K nejvíc – jak by řekla omladina – cringe momentům poslední předvolební kampaně patřilo, když na debatě Petra Fialy sál povstal a začal pět Jednou budem dál. Netřeba snad upřesňovat, že k danému incidentu došlo v profesorově rodném Brně, protože moravská metropole a bizár jedno jest. Výsledky voleb ukázaly, že – jak se v písni zpívá – „jen víru mít“ nestačilo, protože mimo Prahu a některé dílčí okrsky ANO zvítězilo, jako kdyby lidé mimo hlavní město republiky byli různě znevýhodňováni, měli jiné životy i zkušenosti. Jenom se nikdo s výjimkou Andreje Babiše neobtěžuje alespoň předstírat, že jim na nich záleží. Ještě že údajně demokratické koalice nemají průzkumy, neexistují statistické údaje a další věci, ze kterých by mohli vycházet. Co už, no.
Následující text ovšem nebude o tom, jak to dopadlo. S výsledkem totiž mohou být spokojeni tak leda lidé kolem Štítu demokracie, protože dál mohou prostřednictvím argumentačních faulů, umělé inteligence a grafomanských hysterických statusů tahat peníze z lidí bez kritického myšlení a politické a mediální gramotnosti. Nikdo jiný nemůže být opravdu spokojený. Pominu-li oživlé srandokapsy Jindřicha Šídla a Luďka Staňka, kteří si mají z čeho dělat legraci dalších několik let. A nechám-li stranou tábor lidí radujících se z toho, že se „nedostali komunisti“. Nejspíš k nim nedoputovaly informace, že premiérem bude permanentní estébák, ve STAČILO! je víc neonacistů a proruských dezinformátorů než rudých a že málokterá kandidátní listina je někdejších komunistů zcela prosta.
Další odstavce nebudou ani o tom, jak se premiérovi se střetem zájmů a velkou mírou vydíratelnosti kvůli možnému odsouzení do vězení za dotační podvod skládá vláda s ultrakonzervativci, s nimiž v programu nenachází moc společných bodů. Zvlášť když jedni ultrakonzervativci z přesvědčení jsou sponzorováni vekslákem a vznikli na popud prezidenta páté ruské kolony Václava Klause, zatímco druzí populističtí ultrakonzervativci by nejraději byli zase v opozici, aby nemuseli nic dělat, přičemž budou mít své protestní hlasy od – jak by řekl etalon slušnosti a empatie Danuše Nerudová – „užitečných idiotů“ jisté. I proto je lepší absurdní výroky ze strany SPD vnímat jako strategii, aby Andrej Babiš mohl složit menšinovou vládu s jejich tichou podporou. Není třeba bít na poplašné tantamy / psát sáhodlouhé statusy na sociální sítě, když Tomio Okamura zahlásí, že chce odvolat policejního prezidenta, protože stíhání za šíření nenávisti mu narušuje jeho byznysplán. Pokud patříte mezi výsledkem voleb zklamané voličstvo čehokoli z pětikoalice, můžete být rádi, že ti vaši jsou přece lepší. Vít Rakušan jako ministr vnitra přece neměl střet zájmů, když jeho strana měla korupční skandál s Dozimetrem, a rozhodně kvůli němu neodcházel policejní prezident, že.
Páteční uglosnutí bude tentokrát o tom, co bývá opomíjeno, tj. o samotném procesu voleb, protože autor těchto řádků má zkušenosti z volebních komisí. Jenom náklady na jejich uskutečnění se pohybují v řádu milionů, což je dáno tím, že město jakožto dobrý hospodář zarezervuje například nejlepší hotel v centru města, aby se v něm konala infoschůzka volebních komisí. Nejde-li o vaše první volby, infoschůzka je natolik užitečná, že na ní ztratíte hodinu svého života posloucháním toho, co už víte, a nové věci v těch šedesáti minutách zapadnou. Případně se dozvíte, že ověřování e-dokladů bude moct provádět jenom vylosovaný předseda či předsedkyně a místopředseda či místopředsedkyně. Jak ověřovat, se dozvědí na pouze pro ně určeném speciálním školení. V dny konání svátku demokracie je sice situace jiná, ale na rychlé naučení se jednoduché práce je beztak dost času, když systém kontroly kvůli přetíženosti nefunguje. Média informovala, jak to postihlo končící šéfku Sněmovny a předsedkyni TOP 09 Markétu Pekarovou-Adamovou, která si po vlastních končetinách musela dojít pro fyzický doklad, jelikož vláda tak skvěle zvládla digitalizaci. Autor těchto řádků má zkušenost s rantem nejmenovaného účetního, daňového poradce a politika za ODS, který nefunkčnost svaloval na Piráty. Nejspíš z Prahy na druhý konec republiky nedoputovala informace, že digitalizace je víc než rok v gesci vicepremiéra Mariana Jurečky, který to od traktorů a krav dotáhl daleko. Na možnou zátěž byl Piráty upozorňován, jak tito komunikovali prostřednictví sociálních sítí. Jurečka se rozhodl prokázat, že kritika SPOLU za absenci sebereflexe je neopodstatněná, a tak vyvodil důsledky: rezignoval šéf Digitální informační agentury Martin Mesršmíd, protože se při testování neodhadl vyšší zájem o účast. Kdo by to byl s ohledem na mobilizaci k účasti a nesčetná upozorňování řekl. ANO by si počínání SPOLU mělo dát regulérně do výdajů na kampaň, protože jinak si jejich jednání před volbami i během nich vysvětlit nelze.
Volební účast byla rekordní. Občané se i v reakci na důchodovou reformu mobilizovali, a tak neplatilo, co bylo pravidlem v posledních letech: že přišlo víc berlí než občanů. Svou povinnost přišli splnit různí lidé rozmanitého věku, genderu, sociálního statusu i kognitivních schopností a především indispozic. K urně tak přišel prvovolič, který dlouho hledal svou stranu, ale v paketu s lístky chyběla. Žena, která to přišla hodit mezi nákupy oblečení a – hezky česky napsáno – junk food z řetězce rychlého občerstvení. Lidé, kteří nechápou, že pokud někdo nepotřebuje pomoc, za plentu chodí sám, včetně pána, který omezení vyřešil pomocí od přítele na telefonu. Dělník v montérkách, který byl poprvé u voleb, přestože byl nejspíš středních let. Skupiny obyvatel, jež nechtějí být vnímány stereotypně, takže důchodci prohlašovali, jaké zlo Babiš představuje. Osoby pokoušející se (snad) o humor, tj. dotazující se, jestli jsou v seznamech první, když jejich příjmení začíná na B, což zrovna není první písmeno abecedy. Obecně lidi, kteří mají problém s rozpoznáním, ke komu v komisi mají jít, když je rozdělení na základě příjmení a abecedy. Kreativní existence projevující svou individualitu zanecháváním vzkazů: člověk, který ke kandidátce ANO připsal „Petr Fiala je <I>“, či pán, který si podepsal obálku. Asi tolik k tajnosti hlasování, zvlášť když většina přišla s již preferovaným lístkem, který dvakrát neschovávala. Sociologové provádějící průzkumy by nad takovým vzorkem zaplesali, jenže to i antinatalisté.
Nevím, jestli nakonec odvolil někdo, komu před místností vypadl lístek, na němž stálo: „Kalendář, pečivo, sádlo, LÉKY, volby, (Igor).“ Seznam ovšem poukazuje na to, že v pozdním kapitalismu je hlasování něčím, co si člověk odškrtne z pravděpodobně nákupního seznamu, jelikož v uspěchané společnosti je čím dál tím větší problém na něco nezapomenout. Přitom by bylo lepší se zastavit a zamyslet, k čemuž poskytují příležitosti místnosti, v nichž hlasování probíhá. Mnohdy to bývá v třídách škol. V „mém“ okrsku si lidé vše připravují za plentou, ale už se neohlédnou na zeď, která je plná motivačních citátů. Na jednom z nich stálo: „Největší vítěz je snílek, který se nevzdal.“ Nejspíš by se zamlouval jak Babišovi, který přece nechtěl nikdy vstoupit do politiky, i na svou funkci v těchto dnech rezignujícímu Petru Fialovi, jehož sen o německých platech zůstane neuskutečněn, protože voličstvo rozhodlo jinak. Na jiném stálo, že „život je cesta plná překážek, na které se naučíš, jak uspět“, což by jistě kvitovalo jak antisystémové voličstvo, tak Maláčová se Zaorálkem a vůbec skoro celé STAČILO! Moudro, že „to, čím budeš zítra, začíná dnes“, by ovšem bylo něčím, co je nad chápání stran/hnutí (i jejich cílové skupiny) ohánějících se tradicí, kterou je třeba udržovat v každé době. Z citátu „svou duhu si každý kreslí sám“ by nejspíš dostal záchvat kdokoli z SPD (tvořící ne-koalici s Trikolórou, Svobodnými a PRO) i Motoristů, protože ve školství jde přece o zcela nepřijatelnou queer propagandu. A pán, jenž zanechal dosluhujícímu premiérovi peprný, v předchozím odstavci citovaný vzkaz, ale i všichni diskutující na internetu by se měli pozastavit nad „přemýšlíme a používáme milá slova“.
Nelze ale očekávat ani to, že lidé jsou seznámeni s tím, kdo vše vůbec kandiduje, protože zkoumáním kandidátek se ve volných chvílích baví leda volební komise. Voluntia, Volt Česko či Hnutí Generace sice nemělo početné zastoupení (dva, respektive tři kandidující), ale pořád lepší než Hnutí občanů a podnikatelů. Kandidátka byla tvořena jedním člověkem, který nepochybně byl občanem, těžko ale říct, zda podnikatelem, protože u svého jména měl uvedeno „invalidní důchodce“. Ze zajímavých povolání stojí za zmínku osobní sekretářka dvou prezidentů republiky (raději neuvedeno, o jaké šlo), geodet a zpěvačka v kapele Kabareti. Zase ale žijeme (přežíváme) v zemi, kde ministrem kultury se může stát někdo jenom proto, že byl tamburinistou a textařem v hudební deformaci J.A.R., která dala světu písně jako Sláva nazdar výfetu a Když ti před Moskvou dojde pervitin. Pokud jsou školy a konkrétně třídy místy, kde se rozhoduje o budoucnosti země, pak potenciální politická reprezentace je takovým ekvivalentem přeplacené chráněné dílny, kde může být opravdu, ale opravdu každý.
Cynici by tvrdili, že na výsledcích beztak nezáleží, protože na výběr bylo – jak to trefně pojmenovala jedna epizoda Městečka South Park – mezi Velkým Vyplachovačem a Hovnovým Sendvičem, tj. mezi různě nepřijatelnými variantami. Jako kdybychom ani nebyli v demokracii, nýbrž v dickokracii, kdy postavení získává ten největší… Přitom jak opakovaně zaznívalo v kampani, měly tyto volby rozhodnout, zda se vydáme do minulosti, nebo budeme směřovat do budoucnosti, zda půjdeme cestou na Východ, nebo na Západ. Ačkoli to nedopadlo ve prospěch pětikoalice, nakonec jsme na Západě přece jenom skončili.
Zatímco ve Spojených státech amerických mají za prezidenta sexuálního násilníka, který by skončil před soudem a nejspíš by i byl odsouzen, kdyby nebyl zvolen, my máme trestně stíhaného Babiše (ANO) a Okamuru (SPD) a z násilí, týrání a znásilnění obviněného Filipa Turka (Motoristé), kteří by měli zasednout v příští vládě. Billboardy s nimi a dalšími, lemující cestu do komise, již nahradila jiná reklama. Namísto svobodu a prosperitu slibujícího SPOLU nyní prosperitu slibuje bankovní společnost nabízející půjčky. Jednou budem dál? Jak pravila jedna moudrá žena schopná předjímat budoucnost: Hodně budem někde.

