Jan Lorman, rozhlasový a divadelní režisér, zakladatel a dlouholetý ředitel občanského sdružení a komunitního centra ŽIVOT 90, které pečuje o důstojný život seniorů, prožívá názorně to, čemu říkáme „aktivní stáří“. Po odchodu z postu ředitele o. s. ŽIVOT 90 k 1. lednu 2021 nadále zanechává nesmazatelnou divadelní stopu v Divadle U Valšů (obě instituce sídlí a provozují svou činnost v Komunitním domě v ulici Karoliny Světlé č. p. 18 v Praze na Starém Městě). Jeho posledním velkým opusem – uváděným v malém divadelním sále – je scénická koláž podle Karla Čapka Jak se dělá divadlo (premiéra 27. března, po řadě repríz jsou nejbližší 21. a 27. května, vzhledem k velkému zájmu budou další pokračovat v červnu a na podzim).
Velké na malé
Opus vycházející z drobné Čapkovy causerie imponuje už svými rozměry. U tradičně amatérského (chcete-li ochotnického) divadla pak dvojnásob. V sále s kapacitou necelých sto osob vystupuje sice „jen“ jedenáct hereček a herců plus pianistka (mimochodem skvělá, ať už hraje Ježka, nebo R. A. Dvorského). K tomu však připočtěme devatenáct tanečnic včetně choreografky Renaty Brožové a navrch ženský pěvecký sbor (dvacet sedm osob, nejstarší je údajně devadesát devět let!). Celkem, počítám-li správně, se večera zúčastňuje na jevišti čtyřicet osm osob, což je zhruba polovina kapacity sálu. A věkový průměr účinkujících odhaduju mezi šedesáti a pětaosmdesáti lety.
Všichni – spíš všechny? – s až epidemickou radostí a nezdolností zvládají překážky, šumy a záludnosti, jež jim klade do cesty text, režijní či choreografické aranžmá, jindy zpěv a tanec – a samozřejmě věk. Platí to pro všechny aktéry a aktérky, včetně těch mladších, především však pro ty v pozdním věku. Nefalšovanou a nakažlivou radost ze hry – a to při každém představení, ať jde o premiéru, či x-tou reprízu – by jim mohla závidět řada profesionálních divadelníků. Z jednotlivých výkonů si z dubnové reprízy budu dlouho pamatovat zejména představitelku režisérem připsané postavy Autora ve věcném, nepřehrávaném, ryze „čapkovském“ podání Dany Pilařové. Herečka i režisér po představení vyjádřili obavu, zda nevadí, že Čapka v evidentní maskulinní nouzi představuje žena. Nejen že to nevadí, ale v daném případě jsme dokonce u základního kouzla této inscenace. A u vysvětlení mého titulku.
Vyprávěné divadlo
Brecht říkal hercům (většinou marně), že kýženého „epického hraní“ či „zcizovacího efektu“ dosáhnou nikoli cestou teorie, ale přestanou-li divákům sugerovat, že oni jsou tou a tou postavou, a budou o postavě vyprávět. Docílí se toho, když třeba tragédii začnou hrát jako komedii nebo když své hraní přeruší písní nebo sborem. A taky… když muže budou hrát ženy a naopak. Zkrátka když monologem „být, či nebýt“ nebudou rvát kulisy, ale budou o něm před diváky nahlas přemýšlet. Tvrdím odjakživa, že na rozdíl od přespekulovaných profesionálů mají k tomuto pojetí nejblíže amatéři.
Pojďme tedy k Valšům a krátce ke dvěma dalším hereckým výkonům, jež si dovolím vyjmout z celku. Například je tu Režisér, mladší muž s nervy na dranc, jak ho s nadhledem a v rychlém temporytmu podává Luboš Pavel. Anebo figura z frašky, kterou zkouší herec Daneš – oběť Režisérovy mánie – v interpretaci Borise Dědiny. Trpná postava stárnoucího šviháka s motýlkem a elegancí minulého, ne-li předminulého století. Režisér ho mučí, aby znovu a znovu opakoval své příchody a odchody, herec to mechanicky snáší se stoicismem hodným Josefa Švejka. Otravné repetice si při příchodu ozvláštňuje lehkým, bonvivánským vstupním gestem s úklonou směrem k publiku. To zcizující gesto mu umožňuje ve zdraví přežít Režisérovu tyranii. A tím postavu mimoděk komentuje a bezděčně „zcizuje“. Něco podobného vidíme i u ostatních, kteří o svých postavách vždy raději gesty, pohybem a slovy vypravují, než by se nám složitými psychologickými ponory snažili namluvit, že právě oni (ony) jsou těmi figurami.
Humor není v kotrmelcích
Totéž ale v podstatě platí o všech, i o zpěvačkách a především o tanečnicích. U nich tuto roli hraje už jejich fyziognomie, jež je opět tělesným „vyprávěním“. Vyprávěním o mladých, štíhlých a patřičně koketních „girls“. Jako u herců a hereček této inscenace – aniž by násilně přehrávaly a vyráběly komiku – v tanci skutečně jsou. Vše podle Čapkovy definice, že humor nespočívá v kotrmelci, ale v myšlení. Tím, jak tyto neprofesionálky naprosto vážně, oddaně – navzdory věku – tančí, jsoutím, čím jsou.Tělesně „nelžou“. A radují se z toho. A vzbuzují tím divákovu úctu i nadšení. Mimo jiné i bezděčnou, laskavou komikou bez jakékoli mentální i tělesné křeče. Ač notorický netanečník, s těmito dámami bych si zatančil. A klobouk dolů před tančící choreografkou Renatou Brožovou.
Vlastně bez výjimky klobouk dolů před všemi v inscenaci zúčastněnými!
Proto – ač to není zvykem – uvádím všechny jmenovitě:
Herecké obsazení: Autor – Dana Pilařová, Režisér, Rekvizitář – Luboš Pavel, Průvodkyně – Helena Myslivečková, Průvodkyně, Nápovědka, Inspicient – Markéta Vránová, Klára – Alena Jarolímková, Daneš, Jevištní mistr, Čapek – Boris Dědina, Katuše – Zuzana Štalmachová / Šárka Andělová, Včelák, Kulisák, Čalouník – Filip Koutník, Zpěvačka – Hana Vrbová, Kulisák – Marek Šácha, Osvětlovač – Vojtěch Bor
Taneční obsazení: Brožová Renata, Fojtíková Marcela, Christianová Andrea,,Kácová Ilona, Kerumová Taťána, Kosová Alena, Křížová Jitka, Pilátová Věra,mŘezáčová Dagmar, Šímová Radana, Šulcová Božena, Vojtěchová Jaroslava, Wagnerová Jana, Horák Zdeněk, Kerum Jacek, Kněžík Josef, Ott Zdeněk, Pospíšil Tomáš, Rajchl Josef
Pěvecký sbor Květy Žákové: Antonová Vladimíra, Belháčová Marta, Bernášková Jitka, Borovičková Věra, Brdičková Anna, Brdičková Helena, Čepeláková Věra, Černá Jarmila, Hanušová Marta, Hauová Zora, Herálecká Ludmila, Hortová Marie Anděla, Jindrová Vanda, Juráčková Libuše, Kotápišová Věra, Krčmářová Hana, Lániková Marie, Matějková Eva, Mayerová Miluše, Pánková Jaroslava, Pekařová Jana, Podivínská Alena, Rulfová Erika, Šmejkalová Jiřina, Tajovská Jaroslava, Vaisová Jarmila, Zachová Marie
Divadlo U Valšů, Praha – Karel Čapek: Jak se dělá divadlo. Úprava a režie Jan Lorman, scéna a kostýmy-supervize Ľubica Bábek Melcerová, choreografie Renata Brožová, pěvecké nastudování a sbormistryně Anna Brdičková, hudební spolupráce Bob Planka, světelný design Vojtěch Bor, piano Zdena Košnarová / Jan Drábek. Produkce Henrieta Martinčová. Premiéra 27. března 2025.
