Káznice. Bývalá káznice v Brně na Cejlu a vchodem z Bratislavské, z piazzetty Bronxu pod platany. Mimořádný prostor, v němž se dosti vyhroceně žije již třetí století, s fázemi každodennosti, vzepětí, bolesti, ticha… jako když se dýchá gregoriánský chorál.
Centrem původně barokního komplexu je kaple. A v kapli oltářní výjev rudoarmějců a tanku korunovaný svatodělnickou rodinou s uvědomělou matkou, montérem a dvěma dětmi vzhlížejícími ke svým rodičům a správné vizi společnosti, v níž proletáři všech zemí vládnou a všichni ostatní pod jejich dohledem šťastně žijí své životy. „Hodně mi ta matka připomíná Dagmar Veškrnovou,“ říkal jsem jednou při pohledu nahoru Petru Oslzlému. „No jo, je to takový typ průměrné krásky,“ odpověděl.
Když se návštěvník nevěřícně vynadívá a nakonec otočí zpět ke vchodu a kůru nad ním, dotvoří celou scénu zbytek dobového nápisu „Převýchovou“. A dál je to utržené. Přesně tímto směrem se dnes kněz při mši dívá nejčastěji.
„Romové z Bronxu říkají, že to místo je třeba očistit. Nepřišel bys?“ Takto byla iniciována první mše na tomto místě snad od války. Atmosféra byla zatěžkaná temnotou čtyřiasedmdesáti poválečných poprav a bolestí a brutalitou a křiklavou nespravedlností. Jediná hodina eucharistické meditace ale stačila k tomu, že se v kapli otevřelo nebe. Líp to asi říct nejde. Netrvalo dlouho a z jednorázové události se stala každoměsíční tradice a postupně vznikla „farnost bez IČa“, nízkoprahová, otevřená, inkluzivní.
Takto nějak vznikají mimořádné Boží události, v nichž Duch skutečně vane, kudy chce, a nenechává se spoutávat žádnými hranicemi. Takto nějak to zná leckterý kněz, který byl pozván a přišel slavit mši třeba do dávno nepoužívané poničené kaple, na táborovou louku, k někomu do domácnosti, na festivalovou stage nebo někam, kde se scházejí lidé věřící, ale v kostele mnohdy nevítaní. A ano, káznice na Cejlu také připomíná slavení mší mnohými kněžími a biskupy vleže ve tmě na vězeňském kavalci se zkvašenou hrozinkou místo vína, když byli pozavíráni v komunistických lágrech. Nebo slavení mší na velmi netradičních místech v podzemní církvi té stejné doby. Jednou, už začátkem devadesátých let, jsem jako mládežník zažil mši v linkovém letadle na trase New York – Budapešť mezi běžnými cestujícími. Vedl ji pozdější biskup Karel Herbst.
Jistě, narážím samozřejmě na to, jakým podivným způsobem reagoval současný pražský arcibiskup Jan Graubner na mši, kterou slavil v hospodském přísálí v Praze na Břevnově Marek Orko Vácha, s odkazem na porušení liturgických předpisů. Docela rozumím argumentům některých kritiků, že se obávají profanace něčeho tak posvátného, jako je eucharistická liturgie, třeba tím, že se slaví v hospodě. Též jsem zažil už mockrát mši svatou, při níž se intimní rozměr vztahu Boha a člověka ztrácel jen v jakési lesklé formě, ať už měla podobu takzvaně modernistickou, nebo konzervativní. Až příliš mockrát jsem zažil mši, která probíhala zcela podle pravidel v krásném kostele, ale byla tak strašně formální a bezduchá, že byla jen čímsi jako nepříliš dobrým divadlem, profánním a vlastně bezbožným. Mám za to, že hranice mezi posvátností a profanací netkví v typu stavby, kde se mše slaví, ale ve způsobu, jak se slaví. Protože jediným pravým Božím chrámem, jak učí Bible, je společenství lidí víry, jejichž středem a podstatou je Ježíš Kristus, svrchovaný Bůh a zároveň náš lidský bratr. Pokud toto společenství chybí, pak ani překrásné kostely to nezachrání. Čímž v žádném případě nesnižuji jejich význam, protože jsou mi ve svých příbězích, které nesou, velmi drahé, stejně jako sama eucharistická liturgie, a tuším, že Orkovi též.
Je dost lidí, kteří plachtí kdesi v meziprostoru, ale zcela zjevně touží po Bohu, přičemž jsou námi v církvi až příliš často odmítáni. Je správné být přítelem a pastýřem i těch lidí, kteří nežijí tak docela v souladu s mým přesvědčením, pokud o to stojí. Dobře, ale proč zrovna mše v hospodě, ptají se někteří. No protože nás tam zvou, což je mimochodem v české sekularizované společnosti věc dost nevídaná. A my tam s důvěrou a jistým chvěním jdeme. A nestačíme se divit, jak velké věci se dějí, jak jsou lidé uzdravováni ze svých duchovních bolestí. A to jen proto, že tito lidé nemuseli do kostela, kam by se možná nikdy neodvážili, ale že kostel přišel k nim. Přičemž přítomnost Krista v eucharistické liturgii v tom hraje podstatnou roli, protože slovo je sice silné, ale nakonec jde hlavně o to, propojit tyto lidi se zdrojem a zase jít dál a nepřekážet, řekl bych. Vědomí toho, jak niterné a silné Boží věci se dějí u lidí, kteří by si do té doby nikdy nepřipustili, že jsou zváni a přijímáni, úctu k liturgii mše svaté významně prohlubuje, tedy přesně naopak, než teď někteří tvrdí s poukazem na porušení předpisů.
Tradice má ohromnou hodnotu. Jsou to kořeny, základna, moudrost předků. Tradice je živá víra mrtvých, říká se, oproti tomu tradicionalismus je mrtvá víra živých. Jistěže s tradicí souvisejí i jistá pravidla a předpisy, proti tomu žádná. Ovšem vnímám to v duchu Ježíšovy řečnické otázky, zda je člověk pro sobotu, či sobota pro člověka. Ty předpisy samozřejmě mají určitou autoritu, ale to, co nás odlišuje od mnohých evangelních farizejů, je to, zda ty předpisy vnímáme jako jistý druh dejme tomu jazyka, kterým komunikujeme s Bohem a lidmi, nebo zda u těch předpisů skončíme a budeme je cizelovat jen pro ně samé, což postupem času vede do sebeuspokojivého uzavření se Bohu a lidem.
Biskup církve kdysi skryté před komunistickým diktátem Felix Maria Davídek učil, že svět není nepřátelským místem, před kterým se máme uzavírat, ale že touží po živém Bohu, kterého máme světu přinášet. Protože Boží ruce a nohy jsou ty naše, jak praví dávná moudrost. Jenže právě, svět a jeho lidé touží po živém Bohu, ne mrtvé liteře.