna přehlcena kvalitními mezinárodními mezioborovými tanečními inscenacemi? Na to neznám odpověď. Má tedy smysl realizovat tento festival mimo Prahu, tam, kde by sice možná byla podpora jen na omezenou dobu, ale přece jen nějaká? Takovou možnost jsme měli. Jenže město, kde se vyrábějí především automobily a kulturu tu úspěšně naplňuje městské divadlo, není na takový festival vůbec připraveno. Jeho existence by zde nevyhnutelně byla jedním velkým nedorozuměním. Bylo by to ale nenaplněním smyslu našeho festivalu? Pro kulturní komise možná ano.
Takže proč na tom festivalu tak trvat, že? Určitě kvůli uzavřené historii v Ostravě, ale také kvůli reakcím lidí, kteří festival navštěvují v Praze. A možná i proto, že se pro některé zahraniční tvůrce stal vstupní branou do českého divadelního kontextu, a to nejen v rámci dramaturgie Studia Hrdinů. Měl bych se ale zamyslet nad tím, zda to stačí.
Mezi druhou a třetí kávou v hotelu ve Wrocławi se také dozvíte, že festival lze plánovat tak, že si dramaturg nejdřív stanoví téma toho, co ho zajímá, a podle něj pak hledá inscenace, z nichž postupně skládá dramaturgii festivalu. V našem kontextu je to v podstatě nereálný sen. Ale není to přece jen takový problém, že? Dramaturgické nadpisy bývají většinou natolik abstraktní, že se do nich vejde všechno.
I znovuzrození – možná dokonce víc než jen jako sen.

