Jihočeši mají o čem hrát, ale nemají kde

Hodnocení kritiků (—):
★★★★★ (0)
Hodnocení diváků (3):
★★★★★ (2)

Sdilej

Do Jihočeského divadla jezdím pravidelně od roku 1985. Od té doby poslouchám tamní debaty o potřebě odstranit otáčivé hlediště ze zámecké zahrady v Českém Krumlově, i když ta současná mamutí točna je až z roku 1994 a tvůrce točny (první zkušební vznikla už v roce 1958) Joan Brehms ji v této podobě odmítal. Mimochodem, pocházel z Lotyšska, tehdy to byla sovětská gubernie, byl ovlivněn Bauhausem a do Čech přišel se sovětskými vojsky v pětačtyřicátem. A už tu zůstal, dobře věděl, proč se nevracet. Současná točna pro 600 diváků ovšem divadlu vydělává podstatnou část rozpočtu a na nějaké řešení problému s ní se nikdy nenašla politická odvaha ani peníze. A stejně zbytečně se pořád dokola mluvilo o potřebě postavit v Českých Budějovicích velké divadlo, v šedesátých letech už byly konkrétní plány, ale město nakonec postavilo výstavní budovu krajského výboru KSČ. Městské historické divadlo se mezitím ne zrovna šikovně zrekonstruovalo, takže větší produkce, zvlášť s orchestrem, se do něj prostě nevejdou, proto opera léta hraje v odborářském domě Metropol. Jenže jen do letošního dubna, divadelní sál už padá hercům i divákům na hlavu, nutně potřebuje rekonstrukci, na kterou majitelé odboráři nemají prostředky a prodat budovu městu odmítají. Vždyť ji kdysi postavili jejich odborářští dědové a otcové!

Končí se muzikálem

Poslední divadelní produkcí Jihočeského divadla se tu nakonec stal gangsterský retromuzikál Woodyho Allena Výstřely na Broadwayi. Původní film Bullets over Broadway z roku 1994 Allen adaptoval do muzikálové komedie Bullets over Broadway the Musical, jako producentka se na ní výrazně podílela jeho mladší sestra Letty Aronson. Od broadwayské premiéry v St. James Theatre 10. dubna 2014 do derniéry 24. srpna 2014 se hrálo 156 představení a 33 předpremiér. Inu, žádný převratný úspěch, ale možná i proto bylo schůdné po deseti letech získat práva pro České Budějovice.

A hodně dobře si titul vybrali! Využili možnosti obsadit zalidněný klasický muzikál, který mluví, zpívá i tančí, silami všech čtyř souborů. A mají v nich schopné aktéry. Zejména z nich sestavili taneční a pěveckou company, která je pro takové tituly skoro potřebnější než sólové hvězdy. Bez nich to ovšem také nejde, zastali je sólisté souborů a tu největší si jako jedinou přivedli zvenku, a sice Dagmar Peckovou do role zpěvačky Helen Sinclair. Má pomoci zachránit ne právě nadějnou novou hru zatím neznámého autora, jímž je neobratný intelektuál David Shayne. Produkci zaplatí bohatý mafián, když jeho hodně prostoduchá milenka dostane hlavní roli. Dopustí autor takové znesvěcení svého umění? Hlídá ji bodyguard, který hru velmi zručně přepíše – a Woodyho Allena zřejmě nejvíc zajímalo právě ono autorské dilema. Příběh je hodně zauzlený – proč ho tu vyprávět a prozrazovat pointu.

Dagmar Pecková (Helen Sinclair) a Petr Šmíd (David Shayne). Foto Martina Root
Dagmar Pecková (Helen Sinclair) a Petr Šmíd (David Shayne). Foto Martina Root

Právě Pecková do své postavy vkládá praxi zkušené star a je přirozeným úběžníkem inscenace. Skvělá volba, ale i ona zapadá mezi mnoho postav a postaviček, každé z nich režisérka Martina Schlegelová určila přesný typ, způsob zkratkovitého jednání a funkci v bohatém jevištním balábile. Myslím, že vycházela z brechtovského divadla, které má k muzikálu překvapivě blízko. Všichni hrají a vcelku i zpívají dobře, občasné intonační nepřesnosti paradoxně jen podporují stylovou podobu inscenace. Divadlo ji divákům nabízí sloganem: „Velká show s živým orchestrem plná smíchu, tance a jazzových melodií vás přenese do New Yorku 20. let – doby prohibice a světel broadwayských ramp. A taky mafiánů, kteří mají peníze i vlastní pravidla.“ Jo, není to klamavá reklama! Na módě dvacátých let se nešetřilo, kostýmy padnou jako ulité a ladí k opulentní scéně. Nakonec k autenticitě retro muzikálu paradoxně přispěl i chátrající obří sál Metropolu. Nešlo si nevzpomenout na éru karlínského divadla za Ladislava Županiče.

Neméně pečlivě je show vypracována i hudebně, partitura sestává z dobových šlágrů (zazní ovšem třeba i téma z Novosvětské) a dirigent Martin Peschík dokonale proměnil operní orchestr v dobový big band se vším všudy. A to všechno je poskládáno v přesném timingu, tříhodinové představení šlape hudebně, tanečně i v dialozích. Přitom podobné „celosouborovky“, jak se těmto produkcím říká, obvykle trpí nespojitostí různě specializovaných aktérů a nedosáhnou na autentický styl, což je vcelku pochopitelná daň výletu mimo zaběhané profese, včetně té produkční – ale tady všechno funguje precizně, jako kdyby se umělci z baletu, opery, činohry a Malého divadla muzikálem živili odjakživa.

Eliška Brumovská (Olivka Nealová), Jakub Hliněnský (Warner Purcell). Foto Martina Root
Eliška Brumovská (Olivka Nealová), Jakub Hliněnský (Warner Purcell). Foto Martina Root

Výstřely na Broadwayi se hrají od prosince vždy dvě představení v měsíci, končí odchodem divadla z Metropolu v dubnu. Zatím bylo vždycky vyprodáno. Ostatně regionální divadla se dnes musí pokoušet o muzikál, nevystačí jen s tituly blízkými opeře nebo činohře. Budějovičtí uspěli už nedávno s obnovenou Evitou a není divu, že tuto rockovou operu nyní nasadili také v Moravském divadle v Olomouci. Výstřely na Broadwayi však považuji za inscenačně obtížnější, za vzdálenější výlet mimo zaběhané standardy, a přitom jsou podle mne vydařenější než Evita.

Počítám-li dobře, pak po deseti reprízách skončit komplikovanou show, na které je odvedena spousta práce a byly vynaloženy výrobní náklady, není zrovna hospodárné – jenže kde v Budějovicích od května takové představení nabízet? Prý se hledají nějaké možnosti, nechme se překvapit. Ale skutečnost, že v roce 2028 jsou České Budějovice Evropským hlavním městem kultury bez pořádné divadelní budovy, lze srovnat s luxusní restaurací, v jejíž kuchyni kontrola objeví plesnivé potraviny. Přitom se mi dosud zdálo, že radnice o své divadlo zájem skoro vždycky měla. Jakési záložní plány na nové divadlo pořízené mimo Metropol radnice má, ale takových už za těch čtyřicet let, co do Jihočeského divadla jezdím, bylo.

V podkroví imerzivně

Hlavní sál budovy Jihočeského divadla (řekněme historické) se po rekonstrukci nehodí nejen na velké produkce, ale ani na komorní. Proto si divadelníci v podkroví divadla zřídili Studiovou scénu Na Půdě, intimní prostor pro pár desítek diváků vhodný pro výlučné projekty. Mezi takové se zařadila inscenace operního „monodramatu o síle naděje a lidskosti“ sovětského skladatele Grigorije Samujloviče Frida (1915–2012) Deník Anny Frankové (premiéra 1968). Frid absolvoval moskevskou konzervatoř, bojoval ve druhé světové válce a složil pestrý početný repertoár ve stylu označovaném za socialistický realismus. Inu, i Sergej Prokofjev touto metodou napsal mnohé skladby, a ne špatné. S režimem a požadovanou socialistickou lidovostí se v Moskvě ve stejné době potýkal i Dmitrij Šostakovič, jehož hudba stárnoucího Frida zvláště oslovila, a z jeho nejhranější opery je to dobře znát.

Jak známo, židovská dívka Anna dostala k třináctým narozeninám v červnu 1943 vázaný deník, jenže v lednu nacisté rozhodli o fyzické likvidaci Židů a rodina se od července skrývala v tajných prostorách jedné firmy v Amsterodamu. V srpnu 1944 je gestapo zatklo a z koncentráků se vrátil jen otec, objevil deník, který si dívka celou dobu psala, v roce 1947 ho poprvé vydal knižně a od roku 1955 se o něj intenzivně zajímala světová literatura, divadlo i film.

U nás jsem Fridovu operu slyšel už počtvrté, mimochodem svého času byla podle údajů Operabase nejuváděnější soudobou operou. V polistopadové době poprvé v brněnské Redutě (2010) pod taktovkou Davida Švece s Terezou Kyzlinkovou Merklovou coby běžná operní inscenace. Podruhé v roce 2015 v produkci spolku Opera Povera v brněnských Kounicových kolejích, režisér Rocc inscenaci sugestivně umístil do kaple, kde nacisté shromažďovali odsouzené a pod jejímiž okny je na dvoře popravovali. Michaelu Jančaříkovou v minimalisticky působivém provedení osudu Anny doprovázelo hudební trio (klavír, kontrabas, bicí), dirigovala Anne Randine Øverby, temný syrový prostor evokoval protektorátní zatemnění. Potřetí operu pod názvem Anne – beze strachu hledět na nebe uvedlo Opera studio v Disku v lednu 2017, v česko-švýcarské koprodukci propojili režiséři Armand Deladoëy a Vojtěch Svoboda německy zpívanou operu s pantomimickou Kuchyňskou revuí Bohuslava Martinů, dirigoval Sébastien Bagnoud. Promiňte výčty, ale myslím, že jsou pro kontext českobudějovického uvedení užitečné.

Marie Šimůnková jako Anna Franková. Foto Hynek Glos
Marie Šimůnková jako Anna Franková. Foto Hynek Glos

Tomáš Ondřej Pilař na Půdě zrežíroval imerzivní projekt, diváci seděli na židlích, bednách, podsedácích, prostě kde se dalo. A bylo jim doporučeno, aby přišli v tmavém oblečení, aby do prostoru zapadli. Nouzový úkryt Anny tvoří krabice, postel a dobové umyvadlo v drátěné konstrukci. Zadními dveřmi přichází Anna a na konci jimi vtrhnou esesáci. Vpravo vzadu se kolem klavíru krčí malý orchestr.

V přítmí se těsně před diváky prochází a zpovídá Anna v dobovém kabátku. Ladě Bočkové zjevně není požadovaných třináct let a správně si na ně nehraje, part v pěkném českém překladu Petra Štědroně zpívá s moudrým porozuměním, spíš ztišeně deklaruje vyprávěné události a zabydluje temný prostor. Pilař přitom operu graduje i vizuálně, není to žádný dokument, nejpůsobivější jsou náhlé paprsky, jež z okna prosvítí stísněné vězení, nebo květina, která z jedné z krabic vyraší coby překvapivý barevný akcent v šedivém interiéru – je to citlivé zhmotnění touhy třináctileté dívky zbavit se tmavého hrobu, v němž musí trávit krásné roky svého života. Stříká se obyčejným parfémem a jeho vůně dotváří autentický prožitek. Pilařovu řešení v mých očích konkurovala jen zmíněná stísněná atmosféra Kounicových kolejí.

Ale především jsem ten večer poprvé opravdu ocenil Fridovu kompozici. A to pro nepopisné atematické prolnutí jednotlivých nástrojů, pro bohatství harmonických obratů a souzvuků, pro nepopisné vystižení různých nálad všech jednadvaceti úsečných obrazů, do kterých skladatel (a zároveň libretista) kompozici rozčlenil. David Švec opět vedl orchestr pevně v souhře, tempech a dynamice a klobouk dolů, jak interpretačně obtížnou partituru hráči zvládli. Nejsem si dnes úplně jist, v jakých obsazeních jsem ji slyšel dřív, v každém případě tady byly dodrženy (možná poprvé) originální nástrojové požadavky a výsledek mě, přiznávám, ohromil. Šikovné akustické využití malého prostoru umožnilo dobře sladit zpěv s orchestrem, i když Bočkové nebylo vždy rozumět. Ale inscenace je nanejvýš potřebným připomenutím událostí, kterých se snad už nedožijeme. Že tvůrci chtějí inscenací také varovat, doložili tzv. interaktivním obsahem, dostupným ze stránek divadla s řadou odkazů na kontextuální texty a filmy.

David Švec a Orchestr opery Jihočeského divadla. Foto Hynek Glos
David Švec a Orchestr opery Jihočeského divadla. Foto Hynek Glos

Jen jsem nepochopil, proč byla premiéra původně ohlášena na 17. října 2025, dokonce o ní už někteří napsali, aby posléze byla bez vysvětlení prohlášena za předpremiéru a nová premiéra proběhla 17. ledna, z níž píšu já.

V Jihočeském divadle to prostě žije, jako první tu využili možnost transformovat se na VKI podle nového zákona, otevírají se městu i současným společenským výzvám, zkrátka si pořád něco vymýšlejí a usilovně tvoří. Jen aby měli kde.

Jihočeské divadlo, České Budějovice – Woody Allen: Výstřely na Broadwayi. Gangsterský retro muzikál. Překlad Vojtěch Kostiha, překlad zpěvních textů Šárka Krejčí, hudební nastudování a dirigent Martin Peschík, režie Martina Schlegelová, dramaturgie Olga Šubrtová, dramaturgická spolupráce Marek Pavlíček, scéna Jaromír Vlček, kostýmy Aneta Grňáková, světelný design Martin Špetlík, choreografie Ivana Hannichová, sbormistr Martin Veselý. Premiéra 6. prosince 2025 v Kulturním domě Metropol (psáno z uvedení 1. ledna 2026).

Jihočeské divadlo, České Budějovice – Grigorij Samujlovič Frid: Deník Anny Frankové. Operní monodrama pro soprán a komorní orchestr. Libreto napsal skladatel, český překlad Petr Štědroň. Hudební nastudování a dirigent David Švec, režie, scénografie, kostýmy a světelný design Tomáš Ondřej Pilař, dramaturgie Marek Pavlíček. Psáno z premiéry 17. ledna. 

Další čtení

Další čtení