Jan Frič a Kamila Polívková: Je až zarážející, jak často je považováno za skandální chtít mít podepsanou smlouvu, než se začne pracovat

Sdilej

Webový portál divadlo.pro založili režisér Jan Frič a režisérka a scénografka Kamila Polívková jako osvětovou platformu pro všechny, kdo v českém divadle tvoří na volné noze – od režie přes scénografii až po hudbu. Vycházejí z vlastních zkušeností a chtějí otevřít kultivovanou debatu o systémových změnách, podpořit odvahu vyjednávat a skrze „Bezpečnou zónu“ inspirovat divadla k tomu, aby smlouva byla samozřejmou dohodou dvou rovnocenných stran.

Proč a pro koho jste se rozhodli založit webový portál divadlo.pro?

Jan: Pro sebe. Pro kámošstvo. Pro divadlo.

Kamila: Pro hostující členy a členky inscenačních týmů, tedy profese jako režie, choreografie, scénografie, hudba a podobně. Chceme vytvořit prostor pro potřebnou debatu o nutných systémových změnách v prostředí českého divadla a zaměřili jsme se právě na smlouvy, které svou podstatou definují vztah divadelních institucí a umělců a umělkyň na volné noze. 

Když se ohlédnete za svými vlastními pracovními začátky – v čem byly typické pro české prostředí a v čem už tehdy signalizovaly, že se ohledně pracovních podmínek u nás něco zásadně nedaří?

Jan: Byl by to dlouhý seznam. Byl jsem u lecčeho – zdaleka nejen v začátcích –, co takhle napsané vypadá neuvěřitelně. Zažil jsem opakovaně zrušení inscenace během příprav bez jakékoli náhrady. Zažil jsem opakovaně, že ve smlouvě podepisované zpětně ve chvatu při generálkách byla nižší částka, než byla domluva, ale srdce vám nedovolí smlouvu nepodepsat a neodpremiérovat inscenaci. Zažil jsem roční čekání na honorář. Zažil jsem, že si divadla mezi sebou sdílejí informace o hostech, ačkoli ve smlouvách vyžadují oboustrannou mlčenlivost. Zažil jsem ve smlouvách sazebníky pokut. Zažil jsem autocenzuru. Zažil jsem vyhoření…

Kamila: Když jsem začala pracovat v divadle Komedie, tehdy pod vedením Dušana Pařízka, došlo mi, jak špatně jsou v některých jiných divadlech smlouvy nastaveny. A jak to může naopak vypadat, když se s vámi skutečně jedná fér. Od té doby (rok 2005) vím, že to jde. A je to ta nejlepší odpověď na větu „Kamilo, tady nejsi v Německu“, kterou jsem od té doby slyšela až příliš často, když jsem se snažila nastavit podmínky tak, abych se cítila ve vztahu s divadlem jako rovnocenný partner. Ne jako někdo, kdo je od začátku „podezřelý“ z neschopnosti a nespolehlivosti, takže si nezaslouží ani jednu splátku odměny před premiérou a předloží se mu rovnou dlouhý výčet sankcí, aby si náhodou nevyskakoval moc vysoko. Divadelní instituce jsou vůči umělcům a umělkyním na volné noze ve zvýhodněné pozici a to se často odráží právě ve smluvních vztazích. 

Které zavedené postupy v pracovních podmínkách chcete projektem divadlo.pro rozbít jako první?

Jan: Jde nám především o rovnocennou komunikaci. Respekt a bezpečí. To začíná u toho, že smlouva prostě existuje. Podaří-li se aspoň to, že bude normální smlouvu řešit a mít včas a veškerá aktivita kolem nebude připomínat spíš tajuplný okultní rituál pro zasvěcené, bude to fajn.

Kamila: Přesně tak. Nám nejde o to, něco rozbíjet. Naopak, chceme přispět k pozitivní změně, která bude ve výsledku prospěšná pro všechny. Jsme přece na stejné lodi, všem nám jde o to samé – vytvořit společné dílo. Proč bychom si tedy neměli umět (a chtít!) vycházet vstříc a kultivovat prostředí, ve kterém pracujeme a tvoříme. 

Na webu píšete, že smlouva má být férová dohoda dvou rovnocenných stran, ne diktát instituce. Jak moc je tohle v českém divadle stále utopie a kde naopak vidíte reálný posun?

Jan: Myslím, že nejde o nějaký „souboj“ divadla versus umělci. I na straně divadel existuje vědomí, že dosavadní praxe funguje spíš samospádem a je potřeba s tím něco dělat. Z mojí zkušenosti jsou divadla k dialogu velmi vstřícná. 

Kamila: Ano, tu zkušenost mám taky. V poslední době se to opravdu zlepšuje a jsem si jistá, že na tom má velký podíl nezávislá scéna. Na změny reaguje mnohem pružněji, rychleji vstřebává a následuje trendy – a to se odráží i v komunikaci s uměleckými týmy. Mám ale pozitivní zkušenosti i z některých zřizovaných divadel, takže věřím, že tam, kde je to zatím utopií, tyto trendy brzy dorazí taky.

Setkáváte se s obavami umělců, že když si o smlouvě „dovolí“ vyjednávat, přijdou možná o další pracovní příležitosti? Co jim na to odpovídáte a jak jim chcete dodat odvahu?

Jan: Ano. To, co řešíš ty, řeším já i všichni ostatní taky a je to úplně normální. Neboj se, nejsi v tom sám. Jsme spolu. Zasloužíš objetí.

Kamila: Často jsou to skutečně jenom obavy. Smlouva je dohoda, uč se jí rozumět a neboj se ji měnit. To, co chceš, je normálně se domluvit. Nic víc, nic míň.

Sekce „Bezpečná zóna“ vašeho webu zveřejňuje subjekty, které se hlásí k vašim zásadám. Co musí divadlo nebo jednotlivec splňovat, aby se do ní dostal? 

Jan: Souhlasit s uvedenými zásadami a převádět je do praxe.

Kamila: Jde o několik naprosto obecných a základních doporučení a k jejich naplnění ani není třeba měnit systém nebo zákony. Stačí jen chtít.

Mohla by se podle vás tahle „Bezpečná zóna“ časem proměnit třeba v kodex nebo standard nutný pro granty a veřejnou podporu?

Jan: Na to jsme příliš úzce zaměřená komunita. Nicméně jako inspirace pro vznikající Kodex férové praxe, který vzniká v Národním institutu pro kulturu v souladu se Státní kulturní politikou na léta 2026–2030+, to může sloužit.

Kamila: No to by byl sen! Představte si to – nejvíc hodnoticích bodů by dostaly projekty, které dbají nejen na férové odměňování, ale jsou navíc i součástí „Bezpečné zóny“. Jo!

Který z vašich základních bodů (férová smlouva, rovné odměňování, splátky honoráře, proplacení cest…) v praxi naráží na největší odpor a proč?

Jan: Je až zarážející, jak často je považováno za skandální chtít mít podepsanou smlouvu, než se začne pracovat. Vzhledem k tomu, že se to děje (nebo dělo) v podstatě všude, je těžké uvěřit, že nejde o vědomě budované systémové nastavení, způsob, jak dostat slabší protějšek pod tlak, do časové tísně. Žerty a konspirace stranou – myslím, že Occamova břitva je nabroušená spíš tak, že to je prostě jen oboustranná neochota a nedostatek kapacity měnit zavedené postupy, byť jsou třeba ujeté. A že stačí se o tom začít bavit.

Kamila: Já se s údivem nejčastěji setkávám, když začnu mluvit o proplácení cest a očekávám ubytování, které splňuje základní standardy a odpovídá běžné životní úrovni – například všech ostatních zaměstnanců divadla. Platit si z už tak minimálního nebo neadekvátního honoráře ještě cesty a bydlet pak v pokojíku v ubytovně se společnými sprchami, za což se taky často odvádí daň nebo poplatky… to už je prostě moc. Jednou jsem dokonce přespávala na nafukovací matraci v kanceláři. A moje historky s různými zvířátky jsou legendární! S nadsázkou se dá říct, že takové zkušenosti docela výstižně popisují, jak se k umělectvu v Česku taky někdy přistupuje: nějak se sem dostaň, vezmi si radši spacák, tady máš pár kaček (ale až po premiéře!) a záchod je na chodbě. 

Máte už konkrétní příběhy lidí nebo divadel, kterým divadlo.pro reálně pomohlo změnit podmínky smlouvy nebo se ohradit proti něčemu neférovému? 

Jan: Obsah webu jsme s lidmi z některých divadel konzultovali a ze vzájemných debat vzešla již nejedna dobrá praxe. Mindset.

Kamila: Konkrétní příklady se k nám zatím nedostaly, ale určitě to pomoct může – přesně proto je ten web vytvořen. Obecně máme velmi dobré ohlasy jak od kolegů a kolegyň z uměleckých profesí, tak od odborníků, například z řad právníků nebo vedení divadel, a to nám dělá velkou radost. 

Jak by podle vás mělo české divadelní prostředí vypadat za deset let, pokud vaše iniciativa opravdu dokáže ono prostředí kultivovat?

Jan: Že se o tomhle vůbec nebudeme muset bavit, ale budeme se bavit o divadle. To bych chtěl. Dělat divadlo. Ne weby.

Kamila: Umělci a umělkyně budou pracovat a tvořit v důstojných podmínkách a v prostoru, který jim poskytuje tvůrčí svobodu, respekt a bezpečí. A pár dní po prvním jednání o spolupráci jim v poště přistane návrh (!) smlouvy.

Další čtení

Další čtení