Vegetariánka jihokorejské spisovatelky a držitelky Nobelovy ceny Han Kang je jednou z těch próz, při jejichž čtení máte místy až nepříjemný fyzický prožitek, tak sugestivní je autorčino líčení překvapivých podob šílenství i násilí, které na člověku páchají ti nejbližší. Román, jenž vyšel už v roce 2007, ale do celosvětového povědomí se dostal až o devět let později, když mu byla v návaznosti na vznik anglického překladu udělena prestižní Mezinárodní Man Bookerova cena, nyní do jevištní podoby zpracovala v Divadle v Dlouhé režisérka Kamila Polívková. Autorem dramatizace je Matěj Samec.
Protagonistkou Vegetariánky je mladá žena jménem Jonghje, která ze dne na den přestane jíst maso. Ačkoli to neodůvodňuje z ideologických pozic, ale pouze lakonickou větou, že se jí zdál sen, okolí tento postoj chápe jako napadení tradičních hodnot, útok na všeobecně uznávanou normalitu a mermomocí se ji snaží „přivést k rozumu“. Klidně i za použití lži, podvodu, či dokonce násilí. Docílí však jen toho, že se vegetariánka ještě více zatvrdí a uzavře před světem. Je to jakási extrémní vnitřní emigrace hraničící se šílenstvím: Jonghje přestane jíst úplně a pokouší se vyžít jen ze slunečního světla, jako by se chtěla stát stromem či květinou, také skoro nemluví. Člověk by v jejím počínání rád viděl vědomý pokus o vystoupení z patologických společenských struktur, a možná tomu tak skutečně je – až do konce knihy si však nemůžeme být jisti, protože Jonghje není vypravěčkou. Jejího příběhu se v každé ze tří částí zmocňuje jiná postava, nejprve její manžel, pak švagr a nakonec sestra. I díky tomu dílo disponuje vzrušující interpretační otevřeností a vybízí k hlubšímu promýšlení pojmů, jako je (ne)svoboda, (ne)vůle či (ne)rozum.

Také na jevišti Divadla v Dlouhé bychom Jonghje hledali marně. Stejně jako v knize se stává objektem vyprávění zmíněných tří lidí, ztvárněných Matyášem Řezníčkem (manžel), Jiřím Spišákem (švagr) a Veronikou Lazorčákovou (sestra). Připomínkou protagonistky, můžeme-li ji tak vzhledem k výše řečenému vůbec nazvat, a jejího traumatu se stává stínový fantom s kopyty místo chodidel, jehož černá silueta se čas od času vyloupne z temných útrob jeviště. Podtrhuje lehce hororovou atmosféru inscenace, kterou však režisérka Polívková občas s gustem shodí, jako například v jemně parodické připomínce dívky-přízraku z hororu Kruh japonské provenience. Jinak ale tvůrčí tým látku vyvazuje z asijských reálií a podtrhuje univerzálnost předkládaných témat. Vždyť i v našich souřadnicích bývá jinakost v jistých kruzích stále odmítána, ba tvrdě potírána. A i naše ženy se stále ještě potýkají s nerovnoprávností, která začíná už uvnitř rodiny a někdy vyústí – tak jako u Jonghje – v domácí násilí.
Výběr předlohy tedy nelze než kvitovat, byť pro Divadlo v Dlouhé jde o krok vcelku odvážný, kterému možná bude určitá část diváctva přicházet na chuť s obtížemi, protože Han Kang se umí člověku zarýt do slabin skutečně bolestivě. Zdá se, že oblíbená pražská scéna se pod novým uměleckým vedením režiséra Ivana Buraje a dramaturgyně Terezy Marečkové nebude bát riskovat. Byť se tentokrát hraje pouze pro několik řad diváků – hlediště je umístěno na forbíně čelem do provaziště –, z čehož by snad šlo usoudit, že tandem vcelku realisticky odhadl, kam si ze začátku může dovolit zajít. Pozoruhodné je i přizvání Polívkové se Samcem, kteří v Dlouhé pracovali vůbec poprvé, stejně tak společně, ale těžko si představit vhodnější tým. Samec má coby autor a dramaturg bohaté zkušenosti s adaptacemi současné experimentálnější prózy ze svého bývalého působiště v pražské MeetFactory. A Polívková si coby režisérka často vybírá nedramatické texty vyprávěné z vyostřené subjektivní perspektivy někoho, kdo se vymyká z většinové společnosti nebo se musí potýkat s nezvyklou, extrémní situací (například Zeď Marlene Haushofer v HaDivadle, kde Buraj donedávna působil, či Bytost Václava Kahudy v Divadle X10).

Vizuál inscenace opět navrhl Polívkové pravidelný spolupracovník Antonín Šilar. I zde duo pracuje s filmovým obrazem a s kontrastem abstraktních, čistých linií hracího prostoru (světlé pódium uprostřed holého jeviště) a zcela konkrétních věcí nasáklých realitou. Tentokrát využívají bohatou škálu potravin, které jeden ze členů tvůrčího týmu v určitých momentech soustředěně vrství na okrajích pódia. Jídlo pak snímá ve velkém detailu kamerou s dlouhatánským uzoučkým objektivem (trochu připomíná gastrosondu). Na projekčním plátně zavěšeném v zadní části jeviště se tímto způsobem vyjevují snové světy, do kterých se postavy propadají. Kdo by byl řekl, že z pár kusů ovoce a zeleniny lze vykouzlit sugestivní obraz prodírání se lesní houštinou. A z detailu rozprsklých asijských nudlí a závitků halabala přelitých pálivou omáčkou a kefírem se člověku opravdu trochu zvedá žaludek, tím spíš že jejich výrazná vůně se bezostyšně dere do hlediště.
Samcova dramatizace je suverénní, vystavěná tak, aby udržovala diváctvo v napětí, co se to Jonghje přesně přihodilo; některé informace tedy vyjevuje později než předloha, čímž se přibližuje detektivnímu žánru. V Dlouhé se nebáli hodně škrtat, coby obdivovatelku knihy mě občas zarazilo, co všechno se odhodlali vypustit. Motivace Jonghje jsou proto ještě mnohem tajemnější než v knize, která hrdinku nechá promlouvat alespoň skrze její sny. Z hladovějící ženy se stává téměř legendární postava, jež provokuje k domýšlení, co všechno by mohla symbolizovat. Zato její manžel, švagr a sestra před námi vyvstávají ve vší barvitosti coby osoby natolik lidské, až to bolí. A díky komornímu řešení prostoru se nás ta bolest možná až fyzicky dotýká.
Mužské postavy dostávají co proto: manžela vyobrazuje Matyáš Řezníček jako přízemního korporátního úředníčka lpícího na dobrém (masitém) jídle, nažehlených košilích a domácím klidu. Když ho vykolejí i absence podprsenky pod manželčinou halenkou, není divu, že ho její proměna naprosto rozhodí, takže na pódium přichází jako zdrchaný muž oděný jen do nátělníku a slipů, s odpadkovým pytlem plným vyhozeného zamraženého masa v ruce. Jeho aktuální zjev kontrastuje s dotáčkou promítanou na ploché obrazovce, v níž si v padnoucím obleku pochutnává na espressu jako v reklamě na dokonalou kuchyň. Řezníček s gustem využívá mimiku, aby zdůraznil tragikomický rozměr situace manžela totálně vykolejeného náhlým „zvlčením“ své dosud poslušné ženy. Křiví obličej, poulí oči, naprázdno otevírá ústa, jak mu docházejí slova. Jeho monolog přístupně otevírá zapeklitý příběh, který bude už jen temnější a temnější.

Jiří Spišák švagra – výtvarného umělce posedlého svou nejnovější uměleckou vizí – pojímá jako poněkud sociopatickou figuru, která komunikuje jakoby sama se sebou (hovoří v du-formě). Tudíž vidíme, že je schopen z odstupu reflektovat své jednání, a přesto se ve své honbě za dokonalým uměleckým dílem, jehož hlavní aktérkou se má Jonghje stát, dopustí těžko pochopitelných přečinů. Herec strategicky umístěnými pauzami zdůrazňuje právě tuto švagrovu schopnost nahlédnout své konání z odstupu, zaťatá gesta a jakási až šelmí zběsilost v řeči i tělesném napětí však zároveň svědčí o síle jeho posedlosti. Ta má nakonec navrch a přiměje ho Jonghje zneužít.
Manžel vegetariánku odvrhne jako rozbitou věc, švagr ji redukuje na objekt svých pochybných uměleckých spádů. Hradbou neporozumění se ovšem postupně začne probíjet hlas třetí. Veronika Lazorčáková sestru vybavila neokázalou oduševnělostí a křehkou ublížeností, která se však postupně láme v odhodlání Jonghje porozumět. Byť dosud vždy poslušně následovala společenskou normu, dokáže právě tato žena potlačit své ego i předsudky a s nezměrnou citovou investicí kráčí ve stopách sestry až na práh říše šílenství. Vstoupí? A co to bude znamenat? Život, nebo smrt? To inscenace nechává otevřené. Pro tvůrce – zdá se – bylo mnohem důležitější vykreslit onu strastiplnou cestu k porozumění, které se prve jevilo jako naprosto nemyslitelné, protože plně porozumět ve světě Vegetariánky znamená nechat zemřít. Otřepaná fráze, že cesta je cíl, se zase ukázala jako pravdivá. A v Dlouhé se určitě vyplatí tuto cestu absolvovat, byť se vám možná vůbec nepůjde pohodlně.
Divadlo v Dlouhé, Praha – Han Kang: Vegetariánka. Překlad Petra Ben-Ari, dramatizace Matěj Samec, režie Kamila Polívková, dramaturgie Tereza Marečková, scéna, světelný design, video Antonín Šilar, kostýmy Karolína Konvička Srpková, hudba Jonatán Pastirčák a Aid Kid, kamera Kryštof Melka, střih předtáčky Zuzana Walter. Psáno z premiéry 28. února 2026.

