Herec Jiří Hejcman působí ve Slováckém divadle v Uherském Hradišti již pětadvacet let. V bilančním rozhovoru se vrací nejen ke svým začátkům, ale také ke spolupráci s Dodem Gombárem, Janem Antonínem Pitínským, Annou Davidovou a s mnoha dalšími významnými režiséry a režisérkami, kteří uherskohradišťskou scénu formovali. Hovoří o tom, proč je důležité umět si přiznat vlastní limity, a zároveň se dotýká i témat přesahujících divadlo. Mluví o svých vnitřních bojích a o rozhodnutí, jež mu pomohlo znovu najít ztracenou životní rovnováhu.
Nedávno jste na divadle debutoval v nové profesi. Jaké cesty vás přivedly k pohybové spolupráci na zlínské inscenaci Doda Gombára Tiše buší Ploština?
Přizval mě právě režisér Dodo Gombár, se kterým si rozumíme. Jsem samouk ve stepu a hraju na bicí, takže rytmus je mi blízký a zadání mi přesně sedlo. Ploština je totiž na rytmu postavená – na rytmu času, života i smrti… Dodovo pozvání mě potěšilo, mohl jsem si tak vyzkoušet zase něco nového. I když jsme si to nikdy nepojmenovali, troufnu si tvrdit, že se z nás za ty roky stali přátelé. K našemu největšímu sblížení došlo během spolupráce na Crimpově Cyranovi z Bergeracu v roce 2022. Vyhovuje mi, když si s režisérem rozumím nejen pracovně, ale i lidsky. Dodo je dobrý psycholog. S věkem mám čím dál raději, když režisér nekličkuje a na rovinu řekne: děláš to blbě! Umím si přiznat i nepříjemné věci a přímost vždy urychlí práci. Navíc má podobný typ ironického humoru jako já. Často si rozumíme i beze slov.
Co vám zkušenost s pohybovou spoluprací dala?
Především pro mě bylo nesmírně zajímavé sledovat, jak divadlo vypadá z druhé strany, z pozice spolutvůrce. Začal jsem díky tomu chápat věci, které mi z herecké perspektivy unikaly. Třeba už rozumím tomu, proč režiséry tolik rozčiluje nesoustředěnost herců. Než jsem kdysi začal hrát, měl jsem možnost pochopit fungování divadla jako celku z pozice inspicienta. Dnes si cením každé možnosti přičichnout i k jiným profesím, protože mi to dává komplexnější pohled na divadelní práci. Zkoušení Ploštiny pro mě ovšem mělo ještě jeden, osobní rozměr.
Jaký?
Pocházím ze Zlína a na Ploštinu jsem jezdíval jako školák na různé exkurze, takže mi téma bylo blízké. V Městském divadle Zlín jsem zase jako mladý kluk hrál prince v Popelce. Po letech jsem se tedy vracel na místo, které mělo stále stejnou atmosféru, a setkal se pracovně s kolegy, které jsem dlouho neviděl. Ve Zlíně jsem hrál v roce 1995 i v inscenaci Osm a půl (a půl) v hlavní roli s Bolkem Polívkou. Režíroval ji Jan Antonín Pitínský.
OD VÁLKY S MLOKY K MASARYKOVI
Vaší zatím poslední hereckou spoluprací s Dodem Gombárem byl muzikál Masaryk. Jaký máte k tomuto tématu vztah?
Osobně jsem se na zkoušení těšil, protože jsem měl o Masarykovi jen povšechné znalosti typu „charismatický tatíček národa na koni“. Rád jsem se dozvěděl nejrůznější detaily z jeho života. Robo Mankovecký napsal nevšední hudbu a stejně tak přistoupil Dodo, který je zároveň autorem libreta, k nastudování muzikálu. Na jevišti je nás osm, střídáme se v hlavní roli Masaryka, přičemž zároveň ztvárňujeme i další drobné úlohy. U Doda ale není malých rolí. Tak jako v muzikálu Jesus Christ Superstar, který máme stále na repertoáru. Na jevišti není klasická company, ale máme mezi sebou rozdělené menší roličky, protože se děj odvíjí v mnoha plánech. Dodo nikdy nikoho nenechá jen tak bezprizorně stát, vyžaduje od každého naprostou koncentraci, a to nejen na jevišti, ale i mimo něj. Nemá rád, když se tyto dva světy oddělují. A u Masaryka je soustředění klíčové. Během zkoušení pro mě ovšem byla nejnáročnější paradoxně choreografie.
Z jakého důvodu?
Některé byly velmi specifické, takže jsme si s nimi museli víc pohrávat. Dodo umí vést herce nenápadně, nedává přesné instrukce, spíš nabízí impulzy, z nichž si k postavě každý vytvoří svou vlastní cestu. Ano, když je potřeba, pomůže, ale jinak nechává prostor pro vlastní objevování. U Masaryka bylo také náročné zvládnout všechny technické aspekty spojené s drobnými hereckými proměnami, aby měly ty naše vedlejší postavy pokaždé trochu jinou barvu a nesplývaly v jednu.
Docházelo během zkoušení k cizelování Gombárových písňových textů?
Text zůstal v podstatě nezměněn. Dodo dokáže z tématu vytěžit nejzajímavější momenty, což potvrzují právě i Masaryk a Ploština. Sám říká, že by byl nejraději historikem, vždy ho tato profese lákala a na jeho inscenacích je to také znát. Obdivuji lidi, kteří mají tak velký všeobecný rozhled a orientují se v různých oblastech – v tomto směru musím vzpomenout i Jana Antonína Pitínského. V Masarykovi je obsaženo tak obrovské množství informací, významů a vjemů, které se od začátku na diváky valí, že je podle mého názoru napoprvé nemohou všechny zachytit. Teprve s dalšími reprízami i já v textu odhaluji další a další významy a krásné obraty.
Kterou z vašich společných inscenací považujete za zásadní?
Poprvé jsme spolupracovali v roce 2012 na Čapkově Válce s mloky. Od té doby jsme nastudovali spoustu inscenací, ale určující byl pro mě jednoznačně Crimpův Cyrano
z Bergeracu. Vždy mi přišlo trochu přehnané, když jsem v rozhovorech četl, jak herci vyprávějí o svých „životních rolích“. Až po setkání se Cyranem jsem pochopil, co tím asi myslí. Během zkoušení mnou postava tak nějak zvláštně prostupovala a stal se z toho pro mě tak nevídaný zážitek, který jsem do té doby na divadle nepoznal a zatím se ani nezopakoval. Po každé repríze jsem prožíval těžko popsatelný stav, něco mezi požitím blíže nespecifikovatelného halucinogenu a hlubokým vnitřním, částečně depresivním prožitkem. Mísily se ve mně emoce od radosti až po zvláštní druh strachu. Role by neměla herce zcela pohltit, jistá kontrola a odstup by tam měly vždycky být. Ale já si to „cosi“, co mě tak trochu vnitřně šrotovalo, vlastně užíval. Cyrano byl především o maximální vnitřní koncentraci. Nebylo to však jen rolí jako takovou, ale i režijním vedením a Crimpovou adaptací.
Byla vám bližší než původní Rostandův Cyrano?
Rozhodně, i když i klasická verze má hodně do sebe. Krátce po nástupu do Slováckého divadla jsem hrál v Rostandově Cyranovi Kristiána v režii Igora Stránského. Cyrana tehdy skvěle ztvárnil Martin Vrtáček – jako mladý herec jsem k němu vzhlížel s velkým respektem a hodně se od něj naučil. Tenkrát se mi Rostandův Cyrano hodně líbil, ale Crimpova verze, která má v sobě úžasný vnitřní rytmus a promlouvá krásným moderním jazykem, mě okouzlila. Rozhodně však nesouhlasím s názory některých kritiků, že je Rostandův Cyrano romantická slátanina, která už by se dnes neměla hrát.
VRCHOL FILMOVÉ KARIÉRY
Táhlo vás to k herectví programově od dětství?
Ne. Došlo k tomu víceméně náhodou na základní škole ve Zlíně. Se spolužáky jsem šel na konkurz do dětského seriálu Medvědi nic nevědí, který režírovala Drahomíra Králová. Natáčel se v tehdy ještě fungujících zlínských filmových ateliérech a já se tak dostal poprvé před kameru s několika místními herci. V té době tam fungoval i dětský dabing, kam si mě vybral Dušan Sitek, čímž jsem se dostal k herectví zase o něco blíž a z trochu jiné strany. Začal jsem chodit i do dramatického kroužku na Malé scéně a později k herečce Evě Matalové, odkud už vedla přímá cesta na jeviště zlínského divadla do zmiňované Popelky a Osm a půl (a půl). Když jsem se pak rozhodoval, kam na střední, zvažoval jsem buď obor umělecké řezbářství, nebo konzervatoř. Vyšla druhá možnost.
Co vám tyto zkušenosti poskytly?
Už jako dítě jsem měl možnost nahlédnout do prostředí, kam se většina herců dostane až během studia. Paradoxně jsem toho nejvíc natočil a nadaboval právě v dětství. Kolem patnácti jsem zažíval vrchol své filmové kariéry, což mi ale nevadí. Nemám v tomto směru přehnané ambice. Beru věci tak, jak přicházejí a odcházejí. Můj tatínek Ivo Hejcman byl vynikající animátor a režisér spousty večerníčků. Byl jsem u toho, jak vznikal například večerníček Bob a Bobek, a osobně jsem poznal Vladimíra Jiránka. Dodnes nám doma visí několik jeho obrázků. Ve zlínských ateliérech jsem zažil dobu, kdy to tam ještě krásně vonělo filmem, a s partou vrstevníků jsme tam prolézali veškerá možná zákoutí. Bylo to prostředí s neopakovatelnou atmosférou. Má maminka Eliška (se svou sestrou Dankou) zase začínala jako vokalistka u Wabiho Daňka, tehdy ještě řidiče sanitky.
Vybavujete si ještě nějaké prazážitky ze dvou zmiňovaných zlínských inscenací?
V Popelce jsem jezdil na dřevěném koníkovi, zřejmě na inscenaci nebyl moc velký rozpočet… Jedna věc mi ovšem v hlavě utkvěla silně. Režisér Karel Semerád po mně chtěl, abych v jeden okamžik na jevišti omdlel, jenže já vůbec netušil, jak se taková věc markýruje. Tak jsem to vyřešil po svém – prudce jsem sebou praštil, až jsem si narazil hlavu. Tak ostatní herci ihned poznali, že s nimi na jevišti stojí opravdový začátečník. Během reprízování Popelky jsem se dostal na konzervatoř, a tak jsem musel z inscenace z časových důvodů odejít. Jako student prvního ročníku jsem se pak na ni přijel podívat a hádejte, kdo po mně tuto „legendární“ roli převzal a na tom koníkovi se projížděl? Jožka Kubáník, můj současný kolega, s nímž už dvě desítky let sdílím šatnu. Inscenace Osm a půl (a půl) pak byla dobrodružstvím sama o sobě.
V jakém smyslu?
Hrálo v ní hodně lidí, včetně baletek, tanečníků a komparzistů. V jedné scéně jsme měli vytahovat starší baletce ze záňadří peníze. No, uznejte, to je pro kluky v takovém věku výzva! Dalším zážitkem bylo setkání s Bolkem Polívkou, který hrál hlavní roli. Vybavuji si též Pitínského specifický humor a projev, jak si ho pamatuji i z pozdějších let ze Slováckého divadla. Naše role byly ale opravdu maličké, spíš jsme pobíhali po jevišti a Pitínský nás usměrňoval, abychom do někoho nevrazili.
Hostoval jste v nějakých inscenacích během studia na brněnské konzervatoři?
V Mahenově divadle jsem hrál například Hejkala v Jiráskově Lucerně. Měl jsem možnost se na jevišti potkat ještě s Lubomírem Lipským coby starým vodníkem Ivanem. Inscenaci Komedie o umučení a slavném vzkříšení Pána a Spasitele našeho Ježíše Krista jsem nastudoval v Divadle Husa na provázku u Evy Tálské. S tamními techniky jsem si zahrál i v Pivní opeře. Na jednu z absolventských inscenací konzervatoře pak spolužačky pozvaly Igora Stránského, kterého jsem oslovil, jestli bych nemohl ve Slováckém divadle nastoupit na pozici inspicienta jako součást své civilní vojenské služby, což se následně trochu zkomplikovalo kvůli mé tehdejší lehkovážnosti, ale Igor mě podržel. Rok jsem prožil inspicientské dobrodružství a následně nastoupil do stavu hereckého. Letos to bude pětadvacet let. Igora Stránského považuji za klíčovou osobnost Slováckého divadla. Stejně tak jimi pro mě vždy budou Vladimír Doskočil, Martin Vrtáček, Irenka a David Vackovi a další mí kolegové, skvělí herci a hlavně přátelé, kteří již v divadle nejsou.
Nikdy vás to netáhlo jinam?
Ne. Jsem hodně zatížený na náš region. Měl jsem ale i štěstí, že jsem se v divadle nikdy necítil zbytečný nebo nedoceněný. Jasně, kdyby přišla nějaká vážná zajímavá nabídka, zřejmě bych ji zvažoval, divadlo jako takové obecně nepovažuji za svoji jedinou možnou cestu. Kdybych ho nemohl dělat, věnoval bych se něčemu jinému, což je velmi osvobozující pocit. Nemám ambici dobývat svět nebo „zemřít na jevišti“. V divadle jsme vždy byli a jsme hodně sehraný tým, či chcete-li parta, snažíme se táhnout za jeden provaz, což je pro mě moc důležité. Takové to hraní „sám na sebe, za sebe a hlavně já“, to se u nás – troufám si říct – nenosí. Proto mě moje práce stále baví. Zároveň si ale nedokážu představit, že bych měl a chtěl na jevišti zestárnout…
SETKÁNÍ S PITÍNSKÝM A DAVIDOVOU
Poznal vás Jan Antonín Pitínský, když po několika letech od vaší společné zlínské zkušenosti přišel režírovat do Slováckého divadla?
Ano, pamatoval si mě, a dokonce pronesl něco ve smyslu, že vypadám i hraju pořád stejně. Jeho humor prostě miluju. Jednou za námi přišel do šatny, podíval se na mě a zeptal se, co tam ještě dělám, vždyť kluci už stavějí scénu… Těmito poznámkami vracel „velkého umělce“ trochu na zem. Nikdy neměl problém mi říct, že dělám něco špatně. Jak jsem se už zmínil, tato otevřenost mi vyhovuje, aspoň pak přes víkend nemusím zbytečně myslet na to, co svou poznámkou režisér asi myslel. Na rozdíl od některých kolegů mi nevadí ani připomínky před celým souborem. Na druhou stranu je pravda, že v mládí, kdy člověk řeší víc sám sebe a svou ješitnost, jsem to také moc nemusel.
Zastavme se u některých vašich společných inscenací.
K prvnímu setkání v našem divadle došlo u Dostojevského Bratrů Karamazových, které jsme nastudovali v roce 2002 a pro mě coby začínajícího herce šlo v roli Aljoši o výjimečnou příležitost. Zpětně si už vůbec nedovedu vybavit, o čem jsme v našem věku mohli hrát. Zrovna nedávno jsme se o tom s Tomášem Šulajem, který ztvárnil Dmitrije, bavili a shodli se, že bychom si dnes tyto role rádi zopakovali – už bychom jim totiž mnohem lépe rozuměli… Pitínský má ovšem v sobě zvláštní schopnost herce intuitivně navést přesně tam, kde ho chce mít. Takže jsme to tenkrát zvládli. Z naší spolupráce si dobře pamatuji na Máchovy Cikány, u nichž jsem se hodně natrápil. Jednoduše jsem nerozuměl, co se po mně chce. Chodili jsme proto s Pitínským na zkoušky o půl hodiny dřív a na zkušebně zůstávali i o něco déle, abychom se dobrali k nějakému výsledku. Měl se mnou velkou trpělivost.
Co jste na těchto doučováních nejvíce řešili?
Především jsme rozebírali moji postavu vojáka Bartoloměje Bárty, kterému mělo být šestapadesát, zatímco já byl osmadvacetileté ucho. Co jsem o životě v tomto věku mohl tenkrát vědět!? Na druhou stranu v sobě můj přístup k roli neměl ani špetku kalkulu a Bárta tak působil možná přirozeněji, než by tomu bylo dnes. Co se týče dalších inscenací, nesmím zapomenout na Pitínského adaptaci Těsnohlídkovy Lišky Bystroušky. Inscenace, s níž jsme objeli snad všechny festivaly, měla velmi blízko k pohybovému divadlu. Jako mladí jsme do toho šli na dvě stě procent, nešetřili se ani chvíli. Dnes už člověk přece jen občas hledá momenty, ve kterých scénách by mohl trochu vydechnout. Tehdy jsme ale do každé reprízy dávali maximum energie. Vše se krásně potkalo – silný tým, správný čas i nadšení pro věc. To zároveň vytvořilo výjimečnou atmosféru celé jedné etapy Slováckého divadla. Velkou radost jsem také měl, když mě Pitínský přizval ke spolupráci na projektu Tobě a nám, Anežko Česká.
O co se přesně jednalo?
Šlo o jednorázovou záležitost, hudebně-dramatickou inscenaci, která byla uvedena v den dvacátého výročí svatořečení Anežky České, tedy 12. listopadu 2009, v brněnské katedrále svatých Petra a Pavla. Měl jsem možnost potkat se s Danielou Kolářovou, Marthou Issovou a především s Vlastou Chramostovou a Stanislavem Milotou. Dokonce jsme zkoušeli u nich doma, kde kdysi paní Chramostová provozovala bytové divadlo. Byla přesně taková, jakou jsem si ji představoval. Po zemi ležely kožichy, ona na nich zapáleně recitovala a do toho se s manželem neustále hádali. Jejich vztah byl plný jisker, ale zároveň bylo vidět, jak hodně se mají rádi. Později jsme inscenaci uvedli i v Praze, ale už v pozměněném obsazení.
Co vám na Pitínského režiích přijde nejtypičtější?
Především určitá stylizace, svébytný divadelní jazyk. Jeho inscenace jsou vždy rozpoznatelné. Má velmi osobitý rukopis, specifický způsob vyjadřování, ale pro mě je v jeho práci nejzásadnější zvláštní magie, která z inscenací vyzařuje. Je v nich poezie, lidskost, ale i hlubší podstata, nikdy nejde jen o vizuálně atraktivní podívanou. V tom je ojedinělý, vše má promyšlené do detailu, dokáže jít pod povrch. Nikdy nedělal prvoplánové divadlo, což po něm podědila i jeho dcera Anička Davidová.
V čem jsou si podobní?
Měl jsem zatím to štěstí být u všech inscenací, které u nás nastudovala. V jistém smyslu pro mě naše spolupráce znamená i pokračující kontakt s Pitínským. Snaží se sice jít vlastní cestou, což se jí daří, ale „chca nechca“ geny nezapře, což jistě ráda slyší. A stejně jako otec se se mnou ani ona nemazlí a klidně řekne: „Juro, hraješ to blbě.“
Zatím naposledy jste se setkali při práci na oceňované inscenaci Williamsovy hry Tramvaj do stanice Touha. Co pro vás tato zkušenost znamenala?
Především jsem poprvé opravdu velmi intenzivně spolupracoval se svou drahou ženou Pavlínou (herečkou Pavlínou Hejcmanovou – pozn. red.). Anička tentokrát nechtěla jít cestou výraznější stylizace, ale spíš se přiblížit realismu, ačkoli jinak ráda pracuje v kombinaci určitého druhu stylizace a výrazné hudby, což na jejích věcech miluju. Přesnou ukázkou bylo například její nastudování Brechtovy Svatby nebo Šrámkova Měsíce nad řekou. O Vyrypajevových Opilých nemluvě. Obecně mám blíže k podobným obrazovým inscenacím než k těm klasickým. Proto mě baví Pitínský, Davidová nebo Gombár, kteří dokážou vytvářet silné jevištní obrazy. Shakespearovy hry třeba uznávám, jsou zřejmě geniální, ale nikdy jsem je nevyhledával. Vážím si ale i přístupů Zdeňka Duška – být pod jeho režijním vedením je pro mě čirá herecká radost – a Igora Stránského, kteří pracují odlišně a dělají vysloveně herecké divadlo. Ale zpět k Tramvaji do stanice Touha. Původně jsem si myslel, že takzvaný klasický text půjde nazkoušet relativně snadno, ale opak byl pravdou.
V čem přesně byla práce na inscenaci složitá?
Bylo těžké jít opravdu do hloubky a hledat v sobě věci, které člověku nejsou úplně vlastní nebo příjemné. S manželkou jsme doma nad textem strávili několik večerů a přemýšleli nad obyčejnými větami. Dostat se „za ně“ nebylo úplně jednoduché. Nechtěl jsem, aby můj Stanley působil prvoplánově buransky a drsně, ale jako člověk, který si je sám sebou nejistý, je žárlivý, nesebevědomý a to vše schovává za svým vnějškovým jednáním. Manželka v té době u Tramvaje s Blanche prožívala myslím něco podobného jako kdysi já při Cyranovi. Šlo o velmi koncentrovanou práci, kdy z postavy musíte umět v pravou chvíli vystoupit, aby vás nesežrala zevnitř. Anička Davidová nás proto upozorňovala, abychom se rolemi nenechali semlít. Naše obsazení bylo podle mě ku prospěchu věci, dobře se nám partneřilo. Jsme i v běžném životě trošku italská dvojka, takže jsme se ničeho nebáli. Pavlína je dle mého názoru skvělá herečka a tak nějak podvědomě se vzájemně táhneme tu nahoru, tu dolů, ale vždycky spolu.
Takže dokážete práci a rodinu oddělovat?
Od začátku našeho vztahu razíme cestu, že v divadle jsme kolegové, ne manželé. Zažil jsem několik manželských párů, které to nedokázaly oddělit a nosily si nejrůznější problémy na jeviště, což nebylo ku prospěchu věci… Pavlína se z podstaty nebojí vrhnout do čehokoli, což se mi na ní líbí. A podobně jako já razí cestu přímé konfrontace, abychom věděli, na čem jsme. Často jsme ze zkoušek odcházeli s modřinami po celém těle, občas jsme se pohádali, ale bylo to krásné. Tak to má u divadla být. Na naší dramaturgyni Ivě Šulajové, což je další důležitá osobnost našeho divadla, se mi líbí, že se vrhá i do textů, které u nás inscenuje právě Anička. Někdy by se nemělo kalkulovat jen s návštěvností. Je fajn, že naši diváci mohou vidět i náročnější inscenace typu Opilí, Orwellovu Farmu zvířat nebo Lásku, vzdor a smrt Emila Františka Buriana. Posledně jmenovanou s námi připravil Lukáš Brutovský, další zajímavý režisér.
PŘEKONÁNÍ SEBE SAMA
Co pro vás znamenalo setkání s tímto hudebním tvarem?
Nasadit takovou věc, na kterou si leckteré divadlo netroufne, je skvělé a odvážné zároveň. V dobrém slova smyslu jsme si diváky dramaturgicky vychovali, takže skousnou i podobné tituly, přestože samozřejmě nejsou tak mainstreamově přijímány jako komedie nebo klasika. Pro nás herce je úžasné mít možnost si v divadle vyzkoušet tolik různých žánrů. U Lásky, vzdoru a smrti jsme měli spoustu rozdílných reakcí od úplného odmítnutí až po nadšení. Právě to mám na divadle rád: když se divák cítí zasažen bez ohledu na to, jestli příjemně, nebo naopak. Divadlo by mělo podněcovat, provokovat a otevírat nové způsoby vnímání, které třeba kniha nebo televize nabídnout nedokážou. Já navíc kromě zpěvu v inscenaci hrál i na elektronické tympány, což pro mě byla velká výzva. Musel jsem se totiž naučit orientovat v notách, které neumím – od mládí sice hraju na kytaru, ale jen podle akordů a sluchu.
Stalo se vám někdy, že jste s režisérem či režisérkou nenašel společnou řeč?
A víte, že ne!? Nakonec si vždy ke každému nějakou cestu najdu, dokonce i k Oxaně Meleškina-Smilkové, se kterou jsem zkoušel Lermontovovu Maškarádu. Jde o zvláštní druh režisérky, kterou předchází pověst, takže jsem se naší spolupráce trochu obával. Zároveň mě ale její nekompromisnost a syrovost přitahovaly. Zpětně si dokonce myslím, že by si podobným neortodoxním přístupem měl projít každý herec. Zkoušky s ní pokračují i mimo oficiální čas, její požadavky jsou extrémně náročné, a dokud člověk nejede opravdu nadoraz, nedá vám pokoj a klidně vás praští petkou do hlavy, abyste si danou věc uvědomil. A to mi věřte, že si ji pak ihned zafixujete.
Měl jste někdy pocit, že vám divadlo začíná přerůstat přes hlavu?
Čas od času přijde únava, což je asi přirozené. Nikdy jsem se však nedostal do bodu, kdy bych nevěděl, kudy dál. Pestrost rolí a žánrů mi pořád dodává nové impulzy. Ano, byla období, kdy jsem dostával pořád jen prince nebo mlynáře a už nevěděl, jak je hrát aspoň trochu jinak. Dnes je ale v našem divadle dramaturgická rozmanitost tak velká, že jsem stále překvapován něčím novým nebo si v nabízených příležitostech to nové sám hledám. Zároveň znám své limity a před šesti lety jsem navíc učinil jedno zásadní rozhodnutí, které mi v herectví též hodně pomohlo.
O jaké rozhodnutí šlo?
Přestal jsem pít alkohol, což vnímám jako obrovský přínos i pro herectví. I když jsem starší, mám teď víc energie a chuti do práce. Nepití mi otevřelo nové obzory. Šlo o zásadní moment v mém životě. Zpětně vidím, jak mě alkohol v mnohém limitoval i jako herce. Na druhou stranu mám dnes z čeho čerpat, a že je z čeho…
Co vás přimělo s alkoholem skončit?
Začal jsem pociťovat, že by se z něj mohl stát problém. Více se to rozjelo během covidu. Během krátké doby mi zemřeli oba rodiče, což můj pozitivní vztah k alkoholu ještě posílilo. Jenže pak mě najednou začali sžírat nejrůznější démoni – kniha Jacka Londona Démon alkohol je velice přesná… Co se týče rodiny nebo práce, nikdy jsem s tím neměl potíže, dovedl jsem to ukočírovat. Začaly se však zhoršovat mé psychické problémy. Díky manželčině pomoci jsem ze dne na den s pitím skončil. A bylo to za pět minut dvanáct. Během několika měsíců se můj život otočil k lepšímu. Začalo se mi lépe spát, přestal jsem se potit, být nervózní a byl jsem si jistější i na jevišti.
Tím se dostáváme zpět k současnosti. Včera jste měli premiéru muzikálu S tebou mě baví svět. V jaké z rolí vás můžeme vidět?
Hraju Pepu, kterého ve filmu ztvárnil Pavel Nový. Vycházíme sice ze stejnojmenné komedie Marie Poledňákové, ale spoustu scén Radek Balaš dopsal nebo vznikly přímo na jevišti během zkoušení, k čemuž je Radek velice otevřený. Díky jeho přístupu, který razí i Gombár nebo Pitínský, se nebojíte nabídnout ani úplnou blbost, z níž může něco vzejít, nebo se prostě zahodí a jede se dál. Udělali jsme spolu už spoustu muzikálů, za všechny například Donaha!, Sugar nebo Adéla ještě nevečeřela. Čím jsem starší, tím raději si takto zablbnu, dramatických věcí je kolem nás víc než dost. Hezky si tak vyfiltruju hlavu. S tebou mě baví svět je skvělá látka pro muzikál a kromě několika hitů z filmu uslyšíte i hodně nových písniček. Radkova vize byla jednoduchá. Chtěl lidem udělat obyčejnou radost, aby z divadla odcházeli s hřejivým pocitem a s úsměvem. S tím naprosto souzním. I to je jedna z mnoha hodnot, které by mělo divadlo divákům předávat.
S Kyrou ve výtahu
Nedávno se mi Jiřina nemohl dlouho dovolat. Jak jsme pak spolu mluvili, řekl mi, že kdyby někde havaroval (z toho jsem mimochodem pochopil, že mi volal z auta, protože se nudil) a potřeboval by ode mě pomoc, nechal bych ho vykrvácet a umřít. Řekl mi to svým typickým naléhavým způsobem, který je velice zábavný, takže jsme se tomu smáli. Teda alespoň já, protože Jirka mě umí rozesmát často. A myslím, že nejen mě.
Potkali jsme se nablízko poměrně nedávno. Všechna moje blízká přátelství tohoto druhu trvají většinou desítky let. Se svou jistou opatrností, uzavřeností a skepsí k sobě nové vztahy nepouštím lehce. Tento zádumčivý muž v nejlepších letech je jednou z mála výjimek. Asi bych dokonce řekl, že ho považuji za blízkého přítele. Neumím přesně říct, jak a proč se to stalo, nabízí se možnost, že nás sblížilo nějaké tvůrčí mudrování, ale bude za tím asi něco víc. Život, ten divadelní zvlášť, totiž naučí, že přátelství opřená jen o vzletné řeči o druhých plánech a výkladech postav jsou stejně pominutelná jako divadlo samotné.
Jiří nekáže vodu a nepije víno, netančí v rytmu pokřivených verbálních tanečků, i když se tak tančí kolem. Má v sobě přímost, umí mlčet, když by mohl mluvit, a umí v tom tichu nabízet víc, než když tečou vodopády slov. Nepředvádí se, nekalkuluje, nepomlouvá a tak dále. Je čistotný, starostlivý a nemá kolem sebe rád zbytečná smítka. V tomto ohledu by to
s ním mohlo být k nevydržení, až bude starý, ale má kolem sebe skvělou rodinu, která nějaké ty drobné neduhy jistě transformuje na lásku. Zároveň je skvělým vypravěčem. Když ho potkáte, nechte si povyprávět tajnou historku s pracovním názvem „S Kyrou ve výtahu“. Kyra je prosím pěkně pes, výtah je výtah. A zážitek to bude komplexnější, když by to vyprávění mělo i performativní prvky…
Jo, a kdyby fakt někdy krvácel, tak bych bez zaváhání došel, dojel, doletěl, i kdyby se mi nešlo zrovna dovolat.
Dodo Gombár
